close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Nenáviděné dvojče 28

11. dubna 2009 v 11:20 | Ainikki |  Nenáviděné dvojče
autor: Ainikki

Přehouplo se poledne a z hor začínaly pomalu sestupovat mraky. Líně se valily po zdejších kopcích a ničily tak prosluněné ráno, do kterého se mladá dívka probudila. Byla tu čtvrtý den a počasí se opakovalo s neměnící se pravidelností. Z postele ji tahaly příjemně šimrající paprsky slunce, které byly během dne nemilosrdně zahaleny mléčně bílou oblačností, ze které k večeru spadl příjemně vlahý deštík.

Procházela se po přístavním molu a nechávala vítr pohrávat si se svými vlasy. Prohlížela si rekreační lodě ukotvené v malém Funchalském přístavišti. Tohle místo si oblíbila. Byla tu každý den a pozorovala lodě plující na obzoru. Vnášelo jí to do duše klid a navozovalo opojnou melancholickou náladu. Kývla na mladíka prodávajícího ve stánku zmrzlinu a pomalu se vydala na cestu zpět do svého nového domova. Měli by strach. Byla pryč již od rána a neřekla, kdy se vrátí. Paní domu na ni bude netrpělivě čekat s obědem a ona si nechtěla své hostitele nahněvat. Na to si je až příliš oblíbila. Zahrnovali ji milou pozorností a dodávali jí pocit bezpečí. Vážila si jich pro jejich srdečnost a otevřenost, se kterou ji přijali. Vždyť byla pro ně vlastně cizí člověk, přesto neměla dlouho takový pocit domova jako tady.

Liliana

Nakoukla jsem do obýváku, ale nikde nikdo. Dům byl ponořený do zvláštního ticha. Neobvyklé. Pan Pizmiento trávil většinu svého času právě v této místnosti a soustředě čítával noviny a na svou přítomnost v domě upozorňoval přidušeným brumláním nad zprávami, kterými ho tisk zahrnoval. Jen paní Pizmientová byla tak trochu nevyzpytatelná. Byla vždy plná energie, a když nepobíhala po domě, věnovala se zahrádce.

"Drahoušku, už jsi zpátky?" Vyřítila se buclatá žena z kuchyně a líbla mě na tvář. "Manžela jsem poslala pro pár drobností do města." Vysvětlila mi hned nepřítomnost pána domu. "Vařím nám něco dobrého na zub. A málem bych zapomněla. V pokoji na tebe čeká nějaká návštěva." Potutelně se na mě usmálo to zavalité stvoření a odfrčelo zpět do svého kulinářského ráje. Cože to říkala? Že mám návštěvu? Nestihla jsem se tu přece zatím s nikým natolik dobře poznat, aby mě začal navštěvovat. Pokrčila jsem rameny a vydala se do svého pokoje rozluštit tu záhadu.

Otevřela jsem dveře a rozhlédla se po pokoji. Byl prázdný. Pak můj pohled utkvěl na vysoké tmavé siluetě rýsující se za záclonou. Moje návštěva pronikla na terasu a vychutnávala si pohled na krajinu. Zatajil se mi dech. Ne, to nemůže být on. Jak by mě tu našel? Váhavě jsem přešla po místnosti a odhrnula závěs bránící mi ve výhledu na balkon. "Bille." Vydechla jsem přidušeně. Můj hlas ho zřejmě vytrhl ze zamyšlení. Neznatelně sebou škubl a otočil se. Nadechl se. Chtěl nejspíš něco říct, ale místo toho pár kroky zrušil tu krátkou vzdálenost mezi námi a schoval mě ve svém náručí. Bezděčně se mi začala po tváři koulet slza. V tu chvíli mě nenapadlo se ptát na to, kde se tu tak náhle vzal. Měla jsem ho znovu u sebe a ten překvapující pocit štěstí v sobě nešlo potlačit. Na přemýšlení bude času dost. Nyní jsem si jen vychutnávala jeho vůni, teplo jeho těla a tolik postrádanou blízkost. Ucítila jsem ve vlasech jeho něžné drobné polibky. Zvedla jsem k němu překvapený pohled. Zadíval se mi do očí a setřel tu jedinou osamělou slzu, která se mi spouštěla k bradě.

"Lil." Šeptl. "Lásko." Dodal ještě tišeji a vtiskl mi polibek na čelo. "Odpusť mi, prosím. Byl jsem hlupák. Už tě nikdy neopustím."
"Ne, Bille. NÁS už nikdy neopustíš." Vzala jsem jeho ruku a dlaň si přitiskla na své břicho.

Tom

Poděkoval jsem recepční v hotelu a odebral si od ní klíčky od pokoje. Billa jsme před necelou hodinou dovezli na adresu, kde se měla nyní nacházet Lil. Pomohla nám ji ještě před odletem zjistit její matka. Byla to docela milá a ochotná paní. Skoro bych čekal, že na Billa pravděpodobně vypustí vzteklý psy, když se to mezi jím a Lilianou tak zvrtlo, ale ona z něj byla spíše nadšená, div ho nedostrkala až do kabiny letadla. To bylo divný. Nechtělo se mi ale lámat si hlavu nad tím, co tady nesedí. Ženský a vůbec matky dokáží být někdy hodně zvláštní. Nechala nás všechny tři přespat do dalšího dne, abychom mohli z pohodlí domova a z plnými žaludky domácí stravy odcestovat směr Lisabon, kde jsme museli přestoupit na let na Madeiru. Na ten zpropadený ostrov ale zrovinka není celý den rušný letový provoz, takže jsme v portugalském hlavním městě vytvrdily přes noc. Celá tahle anabáze nám vlastně trvala dny čtyři. Jak jsem totiž předpokládal, Bill po tom, co v Praze na letišti Lil nezastihl, se nám z toho mírně sesypal. Nebo abych příliš nezveličoval, prostě mu nějak vysadilo logické uvažování a nechtěl si nechat vysvětlit, že ze zaměstnanců letiště asi těžko dostane informaci, kam se poděla jeho vyvolená, a kde ji má hledat. Když jsem ho konečně přesvědčil, že jediné možné řešení je Lilianina máma, bylo už dost pozdě večer, takže jsme se jen zmoženě dostali k nejbližšímu hotelu a nevím jak ti dva, ale já naprosto vyždímaný usnul jak dřevo.
Nyní jsme konečně tady. Bill čeká na modroočku s havraními vlasy v domě té legrační upovídané malé dámy, protože jak nám s lítostí v hlase oznámila, Lil nebyla doma. Popřál jsem tedy bráchovi hodně štěstí a s Phoebe jsme se šli ubytovat do nějakého hotelu. Dřív jak zítra se odsud stejně nedostaneme, ať se v tom letním domku semele cokoli.

"Vypadáš nervózně." Poznamenala Francouzska v kabině výtahu a pohladila mě při tom po ruce.
"Jo, asi trochu jsem. Přál bych bráchovi, aby to dobře dopadlo a jsem hlavně taky šíleně utahanej. Těch posledních pár dní bylo dost hektických." Soucitně se na mě usmála, vystoupili jsme z kabiny a okoukli čísla na dveřích pokojů. Našel jsem ten svůj a chystal se vsunout klíč do zámku, když se Phoebe ozvala znovu.
"Potřeboval by ses trochu uvolnit a odreagovat. Můžu na chvilku k tobě?"

Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě její dotaz při nejmenším nezarazil. Bylo to hlavně díky jiskrám, které měla v očích. Věděl jsem, co znamenaly. Byl jsem je vcelku zvyklý vídat u žen pokud šlo o moji osobu, přesto mě to u ní překvapilo. Možná proto, že se nikdy podobným způsobem neprojevila a já v to popravdě už přestával doufat, protože moje osvědčené svádivé techniky absolutně nezabíraly. Vyzývavé pohledy, vlhčení rtů a dvojsmyslné narážky… Někdy mi připadalo, že mě i úplně ignoruje, a já si pomalu začal připadat jako totální šašek a přestal jsem se snažit. Za tuhle změnu snad může ten ostrovní vzduch. Jinak jsem si to totiž neuměl vysvětlit. Přestal jsem nad tím hloubat a přikývl jsem na její dotaz. Všechno ostatní už bylo jen dílo okamžiku. Bleskurychle jsem odemkl pokoj, rozrazil dveře a zase je za jejími zády netrpělivě přibouchl.
___________________________

No a pro představu zase nějaký ten obrázek. Tady máte přístaviště ve Funchalu - hlavní město Madeiry -kde se Lil tak ráda prochází.



 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama