Rychle a zběsile II - Nikdy neutečeš... 6

25. března 2009 v 1:05 | Ainikki |  _Rychle a zběsile II. Nikdy neutečeš_
autor: Joana

Naposledy jsem přejel trsátkem po strunách a tázavě se podíval za tmavé sklo. Z reproduktoru přede mnou se ozvalo pochvalné zamručení. Položil jsem opatrně Gibsonku do stojanu, a když jsem procházel za kluky, z digitálních hodin nad dveřmi svítily do šera tři zelené trojky. "Jsem naprosto vyřízenej, jdu spát, díky, že jste tady se mnou zůstali." "V klidu, stejně to platíš." Rozřehtali se cestou ven a já se přesunul do malého pokojíku, jenž býval za našich mladých časů ložnicí a teď sloužil jen jako nouzovka. Usínal jsem s pohledem na zlatou desku a platinu, visící na stěně a lesknoucí se v slabém světle vzdálené pouliční lampy.

Spal jsem zhruba čtyři hodiny, neboť jsme se domluvili na nahrávání od osmi, takže jsem chtě nechtě proběhnul ledovou sprchou a dostatečně probraný chroupal rohlíky, které Jens donesl, abychom tady neumřeli hlady, protože místí pizzerie pracovala až od jedenácti. "Tak Tome, na dnešek ti zbývaj dva songy, snad to sfouknem. Jo a málem bych zapomněl, ještě budeme nahrávat jinou verzi k tomu cajdáku. Až Bill nazpívá obě, vybereme tu srdceryvnější." Mrknul na mě a já byl rád, že jsem se do nahrávání obul už minulý týden, takže mám konečně možnost se utrhnout. Jen zavolám Stefanovi, že nebudu v práci, ať si vezme salón na povel.

Flashback

Bill nadšeně probíhal setmělou místností mezi nablýskanými vozy. "Teda Tome, nečekal jsem, že ten nápad dotáhneš do konce. Héj, to oranžový žihadlo chci domů." Zapištěl mladý muž a v extázi hladil kožená sedadla sporťáku. Tom se totiž rozhodl, že si zajistí budoucnost i jinak než hraním, protože šílenství opadalo a on nechtěl propadnout depresím. Auta miloval, což byl kromě jiných věcí důvod, že se rozhodl prodávat super rychlé a drahé vozy. Kdysi nahlédl do zákulisí a tak trochu tušil, jak být úspěšným. Časem se stala práce jeho útočištěm, ale po necelých třech letech se začínal bát i tam.

"Šéfe, přišel pan Schweinsteiger, mám ho uvést?" Opřela se o dveře pečlivě upravená černovláska a nechala vyniknout svůj štíhlý pas a dlouhé nohy, zakončené střevíčky na jehlách. Jakmile jsem dojednal a za zákazníkem, který si přišel vyzvednout své nové Masseratti, zaklapla dveře a vyhoupla se na můj pracovní stůl. "Musím tu být dneska přes čas?" Laškovně se usmála a přejela si nehty po hraně výstřihu. "Samozřejmě, nedodělala jste včerejší práci." Zašklebil jsem se a v duchu si představoval další noc, trávenou ve světě aut, takovou, která za zataženými žaluziemi nebyla vidět, a vybavovaly se mi divoké scény, které nezasvěcený nemohl přes odhlučněné stěny slyšet. Teď mne vyrušil z dumání nad polohami mobil, na němž zářila čtyři písmena. Rita. A já se zase začínal cítit jako největší hajzl na světě, nicméně jsem nedokázal přestat. Musela si uvědomit, jak cvoknu, měla by být mé sekretářce vděčná, protože jinak bych s ní asi nezůstával.

S odchodem posledního technika jsem černovlásku surově natlačil na stůl, až vykřikla bolestí, jak se jí ostrá hrana zaryla do stehen. Bylo mi to fuk, děvka jako ona si ani jemnější zacházení nezasloužila. Možná jsem se skrze ni mstil všem ženám za svůj zpackaný život, když se nabízela. Nenáviděl jsem je, potichu, den za dnem. Ty dvě, co mne ždímaly, Ritu a Tamaru. Jedna přes den, druhá přes noc a nebylo dveří, nad nimiž by svítila zelená cedulka: nouzový východ.
....

"Jo jasně, Tome. Můžeš se spolehnout, máme teď docela frmol, ale hádám, že se tu objevíš, abys podepsal nějaký papíry. Ale to nespěchá, tak hezkou dovču." "Jo a Stefane?" "Hm?" "Nikomu neříkej, že jedu pryč, jen si potřebuju utřídit myšlenky." "Spolehni se." Rozloučila se má pravá ruka a já byl rád, že jsem zařídil jednu z mnoha povinností. Večer jsem spokojeně pokuřoval před studiem a přemýšlel, co podniknu. Jasmin něco trápí, zřejmě chce něco provést, podle tónů Lily-Annina hlasu. Jenže já se jí nemůžu zeptat a navíc by mlčela jako hrob, mafiánka jedna. Zajímalo by mne, kolik o ní ví Gustav. Jediná možnost byla cesta, kterou jsem již jednou prošel k cíli. Policie.

Sednul jsem k počítači a vytáhnul číslo do Říma. Slečna na ústředně zněla unaveně, ale anglicky mluvila docela obstojně. Poprosil jsem ji, jestli by mě mohla spojit s panem Santinim a na druhém konci se rozlilo ticho. Sakra, nejspíš ho nemůže najít v počítači, třeba odešel. "Pane?" "Ano?" "V jaké záležitosti voláte?" "To je osobní, kdysi jsme se potkali a já bych s ním potřeboval mluvit." "Ach, je mi líto." "Odešel?" "Řečeno velmi decentně. Vy to nevíte? Komisař byl zastřelen už před třemi měsíci. Velká ztráta." "Můj bože, to je mi líto. Netušil jsem." "V pořádku, chcete někoho jiného z jeho oddělení?" "Ne, díky." Zavěsil jsem a těžce dýchal. Chudák, měl jsem ho rád, přímý chlap, žádná svině. Mnoho jsem mu dlužil. Zasloužil by si minutu ticha, co se vlastně stalo? Otevřel jsem internetový prohlížeč a zapátral v historii.

Joana
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama