autor: Ainikki
Liliana
Tu krátkou vzdálenost mezi Picco-Delucci a firmou jsme s Phoebe v předtuše neblahých problémů téměř běžely. Udýchané jsme se vřítily do kanceláře a našly jsme tam Vivianu, jak se snaží uvařit tři čaje a při tom zvědavě nakukuje do nějakých papírů povalujících se na mém stole.
"Nežádala jsem tě snad, ať se tu v ničem nevrtáš?" Vyjela jsem na ni místo pozdravu zostra.
"Ale, Lil… já se jen dívala, jak už jste daleko. S ničím jsem ti tu nehýbala." Začala se honem ospravedlňovat a já se trochu uklidnila.
"Fajn… Mluvila jsi o nějakých klientech. O co se jedná?"
"Byly to managementy tří menších hudebních skupin. Potřebují, abychom jsme jim tu dohlédli na koncerty v místních klubech."
"Ukaž. Máš na ně kontakty?"
"Tady." Přistrčila mi Viv pod nos papír s ručně načmáranými telefonními čísly.
"Ptala ses jich na něco víc? Třeba, kdy to má být?" Viviana se podrbala ve vlasech a pokrčila rameny.
"Ne." Vypadlo z ní stručně. Dál jsem neměla chuť z ní cokoli tahat. Nechápala jsem, jak s touhle svojí neschopností vydržela ve funkci tak dlouho. Bylo vůbec možné, aby otec přehlédl, že tu práci ani trochu nezvládá? I když občas jsem měla pocit, že tu stupiditu předstírá jen přede mnou. Přeci jen Phoebe ji chvíli na tomto postu zažila a v té době se prý takhle labilně neprojevovala.
"Holky, donesla jsem vám pár zákusků a tady je k tomu čaj." Zacvrlikala má drahá sestra a snažila se to všechno vměstnat na můj psací stůl. Tam se ale povalovalo tolik věcí, že to byl úkol téměř nadlidský a hlavně normálního člověka by snad ani nenapadlo to tam chtít postavit. Dřív, než jsem jí v tom stačila zabránit, jeden ze šálků se převrhl a katastrofa byla na světě.
"Oh, pardon. Já nerada. To jsem vážně nechtěla." Vypískla Viviana a brala do dvou prstů za růžky zmáčené kusy papírů. Phoebe duchapřítomně naběhla s hadříčkem a snažila se alespoň částečně tu spoušť vysušit.
"Tak a mám toho dost!" Třískla jsem rukou do stolu. "Je táta u sebe v kanceláři?" Zeptala jsem se nečekajíc na odpověď a vyřítila se na chodbu a rovnou k němu. Rozrazila jsem dveře a našla ho sedět u počítače. "Tati, jestli okamžitě Vivianě nezakážeš přístup do těchto prostor", rozmáchla jsem se rukou kolem sebe, "tak já bez prodlení odjíždím domů a bude mi úplně jedno, že ti to tu padá na hlavu." Prskala jsem trochu hystericky, ale jednoduše můj pohár trpělivosti přetekl.
"Lil, uklidni se a vysvětli mi, co se děje." Mžoural na mě táta zpoza svých malých brejliček, ale to už se mi v zádech objevila Viviana a ujala se slova sama.
"Tati, byla to nehoda. Vážně jsem ten čaj nechtěla vylít. Ona dělá z komára velblouda. Vždyť se zase tolik nestalo. Ty dokumenty budou v pořádku. Stačí je nechat chvíli na topení."
"Tak já že dělám z komára velblouda!!!…" Chytlavě jsem zareagovala na sestřina slova.
Ještě nějakou dobu jsme pokračovaly v nesmyslné hádce, která ale nakonec přinesla své ovoce, protože jsem si dokázala prosadit svou a otec mi vyhověl. Tedy částečně. Vstup byl Viv odepřen pouze do mé kanceláře, a pokud by snad i nadále měla zájem "pomáhat" s prací, měla se o přidělené úkoly hlásit pouze u táty. Byla jsem ale spokojená. Takhle odpadly přímé konfrontace s tímhle otravným hmyzem, nebo tedy byly alespoň omezeny na nutné minimum.
…
Po zbavení se mojí sestry se mi nejen pracovalo, ale i dýchalo mnohem volněji. Prvních čtrnáct dní uteklo jako voda a já jsem odjela na tolik očekávané tři dny ke svým dvěma chlapákům. Bohužel se ty dny vytratily jako kapka v moři a já byla opět nucena se vrátit. Phoebe jsem v našem provizorním pařížském bytečku našla ve zvláštně skleslém stavu. Skoro bych řekla, že na tom byla hůř, než když jsme obě opouštěly Německo. Nejspíš jí tu bylo samotné smutno, ale nedalo mi to, abych se nepídila po tom, zdali není příčina v něčem jiném.
"Jsem v pohodě… vážně…" Snažila se mi již pár minut vecpat, ale moc jsem jí to tedy nebaštila.
"Phoebe, přestaň! Nehraj tu na mě komedii a vyklop, co se děje?" Červenovláska sklopila pohled a začala si žmoulat lem svého domácího trička.
"Vážně nic… já jen… viděla jsi Toma… jak se má…" Aha, tak odtud vítr vanul. Mohlo mě to taky napadnout hned.
"Vlastně ani nevím… viděla jsem ho za tu dobu všehovšudy dvakrát… možná třikrát a to jsme se jen pozdravili míjejíc se ve dveřích. Řekla bych, že se mi vyhýbal, což se mu docela dobře dařilo. Bill mi líčil, že je teď nějak divně zpruzelej." Poreferovala jsem ji o svých víkendových zážitcích se svým švagříčkem a hned jsem zalitovala toho, že jsem raději nedržela jazyk za zuby. Phoebe potřebovala zapomenout a to se jí nepovede, pokud o něm budu mlít.
"Tak, hele… vypusť to z hlavy. Nemá cenu se nějak užírat. Vždyť on tě přeci podvedl. Měla bys být ráda, že ses ho zbavila."
"Hmmm…" Broukla jen ta hromádka neštěstí a já nevěděla, co si mám počít, jak ji utěšit. Pak mě ale něco napadlo. Pochybnosti o tom, zda-li to vyjde, jsem sice měla, ale proč to nezkusit.
"Potřebuješ se rozptýlit. Co takhle Robin?"
"Jakej Robin?" Zvedla ke mně tázavý pohled.
"No, přeci od nás z práce. Neříkej mi, že sis nevšimla, jak se na tebe dívá." Robin Jacque byl asi osmadvacetiletý otcův zaměstnanec. Pohledný, sportovní postava a nakrátko střižené tmavé vlasy. Občas působil naškrobeně a moc úřednicky, ale zdání třeba klame. Přeci jen jsme ho byly zvyklé vídat jen při pracovním procesu, kde se sice projevoval nevýrazně, ale říká se, že tichá voda břehy mele. Navíc to, že se mu Phoebe líbila jsem si nevymyslela. Jeho zájem o ni byl zcela evidentní a nepřehlédnutelný. Najednou mi to připadalo jako dobrý plán. Náš milý Robinek by v sobě mohl najít trochu toho Hoodovství a zachránit dámu v nesnázích. V tomhle případě jednu láskou zhrzenou a nešťastnou holku, která v sobě nutně potřebovala najít ztracenou chuť se znovu začít usmívat.
"Jo tenhle… no… je milej…"
"A nic víc?"
"A co bys chtěla slyšet?"
"No třeba, že s ním půjdeš na kafe, kdyby tě pozval."
"On mě ale nepozval… Tak hele… Jestli mi hodláš dělat dohazovačku, tak na to rychle zapomeň." Probrala se najednou Phoebe, přestala s tím kuňkáním a založila si ruce v bok. Musela jsem se začít smát. Byl na ni docela komický pohled.
"Nic takového dělat nemíním. Jen… popřemýšlej o tom." Zakončila jsem ten náš rozhovor šibalským mrknutím. A ač jsem jí cosi slíbila, již teď jsem věděla, že ne tak úplně se toho budu držet. Vždyť, co je tak špatného na tom, když toho trumberu trochu popostrčím…

