Liliana
Uběhlo pár dní od návštěvy u Fabiana a já na to naštěstí pomalu přestávala myslet. Myslím, že se něčeho napil. Jinak si totiž to jeho chování nedovedu vysvětlit. Nechci nad tím přemýšlet. Mě jen neskutečně hryže svědomí z toho, že jsem lhala Billovi. Nemohla jsem mu ale říct, kde jsem doopravdy byla. Hledal by v tom mnohem víc. Nenechal by si to vysvětlit. Já prostě jen neměla sílu na to se dohadovat. Připadalo mi to zbytečné. Myslím, že spát bude rozhodně klidněji, když nebude o ničem vědět.
Koukla jsem na elektronický budík na nočním stolku. 5:30. Poslední dobou nějak špatně spím. Budím se ráno brzo úplně rozlámaná. Otočila jsem se na druhý bok a koukla na změť černých vlasů, která vykukovala zpod peřiny. Nahnula jsem se blíž, abych si mohla prohlédnout jeho obličej. Vypadal spokojeně. Měl mírně pootevřené rty a pravidelně oddechoval. -Tolik pro mě znamenáš, že si to ani nedovedeš představit.- Prolétlo mi hlavou před tím, než mě donutilo z postele vylézt nepříjemné zvednutí žaludku.
Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla. Cítila jsem, že se to malinko uklidňuje. Došla jsem do kuchyně a zkusila se napít vody. Špatný nápad! Obyčejná voda žaludek podráždila snad ještě více. Z toalety jsem se na vratkých nohách došourala do koupelny a vypláchla si z pusy nepříjemnou pachuť žaludečních šťáv. Nechápu to. Asi jsem podrážděná.
"Miláčku, proč ještě nespíš? Kolik je hodin?" Zamumlal na mě napolo spící Bill, když jsem se vrátila do postele.
"Ještě je brzy. Byla jsem jen na záchodě. Spi dál." Lípla jsem mu drobný polibek na čelo a přitáhla si ho blíže k sobě.
Bill
"Lil, no nekecej že vaříš?" Vyloupl se můj ctěný bratr téměř v poledne z postele a hned si neodpustil okomentovat činnost mojí polovičky.
"Snažím se. Měl bys to ocenit." Rozverně mu odpověděla Lil. Dnes měla dobrou náladu. Poslední dobou se mi totiž zdála trochu posmutnělá. Nechtěl jsem se za každou cenu vyptávat. Snad to již bude lepší.
"A co to vlastně bude?" Pídil se dál Tom po obsahu hrnců, které Lil bublaly na plotně.
"Nechej se překvapit. Za chvilinku je to hotové."
"Fajn. Umírám hlady."
Do jejich hovoru jim vpadnul domovní zvonek.
"Skočím tam." Nabídl se velkoryse můj bratr. V mžiku byl zpět.
"Bille, to je pro tebe. Pošťák ti přinesl nějakej doporučenej balík." Oznámil mi a rozvalil se na kuchyňskou židli. Zřejmě neměl v úmyslu se odsud hnout, dokud mu Lil něčím nenacpe ten jeho žaludek. Zvedl jsem se a došel ke dveřím.
"Dobrý den. Bill Kaulitz?" Přikývl jsem. "Tady mi to podepište." Přistrčil mi ten chlápek v uniformě nějaký papír a já tam vystřihl svůj ukázkový podpis. Spokojeně se na mě zazubil, popřál mi hezký den a do ruky mi vrazil nějakou objemnou obálku.
Odesílatel neznámí. To je zvláštní. Myslel jsem, že doporučená pošta bez odesílatele nechodí. Pokrčil jsem nad tím rameny a cestou zpět do kuchyně jsem se snažil dostat k jejímu obsahu.
"Co to máš pěknýho?" Brácha byl dneska nějakej zvědavej.
"Nevím. Vydrž. Nejde mi to rozdělat."
"Tome, prosím tě, musím si odskočit. Pojď mi tu míchat s tou omáčkou." Ozvala se Lil od sporáku.
Konečně se mi to povedlo. Vytáhl jsem nejdříve malý lísteček a začetl se do jeho obsahu. No to snad ne. Tohle je snad nějaký špatný vtip. Podrážděně jsem roztrhl obálku vedví a vypadlo z ní přesně to, co popisoval onen anonymní vzkaz. Fotky… Ne tohle ne. To mi přece nemohla udělat. Z výšky jsem dosedl na židli, jinak totiž hrozilo, že asi omdlím. Bezděčně se mi do očí natlačily slzy. Netušil bych, že zrada může tak moc bolet. Toma moje zvláštní chování zaujalo. Nechal omáčku omáčkou a nakoukl mi přes rameno. Zůstal na to koukat stejně ochromeně jako já. Jen s tím rozdílem, že jeho se to netýkalo. Jeho to zevnitř nezabilo. Tohle přece nejde. Určitě je to jen zlý sen, ze kterého se za chvilinku probudím. Musím se probudit, jinak mi asi pukne srdce.
Vrátila se. S úsměvem na rtech se objevila znovu v kuchyni. Pohled na ni jakoby ve mně odstartoval úplně novou emoci. Už se mi nechtělo brečet. Začínal jsem být vzteklý. Hřál jsem si na prsou zmiji a ona mě teď uštkla. Přistrčil jsem jí ty obrázky do jejího zorného pole.
"Můžeš mi to nějak vysvětlit?" Zarazila se a podívala se na mě s hrůzou v očích. Tak je to pravda. Její výraz mi to dosvědčil.
"Bille, není to, jak to vypadá…" Tak tohle nemohla myslet vážně. Skočil jsem jí do řeči.
"Není to, jak to vypadá…? V životě bych si nepomyslel, že snad někdy uslyším tuhle ohranou stupidní frázi, která se objevuje v každým druhým béčkovým filmu. Budeš se mi tu teď snad snažit namluvit, že někdo dokázal udělat úplně dokonalou fotomontáž? Nebo snad, že mě klame zrak a to, co tady vidím, se nestalo? Tak mluv už sakra!! Odpověz mi na jedinou otázku. To, co tu vidím, se skutečně odehrálo?!?" Začal jsem na ni nepříčetně křičet a kupodivu se mnou ani nic neděly potůčky slz, které se jí začaly spouštět po tvářích. Spíš mě to ještě více rozčílilo. To si snad myslí, že když se tu přede mnou rozbrečí, já na všechno zapomenu, spálím ty fotky, vezmu ji kolem ramen a budeme zase šťastná rodinka…?
"Jo, stalo se to. Ale je to prostě jinak. Bille, prosím, poslouchej mě chvíli." Snažila se dotknout mé ruky. Znechuceně jsem vyskočil ze židle.
"Už na mě nikdy nesahej. Ty… ty… ty děvko. Já jsem ti věřil. Kde jsou všechny ty sliby, že mě nikdy nezradíš. … Mlč!!! Nechci nic slyšet. Tohle mi bohatě stačilo. Musím na vzduch. Nemůžu se na tebe koukat. Přeju si jediný. Až se vrátím, nechci tě tu už najít!!! Rozumíš mi!?" Zlomil se mi hlas. Agresivita se vytrácela a já se začal pomalu sesypávat. Pálily mě oči, ale já za žádnou cenu nechtěl brečet před ní. Popadl jsem bundu a vypadnul z bytu. Jen, co za mnou zapadly dveře, provalily se hráze, které zadržovaly ty přívaly slané vody a já se naprosto rozložil. Zůstal jsem sedět na schodech. Schoulil jsem se do útrpného klubíčka a zabořil hlavu do dlaní. Vždyť to štěstí snad nemohla být jen chiméra, bylo to skutečné. Tak jak mohla něco takového udělat? Člověk který miluje, přece nepodvádí. A já tu lásku z ní cítil. Tak co je tu, kruci, špatně?
Nevím, jak dlouho jsem tam tak seděl, než si ke mně přisedl Tom. Přehodil mi ruku kolem ramen a mírně se mnou zatřásl.
"Bille, no tak vzpamatuj se." Zabořil jsem mu hlavu do jeho velké mikiny a zaštkal nahlas. Připadal jsem si jako bábovka. Ale tohle se nedalo vydržet. Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Nebyly tam ani žádné náznaky. Zastihlo mě to úplně nepřipraveného. Očekávalo se snad ode mě, že se budu v takové situaci chovat jinak? Já to nedokázal. Nezvládl jsem nic jiného, než vzlykat jako nějaká ženská a hledat útočiště v náručí svého bratra.
"Bille!" Zatřásl se mnou znovu a razantněji. "Nemůžem tu takhle sedět věčně. Řekni mi. Myslels to vážně, že už ji tam nechceš vidět? Skutečně chceš, aby odešla?" Přikývl jsem. Tohle bylo asi to jediné, čím jsem si byl v tu chvíli jistý.
"Dobře, tak se teda zvedej. Musíme jí dát trochu času na sbalení." Tom mě vytáhl na nohy, dovedl před dům a posadil do auta. Vůbec jsem nevnímal, kam mě veze. První, co jsem si byl schopen uvědomit, byl panák, který přede mnou přistál v nějakém baru.
"Kopni to do sebe." Doporučil mi Tom a sám si do hrdla nalil to samé. Udělal jsem přesně to, co po mně chtěl. Bylo mi to jedno. Začínal jsem být netečný a apatický. Tom se na mě ze začátku snažil mluvit, ale když mu došlo, že ho vůbec nevnímám a jen tupě zírám před sebe, vzdal to a začal objednávat další a další ty malé sklínky plné omamující tekutiny.
"A prej, že byla na poště a potkala starou kamarádku…" Drmolil jsem asi nad osmým prázdným panákem a zvedl ruku k číšníkovi tentokrát sám. Přistál přede mnou další, a pak už si toho moc nepamatuji. Vlastně vůbec nic.

