autor: Joana
"Řekla jsi Jasmin?" Zopakoval jsem a dál se mračil na naši maskérku. Nervózně přešlápla. "Já to věděl." Jen jsem zavrtěl hlavou. "No, víš, řešila jsem se známou čaj." "Nelži, Lily, na to jste si příliš podobné. Jen mě zaráží, že jsi za celých šest let, za celou dobu, co u nás pracuješ, nedala najevo, že jste vážně příbuzné. Nebo se pletu?" "Ne, Tome, nepleteš. A byla bych ráda, kdyby sis tuhle informaci nechal pro sebe." Tolik pochybností, tolikrát jsem přemýšlel, jestli se opravdu znají, ale čas plynul a Lily ani mrknutím oka nedala najevo, že se u nás neobjevila náhodou. "Ona tě sem poslala? Podáváš jí informace?" Nechává nás snad Jasmin sledovat? Jsme pořád pod dohledem velkého bratra? Vlastně už jsem kdysi, zhruba tři roky zpět, pochopil, že na nás nezapomněla. Jen jsem tápal, nad onou ochranou, jíž nám snad poskytla.
Flashback
"Nemám v odposlechu kytaru." Zahuhňal Bill do mikrofonu, jak si ukousl z bagety. Zvukař zvednul v očekávání hlavu, takže jsem znovu hrábnul do strun. Zvednutý palec byl jedinou odpovědí přežvykujícího zpěváka. Výborně, další nudná zvukovka z krku. Dnes jsme sfoukli zkoušku dopoledne, proto jsme mohli vyrazit ještě do ulic Milána. Brácha, nadšený módní metropolí, chytil Lily a Sakiho, aby se vypařili do uliček plných butiků. Gustav jen bezmocně sledoval blond culík, jak mizí za rohem a pak pokrčil rameny. "Co my? Jdem do centra?" "Já jdu zalehnout, jsem po včerejšku naprosto vyšťavenej." Prohlásil Georg a se zazíváními přesunul směr hotel. Posadili jsme se s bubeníkem na kraj pódia a pozorovali mumraj. "Proč je tu takové ochranky a tolik policistů?" Zeptal jsem se vedle nás opřeného muže, který očividně celou akci řídil. "Poslední dobou musíme dávat větší pozor na hvězdy, zejména v čase festivalů se leccos semele." "Máme se bát?" Ušklíbnul se. "Vy opravdu ne, na to máte příliš mocné ochránce. Hej!" Křikl a odběhnul. "Mocné ochránce? Nemá ten týpek problémy s anglinou?" Ne, myslím, že byl plně při smyslech.
…
"Vážně chceš dneska zpívat premiérově? Nepřesuneme to na Německo?" "Ne Davide, přes tři roky jsem vymýšlel text a není lepší místo než Milán." Uculil se a shrnul si vlasy za ucho. Ano, brácha vypisoval své city do písní, dokázal jsem podle pár slov odhadnout múzu. Večer jsem hrábnul do strun a poslouchal jeho natrénovanou angličtinu. "Let me be part of your World..." Ano být součástí jejího světa, kdo by nechtěl."…look at me with your eyes full of pain, cause I wanna be blood in your vanes…" Krev mé krve zpívala o touze plynout žilami dívky s krvavě rudými vlasy. A nikdo nevěděl… nikdo kromě nás příběh neznal… Příběh o dívce, která ač sama vraždila, rozhodně nebyla bezcitnou, o té, kterou znal brácha za temných nocí a já za jasných dní. Což byl i částečně důvod, proč v ní každý viděl někoho jiného a snad mne i mrzelo, že přede mnou cosi tajil. Ale to už je dávno zapomenuto.
…
"Bála se o vás, ale vyprávím jí jen o Gustavovi. Nebylo by moudré, abych jí zatěžovala ostatními. Neber si to osobně, ale zejména o tobě a Billovi jsem se omezila na pouhé: mají se dobře. Žila šťastně."Už několikrát jsem zaslechl mluvit Lily Ann italsky, ale vzhledem k tomu, že pocházela ze Švýcarska, nepátral jsem. Zaplašil jsem veškeré myšlenky o jejích očích, které byly jen o odstín tmavší než Jasmíniny. Kolikrát jen jsme si o ní s bráchou za bezesných nocí povídali. O naší dobré víle. Ale šest a půl roku je dlouhá doba. Co asi dělá? Mladá krásná žena, má přítele? Rozhodla se studovat? Nebo obdělává na Cejlonu plantáže s čajem?
"Proč ten minulej čas?" "To neřeš, víš, každý máme své trable. Zrovna ty bys to měl pochopit." Smutně na mě koukla a zmizela ve dveřích. Ne, její rozčílení, když křičela do sluchátka, mělo k běžným trablům daleko. Najednou jsem dostal chuť zmizet a najít ji. Utéct od kupy problémů od hory povinností a přešlapů. Zmizet a nechat svůj zpackaný život daleko za sebou, vrátit se zpátky v čase a neopakovat své chyby. Jsem troska, snad je na čase, abych si přiznal, že můj život udělat několik zběsilých přemetů a já mu nestačil. Rychle jsem se vrátil do studia, v němž byl dnes jen Gustav, který za Liliiného dozoru balil paličky a loučil se se zvukaři. Počkal jsem, až za nimi zapadnou dveře a obrátil se na dva týpky sedící u pultíku. "Hele kluci, máte na víkend, nebo alespoň teď na dnešek a na sobotu důležitý plány?" "Proč? Stará tě zase sere?" Ušklíbnul se Jens a já jen víceznačně pokrčil rameny. "Mám docela chuť hrát, možná bych mohl nahrát kytaru teď, protože mám pak nějaký plány." Střelili po sobě pohledem a oba kývli, takže jsme se vrhli do nahrávání. Pekelně jsem se soustředil a dělal minimum chyb. Snad jsem konečně na konci tunelu zahlédl světlo a snažil se k němu za každou cenu dostat.
Joana

