autor: Joana
Otřela jsem si slzy, snad ve snaze předstírat, že jsem v pořádku. Šedovlasý ošlehaný gentleman se usadil na křesílko po mém boku. "Už vám vše řekl?" Nezmohla jsem se na víc než pouhé přikývnutí. Slova by ústila k záchvatu hysterického pláče. Něžně mě chytil za ruku, jinak mi pomoci nemohl.
Flashback
Mladá žena sebejistě stoupala starým známým schodištěm. "Jasmin?" Ozval se překvapený hlas. "Nemáš být náhodou zavřená v klášteře?" Luigi típnul cigaretu a šel přivítat známou tvář.
Jen se usmála a pokračovala do svého starého pokoje. "Míno?" Další ze zaražených obyvatel. "Ahoj bráško." "Jsi docela troufalá, že ses tady objevila. Ještě jsi mu nic neřekla, viď?" Pokrčila rameny, rázně otevřela skříň a začala skládat své věci do kufru a krabice. "Mimochodem se okolo ochomýtá Valentino, myslel jsem, že jsi toho tragéda definitivně poslala k vodě." Skočil mladý muž na postel a rozvalil se přes naskládané svršky. "Ať se jde vycpat, přišla jsem si jen pro své věci. Zklamali mě a zradili, což víš stejně dobře jako já. Odnesu tašky do auta a pak se definitivně rozloučím s dědou." "Roztrhne tě jako hada, až zjistí tvůj nový rodinný stav. Snad nejsi navíc v jináči?" "Na synovce a neteře si ještě počkáš, Casanovo. Spíš jestli sis nezadělal na vlastní." "Mám všechno pod kontrolou, bez obav."
Cuknutím zapnula zip kufru a zničeně se skácela vedle staršího sourozence. "Netušila jsem, jak všechno dopadne. Proč za mnou tenkrát poslali Tottiho? Možná bych se vrátila i dobrovolně. Možná bych neohrožovala lidi, které mám ráda… no, vlastně bych je možná ani nepoznala." "Ty tele zrzavý, nesmutni. Vzala sis fízla, ale dokud nepůjde proti nám, budu ho respektovat." "Nejsem zrzka!" Šlehla ho polštářem přes hlavu, ale v duchu mu byla za slůvka podpory vděčná.
Tenkrát se jim svěřila, svým bratrům a Lily, co se chystá udělat. Tři páry očí ji vykuleně pozorovaly, při poslouchání příběhu. Jako rodinný benjamínek byla miláčkem svých starších bratrů, kteří nakonec jen odevzdaně prohlásili, že jde koneckonců o její život, a kdyby jí náhodou manžílek štval, oni ho bez okolků odklidí. S Mínou se totiž nemá cenu hádat, protože "ta malá potvora je šíleně paličatá." Nikdo jiný ze široké famílie neměl nejmenší ponětí, kam se Jasmin ztratila, dokonce se bratrům povedlo krátký čas její útěk krýt.
S přicházejícím večerem se dva mladí lidé zvedli z pohodlného kusu nábytku a mladík s lehkostí zvedl přecpanou krabici. "Švihej, odnesu ti věci do auta." "Díky, jsi nezvykle galantní." Ušklíbla se, přestože jí do smíchu nebylo. S nádechem tiše zaklepala na dubové dveře, čekajíc napjatě na odezvu. Vstoupila. "Jasmínko? Kde se tady bereš? Myslel jsem, že jsi Pietro." Zamrkal dědeček. Otevřela pusu, aby vykoktala svou zprávu, ale vrznutí pantů jí vzalo slova z úst. "Francesco,Valentino!" Pozdravil dědeček nově příchozí. "Mladá dáma už je doma?" Letmo jí políbil pravou ručku otec Valentina. Zaskřípala zuby hned, jakmile se statný mafián přiblížil na krok.
"Chtěla jsem s tebou mluvit o samotě." Chladně pronesla svému dědovi do očí. "Stydíš se snad před svým snoubencem?" "Nemám snoubence." "Ale kočko, nedělej drahoty." "Ještě jednou mi sáhneš na zadek a můj manžel ti rozbije tu tvojí slizkou držku." Vyštěkla. Hrobové ticho se rozlilo místností současně s dozněním červenovlásčina hlasu. "Cože?!" "Přišla jsem se rozloučit." "Ty děvko!" Rozkřičel se Valentino. "Dávej si pozor na jazyk, brouku, nebo tě můj švagr zabásne." Opřel se o futra pobavený mladík. Jasmin se na bratra usmála. "Že, paní Santiniová?" "Cože?!" "Zaprodala ses policii?" "Ne, jen mám po krk vaší snahy mi nalinkovat život. Díky, nemám zájem. Sbohem a ještě… jestli se někdo z vás mého muže jen dotkne, zabiju vás. Budu vás hledat dokud vás nenajdu a pak vás vlastnoručně odpravím. A buďte si jistí, že neutečete. I kdybych vás měla hledat uprostřed deštného pralesa." Nežertovala, proto si ani jeden z nich nedovolil o výroku pochybovat. Říká se, že nejtěžší je první vražda a tu měla něžná bytost za sebou.
Obrátila se k odchodu. "Jasmíno, počkej!" Zavelel starý muž a zvedl se od stolu. Rukou vykázal všechny ostatní. "Jsi nesnesitelný paličák, proč jsi to proboha udělala? Natruc?!" "Ne, protože ho miluju. A je mi jedno, jaký je váš názor." Usmál se pod vousy. Měl jí rád, tolik mu připomínala jeho zesnulou ženu, obě se dokázaly vztekat se stejnou elegancí. "Vybrala sis sama. Ačkoli víš, že se nebudeme moct vídat, jsi na druhém břehu řeky, akorát bys ohrozila nás i sebe. Chceš ode mne něco? Na rozloučenou." "Ano, jen jednu jedinou věc." "je předem splněna." "Chci Nera." Zarazila ho. "Ale… fajn, jestli půjde, je tvůj. Pokud bude chtít zůstat, nemůžeš ho nutit."
Slunce se z posledních sil opřelo krvavými paprsky do stejně barevné kštice, jak pohodila hlavou, aby mohla zahvízdat na prsty. "Piškote, Nero!" Stačila vteřina. Tmavohnědé oči oddaně sledovaly štíhlou postavu, když zabrzdil pod venkovními schody. "Půjdeš se mnou, parťáku?" Klekla si, a objala osvalený krk. "Nero!" Hlas zvyklý poroučet šlehnul jako bič večerním vánkem. "Ke mně." Pes se poslušně postavil a lehce pohlédl na osobu vedle sebe. Vykročil dopředu, ale zaslechl tiché: "Zůstaň, sedni!" Nejistě přešlapoval, ale pak čumákem drcnul do chladné ruky své paní. "Hodný, nedokážu tě opustit, víš to?" Po tváři jí tekly slzy, jak se k němu sehnula. Něžně jí olizoval slané kapičky z líček, hluchý k celému světu. "Je tvůj." Hluboký hlas starého pána definitivně propustil šelmu ze služby podsvětí. "Děkuju." Políbila ho na tvář, mrkla na bratra a zamávala do oken. Budou jí chybět.
"Jsme doma." Zavolala při shazování bot v předsíni. "Nero, Felipe, dejte si pac." Musela se smát, když je pozorovala. Stejný rituál, jaký měli pět let, každý večer co večer, když přišel komisař domů. Vážně potřásání tlapkami. Pět let bezvadného života, plného každodenních starostí. Ještě včera na ně po očku koukala z kuchyně, když zaujatě sledovali fotbal, pes rozvalený nevýchovně na pohovce a její manžel povalující se na podlaze.
…
To bylo včera. Pět let, za kterými dnes osud udělal tečku. Chvěly se mi dlaně, pořád jsem nechtěla přistoupit na skutečnost, že nikdy neuslyším štrachání klíčů v zámku, rozčílený hlas a čouhající tělo z lednice, když nemohl najít máslo. "Paní Santiniová, je mi to líto. I pro nás se jedná o nevýslovnou ztrátu. Váš manžel byl neobyčejně statečný muž." Vyskočila jsem na nohy a vyběhla na chodbu.
Joana
Už jsem říkala, že tahle řada nebude úplně přetékat optimismem? :o)

