autor: Ainikki
Tom
Bill si přelezl do taxíku a já se rozjel pomalu za nimi. Přeci jen nebyl úplně dobrý nápad nechat ho v tom úplně samotného. Moc platní mu tam sice nebudeme, ale rozhodně se bude hodit, abychom byli po ruce, až uvidí pouze letadlo odlepující se od země. Můj mírně hysterický bráška bude mít v tu chvíli totiž nejspíš pocit, že je všechno ztraceno. Pak bude muset nastoupit velkej brácha Tom a vysvětlit mu další postup, dotlačit ho k nějaké přepážce a donutit ho si koupit letenku za jeho vyvolenou. A naskýtá se ještě jeden katastrofický scénář a to ten, že jakmile ho Lil uvidí vrazí mu facku a odmítne se s ním bavit. V takovém případě mile rád nabídnu své rameno k vyplakání.
Popravdě bych byl ale ze všeho nejraděj, kdybychom to stihli a Lil mu spíš padla do náruče, než se mu snažila vyškrábat oči. Nervózně jsem si začal poklepávat prsty o řadící páku. Phoebe se na mě povzbudivě usmála, ale já příliš plný optimismu nebyl. Město bylo šíleně ucpané. Tohle jsme prostě nemohli stihnout. Myslím, že Bill měl spíš zachovat klid, zjistit od Lilianiny matky, kam se tmavovláska chystá, nesnažit se tu předhonit čas a jednoduše se vypravit nejbližším letadlem za ní. Uznávám, že to bylo zbytečné komplikování situace a tenhle malý výlet by se nám poněkud protáhl, ale kdo mohl tušit, že se Lil rozhodne frknout.
Zpropadená dopravní špička. V té zácpě se mi povedlo taxík s Billem ztratit. Ani moje spolujezdkynině si nevšimla do jakého odbočovacího pruhu se to auto zařadilo. Už jsem chtěl začít klít, když Phoebe upozornila na to, že budeme nejspíš blízko, protože jsme začínaly míjet ukazatele směr letiště. Nakonec jsme to našli i bez našeho doprovodného vozidla. Povedlo se nám vcelku bez problémů zaparkovat a v dalším okamžiku nás pohltily útroby letištní haly. Kde jenom teď najít ty dva. Billa jsem se v tom spěchu pozapomněl zeptat, kam ta holka má vlastně letět, takže jsme mohli začít s postupným prohledáváním celého prostoru. Ovšem dříve, než jsem stihl zorganizovat nějakou rozsáhlejší pátrací akci, utkvěl mi pohled na zhrouceném bráchovi na jedné z blízkých laviček a bylo mi všechno jasné. Nestihl to.
Liliana
Potřásla jsem si rukou s usměvavým sympatickým mírně prošedivělým mužem. Pan Pizmiento mi pomohl s kufrem do svého auta a odvezl mě z letiště k jejich domu. Cestou jsme si docela příjemně povídali. Prý je rád, že tu u nich nějakou dobu budu a on si bude moci opět trochu oživit angličtinu. Zůstali s manželkou v tom velkém domě sami. Děti odrostly a na tomhle malém ostrůvku je již nic nedrželo a odstěhovali se do Lisabonu. Vídali se tedy jen velice zřídka. Jeho paní byla drobná zavalitá žena s ďolíčky ve tvářích, která mě na uvítanou málem umačkala a začala mi snášet spoustu jídla. Z mojí přítomnosti byla evidentně nadšená a já se pro ni stala novým objektem, který bylo nutné seznámit s její největší vášní a to bylo vaření. A pustila se do toho tedy s neuvěřitelnou vervou. Hned z kraje mě zahrnula místními specialitami, takže se přede mnou začaly hromadit talíře z různými plody moře. Snažila jsem se projevit trochu zájmu a začala se vyptávat, co to všechno je. Paní Pizmientová se velice přeochotně rozpovídala. Krevety, mořské hlemýždě, kuželnatky připravované neloupané… Dál jsem ji raději moc nevnímala, jinak bych asi nebyla schopná nic z toho pozřít. Raději nevědět, co se člověk snaží sníst. Abych neurazila, uzobla jsem si z každé té spíš pro oko připravované nádhery a musela jsem uznat, že to nebylo úplně špatné.
"Ale drahoušku, vy jste toho moc nesnědla. Jste úplně hubená a bledá. Ale nebojte já se tu o vás postarám. Viď drahý, že si budeme tohle milé děvče hýčkat." Zacvrlikala směrem ke svému manželovi. Byli hrozně hodní a pozorní. Strávila jsem v jejich společnosti dobré dvě hodiny, než mě konečně propustili a ukázali mi můj pokoj.
Nezdržovala jsem se vybalováním a jala se prozkoumávat svoje nové království. Poskytli mi prostornou prosvětlenou místnost s terasou. Neodolala jsem, odhrnula závěsy na balkon a opatrně až obřadně jsem položila bosé nohy na příjemně teplé kameny jimiž byla terasa dlážděná. Rozhlédla jsem se. Ten pohled mě úplně ohromil. Útes pokrytý fialovým vřesem a dole písčitá pláž omývaná průzračně modrou vodou. Zhluboka jsem do sebe nasála zdejší vůni. Ve vzduchu byl cítit vavřín a slané moře. Ocitla jsem se v ráji. Jinak se snad ani tohle místo nazvat nedalo. Najednou mi připadalo, že všechny starosti zůstaly v letadle a já konečně mohla volně dýchat. Co se vlastně změnilo? Pořád jsem to byla přece já s pomalu rostoucím bříškem, přesto najednou tohle všechno se v atmosféře malého ostrovního městečka zdálo být v pořádku. Dokonce jsem se přistihla, jak se usmívám. Tatam byly šedivé chmury. Tady se nešlo mračit. Ti lidé kolem by vás ani nenechali. Zaplula jsem zpět do svého pokoje a z kufru vytáhla splývavé letní šatičky a páskové boty. Do kabelky jsem naházela pár nezbytností a s nově nabytou energií jsem se rozhodla, že se vydám na menší průzkum nového svěžího prostředí.
_____________________________
A pár obrázků ráje, kde se Lil ocitla.





Funchal - hlavní město Madeiry


