Tak přeci jen pro vás mám něco ke čtení. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že po tak zdlouhavém a pracném vyplození vícedílovky "Hra osudu" se moje sestra rozhodne sepsat něco dalšího. Zázraky se evidentně dějí, protože je zpátky, tentokráte s jednodílným příběhem. A vzhledem k tomu, že je to rodina a ona to ani nemá kde jinde zveřejnit, tak to dávám sem. Jen ještě pro informaci. Jedná se o hetero povídku.
autor: Zezule
V potemnělém a v tak nevlídném a neosobním nemocničním pokoji se ozývá jen tiché pravidelné pípání jednoho z mnoha přístrojů, které tu jsou. Jen a pouze tenhle protivný zvuk dává najevo, že ležící dívka ještě žije. Oči má zavřené, pleť nezdravě zesinalou a mělce nepravidelně dýchá. Za ruku ji pevně už dlouhé hodiny drží pohledný mladík, nikdo ho nedokázal přesvědčit, že jeho přítomnost u ní je zbytečná, že ona o jeho přítomnosti neví. Sedí tam se svěšenou hlavou a s bolestí v srdci jakou nikdy v životě doposud nepoznal. Takhle to přece být nemělo, na toto místo přišli proto, aby se zrodil nový život, ne proto aby vyhasl.
Do místnosti najednou vstoupil urostlý muž v dlouhém bílém plášti s vážnou tváří. Mladík se na narušitele ticha zprvu ani nepodíval, dokud on na něho nepromluvil.
,,Dobrý den, jmenuji se doktor Bergr, vy budete nejspíš pan Kaulitz, nemýlím-li se."
,,Ano to jsem." zvedl mladík konečně prázdné oči na doktora.
,,Já jsem včera operoval vaši přítelkyni a teď mi sestra sdělila, že s vámi doposud nikdo nemluvil o jejím zdravotním stavu."
,,Ne, nikdo mi nemohl nic říct, řekli mi jen, že jste hned po operaci odjel z nemocnice. Já chci hlavně vědět, kdy se Laura vzbudí a budu si ji moct odvést domů." Tom najednou pocítil nával strachu nad očekáváním, co mu lékař odpoví.
,,To nebude tak jednoduché, pane Kaulitzi, vaše přítelkyně je ve velmi vážném stavu, moc nerad to říkám, ale není vůbec jisté, jestli se někdy z tak hlubokého koma probere. Ta naděje je velmi mizivá, i přesto, že nějaké je. Včera při porodu jí praskla důležitá céva v mozku a ten se pak zalil krví. Díky našemu okamžitému operativnímu zákroku teď není mrtvá a v tuto chvíli nám nezbývá nic jiného než čekat, jak se s tím ona sama popere. Následující tři dny budou velmi kritické a pokud je přežije, tak máme z půlky vyhráno. Vaše dcera je ale úplně zdravá, udělali jsme jí veškerá vyšetření a vše je v pořádku. Je to opravdu krásné miminko, můžete se jít za ní kdykoli podívat. Máte na mě nějaké otázky, pane Kaulitzi?"
Tom vypadal, jako by lékařova slova vůbec neposlouchal. Jeho mysl je vůbec nebyla schopna přijmout a vzít v potaz. Vší silou se neustále snažil tu bolestnou realitu vytěsnit. Podle toho taky zněla jeho odpověď.
,,Ona to zvládne, vím to, je silná, odejde se mnou už brzo domů, já to prostě vím." Pak se jenom znovu otočil k jejímu lůžku a dál sledoval jestli nezahlédne aspoň letmý pohyb jejího těla, který by napovídal tomu, že se probouzí.
Lásko moje neopouštěj mě, narodila se nám dcera, bude tě potřebovat…………..a já taky, nezvládnu to bez tebe. Prosím buď silná!
Tomova vzpomínka…
Právě jsem se vracel z celonočního tahu ve stavu, který byl rozhodně na pováženou. Bylo něco okolo osmé hodiny ráno, lidi kolem mě už spěchali do svých zaměstnání a já jsem byl rád, že pletu nohama. Tohle bylo přesně to ráno, kdy jsem v duchu sám sebe spílal a říkal si, že už nikdy nebudu pít. Jak je vidět ještě nikdy jsem to nedodržel. Zašel jsem za roh a do nosu mě uhodila pro mě přímo omamná vůně linoucí se z blízké příjemně vyhlížející kavárničky. Slastně jsem přivřel oči a nasál tu vůni do nosu jako nějaký lovecký pes, když zavětří kořist. Voňavé koblížky, čokoládové loupáky a čerstvě uvařená káva, jako by mě zvala dál. Sice mi už oči padaly únavou, ale do bytu jsem měl ještě hezký kus cesty před sebou, a tak jsem si řekl, že dobrá a vydatná snídaně mi určitě přijde vhod.
Nadšeně jsem se jal přecházek cestu a už jsem si to šinul s vervou ke dveřím a otevíral je, když se ozval bolestný dívčí výkřik. Vkročil jsem do kavárničky tak rázně, že jsem mladé servírce, která procházela zrovna kolem, vyrazil podnos s konvicí horkého kafe a dvěma šálky, tak nešťastně, že celý její obsah skončil na její bělostné uniformě a tříštící se porcelán se rozlétl po celé místnosti.
Vzpamatoval jsem se ze šoku, až když dívka klečela na zemi, usykávala bolestí a utírala si z těla utěrkou horkou černou tekutinu.
,,Oh, slečno, strašně se vám omlouvám, neviděl jsem vás, opravdu mě to mrzí. Počkejte, já vám pomůžu." Pohotově jsem kleknul na kolena a začal sesbírávat ze země střepy. ,,Neublížil jsem vám?" Až teď jsem zvedl pohled ze země a zadíval se mladé servírce do očí a musel jsem hned uznat, že byla moc hezká. No jo, to jsem byl prostě vždycky já, žádná situace mě nemohla odradit od toho, abych se neohlížel po ženských a ihned po nich nestartoval.
,,Ne, jsem v pořádku, nic mi není. Nemusíte ty střepy sbírat, já to uklidím. Přiřítil jste se sem jako velká voda, musíte mít hlad." Pokusila se na mě mile usmát, ale bylo na ni vidět, že by mě nejradši seřvala jak malýho fakana. ,,Posaďte se, prosím, jen se převléknu a hned jsem u vás." Zachovala profesionální tvář a ukázala na jeden z volných stolků. Radši jsem se poslušně zvednul, abych nenapáchal ještě víc škody a šel si sednou ke stolku. Musela si o mně myslet, že jsme úplně vadnej, a ještě navíc to ze mě určitě pořád táhlo jako ze sudu.
,,Už máte vybráno? Co vám mohu nabídnout?" stála u mě po pár minutách ta mladá servírka v nové nažehlené uniformě a čekala na moji objednávku. Konečně jsem měl možnost si ji pořádně celou prohlédnout. Měla štíhlou drobnou postavu, vypadala křehce, jako přesně ten typ ženy, co u můžu vyvolávají ochranitelské pudy. Rysy v obličeji měla až dětsky jemné, velká tmavě zelená kukadla a drobný nosík podtrhávaly červené krásně tvarované rty. Dlouhé jemně zvlněné, kaštanově hnědé vlasy měla sepnuté do úhledného culíku.
,,Rád bych znal vaše jméno, abych vás mohl dnes večer pozvat na večeři jako omluvu za to, co jsem vám způsobil." Nahodil jsem na rtech svůj nacvičený úsměv svůdníka žen a jako vždy jsem čekal, že mi padne k nohám. Ovšem tahle se zdála být trochu oříškem.
,,Jmenuji se Laura, to vám klidně říct mohu, není to žádné tajemství. A na večeři s vámi nepůjdu, já totiž nechodím ven jen tak s neznámými muži, které potkám. Takže prosím, jaká je vaše objednávka, nemám čas se tu s vámi jen tak vybavovat."
Hmmm, docela mě uzemnila. Znělo to celkem neoblomně, tak jsem radši schlípnul uši a objednal si černý kafe s mlíkem, dva loupáky a jahodovou koblihu. Jak to vůbec jako myslela s neznámými muži? Copak neví, kdo já jsem? Budu si na ni muset posvítit.
Hladově jsem zhltnul, co jsem si objednal a vytratil jsem se s úmyslem, že se sem zase zítra vrátím, protože odmítnutí já nepřijímám.
Konec vzpomínky…
Od té doby chodil Tom do malé kavárničky na snídani snad každé ráno, pokud mu to jeho nabitý program dovolil. Časem to ale nebylo pro to, aby sám sobě dokázal, že jednou mu prostě podlehne každá, na kterou jen ukáže prstem, ale proto, že pokaždé, když vykročil tím směrem, rozletělo se mu v břiše tisíc neposedných motýlků, proto, že se mu o ní v noci začalo zdát, proto, že mu její úsměv prozářil celý den a její náhodné letmé doteky na něj měly podobný účinek jako zásah vysokého napětí. No a také proto, že ona ne a ne svolit a přijmout jeho pozvání na večeři. Vydržela ho odmítat snad dlouhé dva měsíce, než konečně uvolila.
Za tu dobu se stihly vzájemně celkem dobře poznat. Laura byla z docela obyčejné rodiny, ale osud jí nebyl zrovna moc nakloněn. Matka jí zemřela před několika málo lety a otec se po její smrti psychicky zhroutil a přestal o ni projevovat jakýkoliv zájem. Po čase odjel pracovat do zahraničí a Laura v Německu zůstala sama a bez prostředků. Musela proto odejít z vysoké školy a postavit se na vlastní nohy. Začala pracovat jako servírka v roztomilé kavárničce a čas od času zaskakovala za svoji kamarádku v jednom z hamburských nočních barů. Přes veškeré nepřízně osudu na život nikdy nezanevřela a uchovala si laskavost a milý úsměv pro každého, kdo ho zrovna potřeboval…
Bill
Řítím se po dálnici směr Hamburk jako šílenec s plynem na podlaze jen, abych tam už co nejdřív byl. Málem to se mnou praštilo, když mi včera Tom volal, co se stalo. Trvalo mi to snad hodinu, než jsem z něj něco souvislýho dostal, nebyl schopnej vůbec mluvit. Dokážu si představit, v jakým musel být v šoku a to, co teď prožívá je určitě strašný. Nemohl jsem přijet dřív, byl jsem na pracovní schůzce ve Francii a večer už do Německa nic z Paříže neletělo. Ráno jsem nasedl do prvního možného letadla.
Když jsem bral za kliku pokoje, kde leží Laura, byla ve mně malá dušička. Nikdy jsem tohle nemocniční prostředí neměl rád. Všechno tu působí hrozně depresivně a všude tady smrdí nemocniční desinfekce.
Pohled, který se mi naskytl po otevření dveří, byl vážně žalostný. Laura ležela na posteli s nesčetnými hadičkami zavedenými v těle a na židli vedle seděl můj brácha na první pohled totálně zlomený. Naprosto tichým pokojem se neslo jen otravné pravidelné pípání.
,,Tome." oslovil jsem ho opatrně, aby se nepolekal. Vůbec si nevšiml, že jsem přišel.
,,Bille, konečně jsi tady!" vyskočil ze židle v vrhnul se mi do náruče. Pevně jsem ho stisknul, abych mu dal najevo, že na tu bolest není sám. To bylo poprvé v životě, kdy jsem viděl svýho velkýho bráchu brečet. Rozeštkal se mi v náručí jako malý děcko. Nic jsem neříkal. Jen jsem ho chlácholivě hladil po zádech a počkal jsem, až s ním přestanou cloumat mohutné vzlyky.
Tom
Když jsem Billa spatřil a objal ho, naprosto mi povolily nervy. Takhle rád jsem ho snad ještě nikdy neviděl. Konečně jsem měl u sebe nějakou blízkou osobu a nebyl na všechno sám. Sice jsem si přikázal být statečný, protože Laura by určitě nechtěla, abych se trápil, ale v tu chvíli to prostě nešlo.
,,Tome, co ti řekl doktor? Dostane se z toho?" Bill se začal vyptávat, jakmile jsem se trochu uklidnil.
,,Co mi řekl doktor, je mi úplně jedno. On mi totiž řekl, že Laura se už nikdy neprobere, a že možná i umře, že … že je jen malá šance na uzdravení. Ale on neříká pravdu, ……. Já totiž vím, že Laura se z toho dostane a odejde se mnou domů, jsem si tím jistý. Ona by ode mě neodešla." Tomův hlas zněl pevně, bylo vidět, že opravdu věří tomu, co říká. Bill ale znal celou pravdu, před tím, než vešel do pokoje na chodbě mluvil s lékařem.
,,A kde je tvoje dcera, bráško, dals jí už jméno? Byl ses na ni podívat?"
,,Ne, ještě jsem za ní nebyl, prý je v pořádku, nemusím u ní být. Půjdeme se na ní podívat spolu s Laurou, až se probere, a jméno jí taky vybere ona." Billa Tomova slova trochu zaskočila, bál se toho, aby Tom nedával vinu své dceři za to, jak na tom Laura je.
,,Dobře, jak myslíš, ale já se na ni podívat půjdu. To ti nebude vadit, že ne?
,,Ne, jen jdi a dej jí pusu i za nás s Laurou."
Billova vzpomínka …
Když si vybavím to, jak jsem ji ze začátku neměl rád, přijde mi to až neskutečný. Nikdy si to nezasloužila. Časem jsem na to přišel a stali se z nás dobří přátelé. Ona dokázala to, co by se snad žádné jiné nemohlo podařit. Ona změnila Toma. Nikdy bych nevěřil tomu, že se jí to povede. Zpočátku, když mi ji Tom představil a řekl mi, že je to jen servírka z nějaké kavárny, jsem v ní viděl jenom zlatokopku, která se chce přiživit na naší slávě a bohatství, jako ostatně všechny před ní, jak šeredně jsem se zmýlil. Jednou jsem se dokonce zamaskoval a šel jsem si ji do té kavárny proklepnout a později jsem se dozvěděl, že ona celou dobu věděla, kdo jsem. Musel jsem vypadat jako naprostý idiot. Tolikrát jsme se spolu tomuhle příběhu nasmály.
Dívku s větším srdcem jsem nikdy nemohl poznat. Ona si Toma dokonale dokázala omotat kolem prstu. Byla to přesně ta láska, co hory přenáší, jak se o ní vypráví v pohádkách. A z nezkrotného rebela, co proháněl každou sukni, se stal zamilovaný blázen. Byly spolu tak moc šťastní, a když oznámili, že spolu, i když neplánovaně, čekají miminko, zdálo se, že ta jejich idylka nemůže být dokonalejší. A teď by to mělo všechno skončit? To přece nemůže být pravda!!!
Konec vzpomínky …
Mezitím, co Bill o patro víš choval svoji novorozenou neteř poprvé něžně v náručí, nepřestávaly Tomovi bouřlivě vířit hlavou myšlenky, které ho bolely, ale zároveň mu také pomáhaly udržet se nad hladinou.
Tomova vzpomínka…
Měl jsem zas jednou volný páteční večer a tak, co dělat jiného, než jít s pár přáteli a drahým bratrem, provětrat pár místních barů a dívčích sukní. Stylově jsem s oháknul, jako ostatně vždy, a šlo se vstříc noci plné zážitků. To jsem si ale jenom namlouval a snažil se tak tvářit, hlavně před Billem, ten by mě totiž hnedka prokouknul. Ve skutečnosti se mi nikam dvakrát moc nechtělo, ale sám sobě jsem si dnešní noc naordinoval jako léčebnou metodu. Po včerejší, můžu říct romantické, večeři s Laurou mám takový divný, mně zcela neznámí pocit, jako bych se do ní snad zamiloval. Něco nového jsem v její přítomnosti pociťoval už delší dobu, ale teprve včera jsem to dokázal rozkódovat a došel jsem k zjištění, že budu asi vážně zamilovanej. A zrovna JÁ!!! Taková pitomost!!! Dneska večer si tyhle nesmysli hodlám vychlastat a vysouložit z hlavy. Tak jdeme na věc…
