close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Rychle a zběsile II - Nikdy neutečeš... 16

25. března 2009 v 1:15 | Ainikki |  _Rychle a zběsile II. Nikdy neutečeš_
autor: Joana

Když po setmělém městečku kráčely bok po boku dvě postavy, stará žena zatahující závěsy jim věnovala jen letmý pohled. Mladík nesl přes rameno sportovní tašku a dívčí postava měla ruce zabořeny hluboko v kapsách. Šli mlčky, ona neměla chuť mluvit, zvykla si, že poslouchá dětské žvatlání a odpovídala, jen když to bylo nutné. Poslední dobou jí vyhovovalo mlčení. A on nevěděl, co říkat. Měla právo se zlobit, vtrhnul do jejího světa stejně neočekávaně, jako se kdysi ona vřítila do jeho. Ačkoli musel uznat, že entrée mívala vždycky lepší, tady s ní prohrával na plné čáře. Stále měl pocit, že mu srdce z její pozdní návštěvy samým šokem sem tam vynechává. Zabočili na lesní cestu a během pár okamžiků se ocitli u dřevěné branky, kterou spíš tušil než viděl. Nehlučně se otevřela a Jasmin ho za loket jemně popostrčila na zahradu, aby mohla zamknout, jak dětinské, musela se usmát. Pro všechny nebezpečí, která jí kdy hrozila, by byl starý zámek na vrátkách zanedbatelnou maličkostí.
Mladík se na ní tázavě podíval. Nechala ho stát před dveřmi a hbitě odchytila ostražitého psa, aby ho následně odstrkala do kuchyně, když se zvědavě natahoval po vůni unaveného Toma.



"Posaď se, připravím ti pokoj," pronesla tiše a zmizela v patře.
Poprvé slyšel v její řeči italský přízvuk, poprvé se na to soustředil, aby si konečně uvědomil, že žila život tak daleko od něj. Pohodlně se usadil do ušáku v rohu místnosti, zabořil se do jeho čalounění a měkké světlo lampy v rohu ho hladilo po víčkách, až je slastně přivřel a po mnohahodinové procházce po okolních lesích bez sebemenšího zaváhání usnul. Třeba snil o ženě, lehce sbíhající do přízemí, třeba o drahých autech, každopádně mu na tváři hrál lehký úsměv.
...

Zarazila jsem se a opřela se zády o futra. On usnul, úplně klidně pochrupává, zatímco jsem se snažila vytvořit snesitelnou ložnici z pokoje, který před ním osidlovala trojčlenná demoliční četa. Stellininy otisky zubů na nohách židle, byly bohužel změnou nevratnou. Potichu jsem se po vrzající dřevěné podlaze posunula do křesla naproti a zvědavě jsem zabodla pohled do jeho tváře. Kdysi to býval jediný čas, kdy mu na rtech nepohrával úšklebek a výjimečně nemluvil. Teď jsem v jeho tváři četla vepsaný příběh, co zřejmě nebyl pohádkou. Tom měl propadlé tváře, bledou pleť a kruhy pod očima, že mi spíše připomínal Billa než sebe. Na čele se mu vlnily vrásky, jichž jsem si všimla už v jeho pokoji a mě zajímalo, kdo mu je způsobil. V kapse mi jemně zavrněl mobil a já se vyplížila ven, abych nechala spáče v říši fantazie.
"Ahoj Lil, co se děje, že voláš tak pozdě?"
"Ty huso pitomá! Jak můžeš mluvit tak klidně, po tom, co mi několik dní nebereš telefon, neodepisuješ na zprávy a já šílím strachy, co vyvádíš!" ječela na mě.
"Taky tě ráda slyším," neudržela jsem svůj sarkasmus na uzdě, "jen jsem raději sama, víš? Potřebuju si vyřešit pár věcí."
"Mamma mia, vybodni se na něj! Nemám čas tě zachraňovat, kluci natáčej novou desku, Tom zase někam zmizel, Bill bydlí ve studiu a já jim tam musím vyvářet, jako jediná ženská a do toho ty pitomý nevolnosti."
"Už jdi za ně Gustava seřvala? Že je to jen jeho vina?" neudržela jsem vážnou tvář a začala jsem se chichotat.
"Jak jsi to uhodla?"
"Občas jsi hysterická."
"Ale ne, to druhý, že jsem těhotná!" zařvala mi rozjuchaně do ucha.
"Možná jsem nesmírně inteligentní a možná už odrodila většina mýho okolí. Gratuluju mamko. Kdy je termín?"
"Spočítali mi začátek července, prý druhýho. Víš, že jsem netušila, jak jsou šíleně rychlý? Ti mi snad řeknou, jak bude vypadat za třicet let, nojo, nějaká supermoderní klinika, Gustav se chová, jako bych měla zlomený obě nohy, ale stejně mě nechá vařit. Zrovna to bych oželela." Rozpovídala se nadšeně, až mi bylo líto, že jí dlouho neuvidím, jestli vůbec někdy.
"Lily, dávej na sebe pozor."
"Jasmin, Jasmin, ty bys měla dávat větší, my jsme tu v relativním bezpečí a neženeme se po hlavě do nebezpečí. Teda ví bůh, kde jsou někteří, ale i tak..."
"No nic, musím běžet, měj se maminko jo a o Toma strach mít nemusíš." Zašeptala jsem tiše, než jsem položila sluchátko, v němž znělo její překvapené rozloučení.
...

Blondýnka zavěsila telefon a s dlaní na břiše se otočila na svého společníka, který jí tázavě pozoroval, sedíc na kuchyňské lince a pohupoval nohama v rytmu neznámé písně.
"Zatím žije, taky dobrý, ne?"
"A ty si myslíš, že jí nakonec někdo oddělá? Typoval bych, že má plány Bé až Há v záloze. Vyklouzne ze všech smyček," ušklíbl se muž a zavrtal prst sáčku sladkostí, aby zahnal pochyby.
"V tom případě tě nepochybně potěší zpráva, že se má Tom dobře."
"Chceš říct?! Ach bože, ten idiot, mělo nás to napadnout, kdyby ses neprokecla..."
"Trvalo mu to sakra dlouho, na rozdíl od tebe, navíc mě poslouchal při telefonování," zaškaredila se Liliana.
"Já vím, nezlob se, jen mě zaráží, jak rychle jí našel...zřejmě má v genech o jeden skrytý talent víc než já."


Joana
No, možná trochu překvapivý konec, ale já to určitě někdy vysvětlím, pokud nebudete zásadně proti :o)

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama