close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Nenáviděné dvojče 22

11. dubna 2009 v 11:18 | Ainikki |  Nenáviděné dvojče
Tom

Tak nevím, jestli to bylo z touhy zjistit pravdu, nebo pro červenovlásčiny krásné oči, každopádně jsem nelenil a ještě ten den, kdy jsme se viděli, jsem volal Tobimu a zasvětil ho do našeho plánu. Ne snad, že bych si myslel, že to sám nezvládnu. Přeci jen ale náš bývalý zvukař - co si tedy alespoň pamatuji - byl docela vazba a já si nemohl dovolit nějaký sebemenší úraz, který by mně znesnadňoval hrát na kytaru.


Phoebe jsem volal dnes ráno. Všichni tři jsme se měli sejít ve tři hodiny odpoledne nedaleko bytu, kde Fabian bydlel. Zatím šlo vše podle plánu. Tobi směle stisknul domovní zvonek.
"Dobrý den." Otevřela nám nějaká žena ve středních letech a v náručí svírala asi dvouleté dítě.
"Dobrý den. My hledáme Fabiana Mora." Objasnila jí Phoebe důvod naší návštěvy.
"Koho že? Promiňte, ale nikdo takový tu nebydlí."
"Jak to myslíte? Je to asi tři měsíce, co jsem tu za ním byl." Vložil se do toho nechápající Tobi.
"No, víte já jsem tu teprve krátce. Kdo tu bydlel přede mnou skutečně netuším, ale mohu vám dát kontakt na majitele domu, který mi tenhle byt pronajímá. Ten vám snad řekne víc."
"To bychom vám byli moc vděční." Usmála se na ni Francouzska a žena se na pár minut ztratila v hlubinách bytu.
"Tady to je. Majitel se jmenuje Neumann." Podávala nám malý papírek.
"Moc děkujeme."
Za ženou zapadly dveře a Phoebe mi lístek vytrhla z ruky.

"Já mu zavolám. Chvilinku strpení, pánové." Hodila na mě sebevědomí úsměv a jala se vytahovat telefon z kabelky.
"Myslím, že mému přízvuku neodolá a vyklopí mi i to, co nebudeme potřebovat vědět." Dodala ještě. Nepřestávala mě udivovat. Navíc na ni byl skutečně prvotřídní pohled. Výrazný tip s plnými rty a rošťáckými jiskřičkami v očích. Navíc úplně výstavní nohy, které ani v zimě necpala do nějakých tlustých kalhot, ale dávala přednost sukni. Byla srovnatelně krásná s Lil. Ta mi tenkrát vyrazila dech a myslel jsem si, že snad zajímavější babu nemůžu potkat. Mýlil jsem se. Jestli Lil ještě někdy uvidím, budu jí muset patřičně vyčinit, že mě místo se svojí sestrou neseznámila s tímhle rudovlasým unikátem.

Vytočila číslo a chvilinku čekala.
"Přeji taky dobrý den, pane Neumann." Vyhrkla do mluvítka. "Jmenuji se Phoebe Demor. Hledám jednoho muže, který si asi před třemi měsíci pronajímal váš byt. Jmenoval Fabian More. Cože, že jste nikomu takovému byt neposkytoval, ale to není možné. Jste si jistý? Moment… Tome, jak ten kluk vypadal?" Zeptala se mým směrem. "Modré oči, blond vlasy, vysokej nabušenec." Odpověděl jsem jí rychle.
"Byl to blonďatý modrooký muž. Vysoký, sportovní postava." Nevzdávala se Phoebe a dál se snažila něco vytáhnout z muže na druhém konci spojení. "Takový že tu byl? Ale jmenoval se jinak? Můžete mi říci jeho jméno? Ano moc děkuji. A netušíte, kde bychom ho teď našli, nebo nenechal vám na sebe nějaký kontakt? Dobře. Moc děkuji. Nashledanou." Ukončila hovor, ale netvářila se zrovinka moc vítězně.

"Nevypadá to dobře. Náš milý Fabi tady bydlel úplně pod jiným jménem. Majitel ho zná jako Stefana Fischera a netuší, kde by teď mohl být. Byl tu prý jen ty dva měsíce, co jste nahrávali ve studiu." Obeznámila nás se situací. "La peste l'étouffe!* To je špatný. Pochybuji, že by zrovna tohle jméno bylo pravé. Milej Fabi bude asi mnohem větší kvítko, než jsme si mysleli. Napadá vás, co teď podnikneme?" Otočila se s prosbou v očích na nás dva. Já ale po pravdě vůbec netušil co dělat. Telefonní seznam nám asi nepomůže.
"Myslím, že jsme v prdeli!" Musel jsem si ulevit.
"No to je teda skvělý. Tak alespoň doufám, že už mi věříš. Nebo mi tu snad teď začneš argumentovat tím, že je to celé náhoda, že kluk, s kterým údajně vlezla Lil do postele, je taky nějaký kriminální vyvrhel a celé je to jen pitomá souhra okolností."
"Ne, věřím, že to byla bouda. Tohle už totiž smrdí." Musel jsem jí dát za pravdu. Pořád to ale nedokazovalo, že spolu ti dva skutečně neskončili v posteli. Tyhle pochybnosti jsem raději před Phoebe zamlčel. Byla by to sice polehčující okolnost, ale myslím, že Billa by to asi nezviklalo.

"No nic pánové. Asi se vrátím na hotel a vy se zkuste poptat lidí ve studiu, jestli o něm nevědí něco víc. Tipla bych si totiž, že ani s nahráváním neměl blonďáček nic společného, to znamená, že ho tam musel někdo nějak dotlačit. Moc si od tohohle sice neslibuji, ale zkusit se to může. Je to asi to jediné, co můžeme v tuhle chvíli dělat."
"Jo, jako zvukař fakt nestál za nic. A co budeš dělat sama na hotelu? Nechceš třeba zajít někam na skleničku?" Upřel jsem na ni prosebný pohled.
"Ne dík. Přeji hezký zbytek dne." Rozloučila se a kvapně nasedla do svého auta. Asi ji vývoj situace nepotěšil. Počítala s tím, že tu z Fabiana, Stefana, či jak se vlastně jmenuje, dostaneme přiznání a on se vypařil z povrchu zemského.
"Hej, všimnul sis toho, jo? Ona ti normálně dala košem. Teda kámo, nějak si nám vyměknul. Od kdy tebe ženský odmítají?" Řehnil se mi Tobias.
"Přestaň se chechtat a pojď se mnou radši ty. Potřebuju panáka."
"Jak si přeje vaše výsost. Kam to bude?"
"Je mi to jedno."

Phoebe

Byla jsem zklamaná. Přeci zase nezůstanu viset ve vzduchoprázdnu. Nesnáším komplikace. Byla jsem si tak jistá tím, že tohle musí vyjít. Sklíčeně jsem seděla za volantem a snažila se vrátit zpět na hotel. Ksakru. Vůbec jsem si nebyla jistá tím, zda jedu správně. Ulice tohohle velkého města mi připadaly všechny stejné.
Projela jsem kolem policejní stanice a v tom mi bleskl hlavou nápad. To by mohlo vyjít. Že mě to nesvitlo dříve. Vždyť, kde jinde se ptát po těch, kteří se nepohybují tak úplně v mezích zákona. Ano, mohla jsem sice navštívit berlínské podsvětí, to bych to tu musela ale nejdřív znát. Jinak to byla naprosto nereálná myšlenka. Kdybych se začala vyptávat, každý by se mi tak akorát vysmál. Samozřejmě v tom lepším případě. V tom horším bych skončila někde v kontejneru s prostřelenou hlavou.

Zaparkovala jsem vůz a vydala se na stanici. Prosím, prosím, ať má tenhle podvodníček už nějaký záznam, nebo budu zase na začátku. Zazvonila jsem.
"Dobrý den. Co si přejete?" Ozvalo se v mluvítku. Byla to nějaká malinkatá stanice na periferii města. Asi jsem skutečně musela trošku zabloudit.
"Víte, já někoho hledám."
"Chcete nahlásit pohřešovanou osobu?"
"Tak nějak." Pípla jsem neurčitě. Přeci jen mi bylo jasné, že informace, které z policisty budu muset tahat, se jen tak nepodávají. Nemohla jsem na něj tedy hned vybalit, co potřebuji. Hrozilo totiž, že mě vůbec nepustí dovnitř.
"Pojďte dál." Ozvalo se zabzučení a já strčila do dveří. Prošla jsem vstupní halou a klepla na dveře malé kanceláře. Policista mě usadil na židli a dokončoval hovor s kolegou. Ten mu jen oznamoval, že si jde udělat pauzu a dát si něco na zub. Šlo to výborně. Zřejmě tu zůstanu sama jen s jedním. Snad nebude takový problém obměkčit ho tím svým divadélkem, na které jsem se chystala. Nasadila jsem zdrcený pohled a zakoukala se tomu vcelku mladému strážníkovi do očí. Povzbudivě se na mě usmál.

"Tak slečno, spusťte. Koho pohřešujete."
"Víte, já vlastně ani nevím." Začala jsem natahovat.
"Jak to myslíte. Nerozumím."
"Ten mizera mi neřekl své pravé jméno." Spustila jsem už nahlas a po tvářích se mi začaly koulet slzy. Zasloužila bych Oskara.
"Neplačte." Vyskočil ten oficírek ze židle a podával mi papírové kapesníčky. "Uklidněte se, slečno, a povězte mi, co přesně se stalo." Dlouze jsem popotáhla.
"Já… On… Seznámili jsme se asi před dvěma měsíci. Zamilovala jsem se. Čekám s ním dítě a on se někam vypařil. Mám o něj strašný strach, chápete. A navíc… navíc hrozný vztek. On určitě utekl s tou štětkou odvedle a já nevím, kde ho mám hledat. Rozumíte mi, ouí? "
"Chápu. Slečno, ale obávám se, že vám nemůžu pomoci. My tu záletné partnery nehledáme."
"Vy mi ale nerozumíte. Já nechci, aby jste ho našli. Potřebovala bych jen jeho jméno. On mi řekl falešné. Vlastně znám dvě jeho pravděpodobně nesprávná jména." Upřela jsem na něj pohled raněné laně.
"Jenže tyhle informace mi neposkytujeme."
"Prosím, potřebovala bych jenom to jméno. Nechci po vás číslo jeho pojištění ani konta. Přeci nechcete mít na svědomí dalšího sirotečka. Navíc rodiče mě zabijou, když se do Francie vrátím s břichem a bez otce dítěte." Rezignovaně vzdychl.
"Dobře slečno. Dejte mi jeho popis a ta dvě falešná jména. Uvidím co se dá dělat."

Ze stanice jsem vycházela jako absolutní vítěz. V kapse mě hřála cedulka nejen s pravým blonďákovým jménem, ale bylo toho mnohem více. Pan policejní příslušník, když viděl s jakým nezbedným chlapcem čekám dítě, považoval za svou povinnost mě informovat o jeho aktivitách a doporučil mi, ať se mu vyhnu obloukem. Takže náš milý Fabian, vlastně tedy Damián Horse, byl dříve model. Dnes se živý jako striptér v klubu Bílá Lilie, což je údajně gay podnik. Jeho umělecké jméno, které používá v klubu je Amor. He, vtipálek. To mě docela pobavilo. Pravděpodobně si přivydělává paděláním dokladů, ale na to chybí důkazy, takže ho policie více méně jen sleduje. Jak tak na to koukám, tak můj milý by stejně dříve či později skončil v báni. Asi poslechnu doporučení, toho milého policisty a jako otce dítěte ho ze svého života vyškrtnu, nejdřív si ho ale trochu podám. Vytočila jsem Tomovo číslo. Bude lepší, když mi bude někdo krýt záda. Nic. Nezvedá mi to. Nevadí. Porozhlédnout se můžu sama.
___________________

La peste l'étouffe! -> Aby do toho hrom bacil!
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama