Byl konec listopadu. Podzim pomalu ztrácel svoji vládu nad světem a svou moc začínala uplatňovat paní zima. Na stromech se již nedržel žádný barevně vymalovaný lístek a ve vzduchu byl cítit první sníh. Neobvykle brzy. Poslední roky nebyly zrovna ve znamení tuhých zim, plných sněhobílých závějí. Foukal nepříjemně studený vítr a narážel do okenních tabulek jednoho luxusního berlínského bytu. Jeho obyvatelům zřejmě ale starosti nedělal. Je nejspíš trápí něco dočista jiného.
Slabounké polední slunce se snažilo prodrat skrz žaluzie k chlapci, který nebyl schopen ani v tuto pokročilou denní dobu vylézt z postele. Spí vůbec? Nehýbe se. Jen těžce oddychuje a jeho svraštělé čelo napovídá, že klidný spánek ho tentokrát tuto noc minul.
Bill
Probral jsem se okolo jedenácté hodiny dopoledne. Namáhavě jsem rozlepil jedno oko. Oslepovalo mě i to nepatrné světlo pronikající sem přes zatažená okna a způsobovalo mi ještě větší bolest hlavy. Zase jsem ho raději zavřel. Dnes mě nikdo nedonutí vylézt z postele. Vlastně jsem se raději ani neměl probudit. I můj alkoholem značně znavený mozek si totiž dokázal poskládat události včerejšího dne. Proč jen se mi to nemohlo z té hlavy vypařit. Ta noční můra tu byla zase a útočila na mě v plné síle.
Vzdal jsem snahu se otočit na druhý bok, i když mě polštář nepříjemně tlačil do obličeje, a zůstal jsem nehnut ležet. Neměl jsem sílu vůbec na nic. I samotné dýchání mi činilo značné potíže.
Nevím, jak dlouho jsem vydržel předstírat stav mrtvolné strnulosti a hlavou si nechával probíhat mučící myšlenky na zradu, která mi rozervala srdce a uvrhla mě do života plného samoty, než se v mém pokoji objevil můj bratr. S nejvyšší opatrností otevřel dveře a tlumeným hlasem se mě ptal, zdali ještě spím. Nechtělo se mi na něj reagovat. Když neodpovím, určitě odejde. To by ale nebyl snad ani můj brácha. Něco takového ho prostě nemohlo odradit. Zřejmě měl pocit, že je prostě načase vstávat. Slyšel jsem jeho kroky, které se přibližovaly k mé posteli a zanedlouho se prohnula madrace z toho, jak si ke mně přisedl.
"Bille, už se prober." Řekl tentokrát hlasitěji a trochu mi zatřásl ramenem. Kapituloval jsem.
"Nespím. Kolik je hodin?"
"Budou tři odpoledne." Skutečně bylo pozdě, musel jsem ještě na nějakou dobu usnout. Vzepřel jsem se na rukách a pokusil se vyhoupnout do sedu. Šlo to ztěžka, ale nakonec se mi to podařilo. Rozhlídl jsem se po pokoji. Byl stejně prázdný jako já. Její věci zmizely. Cítil jsem se snad stokrát hůř než včera. Tom to na mně poznal. Chytl mě za ruku, ale slova útěchy si odpustil. Nejspíš se v tuhle chvíli nedalo nic říct.
"Dáš si něco k jídlu? Odvolal jsem dnes studio. Zítra ale budeme muset jít. Čekají nás poslední dva tři dny nějakých závěrečných dodělávek, David už to nebude chtít protahovat." Studio… Útrpně jsem přivřel oči. Neměl jsem pomyšlení na jakoukoli práci.
"A to se tam jako s tím parchantem uvidím?" Uvědomil jsem si dost děsivou skutečnost, že náš milý zvukař se bude nejspíš pohybovat na svém pracovišti také.
"Ne. Už jsem to zařídil. Tobi mu dnes ještě s někým byl sdělit ručně jeho výpověď. Takže myslím, že ten se s tím doboulovaným ksichtem neukáže nějakou dobu vůbec mezi lidma." I když mi nebylo příliš veselo, musel jsem se usmát. Tohle byl můj velkej bráška. Snažil se mi zmírnit moji bolístku. Bylo to sice způsobem, který já bych asi nevolil, v tomhle případě mi to ale připadalo jako to nejlepší možné řešení. Má, co si zasloužil.
Zbytek dne jsem se malátně pohyboval mezi svou ložnicí a obývákem, kde jsem spíš než na televizi, koukal do prázdna. Tom se mě snažil rozptylovat a vnutit mi alespoň trochu nějakého jídla. Moc úspěšný tedy nebyl. Můj podrážděný žaludek se mnou nehodlal spolupracovat a klidně si nepříjemně bolel a odmítal přijmout jakoukoli potravu.
Druhý den ve studiu se po přítomnosti Lil sháněl David. Nechápavě jsem koukl na Toma. Myslel jsem, že když můj problém řešil s Tobim, bude to vědět i náš manažer. Bohužel. Davida zatím nikdo neinformoval. Tom ho taktně odtáhl do vedlejší místnosti a pravděpodobně mu vylíčil celou situaci, protože po jejich návratu nebyly po běsnícím Davidovi ani stopy. Vrátil se dočista zkrotlý a zamumlal dokonce i směrem ke mně, že ho to mrzí a jestli jsem v pohodě. Veškerý nával výčitek musel zřejmě odnést můj bratr, protože Lil tu měla nějaké závazky. Dovedu si představit, že zjištění, že se jen tak vypařila, ho nejspíš moc nepotěšilo.
Byl jsem přesvědčený, že s časem všechny smutné myšlenky odezní. Pletl jsem se. Svým způsobem byl stav, do kterého jsem se dostával, snad ještě horší. Připadalo mi, že prožívám noční můru. Lítostivé pocity, kdy jsem v noci před usnutím máčel polštář svými slzami, pominuly. Nedostavovaly se ani záchvaty vzteku, kdy jsem ji nenáviděl a proklínal za to, že mě zradila. Ne, všechno tohle se vytrácelo. Za to se vynořovaly vzpomínky na to hezké, co jsme spolu prožili. V určitých situacích jsem ji vídal se smát, nebo její zamyšlený obličej, když s Davidem řešili pracovní věci zahloubáni do haldy papírů. Zjevovala se mi prostě všude. Musel jsem si dokonce vyměnit ložnici s Tomem, protože tam, kde jsme spávali, mi prostě usnout nešlo. Možná tahle moje nostalgie také trochu souvisela s roční dobou. Zima, Vánoce a nový rok. Všechno tohle moje pocity jen umocňovalo. Ač jsem celé svátky trávil s rodinou, ještě nikdy jsem si nepřipadal tak strašně sám.
Přehoupl se únor. Kluci z kapely mě pozorovali se stále větším strachem v očích. Dokola mi jen opakovali, musíš jít dál, už je to více jak čtvrt roku. Já se snažil. Vzal jsem to jen nejspíš za špatný konec. Stále více a více nocí jsem trávil v objetí alkoholu. Nepřipadalo mi, že by to se mnou šlo nějak strmě skopce, prostě jsem si jen - tak jako dřív - neodpíral žádné pařby. Jen v podnapilém stavu se mi totiž Lil jevila jako to nejhorší, co jsem si dovedl představit. Alkohol ve mně probouzel vztek a chuť na menší satisfakci. Párkrát jsem to i zkusil. Po probuzení z nočního deliria jsem si vždy spíš než jako vítěz, připadal jako totální špína. Navíc dostat následně tu holku z mého dosahu nebylo zrovna nejjednodušší. Bylo mi špatně ze sebe sama. Docela živě si pamatuji, jak David jednou šíleně zuřil, když nějaká z těchto mých aférek prosákla na veřejnost. Takhle vytočeného jsem ho snad za celou dobu neviděl. Udělal jsem to sice jen párkrát, ale od té doby jsem toho raději nechal. Stejně to vůbec nesplnilo požadovaný účel. Po každé takhle strávené noci jsem se cítil ještě hůř.
Tom toho jednou měl dost, a když selhaly všechny jeho pokusy, jak mě přimět zapomenout, rozvedl teorii, jestli by nebylo lepší to mezi mnou a Lil urovnat. Nebylo. Nedokázal bych to. Uražená pýcha, ego, ješitnost nebo jak to mám pojmenovat, byla mnohem silnější, než schopnost odpustit. A i kdybych odpustil. Myslím, že důvěra by se už nikdy nevrátila. Ano přiznávám. Miloval jsem ji. Možná ji miluji stále. Ale nedokážu do svého života znovu pustit člověka, který zklamal veškerou moji důvěru.
Možná pomůže trochu víc práce. Doteď bylo takové mrtvé období. Pracovalo se na propagaci nové desky, ale příliš vystoupení se nekonalo. Začátkem jara startuje turné. Bude trvat celé dva měsíce a program bude skutečně nabytý. Myslím, že zaměstnat moji mysl pracovními povinnostmi je přesně to, co momentálně potřebuji.

