autor: Joana
Stačil jen jediný článek a pár fotografií z pohřbu, aby se mi začal v hlavě rýsovat jasný rozvrh příštích dní, protože jsem znal povahu své bývalé spřízněné duše. Snad se změnila, ale jsou věci, tak hluboko zakořeněné v její povaze a prorůstající její srdce skrz naskrz, že jsem nepochyboval o jejích záměrech. Už to jednou udělala, jenže měla čas šest let, teď ho chtěla zkrátit do šesti měsíců. A tentokrát zřejmě nešlo o čekání na vhodnou situaci, je starší, zkušenější, krásnější než kdykoli před tím. Smutek jí sluší? A já miloval její smích. A pro něj, pro ďolíček v pravé tváři, jsem zaparkoval před salónem, rychle podepsal pár papírů, co mi předložil Stefan, vyměnil auto s nenápadným stříbrným Volvem jsem se vydal do města, kam vedou všechny cesty.
Řím, znal jsem ho z koncertů, ale vlastně jsem nikdy neměl šanci poznat metropoli Itálie blíž. Teď jsem unaveně sledoval kilometrovníky, lemující dálnici a modlil se, aby mi tenhle zkrat víc dal, než vzal, protože mě už nebylo o co připravit. Přemítal jsem, co vlastně chci udělat, vždyť nevím, kde bydlí, jestli je v Římě, zpátky v bílé pevnosti, kterou popisoval brácha, nebo odjela a Lily se jen bála, že se Jasmin nevrátí zpátky. Už nikdy. Jenže já musel, dlužil jsem jí mnohem víc, ač ona sama měla pocit, že je to opačně. Částečně měla pravdu, dlužila mi pár odpovědí. Odpovědí na otázky, které jsem nikdy nepoložil.
…
Přejela jsem pohledem sbalené tašky, myslela jsem si, že se mi uleví, když budu stát na prahu a pozorovat minulost z dálky, jenže jsem se nedokázala odtrhnout. Nero držel v tlamě vodítko, jehož přezka narážela do futer dveří a pravidelným cinkotem mne vydeptávala ještě hlouběji. Odnesla jsem ta poslední dvě zavazadla do auta a chystala se vrátit do svého současného sídla. Jen jsem se potřebovala zastavit pro malé zpestření mého ukrytého doupěte.
…
"Ahoj miláčku, kde jsou děti? Ještě u sousedky?" Křiknul Max Rivelli tichým domem směrem ke kuchyni, kde zaslechl cinkot nádobí. "Ahoj." Usmála se jeho žena, dala mu pusu a dál poletovala mezi nejmladším děckem a sporákem. "Kde jsou raubíři?" Chytil ji za boky. "Pane komisaři!" Zapištěla žena a pleskla ho přes prsty. "Mají podzimní prázdniny, poslala jsem je do přírody." Usmála se a zamíchala omáčku na těstoviny. "Kam?" Vykulil její muž oči a štrachal v šuplíku, aby mohl s nalezenou lžičkou ochutnat připravovanou večeři. "S Jasmin, vzala je k sobě do hor." "Tetá Mínká!" Zaplácala nejmladší členka rodiny plastovou vidličkou o talířek, aby tatínkovi ukázala, že se také orientuje. Zblednul. "Zbláznila ses?" "Ne." "Lásko, nemůžeš jí dát naše děti. Ne teď." "Právě, že teď, je dost zodpovědná, aby nevyváděla hlouposti, když je bude mít u sebe. Maxi, chci jí pomoct, nebo si zase zničí život." "Zase?" "Ano, překvapuje mne, jak málo jí znáš, vždycky jí dělalo potíže stát na hraně a nespadnout, potřebovala kotvu. Kdyby si jí Felipe nevzal, mohl nastat den, kdy by proti sobě stáli s pistolema v ruce." Odvětila mu žena klidně. Zamrkal, nikdy netušil, kolik informací dovede jeho dobrosrdečná upovídaná manželka nashromáždit a začínal mít pocit, že ač jí o Jasminině minulosti nikdy nic neřekl, ví mnohem víc, než on sám s policejním oddělením, které měl k službám. Lhal by, kdyby tvrdil, že se neptal. Jenže odpovědi na jeho otázky byly značně nedostačující, proto mu nezbývalo než věřit. Felipe pro ni dýchal a to byl dostatečný důvod, aby nad ní držel ochrannou ruku. Pokud jí někdy bude potřebovat, momentálně měl pocit, že by andělé strážní měli bdít nad někým úplně jiným.
…
"Tetó!" Ozval se křik ze zahrady a já zvedla oči od notebooku, abych zjistila co dva Rivelliovic poděsové vyvádějí. "Už jsme na to přišli." Zavřísknul malý Paolo a přiřítil se ke mně i se štěnětem, které se mu snažilo ukousnout kaničku. "Bude se jmenovat Stellina, podle té skvrnky, kterou má na čumáku." Stellina, hvězdička, k téhle malé krásce sedělo víc než FY 348, což bylo její služební číslo. Podle většiny lidí ze cvičáku nebyla ideální pro zásahovku, snad pro drogové, ale lámali nad ní hůl, tak jsem jí vzala s sebou. Byly jsme obě na odpis. Co se mnou? Mladá bezdětná vdova, sklon k hysterii, podivná minulost, žádná budoucnost. Mohla jsem si za to sama, ale teď byl ideální čas na srovnání věcí. Teď, když to nikdo nečekal.
Joana

