Liliana
" Die Bundesrepublik Deutschland ist ein relativ junger Staat. Nach dem Zwei Weltkrieg…"
" Die Bundesrepublik Deutschland ist ein relativ junger Staat. Nach dem Zwei Weltkrieg…"
"Špatně. Řekla si :"po dvě světové válce". Jak má být správně ta řadová číslovka?" Asi šestnáctiletá holčina se přede mnou mírně ošila a začala se dívat na strop v marné snaze opravit svoji chybu. Měla jsem chuť se na ni obořit, že tam to skutečně napsané nenajde, a ať se konečně trochu soustředí. Tohle téma jsme již probírali třetí sezení a ona v něm stále dělala velké množství zbytečných chyb.
"Nach dem… nach dem… nach dem Zweiten Weltkrig." Vyhrkla vítězoslavně.
"Dobře. Pokračuj." Vybídla jsem ji.
"…Weltkrieg wurden zunächst die Bundesländer Bayern, Bremen…" Začala opět odříkávat text o Německé spolkové republice. Sotva jsem ji vnímala. Dnes to byl pátý žák, kterého jsem doučovala a začínalo mě to pomalu zmáhat. Popravdě mě i docela překvapilo, jak rychle a hlavně jaké množství lidí se na můj inzerát přihlásilo. Z náhlého nic nedělání jsem měla opět vcelku smysluplnou činnost, která mě i docela bavila, pokud jsem se tedy nemusela rozčilovat s nějakými natvrdlíky, které do studia stejně nutili pouze jejich rodiče a ze strany samotných ratolestí při tom nevycházel pramalý zájem. Takové hodiny bývaly dost zdlouhavé a namáhavé. Naštěstí velká většina mých studentů za mnou docházela domů. Popravdě nevím, jak dlouho bych byla za nimi schopná běhat já, kdyby to snad bylo naopak. Bezděčně jsem si pohladila břicho a přestala ty šišlavé zvuky vycházející z úst té holky vnímat úplně.
Je to asi týden, co jsem se to dověděla. Týden, co udělal můj život druhý 180° kotrmelec za tak krátkou dobu. Docela síla. Když nepočítám tu neustálou migraci mezi třemi státy, měla jsem v celku poklidný život. Najednou je všechno jinak a já jsem nucena zpřevracet od základů můj dosavadní žebříček hodnot. Již žádné budování kariéry a plnění snů, čeká mě hořký život svobodné matky. Ano správně jsem těhotná. Mé nejčernější obavy se potvrdily. Všechny ty nevolnosti a výkyvy nálad jsem připočítávala stresu a smutku, nechtěla jsem si přiznat pravdu. Máma to nakonec nevydržela a donesla mi jednou z lékárny těhotenský test. Nejdřív jsem se vztekala, že něco podobného je nesmysl a posílala matku s tím proužkem papíru někam hodně daleko. Matka se ale nenechala odbít a já vychladla hodně rychle po tom, co se na tom zpropadeném testu objevily dvě čárky. Doktor mi následně řekl, že jsem otěhotněla někdy v půli listopadu. Jsem tedy nyní již téměř ve třetím měsíci.
Tohle byla rána pod pás. Sotva jsem se dostala z nejhoršího, byl tady nový problém, který jsem nevěděla, jak mám řešit. Pár nocí jsem strávila opět v slzách, než jsem zcela vysílená začala reálně myslet. Přestala jsem histerčit a obviňovat celý svět z nespravedlnosti. Za tohle jsem si totiž mohla jedině já sama. Přišla jsem totiž, po opakovaném pečlivém přepočítávání antikoncepčních pilulek, na to, že v onom osudném měsíci jsem dvě tablety zapomněla spolknout. Jo, v tu dobu pro mě bylo důležitější zvládat novou práci okolo kapely a stihnout se při tom plně věnovat Billovi, že nějaké polykání prášků bylo velmi nepravidelné a nebo jsem na to zapomínala úplně.
Máma se mě snažila přesvědčit o tom, že by bylo správné, aby o tom věděl otec dítěte. Já si ale vždy, když jsme o tom mluvily, vybavila ty bulvární plátky a všemožné reportáže v televizi, kde se propírala nějak chvilku po Vánocích Billova aférka s jakousi ženštinou. Pořád živě vidím před očima ty nechutné fotky. Ne, tenhle člověk si nezaslouží vědět, že bude otcem. Tohohle člověka jsem totiž neznala. Kde byl ten milující a věrný Bill? Ano, sice jsme spolu už nebyli. To na mě ale tak rychle dokázal zapomenout? Tohle strašně bolelo. Cítila jsem se hrozně zrazená. Ne, on se nikdy nesmí dozvědět, že z naší krátké lásky vzejde život. Byla to vůbec z jeho strany láska? V poslední době jsem o všem pochybovala a při tom si ještě moc dobře pamatuji, že tenkrát jsem si tím, že mě miluje, byla více než jistá. Kam se to všechno jen podělo? Snažila jsem se být statečná a silná pro to malé. Bude mě potřebovat. Pravda ale byla taková, že jsem nechtěla zůstat sama. Děsilo mě to a měla jsem šílený strach…
Phoebe
Phoebe
V práci jsem si vzala na celý týden dovolenou a právě jsem si to svištěla po německé dálnici směr Berlín. Mé malé soukromé "vyšetřování", kterak usvědčit moji novou šéfovou z toho, že mé nejlepší kamarádce zničila život, se totiž zaseklo na mrtvém bodě. Sice mě napadlo ještě pár jiných možností, ale ty by vyžadovaly podnikat nějakou mission impossible ve stylu Jamese Bonda. Úplně živě jsem se viděla jak se v nějakém černém upnutém oblečku vloupávám do jejího bytu a zobracím ho vzhůru nohama. Po zralé úvaze jsem ale dospěla k tomu, že výsledky by byly stejně nejisté. Nemohla jsem vědět, zda bych tam skutečně něco nalezla. Další možnost byla vyzkoušet si roli hackera a nabourat se do jejího počítače. To bylo další místo, kde by dle mého selského rozumu mohl být nějaký alespoň pidi důkazek. Pro mě to byl ale opět dost nezvládnutelný úkol. Co se týče počítačů jsem ráda, že naťukám nějaký ten text do worldu. Musela jsem se tedy uchýlit k nějakému jinému plánu. Možná že bude úplně stejně nereálný, jako ty dva předchozí, já se ale rozhodla zariskovat a zkusit to.
Mým tajným esem v rukávu se pro mě stal Tom. Správně velkej bráška našeho zpěváčka. Spoléhala jsem na to, že ty zvěsti o jejich bratrské soudržnosti a lásce jsou pravdivé, a proto bude možná ochotný přispět k tomu, aby byl Bill zase šťastný. Telefony bývalých klientů měla u sebe v počítači zanesené pouze Viv a shánět se u ní po kytaristově čísle by bylo dost podezřelé. Musela jsem tedy vsadit na osobní setkání. Adresu jejich bytu jsem měla totiž od Lil. Posílala jsem jí tam nějaké balíky, když bylo ještě všechno v pořádku. Navíc se mi ta přepadovka zdála jako docela dobrý nápad. S telefonem mi mohl klidně třísknout, ale přede mnou jen tak neuteče. Navíc bylo na čase. Podle mých informací mají za 14 dnů odjíždět na turné, zatím jsou pořád v Berlíně. Tomík s tím bude tedy muset honem rychle pohnout, nebo se z mého vyšetřování stane odložený případ a myslím, že obnovit by se mi ho už asi nepodařilo.
Začala jsem si prozpěvovat s autorádiem a na tváři se mi usadil úsměv. Těš se roztomilej dredaři. Mě se nezbavíš dokud ti dva nebudou zase spolu jako dvě hrdličky.