Celá naše banda zapadla do nejbližšího baru. Byl jsem tu předtím jenom párkrát, ale nebylo to tu špatný, tak proč to nezopakovat. Hned u vchodu jsem hodil sondu po celém sále a začal si všechny číči uvnitř třídit na potenciální objekty mého zájmu a ty, co dnešní večer, a ani žádný jiný, nemaj šanci. Po spokojeném zkonstatování, že určitě nebude o zábavu nouzi, jsem se směle vydal k baru pro drink. Posadil jsem se pohodlně na vysokou barovou židli a jen, co jsem zvedl ruku, abych mávnul na barmanku, mi zase v údivu klesla dolů. V první chvíli jsem utrpěl lehký šok, že mi jsou moje plány pokaženy, ale hned v té druhé mi srdce poskočilo radostí a všechny ty blbosti, o kterých jsem přemýšlel, byly tatam. Za barem stála Laura a hned, co mě zahlédla, se mě vydala pozdravit. No jo vlastně, teď si vzpomínám, že mi říkala o tom, že bere nějaký šichty v baru za kámošku, aby měla peníze navíc, jen se tenkrát zapomněla zmínit, co je to za bar. Druhý den ráno jsem byl vděčnost sama, že jsem na ni ten večer narazil. Ta párty neměla prostě chybičku. Celý večer jsem se už od Laury nehnul ani na krok. Povídali jsme si spolu na baru. Uvolila, že si se mnou dá pár panáků a já jsem nestačil zírat jaká je s ní bžunda, když jí trochu stoupne hladina alkoholu v krvi. Dokonce jsme stihly i nějakej ten tanec. Na to jsem se, ale pro změnu musel opít zase já, abych byl schopnej vlíst dobrovolně na parket. Občas bylo docela utrpení pozorovat její krásný tělo, jak se svůdně vlní do rytmu hudby, nikdy bych to do ní neřekl. Když se ke mně v zápalu tance víc přivinula, nebo se mi dokonce zavěsila na krk, měl jsem dost práce se udržet, abych se na ní hned nevrhnul a v duchu jsem doufal, že při bližším kontaktu neucítí, jak moc mě vzrušuje. Díky Bohu za volný kalhoty a těsný boxerky!
Kolem třetí hodiny ranní se klub zavíral a já jsem při loučení s Laurou zjistil, že se mi tak klepou kolena při pomyšlení na to, že ji na rozloučenou poprvé políbím, že jsem to nakonec, já srab, neudělal. Kdo by to do mě byl kdy řekl, nepoznával jsem sám sebe. Místo toho jsem s ubohým ahoj příště vymáznul z klubu spolu s ostatními.
Půl hodiny už jsem stál před klubem opřený o zábradlí a začínal si už nervózně poklepávat nohou. Billa s ostatními jsem poslal napřed s tím, že tu mám ještě něco neodkladného na práci. Aaa, konečně už vychází ven. Drobná dívenka za sebou zamknula dveře klubu a překvapeně se na mě usmála.
,,Co tu ještě děláš? Je pozdě, měl bys být už doma, aby o tebe maminka neměla strach." Žertovně mě popíchla.
,,Ha ha, neboj, já už jsem se dávno maminčiny sukně pustil. Čekám tu na tebe. Ještě se mi vůbec nechce spát a mám hlad jako vlk, tak jestli nemáš nic proti, kousek odsud je non stop bistro, tak tě zvu na pozdní večeři, nebo na brzkou snídani. To je jedno, můžeš si vybrat." Culil jsem se na ni jako pako od ucha k uchu. Na to, kolik jsem toho dneska vypil, jsem byl těžce v pohodě, správná hladina alkoholu mi pouze dodávala rozvernou náladu.
Laura
,,To není špatnej nápad, taky bych něco snědla, ale ty hrůzný patlaniny z bistra vážně nemusím. Jestli chceš, zvu tě na nějakou dobrotu k sobě domů. Je to jenom kousek odsud. Byteček mám maličkej, ale útulnej. Předem tě ale upozorňuju, že je to jen přátelský pozvání, nic ode mě nečekej, to je snad doufám jasný." Sakra! Sama nevěřím tomu, co tady říkám. Jestli se na mě nepřestane takhle roztomile zubit, tak se na něj vrhnu nejspíš hnedka. Je tak miloučce vláčnej, když je takhle připitej.
Holka jedna bláznivá, co to tady vyvádíš, koukej ho od sebe vyhnat a to hned. Z tohohle slavnýho kytaristy pro tebe stejně nic dobrýho nekouká. Jenom tě využije, a pak tě odkopne. A navíc brát si cizí chlapy v noci do bytu je proti všem tvým zásadám.
Neblázni, on už pro tebe přece dávno není cizí. A kdyby s tebou měl nekalý úmysly, už dávno by na tebe něco zkusil. A dosud ti nedal nejmenší důvod ho z něčeho podezřívat, vždycky se k tobě choval hezky. A navíc je to krásnej chlap a ty jsi mladá holka, tak užívej si přece života.
V hlavě mi hučelo, jako by mi na jednom rameni seděl andílek a na druhým ďáblík. Obě ty našeptávací potvory jsem nemilosrdně seklepala, a protože Tom s mojí nabídkou souhlasil, šlo se ke mně domů.
Tom
Teda tak takovýhle pozvání si nechám líbit. To bych od ní vážně nečekal. Sice počítám s tím, že mě něčím nakrmí, a pak mě slušně vykopne, ať si jdu chrnět domů, ale i tak je to jistej pokrok. Aspoň se můžu podívat, kde a jak vlastně žije.
Od baru to bylo vážně kousek, určitě jsme nešli dýl jak deset minut. Tomu, kde bydlela, její označení byteček vážně sedělo. Byla to vlastně jedna místnost skříní rozdělená na kuchyňku s jídelním stolem a obýváček s pohovkou a televizí. Pak tu byla zvlášť ještě koupelna a do ložnice vedly dřevěné schůdky do falešného patra. Tohle bylo bydlení opravdu jen pro jednoho člověka, dva by se tu spolu za chvíli asi umlátili. Laura si asi všimla, jak se tu rozhlížím.
,,Je mi jasný, že ty jsi zvyklí na něco úplně jiného, ale já jsem tady spokojená, vůbec nic mi tu nechybí. Prvních pár měsíců, když jsem tu zůstala sama,m a než jsem si našla práci, která mě uživí, jsem musela bydlet na ubytovně. A věř mi, že tohle je proti tomu pro mě hotovej palác. Mám ten byt ráda."
Bylo mi jí v tu chvíli líto, musela to mít hrozně těžký, když tak mladá zůstala ve velkým městě úplně sama bez peněz. Přišlo mi až neuvěřitelný, jaká se v tak malém těle ukrývala síla a chuť do života.
,,Tak co ti můžu nabídnout?" zanořila nosík do ledničky a začala vyjmenovávat všemožná snídaňová menu. ,,K pití ti můžu uvařit kávu, nebo tu mám mlíko a pak ještě brusinkovej džus. A k jídlu tu mám nějaký sladký pečivo od nás z kavárny, vajíčka, šunku, nějakou zeleninu, nebo müsli s jogurtem. Tak povídej, co máš rád?" na chvíli vykoukla z ledničky a čekala na moji odpověď.
Abych pravdu řekl, ani jsem nevěděl, co odpovědět, moc jsem ji neposlouchal. Celou dobu jsem si zálibně prohlížel její malý, kulatý zadeček vykukující zpoza dvířek lednice a moje touha opět narůstala do nebeských výšin.
Pomalu jsem k ní přistoupil s malou dušičkou v těle a zavřel jsem jí ledničku, abych ji odtrhl od dalšího výčtu surovin, které se v jejích útrobách nacházely.
,,Já jsme ti s tím hladem trochu lhal, víš. Postrádám totiž něco úplně jinýho než jídlo. Já … bych strašně moc chtěl tebe. Toužím po tobě už tak dlouho, Lauro. Ty jsi prostě úžasná. Promiň mi, prosím, že ti to říkám, vím, že jsem ti slíbil, že na tebe nebudu nic zkoušet, ale nemůžu si prostě pomoct."
Nečekal jsem na to, co mi odpoví. Využil jsem momentu jejího překvapení, něžně jsem vzal její hlavu do dlaní a jen zlehka a krátce jsem se dotknul svými rty těch jejích. Když jsem se od ní opět odtáhl a viděl jsem, že má oči stále zavřené a na můj smělý čin nic nenamítá, odvážil jsem se pokračovat. Přitiskl jsem se k ní celým svým tělem, objal jsem ji o poznání pevněji a začal důkladněji ochutnávat její rty. Bože chutnala tak sladce. Tohle mazlivé tempo jsem nedokázal snášet moc dlouho a začal jsem její rty vášnivě dobývat. Svým jazykem jsem nedočkavě vklouzl do tepla jejích úst a k mé radosti mi vyšla vstříc. Byl jsem na vrcholu blaha, když jsme cítil, jak se mi v náručí chvěje touhou a mezi mými polibky tlumeně sténá. Když jsem cítil, jak v návalu vášně začíná slábnout v kolenou, vyzvednul jsem si ji opatrně za zadeček do náruče a něžně ji přenesl a posadil si ji na klín na pohovce. Mé vzrušení už mě nepříjemně tlačilo, musel jsem prostě vědět, jak si stojím. Na okamžik jsem v líbání ustal.
,,Lauro, jsi si jistá tím, že to chceš? Já nechci, abys měla pocit, že jsem si něco vynutil a později si toho třeba litovala. Nechci, aby se mezi námi něco pokazilo. Já tě miluju, Lauro. Dlouho mi trvalo, než jsem na to přišel, ale teď to vím už jistě." Kdyby mi někdy někdo řekl, že ze mě někdy něco podobnýho vypadne, asi bych mu rozbil hubu, přesto jsem v tu chvíli cítil, že to, co říkám, mě naplňuje štěstím, a že je to tak správně.
,,Nepřestávej mě líbat, Tome." Sice to nebyla až tak přesná odpověď na moji otázku, ale mně úplně stačila. Navíc Lauřiny oči plné touhy mluvily za vše.
Znovu jsem se hluboce vnořil do jejích sladkých rtů a jedním rychlím pohybem ze sebe sundal tričko. Její jemné prstíky se mi okamžitě rozběhly po mé odhalené kůži, až mě z toho zamrazilo. Po chvíli následovala mého příkladu a její tričko během okamžiku leželo vedle mého následováno její podprsenkou, kterou jsem jí už přeochotně sundal sám.
Ve chvíli, když jsme už leželi oba vzrušení na nejvyšší možnou míru, jsem se rozhodl zbavit nás posledních naprosto přebytečných kousků oblečení. Když jsem klečel s úmyslem stáhnout ze sebe boxerky ujala se Laura nečekaně iniciativy. Odstrčila moje ruce pryč a sama mi pomalu začala stahovat tenké prádlo přes boky dolů a celou dobu se mi smyslně dívala do očí. Ustala v pohybu hned, jak bylo mé vzrušené mužství konečně na svobodě a slastně ho olízla po celé jeho délce. Náhlé přívaly vzrušení mě nutily slastně zaklánět hlavu a vypouštět z úst stále hlasitější steny. A když pak můj penis vzala do úst celý a začala ho jemně sát, chtělo se mi nahlas rozkřičet. Po nějaké době, kdy mi dopřávala tuhle mučivou slast, jsem ji položil na pohovku s úmyslem jí to oplatit. Vnořil jsem se nedočkavě do jejích úst, a pak pokračoval dál v líbáni celého jejího těla, nevynechal jsem jediný kousíček a odměnou mi bylo její hlasité sténání mého jména. Těsně před tím, než jsem proniknul do tepla jejího klína, se mi zadívala do očí a konečně to poprvé vyslovila.
,,Miluju tě Tome." Byl jsem na vrcholu blaha.
Na naše první milování a ani na ty, co následovali potom, nikdy nezapomenu. Laura mi dala poznat, co to znamená milovat se z lásky. Ten pocit posouvá jen suché spojení dvou těl do úplně jiné dimenze. Řekl bych, že ten pocit mi dal poznat, co znamená výraz - být opilý láskou.
Konec vzpomínky …
Bill
Tom mi dělá opravdu velké starosti. Dnes je to třetí den, co je Laura po operaci a její stav se vůbec nelepší. Tom celou tu dobu sedí u její postele a skoro nejí a nespí. Ani se ještě nebyl podívat na svoji dceru. Chodím tak za tím miminkem beze jména jenom já. Je to opravdu andílek, skoro vůbec nepláče, jako by snad cítila, že její máma se jí určitě uzdraví. Už kvůli ní doufám, že to tak bude. Mám strach, že Tom by její smrt nedokázal unést, a co by pak bylo s tím nebohým dítětem. Nejvíc mě zdrcuje ta strašná bezmoc, ten pocit, že člověk naprosto nic nezmůže a čekání je nekonečné.
Dnes mi Tom vyprávěl, jak se všechno vlastně stalo. Bylo to poprvé od doby, co jsem přijel, kdy mi řekl víc, než jednu souvislou větu. Je strašný čím si musel projít. Tohle bych nepřál ani nejhoršímu nepříteli.
Billova vzpomínka …
,,Na Lauru přišli porodní bolesti o dva dny dřív před termínem, než měla nastoupit do nemocnice. Bylo to asi v sedm hodin večer. Rychle jsem jí sbalil jen pár nejdůležitějších věcí a sám ji odvezl do nemocnice, bylo to tam přece jenom kousek. Hned ji odvezli na sál a všechno probíhalo dobře. Laura byla moc statečná, já jsem byl celou dobu s ní a byl jsem na ni tak pyšný. Všechno šlo hrozně rychle, už po dvou hodinách řekl doktor, že dítě se každou chvíli narodí, a tak Laura naposledy zatlačila a za chviličku už se ozval dětský pláč. V tu chvíli se mi chtělo brečet štěstím a dojetím, držel jsem Lauru za ruku, ale ona…………ona ….najednou povolila stisk a ruka jí klesla na lehátko. Otočil jsem se na ni. Oči měla otevřené, ale vůbec se nehýbala. Promluvil jsem na ni, ale neodpovídala mi. Pak už si jen pamatuju, jak mě někdo odtáhnul za ruku pryč a kolem ní se seběhlo strašně moc doktorů a všichni křičeli. Nikdo mi nechtěl nic říct, jen mě posílali pryč a malou taky odnesli. Všude bylo tolik zmatku. Bylo to strašný Bille, pořád to mám před očima jako nekonečnej film. Nemůžu zapomenout na ten její prázdnej výraz v očích těsně před tím, než ji odvezli pryč. Bille ona………ona vypadala jako mrtvá. Strašně jsem se bál. Pořád se bojím. Nechci ji ztratit. Kdyby neotěhotněla nikdy by se to nestalo."
Konec vzpomínky …
Z mých myšlenek mě vytrhl až hluk a spěch, který tu najednou zavládl na chodbě, když jsem se vracel od neteře zpět do Lauřina pokoje. Srdce se mi snad na chvíli zastavilo při zjištění, že všechen ten zmatek vychází právě od ní. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Nemám tušení, jak dlouho jsem tam stál oněmělí a zkamenělí hrůzou. Nejspíš to bylo jen pár vteřin, ale mně se to zdálo jako celá věčnost. Najednou všechno ustalo. Bylo ticho. Všechny hlasy i přístroje ztichly a svět jako by se zastavil. Pak najednou z pokoje vyšel Tom. Z očí mu tekly potoky slz a vypadal jako, že se sotva drží na nohou. Na moje slova vůbec nereagoval a šel dál někam pryč. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval a rozběhl jsem se za ním. Přišel jsem ve chvíli, kdy už choval svoji malou dcerku v náručí, jemně ji pohupoval a nepřestával při tom plakat.
,,Co se stalo, Tome?" vůbec na moje slova nereagoval. Nespouštěl z toho malého uzlíčku oči. Děťátko nejspíš vycítilo, že něco kolem něj není v pořádku a dalo se do hlasitého pláče. Tom si jej těsněji přivinul v náručí na hruď a políbil na tvářičku.
,,Pššš, neplač maličká, všechno bude v pořádku, tvoje maminka od nás obou navždy odešla a už se nikdy nevrátí, ale mi dva spolu to určitě zvládnem. Jsi teď to nejdražší, co na světě mám a já tě nikdy neopustím,vždycky budu s tebou. Budu tě milovat stejně jako jsem miloval Lauru. Nikdy na ni nezapomenu…"
____________________________________________
Asi se ode mě očekává, že napíšu nějakej komentář k tomu, co mě vedlo k tomu, abych napsala takovouhle povídku, ale jelikož to sama nevím, tak to asi uzavřu slovy - no comment. Já to prostě nevím, asi až mě zase příště popadne nějakej záchvat tvořivosti sednu si tiše do koutka a počkám až to přejde. :D


Na nic nečekat, psát!