Rychle a zběsile II - Nikdy neutečeš... 9

25. března 2009 v 1:08 | Ainikki |  _Rychle a zběsile II. Nikdy neutečeš_
autor: Joana

Neznali mne. Nikdo z nich, z těch bezejmenných obličejů, co sledovaly, jak se dvěma psy, dvěma dětmi a košíkem zeleniny přecházím náměstíčko horské vesnice. Alpy, opět to byly jejich svahy, které mne dokázaly skrýt před nástrahami světa. Byla jsem na dálku jen ztrhaná matka. Navíc jsem si pamatovala ze svého mládí pár základních věcí, věřte mi, děti a psi, podle nich vás identifikují, stačí pár minut, abych prošla sama, a nikdo z nich si neuvědomí, že mne viděl již dřív. Stellina svou roztomilostí zaujala osazenstvo zahradní restaurace, které ji považovalo za sladké vytržení z odpolední nudy. Jinak v centru neštěkl ani pes.

Kluci se nemohli dočkat, až zase budou na zahradě kopat fotbal, takže mě nikdo nezdržoval. Jsem daleko a přesto blíž svému cíli, o němž nikdo z nich nic neví. Mohou si myslet, že znají pravdu, mohou doufat, že znají mne, ale nemyslím si, že uhodí hřebíček na hlavičku. Vždyť i já sama se potácím mezi více variantami. Bojím se, jenže to nedovedu přiznat. Sledovat další ustaraný pohled jako byl Felipeův, když mne držel za ruku, další uklidňující Billovo objetí, které odehnalo všechny stíny minulosti, zavřelo kostlivce zpět do skříně. Věděli, jen oni dva za temných nocí odhalili, co mne pronásleduje a stále dokola se vrací.

Flashback

Běžela. Řítila se za schodů, přes slzy neviděla a snad zázrakem se na mramorovou podlahu neskulila. Věděla, že je pozdě, příliš pozdě, aby mohla zvrátit události posledních vteřin. To se jí musí zdát, přeříkávala všechny modlitby, prosila Boha o milost. Držela její hlavu, vlasy se svezly na dlažbu a máčely se v rudé kaluži, rozrůstající se s každým dalším tiknutím nástěnných hodin. Klečela a cítila, jak látka jejích kalhot vsakuje krev její krve, teplá, až ji pálila, když se mísila se slzami, které si utírala z tváří. Sledoval jí, ten podivný muž, který vystřelil, pistoli s tlumičem stále v ruce. V obličeji se mu nepohnul jediný sval, když sledoval děvče, držící v náručí tělo, jež bývalo signorou Di Biaggi - Belante,železnou lady, častěji nenáviděnou než milovanou. Splnil svůj úkol, jen nepočítal, že v domě nebudou sami. Teď ho ve skrytu duše děsil pohled na zakrvácenou holku, která na něj koukala s čirým zoufalstvím v očích, které se začínalo měnit v paniku. Viděla ho, její výkřik se rozezněl domem současně s výstřelem, musel zasáhnout, ale zabÍt ji nechtěl.

První a jediný nápad byly dveře od komory, poskytnou mu čas, aby zmizel v časoprostoru, nepozorován a nepodezříván. Udělal pár kroků a odtrhnul dívku od mrtvé ženy, aby s ní následně smýknul do malého kumbálu. Klíč v zámku se otočil a vyděšená osůbka, celá špinavá a lepkavá od krve se chvěla ve tmě za dveřmi. Začínal si uvědomovat srdcervoucí ztrátu, začínala pociťovat mrazivý chlad podlahy. Třásla se, snad věčnost potlačovala vzlyky. Až s cvaknutím vchodových dveří začala hystericky bušit na neústupné dřevo. 'Pusťte mě ven, prosím.' Nikdo nepřicházel, byly samy. Nikdo nepřišel zachránit šedovlasou ženu, nikdo neslyšel nářky její vnučky. Stačily tři hodiny v malém vězení a myslela, že zešílí. Dlaně plné třísek, rozedrané a přesto bez citu. 'Prosím, nenechávejte mě tady.' Vzdychala do tichých zdí.

Otevřela oči, když s ní kdosi jemně zacloumal. Billovy strachem rozšířené zorničky jí zmateně pozorovaly a ona si s úlevou uvědomila, že šlo jen o sen, vzpomínku na konec jejího dětství. Třásly se jí ruce, jen nebyly pokryté krví, tekly jí slzy, ale v náručí nesvírala mrtvé tělo své babičky. "Jasmínko, to je dobrý, jsem tady. Neboj se, neplakej, nic se neděje." Utěšoval ji, když zmateně těkala pohledem a mačkala ho k sobě. "Bille," špitla. Potřebovala ho, to porozumění, když byli spolu sami. Něžně jí hladil po vlasech a tiše doufal, že se podobné scény nebudou opakovat, protože vidět nejstatečnější dívku, kterou kdy znal, jak se z ní stalo klubíčko nervů, ho bolelo.

Vždycky jsem si myslela, že když se příběh dokončí, zůstane jen pachuť hořkosti či pocit zadostiučinění. Jenže jsem si vyzkoušela, že ani smrt viníka mi klid nepřinese. Už jsem si uvědomovala, že ze dna mi nikdo nepomůže, že se musím vyhrabat sama. A já znala lék na své lehké spaní, jen se pak někdo jiný už nikdy víc klidně nevyspí. Už nikdy. Co dělat, když chcete ulovit rybu? Rozhodíte sítě, nahodíte udičku a čekáte, jestli se chytne. A já si počkám, mám času dost. Trvalo dlouho, než mi došlo, že tohle jsem já. Vendeta, promiň Felipe, miláčku, ve svém světě si budu vyřizovat účty podle našich pravidel. Nebo minimálně zachovám zdání, protože když jsi na lovu škodné, nemůžou po tobě chtít, abys hrál fér. Stačí přibalit pár šípů a luk a doma na botníku zapomenout své svědomí, pokud ho snad máš. Protože s ním by ses mohl stát štvanou zvěří velice snadno.

Joana
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama