close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Nenáviděné dvojče 17

11. dubna 2009 v 11:17 | Ainikki |  Nenáviděné dvojče
Liliana

Stiskla jsem domovní zvonek u malé vilky stojící v satelitním městečku na okraji Prahy. Jak jen je to dlouho, kdy jsem tu byla na návštěvě naposledy. Rok? Možná víc. Dveře se razantně otevřely. Máma na mě civěla jako na nějakého ducha. Nikdy jsem sem nejezdila neohlášená. Navíc jsem musela vypadat hrozně.
"Lil, zlato. Kde se tu bereš?" Koukla na mě nechápavě. Pokusila jsem se o úsměv, ale byl to spíše útrpný škleb.

"Ahoj, mami. Potřebuji pomoc. Nemohla bych u tebe nějaký čas zůstat?" Prosebně jsem se na ni podívala.
"Ale jistě. To je přece samozřejmé, nezabouchnu dveře před vlastním dítětem. Pojď dál." Vzala mi z rukou můj kufr a nechala mě vejít dovnitř. "Byla jsi přeci v Berlíně viď? Zněla si tak šťastně, když jsme spolu asi před měsícem mluvili po telefonu. Co se stalo holčičko, povídej."
"Mami, všechno ti povím. Můžu si jít ale nejdřív na chvíli lehnout? Nespala jsem už ani nepamatuji."
"Jistě jdi." Odešla jsem zmožená do svého dětského pokoje. Nic se tu od našeho přestěhování do Francie za otcem před osmi lety nezměnilo. To jenom já byla jiná. Odjížděla jsem odsud jako malá holka natěšená na nový život ve městě kypícím energií a vrátila jsem se jako dospělá žena. Poražená a bez jediného výhledu na budoucnost. Zcela živě si pamatuji ty poslední okamžiky před tím, než se všechno úplně sesypalo. Jak jen může být štěstí pomíjející.

Vybavuji si každý detail. Hned po návratu z koupelny jsem si uvědomila, že je něco jinak. Úsměv mi zmrzl na tváři. Billovi se tlačily do očí slzy a Tom se na mě koukal s naprostým opovržením. Ty fotky, které mi Bill přistrčil blíž, mně zcela vyšokovaly. Než jsem si stihla poskládat všechny souvislosti, Bill se přede mnou změnil v běsnící tornádo. A pak.

Odešel. Co že to řekl? Mám zmizet? To snad nemohl myslet vážně. Vždyť mě ani nevyslechnul. Vzlykala jsem a nechápavě zírala na místo, kde se mi ztratil z očí. To bouchnutí dveří mi ještě teď dunělo v hlavě.

Uvědomila jsem si, že v místnosti nejsem sama. Těkavě jsem se rozhlédla po prostoru. Stál v rohu u kuchyňské linky. Stal se tichým svědkem tohohle šíleného divadla a ve mně blikla jiskřička naděje, že snad alespoň v něm najdu špetku porozumění. Upřela jsem na něj svůj skelný pohled a čekala jestli začne reagovat jako první. Strnule tam stál a zíral si na špičky bot. Zřejmě cítil můj pohled. Zvedl ke mně oči a zabodl se do těch mých. Neuhnul. Zkoumavě si mě prohlížel. Zřejmě se snažil přijít na to, jaké stanovisko k dané situaci zaujmout.

"Proč si mu to udělala? Řekni proč? Chybělo ti s ním něco?" Začal konečně mluvit. Ty otázky bolely. Bylo z nich zřejmé, že mi nevěří, stejně jako jeho bratr. Začínala jsem být zoufalá. Chtělo se mi na něj začít křičet, že se ptá úplně špatně. Všechno bylo úplně špatně! Já nic neudělala. Miluju ho k zbláznění a nikdy nic mi s ním nescházelo. Možná že jakkoli plamenná reakce, tolik podobná tomu, co se odehrávalo v mém nitru, by byla lepší, než ta moje snaha zachovat zdání klidu. Popotáhla jsem a utřela si slzu.
"Tome, tohle je naprostý nesmysl. Tys jim také uvěřil? Vždycky jsi přeci stál při sporech kvůli Fabiánovi na mojí straně. Prosím, pomoz mi Billa uklidnit. Nechci o něj přijít kvůli…." Nestačila jsem dopovědět. Tom byl přesvědčený, že jsem jeho bratru ublížila. Cítil jeho zoufalství a bolest. Byl jeho půlka. Stejně jako Bill ani on nesnesl poslouchat moje vysvětlování. Nechtěl ho poslouchat. Já byla pro ně viník. Byli tolik jiní, než já a Viviana. Oni byli ryzí dvojčata. Dýchali by pro sebe. V tuhle chvíli jsem snad ani nemohla čekat, že se za mě postaví.

"Mlč! Promiň, ale nemůžu věřit ničemu jinému, když ty důkazy jsou tak zřejmé. Vždyť na těch fotkách je i datum! Liliano, já si na ten den pamatuji. Už to, že jsi mu lhala o tom, kde jsi byla, je podvod. Prosím tě jen o jedno. Udělej to, co po tobě chtěl. Nesnaž se mu přisypávat sůl do rány. Odjeď!" Řekl chladně a stejně jako moje láska i on opustil byt a nechal mě tam sedět samotnou. Nevím, jak dlouho se tam mé tělo otřásalo mohutnými vzlyky, než jsem byla schopná zvednout hlavu z dlaní a začít něco dělat. Tak tedy dobře. Já to udělám. Odejdu a už mě nikdy neuvidíte.

S odporem jsem se ještě jednou zadívala na to, co způsobilo celý tenhle malér. Byla jsem na nich já a Fabián. Bylo tam vidět to objetí, když jsem za ním přijela. Pro někoho, kdo netušil, co se tam dělo, to muselo vypadat jako schůzka dvou tajných milenců, kteří se právě vítají. To svinstvo ale pokračovalo. Fabián mě usadil do obýváku na pohovku a začal mi tam srdceryvně vyprávět o tom, že mu volali z nemocnice. Jeho sestra - poslední příbuzný, který mu zbýval - byla už nějakou dobu těžce nemocná a zemřela. Cítí se prý tak strašně sám. Bylo mi ho tenkrát líto, a tak jsem ho prostě objala. On si to zřejmě vyložil jinak. Přitiskl se na moje rty a snažil se mě líbat. Nejdříve jsem zůstala paralyzovaná překvapením. Byla jsem strnulá a v prvním okamžiku neschopná se bránit. Vzpamatovala jsem se, až když mi začal hladit prso a surově se začínal jazykem probojovávat do mých úst. Prudce jsem ho od sebe odstrčila, vrazila mu facku a kvapně utekla z jeho dosahu. Jenže to už na těch fotkách nebylo. Nepřipadalo mi vhodné, tohle Billovi vykládat. Mělo by to mezi nimi dohru ve studiu a já se chtěla vyhnout hádce. Proto ta lež o tom, že jsem potkala dávnou kamarádku. Byla to chyba. Kdybych tenkrát řekla pravdu, nemuselo by to mít takovýhle dopad. Celé to představení zaznamenané na těch obrázcích trvalo pár vteřin a tady to bylo rozsekané do x snímků, na kterých to všechno vypadalo jako nějaká vášnivá předehra. Měla jsem chuť to celé rozsápat. Pak jsem si ale všimla nějakého malého lístku, který byl k těm fotkám přiložený.

"Není důležité, kdo jsem. Nesnesu ale pomyšlení, že jste KLAMÁN. Vím, že vám to ublíží, ale považuji za svou povinnost, vám poslat nezvratné důkazy o ZRADĚ!

PS.: Poslat vám záznam celého toho ODPORNÉHO aktu mi nepřišlo vhodné."


Pokusily se o mě mdloby. Do teď jsem byla přesvědčená, že jediným viníkem je Fabián. Že se prostě do mě zamiloval a chtěl nás s Billem dostat od sebe. Trochu nevhodný způsob, ale muži jsou v některých věcech podivní. Tohle byl ale promyšlený tah, jak nás zničit. Těch pár písmen všechno to, co bylo na těch snímcích, násobilo do odporné hrůznosti. Něco takhle chladnokrevného a bestiálního nemohl vymyslet nějaký Fabián. Ne, on byl prostě jenom loutka, která dostala za úkol to celé provést. Nepochybuji o tom, že původní záměr toho anonyma bylo, aby ten "ODPORNÝ akt" - jak píše - do konce dotažený byl. Plán jim nevyšel, proto museli přidat těch pár dobře mířených slov, které měly dílo zkázy dokončit.

Začala jsem být apatická. Slzy z toho, že mě Bill opustil, najednou oschly. Doteď nedokážu definovat, co všechno mnou proplouvalo za emoce. Zvedla jsem se od stolu a šla si sbalit ty nejnutnější věci do menšího kufru. Následně jsem prošla celý byt a všechno, co bylo moje, jsem naskládala do toho obrovského loďáku, který jsem si tenkrát pořídila v Paříži, když jsem za Billem letěla do Portugalska. Ten jsem strčila sousedce s tím, že si ho v nejbližší době vyzvednu. Nevyptávala se. Byla vlastně jediná s kým jsem si v tomhle domě plném zazobanců rozuměla. Ty nechutné fotky jsem přeci jen nakonec roztrhala a vyhodila.

A ptáte se proč jsem všechno tak snadno vzdala a opustila člověka, kterého jsem tolik milovala, když jsem vlastně byla v právu? Bylo to právě kvůli té lásce k němu. Když se dokázal najít někdo, kdo byl ochotný naplánovat něco takového, jen aby nás rozeštval, mohlo se to stát kdykoli znovu. A já už neměla sílu se zase dívat do těch jeho zklamaných a zoufalých očí. Neměla bych ani sílu ho stále dokola přesvědčovat o své nevinně. Vybral si život, který mu mnoho lidí závidělo a jeho štěstí jim bylo trnem v oku. V takovémhle prostředí nemohla naše láska přežít dlouho. Náš život byl vystaven celému světu a člověk je prostě tvor nepřející. Nesnese se každý den ve všech médiích dívat na rozesmáté spokojené obličeje dvou mladých lidí. Když to nemohou mít sami, proč bychom to měli mít my? A musím si také chtě nechtě přiznat, že tohle všechno nebylo jen kvůli těm lidem. Mrzelo mě, že mi nevěřil. Nesnažil se mě ani vyslechnout a pochopit. Jenom mě odepsal. Byla jsem pro něj zrádce. To hrozně bolelo. Já bych za něj i dýchala a on mě od sebe prostě odstrčil.

Před bytem jsem nastoupila do taxíku a nechala se odvézt na nádraží. Již při balení mi bylo jasné, že do Francie ještě nejsem schopná se vrátit. Jediné místo, které připadalo v úvahu, pokud jsem tedy nechtěla skončit pod mostem mezi bezdomovci, byla Praha. Spoléhala jsem na to, že mě máma neodmítne. Dlouho jsme se sice neviděli, ale matka mou důvěru, kterou jsem do ní vložila, nezklamala. Připadala jsem si v bezpečí. Tady na mě nemohlo nic z toho zlého.

Stáhla jsem ze sebe džíny a zalezla si do postele. Potřebovala jsem usnout a nemyslet chvíli pořád dokola na to, co se stalo. Musím zapomenout a začít nový život bez něj. Možná že jsem ale měla přemýšlet trochu víc. Uvědomila bych si třeba, že ten někdo, kdo za to všechno mohl, není tak úplně anonymní…
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama