Liliana
"Lil, dáš si něco k snídani?" Volala na mě ráno máma. Byla jsem tu u ní už asi 14 dní a musím říct, že na mě působila skvěle. Být tu znovu s ní mě uklidňovalo. Hodně jsme si povídali a hlavně byla pořád se mnou. Její nynější manžel byl nějaký úspěšný podnikatel. Ani nevím, co přesně dělal, každopádně matka byla ušetřena toho, aby i ona musela chodit do práce. A jí život v domácnosti vyhovoval.
"Ne, dík mami. Není mi zase nějak dobře." Houkla jsem na ni z koupelny.
"Ale holčičko, to už je za tu dobu, co jsi tady poněkolikáté. Zase si zvracela?" Starostlivá mamka nelenila a docupitala až za mnou. Nakoukla dveřmi dovnitř a vrhla na mě ustaraný obličej.
"Jo, zvracela. Už to začíná být lepší. To jsou jenom nervi. Neboj se, to se časem uklidní." Ujistila jsem ji a vystrkala ji z koupelny. Chtěla jsem si dát ještě sprchu a k tomu jsem její asistenci skutečně nepotřebovala. Dnes ráno mi zřejmě ale nebyla přána. Už už jsem se chystala pustit ten příjemný proud horké vody na moje zmožené tělo, když se mámin hlas ozval znovu.
"Holčičko, někdo ti volá." Hulákala na celý dům a blížila se ke mně se zvonícím sluchátkem. Protočila jsem oči v sloup, neochotně jsem se zabalila zpět do osušky a převzala si od ní ten vyřvávající přístroj.
"Ahoj, Phoebe." Pozdravila jsem svoji kamarádku. Ona měla vždycky talent strefovat se svými telefonáty nevhod.
"Ahojda, jak se vede?" Ozval se její optimistický hlas na druhé straně spojení. Ona byla jediný člověk z mého starého života ve Francii, který byl obeznámen s mojí situací. Spolu s mámou mě hodně držela. Volaly jsme si teď minimálně jednou denně. A ta pomoc byla vlastně oboustranná. Já se mohla vypovídat jí z věcí, které se tak úplně mámě neříkají, a ona si zase měla možnost postěžovat na moji sestru. Skoro jsem tomu ani nemohla uvěřit, když mi s hrůzou v hlase tenkrát volala a oznamovala mi, koho můj otec dosadil do firmy. Jediné, co jsem jí byla schopná poradit bylo, ať se hlavně nesnaží si Vivianu znepřátelit. -Jsi přece ženská, tak se přetvařuj.- Řekla jsem jí tehdy. Zřejmě to zabralo, protože Viv na Phoebe neútočila. Červenovláska ji sice nemohla ani cítit, ale zřejmě byla ve firmě jediná, koho moje setra nedusila.
"Vede se mi dobře. Co že voláš tak brzo?" Na druhé straně se ozval pobavený smích.
"Bude skoro poledne. Chceš mi říct, že ty teď vstáváš, ospalče?" Mrkla jsem na hodinky. Měla pravdu. Muselo to být tou únavou, která mě poslední dobou trápila. Nebyla jsem jinak zvyklá takhle dlouho spávat.
"Ale to máš teď jedno. Volám kvůli něčemu jinému. Bude to asi totální nesmysl. Hodně o tobě přemýšlím a asi mě začíná chytat paranoia či co. Zaslechla jsem rozhovor tvýho táty s Viv. Bavili se o jedné její nedávné cestě mimo Francii. Ona na ni odjela za firemní peníze, a tak chtěl pan Luis vědět, co přesně ta cesta obnášela, když byla tedy údajně služební. Snad poprvé za tu dobu, co tu Viv je, jsem ji viděla nervózní. Připadalo mi, že na to nemá odpověď. To se stalo včera. Mě to hned nenapadlo, ale pak jsem si uvědomila, že ona byla pryč nějak těsně před tím, než jste se s Billem rozešli. Vím, asi je to blbá náhoda. Já prostě tvý ségře nevěřím ani nos mezi očima."
Musím říct, že mě Phoebino sdělení docela vyvedlo z rovnováhy. Je pravda, že kolem mojí sestry se náhody nedějí. Ale tohle snad musel být nesmysl. Odmítla jsem nad něčím podobným přemýšlet. Phoebe se prostě jen moc kouká na americký filmy.
"Prosím tě, dejme tomu, že by to bylo skutečně tak, jak říkáš. Jaký by podle tebe k tomu měla důvod?" Phoebe se zamyslela.
"No to nevím. Každopádně já se své teorie nemíním jen tak vzdát. Myslím, že u tvojí sestry by bohatě stačila obyčejná závist."
"Phoebe, dost. Tohle prostě nejde. Ať si klidně závidí, ale pořád jsme rodina. Já nevěřím, že by byla něčeho podobného schopná." Raději jsem náš hovor ukončila, neměla jsem sílu něco podobného řešit. Rány byly ještě pořád moc čerstvé. A k čemu by mi vlastně bylo vědět, kdo to všechno způsobil? Stejně mi Billa už nic nevrátí.
Phoebe
Phoebe
Lilianka se nám sice vzteká. Já ale na svůj šestý smysl nedám dopustit. Nemíním se téhle teorie jen tak vzdát. Nejsem tak naivní jako milá Lil. Já na rozdíl od ní nevěřím, že něco podobného mohl udělat anonymní člověk. Tohle byla dobře mířená pomsta. Takovéhle věci nikdo nedělá jen tak z nudy. Přišlo mi to divné hned, když mi Lil vylíčila, co se dělo. Nechtěla jsem ji plašit. Tenkrát mě navíc ani nenapadl konkrétní viník. Jistá jsem si byla jedině tím, že náš neznámí bude moc dobře znát buď ji nebo Billa, a protože zpěvákovi vody jsem neznala, musela jsem se zaměřit na Lilianin okruh známých. A tady se Viv přímo nabízela. Nenapadal mě nikdo zrůdnější, než bylo právě tohle dvojče s andělskou tváří. Jak ale jen zjistit, že se skutečně nepletu. Potřebuji nějaký důkaz.
Tak jo Phoebe, mysli. Co by udělal takový detektiv Kolombo. Sice to byl takový ne zrovna vábný stařík v šíleném polorozpadlém baloňáku, ale na druhou stranu to byl zase liška podšitá. Mít tak trochu jeho talentu. Budu tedy spoléhat sama na sebe. Důležité asi bude získat si Vivianinu naprostou důvěru. Musíme být něco víc, než jen dobře spolu vycházející kolegyně v práci… Kamarádky. To je ono.
Jen počkej Viviano. Ty ještě poznáš, že nejsi jediná, kdo tu umí intrikovat.

