autor: Ainikki
Bill
Nasedl jsem na zadní sedadlo bratrova velkého cadilacu a snažil se vydýchat. Ti dva na mě jen vrhaly nechápavé pohledy a neměli se k tomu začít jakkoli jednat.
"Řekl jsem, že jedem na letiště. Ona odlétá. Chápete to! Není doma. Máme asi 75 minut." Tom se konečně probral a sešlápl plyn. Gumy nepříjemně zapískaly a auto se konečně dalo do pohybu.
"Ty snad víš, kde je tu letiště? Já nemám totiž ani páru, kam mám jet."
"A já tady snad někde byl jinde než v koncertní hale? Prostě se vrať zpět do centra a najdi nějaký taxík." Snažil jsem se instruovat svého natvrdlého brášku. Snad si nemyslel, že po něm chci, aby mě dovezl až na letiště. Nepochyboval jsem o tom, že v lecčem je můj bratr nesrovnatelně lepší. Například v řízení auta to bylo zcela jednoznačně, ale pokud vím, tak nadpřirozené schopnosti, které by mu umožnily orientaci v naprosto neznámém městě, neměl. V tuto chvíli mně tedy jeho řidičské schopnosti byly úplně k ničemu. Začínal jsem se jen pomalu modlit, aby jeho orientace byla alespoň na úrovni normálního smrtelníka a my se skutečně vrátili do centra a neocitli se někde za Prahou v nějaké neobydlené pustině. Já totiž vůbec netušil, kudy jsme sem přijeli. Naštěstí i v tomhle byly bratrovi dovednosti nedosažitelně lepší než ty moje. Naprosto s přehledem se dostal tam, kam jsem požadoval a já úlevně přesedal do vozu, který měl na střeše tu tolik vyhlíženou cedulku TAXI. Taxikář sice neoplýval zrovinka kvalitními cizojazyčnými schopnostmi, ale přesto k mé velké úlevě vcelku rychle pochopil, kam mě má zavést, a že to musí být co možná nejrychleji. Sešlápl plyn, podobně jako Tom, když jsme odjížděli z toho satelitního městečka, kde stála vilka Liliiny matky, přesto mi připadalo, že tempo jízdy bylo přímo hlemýždí. Na každé křižovatce snad jako naschvál musela svítit červená a všude tolik aut. Bezohlední řidiči troubily a nepokrytě přejížděli z pruhu do pruhu. Svoji nervozitu jsem začínal přenášet i na muže za volantem taxi. Skutečně se mi nejspíš snažil vyhovět, ale z mého věčného lamentování už mu začínaly pomalu vyrážet krůpěje potu na čele. Budu se muset uklidnit, nebo mě ještě z auta vyrazí a myslím, že po svých tam skutečně asi v čas nedorazím. Zabořil jsem se do sedačky a mrkl na hodinky. Zbývá 20 minut. Vůbec netuším zdali je to hodně nebo málo. Dostat z mého postaršího řidiče, jak je to ještě daleko, se mi totiž už nepodařilo. Nerozuměl mi ani slovo. Ach ti Češi. Co je v té škole učí.
Liliana
Začínalo se mi nepohodlně sedět. Povolila jsem ruce, kterými jsem si objímala kolena a nohy spustila na zem. Svezla jsem se na sedačce trochu níž a opřela si hlavu o skleněnou tabuli, ze které jsem se doteď dívala ven. Začínalo být hezky. Tentokrát mě ale, tak jako jindy, tahle maličkost nikterak nerozveselovala. Vlastně jsem to vůbec nevnímala. Dalo by se říci, že jsem v posledních týdnech přestávala vnímat úplně všechno. Začínala jsem být apatická. Domácí výuku dětí jsem již nezvládala. Prostě jsem se na to nesoustředila. Musela jsem jednoho po druhém začít odmítat. Některým jsem pomohla najít jiného vyučujícího, jiní se museli postarat sami. A já se čím dál častěji začala zavírat ve svém pokoji. Nevytahovala jsem ani žaluzie a nakonec jsem pomalu i odmítala vylézat z postele. Bylo mi neuvěřitelně smutno a místo, aby se dostavila nějaká ta natěšenost na to malé, objevily se úzkosti a bolesti hlavy. Nechtěla jsem zůstat s tím maličkým sama. Celý můj svět se scvrkl jen do čtyř stěn a jediné, co se mi honilo hlavou bylo, že všechno, co mě čeká, nemá vůbec žádnou cenu. Jednoduše jsem propadla naprosté beznaději a touze tohle všechno skončit. Ne. Sebevrah jsem tedy rozhodně nebyla. Nikdy bych si neublížila. Pořád jsem ještě na tom nebyla tak zle, aby nezůstal alespoň pocit zodpovědnosti k tomu dítěti. Připadnu vám jako naprostý slaboch? Možná že jsem. Ale ať si mě zkusí soudit někdo, kdo podobnou situací neprošel. S rozchodem bych se smířit dokázala, ale s tím, že ani nevím jestli budu moci někdy svému dítěti říct, kdo je jeho táta, ne. Začínala jsem si totiž pomalu uvědomovat skutečnost, že nevím, jak se v tomhle směru zachovat. Mám Billa uvést do rodného listu, nebo nechat tu kolonku zející prázdnotou? A co odpovědět tomu malému, až se začne ptát, proč mají jiné děti tatínka a ono ne?
Nakonec mě máma tak trochu dotlačila k tomu, abych začala chodit na sezení s psychologem. Trochu se mi ulevilo, že jsem se mohla ze všech těchto pocitů a myšlenek vypovídat. Úzkosti trochu polevily, ale pocit smutku přetrvával. Zoufale jsem potřebovala nějakou změnu. Něco, co by mě vytrhlo ze stereotypu a přineslo mi nové zážitky. Doktor mě v mé myšlence jen podpořil. Doporučil mi ať si vyberu nějaké příjemné místo a odjedu co možná nejdříve, dokud mi v tom nezabrání těhotenství. Přeci jen s velkým břichem se cestuje dost obtížně. Zalovila jsem v paměti a vzpomněla si, že otec se kdysi seznámil s nějakým manželským párem, který měl dům na Madeiře. Jednu dobu nás tam hodně zvali. Nakonec tam na pár dní odjel jen táta s nějakou svojí krátkodobější známostí a my s Viv zůstaly v Paříži. Pamatuji si, že se tenkrát vrátil úplně nadšený. Popisoval ji jako ostrov věčného jara plného volně kvetoucích orchidejí s překrásnou hornatou krajinou přímo vybízející k procházkám. Prostředí tedy přímo stvořené pro mě. Nejsou tam žádné vysoké teploty ani v létě, takže teď s probouzejícím se jarem to tam bude naprosto ideální. Navíc Madeira vlastně patří k Portugalsku a to byla první země, kterou jsem poznala s Billem. Bude to tedy v lecčem stejné, přesto naprosto jiné. Pozitivem také zůstávalo to, že otec s oním známým zůstal v kontaktu, i když se již přestali navštěvovat. Stačil tedy jeden přátelský telefonát a má maličkost už je netrpělivě na malebném portugalském ostrůvku očekávána.

