close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Rychle a zběsile II - Nikdy neutečeš... 4

25. března 2009 v 1:03 | Ainikki |  _Rychle a zběsile II. Nikdy neutečeš_
autor: Joana

Zabili ho. Zastřelili ho. Ať si překroutím fakta jakkoli, pořád mi vychází stejný výsledek. Bezvýchodné zoufalství, chtěla jsem ho chránit. Sobecky jsem se vrhla do manželství a připravila ho o milovanou práci. Ano, odešel ze svého oddělení, nechtěl dál bojovat s organizovaným zločinem. Kvůli mně. Opřela jsem se o parapet a sledovala rušný provoz italské metropole. Hlavu skloněnou pod tíhou krutých informací. Jsem naivní, neměla jsem ho pustit ani ke kriminálce. Ale stejně by si nedal říct. Kdyby mě nikdy nepotkal, mohl žít. "Jas, pojď ke mně." Klidný tichý hlas Felipeho parťáka mne vytrhl ze zamyšlení. "Maxi, proč?" Zabořila jsem hlavu do jeho košile.

"Pojď, uvařím ti kafe. Nebo panáka grapy?" "Panáka, díky." Vešla jsem do kanceláře s bleděmodrými stěnami a fotkami rychlých aut na stěně. Max, chlap jako hora, co má bezvadnou ženu a tři malé děti. Obdivovala jsem paní Rivelliovou, s jakým klidem přijímá manželovo povolání. Byla mým vzorem, co bych dala za tři malé uzlíčky, ale mě zůstaly jen vzpomínky a prázdný byt, kam jsem se nechtěla vrátit. "Co se stalo?" Vykoktala jsem po hodině tupého hypnotizování stěn. Štíhlý mladý blonďáček, jedna z nových posil, právě Maxovi podával papíry. Oba se zarazili. "Dostali jsme typ, že se jeden z našich cílů skrývá ve staré továrně za městem. Měl jsem ho krýt, ale nikdo z nás nic neslyšel. Až výstřel. Ten hajzl byl schovaný a udělal si z nás terče. Felipe koupil hned první ránu. Snažil jsem se ho odtáhnout z dostřelu, ale ta svině ho trefila ještě třikrát." Zamlžily se mu oči, stejně, jako když mi poprvé říkal, že jsem mladou vdovou.

"Promiň." "Nemusíš se omlouvat. Vím, že kdyby to šlo, zachránil bys ho." Vysoukala ze sebe mezi slovy rusovláska a blonďáček zamrkal. Čekal hysterický křik, že jsou neschopní. Max zachytil jeho pohled a lehce kývnul. "A dostali jste ho?" "Ne, ale věř mi, pracuje se na tom." "Pracuje? Vážně?!" "Uklidni se, zabil mi nejlepšího přítele, nenechám ho zdrhnout, půjde sedět, hajzl." Mladá žena zamyšleně pozorovala dění za oknem, nechali jí. "Život není fér." Pronesla do ticha. "Musím zařídit spoustu věcí." Pokusila se zvednout koutky, ale nebyla úspěšná. Dveře za ní s tichým cvaknutím zapadly. "Šéfe, tohle jsem nečekal." "Paní Santini je… jednou ti to vysvětlím." Zabořil si Max hlavu do dlaní.

Paní Santini byla na pokraji nervového zhroucení. Liliana se dokonce utrhla z práce, aby mohla přijet za ní. S lítostí sledovala, jak její sestřenice nejí a celé noci pláče. Nero, stále v patách své paní, dělal, co mohl, aby jí utěšil, ale i on každý večer s tichým kňučením sledoval zavřené dveře od bytu. Nikdo nepřicházel. Den pohřbu bylo pod mrakem, snad slunce nemělo odvahu vyjít, možná nechtělo ze dne plného bolesti udělat letní pohodu. Černý klobouk se širokou krempou spolu se velkými brýlemi skrýval pobledlou tvář vdovy. Osamoceně stála před vchodem do síně, zdálky pozorována Lilianou. Ne, ani v nejtěžší chvíli jí nemohla její rodina držet za ruku a šeptat uklidňující slůvka. Nedovolila by jim, aby se začalo spekulovat o čestnosti jejího muže. Nezapletl se s mafií, nebral úplatky, nezasloužil si být podezříván a špiněn po smrti.

Korpulentní čtyřicátnice se zjevila těsně vedle Jasminina levého boku. Sestra zesnulého podepřela mladou ženu a spolu kráčely do první řady na tvrdou dřevěnou lavici.
Stovka tváří sledovala temně rudé vlasy, které se vlnily po zádech v pravidelných loknách. Měli jí rádi, přes všechny pochyby v době jejich sňatku. Dokázala si vás získat, dobře to věděla a patřičně svého daru využila, aby zapadla do nového života po boku policisty. Nekonečný proud lítosti se valil od kondolujících, obě dámy se skloněnou šíjí naslouchaly jejich slovům. Max, ve slavnostní uniformě, s očima plnýma slz, je jen objal. Pozorovala jednotlivé tváře, snad jediná už neplakala. Po probrečených nocích už potoky slz vyschly. Obrátila se k odchodu, sloupovím po stranách probleskly známé obličeje. Samozřejmě. Přišli se rozloučit, možná dokonce přesvědčit, jestli jsou zprávy pravdivé. Komisař Santini i přes změnu oddělení nenechával mafii klidně spát. Měl respekt. Ne, příliš mnoho minulého času.

Minuty, dny a týdny pomalu kráčely vstříc podzimu, ale hluboký smutek ze světle oříškových očí nechtěl vymizet. Snažila se uklidnit prací, když vytáhla Nera ven. Při vstupu hlavní branou cvičáku pohladila jeho šedivý čumák. "Paní Santiniová, zrovna jsem vás potřeboval." Roztržitý mužík v zelených montérkách vysvětloval dámě v černém, že jim poslali nové psy na výcvik, protože policie zvyšuje počet psovodů. Nikdy si nemyslela, že bude pomáhat policejním kynologům, ale doma by umřela a Nero byl perfektní ukázkou talentovaného zvířete. Felipe jí sem kdysi zavezl a už jí nepustili. Teď obcházela kotce, plné štěkajících odrostlých štěňat, co si chtěla hrát, následována hrdě kráčejícím dobrmanem. "Nevytahuj se." Šťouchla do něj prstem. Jen lehce blafnul. "Většina z nich půjde na protidrogové, ale tihle na konci by měli být u zásahovky. Chtěl bych, abyste je okoukla." "Dobře, vezmeme je na louku, ano?" Odcházela se spokojeným úsměvem, alespoň při práci nemyslela na své trápení.

"Nero, počkej na mě, ano?" Podrbala psa za uchem, když z chvilkového popudu zabrzdila před komisariátem. Ladně vyběhla schody, kývla na recepčního a stiskla tlačítko s pětkou. Když se pak vrátila ven, pohladila psa po prošedivělém čenichu a zamyšleně hypnotizovala semafory. Jasmin zaparkovala před známým domem a otevřela psovi dvířka od vozu. Nerada se vracela domů, bála se stínů tančících po stěnách pokojů. Jen ona a Nero, sami každý večer. Skopla boty u botníku a zničeně se sesunula na pohovku v obýváku. Sotva dopadla na měkký kus nábytku, rozezvonil se jí telefon.

Blondýnka opřená o futra vchodových dveří nahrávacího studia cítila za svou sestřenici odpovědnost. Při poslouchání jejího plánu začínala panikařit. "Jasmin, vykašli se na to!" "Ne Lily, ne." Ten tichý podtón jistoty. "Jasmin, sakra! Pojedu za tebou, vezmu si volno." "Díky, ale tohle je můj boj. Měj se." "Jasmin, Jasmin!" Jen neosobní tón značil, že osoba na druhém konci zavěsila. Vztekle se obrátila, že málem vrazila do zamračeného mladíka. "Řekla jsi Jasmin?!"

Joana

No už je tady, náš princ na bílém koni :D :D
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama