close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Nenáviděné dvojče II. 10

12. dubna 2009 v 10:51 | Ainikki |  Nenáviděné dvojče II.
autor: Ainikki

Liliana

Čísla, čísla a další čísla. Bylo to únavné, nekončící a snad nemožné uvést do původního stavu. Byla jsem tu teprve pár dní, a už jsem měla chuť to zabalit. Vyčerpaně jsem si položila loket ruky na stůl a dlaní si podpírala hlavu. Měla jsem toho dost. Základy účetnictví jsem sice ovládala, tohle ale na mě bylo příliš. Ještě že se tu řízením nešťastného osudu se mnou ocitla i Phoebe a se vším tím chaosem se mi snažila pomoct. Její přítomnost tady ve firmě teď byla k nezaplacení, protože ona se tedy ve všech těch účtech, daňových přiznáních a jiných všemožných dokladech, orientovala mnohem lépe.


Obě jsme si vegetily v kanceláři, která byla kdysi moje, a ze které jsme nyní s největším potěšením vyštípaly moji milovanou sestru, které se sice povedlo přivést firmu až na samou hranici bankrotu, ale kupodivu nešlo o záměrné vytunelování, což mě tenkrát napadlo jako první, když mi to po telefonu táta sděloval. Všechno nasvědčovalo tomu, že Viv byla jen velice špatný ekonom, a dost nešetrně investovala některé peníze. Hospodaření firmy měl samozřejmě v kompetenci jeden velice spolehlivý zaměstnanec, jenže Viv se s ním údajně nepohodla, a z rozmaru ho vyhodila na dlažbu, a že prý to, co tu dělal ten patolízal, zvládne taky.

Mě tedy příliš o své neschopnosti nepřesvědčila. Spíš bych se přiklonila k té verzi, že si sestřička docela pěkně namastila kapsu. Kde je pravda, ví čert. Táta, i když ze začátku zuřil, ji nakonec uvěřil. A vlastně ani nemohl jinak, protože ona jako zázrakem dokázala vysvětlit a obhájit, každou sebemenší investici, nebo převod peněz, a ač jsme to kontrolovali sebe víc, nenašli jsme jediný důkaz o tom, že by se nějaká částka vypařila neznámo kam - tedy na soukromý účet. Veškeré peníze se pohybovaly uvnitř společnosti.

A to, že některé astronomické částky vyhodila Vivianka jen tak zbůhdarma komínem, samozřejmě s tím nejlepším úmyslem pro blaho firmy, okomentovala s kajícným výrazem ve tváři tím, že každý přeci děláme chyby. Tenhle rozhovor tedy proběhl jen mezi ní a otcem. Já být u toho, tak se nejspíš neudržím, a milé sestře na místě zakroutím krčkem. Stejně by si nezasloužila nic jiného. Táta nejspíš měkne a nebo možná poznal nějakou světlejší stránku její osobnosti, která tedy mně zůstávala utajená. Já ji totiž nevěřila ani nos mezi očima. A myslím, že potom, co provedla mně a Billovi, se mi snad ani nikdo nemůže divit. Nemohla jsem ji ani vystát. Bohužel nikdo z naší rodiny nevěděl o tom, jaké slasti mi moje genetická půlka kdysi připravila, a já na rozdíl od ní nebyla mstivá a příčilo se mi i to, abych se snažila lidem ve svém okolí, kteří snad ještě nedokázali prohlédnout, rozlepit oči. Možná, že až by se od ní všichni odvrátili, a ona zůstala sama, nucena se o sebe postarat, dostalo by se jí toho, co by zasloužila. Každopádně já bych ze sebe měla pocit, že jsem klesla na její úroveň.

To budu raději skřípat zuby a tiše trpět její občasné návštěvy v kanceláři. Ona totiž v manipulaci s mým otcem dokázala přímo zázraky. Nemohla by prý usnout pod tíhou výčitek svědomí, že všechno tak pokazila, a uleví se jí jedině za předpokladu, když jí bude dovoleno, aby pomohla dát věci do pořádku. Povoleno jí to samozřejmě bylo, takže se tu někdy zjevovala jako velká voda, s přesládlým úsměvem na tváři. Chvíli předstírala trochu té práce, při tom ale brzdila jen ty, kteří skutečně pracovali, a zase mizela.

Bylo mi z ní na nic. Vrhnout se na ni a poupravit jí obličej, jsem ale nemohla a hádat se s ní, vyčítat a vztekat se, či se ji snad snažit urazit, by bylo úplně k ničemu. Měla proti tomu naprosto hroší kůži. Navíc bych řekla, že debila prostě člověk urazit nemůže…

"Bum! Prober se. Tady máš trochu kafe." Phoebe do mě drcla, až mi podjel loket a málem jsem se hlavou praštila o desku stolu. "Jej, promiň. Netušila jsem, že do tebe strčím tak razantně, že tě tu málem zmrzačím." Omlouvala se mi rychle, přesto ale z mého vyčítavého a přísného výrazu měla srandu a podávala mi příjemně vonící hrnek.
"Děkuju… příšero." Dodala jsem ještě a přidala se k jejímu pobavenému šklebení. Byla jsem ráda, že ji tu mám. Stýskalo se mi po těch mých dvou chlapácích a Phoebe pro mě znamenala součást domova, i když to se teď možná změní. Bezděčně jsem se zamračila při vzpomínce na toho dredatého osla. Červenovláska to ale kupodivu zvládala docela dobře. Občas jsem ji přistihla, jak smutně zadumaná kouká do prázdna, ale nějaké extrémně velké hysterické nářky se nekonaly. Vlastně jsem to ale nemohla sama objektivně posoudit. Nebyla jsem s ní čtyřiadvacet hodin denně, tudíž jsem nemohla vědět, jestli si třeba před spaním zdrceně nebrečí do polštáře. Co jsem totiž věděla určitě bylo, že ho měla skutečně hluboce ráda.

"Ach, pomoooc, mě to nebaví!" Zakvílela jsem teatrálně a měla jsem chuť smést všechny ty papíry ze stolu.
"Vydrž, prďka, vydrž! Žádný skuhrání. My jsme tu teď v roli velkejch spasitelů, tak k tomu přistupuj zodpovědně." Důležitě mě poučila Phoebe, a aby tomu dodala patřičnou váhu, zvedla do pozoru ukazovák.
"Kašpare…" Otitulovala jsem ji. Protáhla jsem se, zívla a napadla mě spásná myšlenka. "Tak abys věděla, vařit kafe ti moc nejde, ale já vím, kde si dáme to nejlepší tady v Paříži." Mrkla jsem na ni a čekala jestli jí to dojde.
"Picco-Delucci", vykřikla vítězoslavně, "skvělej nápad. Pauza by se šikla. Jde se za Paolem."

Obě jsme popadly kabelky, pantofle vyměnily za zimní boty a nasoukaly se do teplých bund. Přehopkaly jsme pár rozbředlých kupek sněhu na chodníku a zapadly jsme do našeho dříve tak moc oblíbeného podniku.
"Signoriny…" Sprásknul ruce Paolo hned, jak si nás všiml a samým úžasem mu ta jeho věčně upovídaná pusa přestala mlet. Vzpamatoval se ale velice rychle. "Kde se tu berete, mé krásné dámy? Já už si skoro myslel, že jste se ztratily z povrchu zemského. A ukažte se… pravda… snad ještě krásnější, než kdy dřív." Lichotník jeden. On byl zaručený způsob, jak si mohla dívka zvednou pošramocené sebevědomí, nebo si jenom nechat vylepšit náladu. Tenhle chlapík to uměl dokonale. Za ty roky, co jsme se neviděli, se mu na skráních objevilo pár šedivých vlasů, ale pořád si uchovával svoje kouzlo osobnosti a přitažlivosti tolik typické pro jižanské temperamentní italské muže.

A ač to dříve nikdy moc nedělal, přeci jen respektoval touhu hostů po vlastním soukromí, tak nyní neodolal, sedl si k nám a dožadoval se podrobného vylíčení toho, kde jsme celé ty roky byly, a co jsme dělaly. Standardní zvídavé otázky, přesto ani jednu z nás nijak nepopuzovaly. Bylo to neuvěřitelně příjemné. Připadalo mi, jako by se vrátil čas. Paolo naše vyprávění prokládal historkami o tom, co se za tu dobu dělo tady, a my se tak ve zvláštní nostalgii prosmály dlouhými minutami.

Do reality mě vrátil až drnčící mobil. S nadějí, že mi volá Bill, jsem ho nadšeně vylovila z tašky a jméno blikající na displeji mě donutilo se zašklebit. Viviana. Protočila jsem oči v sloup, ale hovor, i když s odporem, jsem přijala.
"Nazdar, co potřebuješ?" Nehodlala jsem s ní nikterak cukrovat.
"Lil, drahoušku. Já jsem v kanceláři a vy tu nejste. Chtěla jsem jen vědět, jak to jde a jestli nepotřebujete s něčím pomoci?"
"Ne, prosím tě, ne!" Vyhrkla jsem zděšeně. "Nic nepotřebujeme, hlavně tam na nic nesahej, ať tam něco nepomícháš, jasný!?"
"Samozřejmě a nerozčiluj se hned."
"Já jsem úplně klidná. Ještě něco máš na srdci?" Zeptala jsem se sarkasticky a měla jsem chuť poslat ji do horoucích pekel. Vůbec jsem nechápala, že má žaludek podívat se mi ještě po tom všem, co mi provedla, do očí. Já bych se na jejím místě propadla do země. Tyhle bezpáteřní jedinci mi byli odporní a já byla nucena do ní neustále vrážet jen díky tomu, že to byl člen mojí rodiny. S chutí bych se k ní někdy neznala.

"Přinesla jsem vám něco sladkého na posilněnou. Mám to tu nechat? Vrátíte se brzo? A pak se mi taky ozvali nějací drobnější klienti. Přeci jen všichni ještě nevědí, že si prozatímně ve funkci místo ředitelky znovu ty. Chtěla jsem tedy vědět, jestli s nimi můžu jednat já, nebo se o to postaráš?"
"Viviano, vydrž. My jsme s Phoebe u Paola, hned jsme tam. Nic hlavně nepodnikej! Zatím čau!" Típla jsem hovor a rozzuřeně jsem mrskla mobil do útrob tašky.
"Musíme se hned vrátit. Mor zase řádí…" Povzdechla jsem si a hodila na Itala omluvný pohled. Spěšně jsme se s ním rozloučily a vydaly jsme se zpět zabránit nějaké katastrofě.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama