autor: Ainikki
Bill
Pochodoval jsem od okna k oknu a natěšený jsem vyhlížel Lilianin příjezd. Dalších nekonečně dlouhých 14 dní bylo za námi a já ji mohl mít na pár chvil jenom pro sebe a to doslova. Toma s Dominikem jsem vypakoval k našim, aby si toho malého rošťáka babička s dědečkem taky trochu užili. Ukáží se tu až poslední den před Lilianiným návratem zpět do Paříže a to jen hlavně kvůli tomu, aby taky synátor vůbec věděl, jak vypadá jeho maminka, jinak by mi vůbec nevadilo, kdyby se tu neukázal za celou tu dobu.
Doufal jsem jen, že Lil dorazí konečně s nějakými pozitivními zprávami a ujistí mě o tom, že tohle nucené odloučení brzy skončí. Muselo přeci… Přehoupl se již měsíc jejího pobytu ve Francii a za další 4 týdny mělo vypuknout turné. Ne snad, že by byla v našem manažerském týmu jediná, tudíž nepostradatelná, ale tohle byla přeci její práce. Navíc já ji tam jednoduše chtěl. Ty dny bez ní se neuvěřitelně vlekly. Bylo to peklo. Nebo alespoň tak se to jevilo mé stýskající si dušičce. Přes den moji pozornost rozptyloval Dominik nebo případně Tom. Ale ty noci… Muka pro to bylo slabé slovo. Nešlo ani tak o to, že by mi chyběl sex, i když i ten jsem postrádal nemálo, spíš mě sužovala už jen její pouhá chybějící blízkost, vůně, teplo jejího těla a prachobyčejná možnost se k ní přitulit a spokojeně usínat.
Konečně. Zaslechl jsem ten typický zvuk štěrku pod koly přijíždějícího auta. Radostí jsem si poskočil, zatleskal rukama jako malé dítě a téměř sprinterskou rychlostí jsem vyběhl před dům. Akorát otevírala dveře svého vozu a vystupovala ven.
"Billí, ahoj lás…" Snažila se mě pozdravit. Já ji ale uvěznil ve svém náručí a umlčel ji nedočkavým polibkem. Připadal jsem si jako feťák, kterému se konečně dostalo dávky jeho tolik milované drogy. Pevně jsem ji svíral, každou částečkou svého těla jsem se tiskl na to její, a při tom jsem ji nedokázal přestat líbat. Ty polibky chutnaly tak neuvěřitelně sladce po tak dlouhé době.
"Bi… llí… nebl… blázni… mů… může… sem… při… přijít… Do… minik…" Vyrážela ze sebe pracně, ale mluvení jsem jí tedy svým chtivým jazykem docela úspěšně znesnadňoval. Navíc jsem nedokázal udržet v klidu ani svoje ruce, které jí už nyní putovaly všude pod oblečením. Tohle byla výhoda velkých pozemků. Nikde žádní sousedi, kteří se tak rádi stavěli do rolí vlezlých šmíráků.
Pak jsem si ale uvědomil, co že mi to vlastně říkala. Musel jsem ji rychle obeznámit se situací, jinak by byla schopná tohle celé stopnout, a to jsem nemínil připustit. Už jen díky tomu jakou práci mi dalo přesvědčit Toma, aby strávil dva dny u rodičů. Neochotně jsem se odtáhl od jejích rtů a opřel jsem se čelem o to její. Párkrát jsem se musel zhluboka nadechnou, abych byl vůbec schopen mluvit.
"Domi tu není. Jsou s Tomem u našich." Vyhrknul jsem rychle a znovu jsem se k ní nahnul.
"Počkej, počkej!" Zastavila mě. "A vrátí se vůbec? Nenapadlo tě, že nejsi jedinej, koho jsem chtěla vidět?"
"Jasně že jo… potom… teď prostě jen… věnuj se mně…" Dostal jsem ze sebe překotně obsypávajíc drobnými pusinkami její krk. To zdržování bylo při nejmenším znepokojující, takže abych jí naprosto už znemožnil byť jen jediné slovo, znovu jsem se jal plenit její ústa.
Naštěstí pochopila. Navíc z jejího slastného mručení mi bylo více než jasné, že tady nejsem jediný, kdo tohle nyní neodkladně potřebuje. Po hmatu zabouchla dveře auta a já si ji vysadil do náruče. Ihned mi obtočila nohy kolem pasu a aniž bychom od sebe odtrhly naše rty, nesl jsem si ji do domu. Přeci jenom dát si takovou menší kapotku v lednovém počasí, by nejspíš nebyl tak úplně nejrozumnější nápad. Hned v předsíni jsem ji postavil na zem a začal z ní strhávat oblečení. Díky tomu, že celou cestu sem trávila v příjemně vytopeném autíčku, toho na sobě vskutku neměla mnoho. První překážkou byl slabý černý svetřík, který přistál někde u botníku následován mým červeným tričkem. Boty. Ano boty byly další věc, kterých bylo nutno se zbavit, abychom mohli pokračovat dál do hlouby našeho obydlí. V kuchyni se potom zůstala povalovat Lilianina blůzka a sukně, v obýváku moje kalhoty a na chodbě spojovací obývací pokoj s ostatními místnostmi domu, mimo jiné také ložnicí, kam neomylně směřovaly naše kroky, se už jen krčilo naše spodní prádlo.
"Ach, Bille…", vzdychla, když jsem ji povalil na postel a s neuvěřitelným potěšením a chtíčem jsem začal sát a laskat její bradavky, "… bože, udělej mě teď hned." Sténala dál.
"S největší radostí. A jak bys to chtěla?" Přistoupil jsem na její hru. My totiž nebyli zvyklí při sexu příliš mluvit. Za tu dobu jsme byli v tomhle směru natolik sehraní, že jsme přesně věděli, co ten druhý chce. Když ale došlo na slova, znamenalo to, že to bude trošičku jiné a hlavně hodně nespoutané a nemravné.
"Tvrdě a rychle. Ježiš, jsem připravená… cítíš, jak moc vlhká?" Chňapla po mají ruce a zabořila si ji do svého klína.
"Ou, sakra. Perfektní. Nádherně nadržená." Pokračoval jsem v naší chlípné konverzaci a prsty zabořil ještě hlouběji do jejího nitra. Zavrněla blahem, prohnula se v zádech a pánví automaticky přirazila proti mojí ruce.
"Tak co, lásko, chceš to nejdřív rukou? Nebo pusou? Chci přesně slyšet, jak si to přeješ." Smyslně jsem jí šeptal do ucha a při tom dál dráždil prsty její vrcholek lásky.
"N… ne e.."
"Co ne?"
"Kruci! Nechci to ru… rukou a… ani pu… pusou, chci… chci…"
"No tak řekni to." Líbilo se mi ji pozorovat při tom, jak moc je vydrážděná a dělá jí tak problém zformulovat větu. I mě pohled na tak moc rozvášněnou ženu, navíc sexi ženu, MOJI ženu, přiváděl do stavu naprosté extáze. Tak velmi mě tohle naše malé nemravné koření našeho milostného života rajcovalo, že jsem se nemohl dočkat, až to konečně vysloví a já to budu moci udělat. Moje naběhlé mužství začínalo totiž až bolestivě tepat touhou a já se nemohl dočkat tolik očekávaného vyvrcholení a uvolnění.
"…chci… chci tvýho ptáka v sobě. Teď… teď hned. Ach, Bille, šoustej mě jakkoli. Hlavně… hlavně tvrdě… rychle… vášnivě… a nakonec… nakonec mě vojeď ze zadu."
"Ou, do háje, jo. Přesně tak ti to udělám." Vypadlo ze mě po opravdu kratičkém menším šoku, kdy jsem se neubránil tomu, aby se mi bezděčně nerozšířily oči překvapením. Až takováhle obhroublost z ní tedy ještě nikdy dřív nevypadla. O to víc mě, ale po opadnutí prvotního údivu, nažhavila. Naše těla se potom už jen zmítala ve zběsilém tempu té nejbouřlivější a spalující rozkoše, a když jsme si po tom oba dva zůstali zpocení a ulepení ležet v náručí, cítil jsem se naprosto šťastný. Nebo bych spíš měl říct prvotřídně uspokojený…
"Billí…"
"Hmmm…"
"Domi přijede zítra?" Ptala se Lil, zatímco mě opírajíc se o moje rameno, šimrala na hrudi.
"Ne. Jsem domluvenej s Tomem, že se vrátěj až v neděli ráno."
"Až v neděli?" Napřímila se a zahleděla se mi tak zvláštně poplašeně do očí. Neuměl jsem ten pohled identifikovat.
"No jasně. Já mám totiž v plánu promilovat s tebou celej víkend." Odvětil jsem jí škádlivě a pokusil se ji políbit.
"Sobče!" Vypadlo z ní a odtáhla se.
"Cože? Co jsem udělal špatně?"
"Ten tvůj plán je sice úplně bezvadnej, ale myslel si při něm jen na sebe. Nedošlo ti, že jsem taky máma a stýská se mi nejen po tobě, ale i po Dominikovi?"
Najednou mi to sepnulo. Skutečně mě nenapadlo nad tím přemýšlet z téhle stránky. Možná, že už jen díky tomu, že jsem teď s Dominikem trávil tolik času jako nikdy před tím. Dřív jsem si nevšiml, jak vyčerpávající a únavné mohou být takové zdánlivé drobnůstky okolo výchovy, jako bylo dohlédnout na pravidelný denní režim, jídelníček, spánek, dbát na to, aby byl pořádně oblečený, když se šlo ven. Dokonce i přesvědčování, aby si po sobě uklízel hračky, mi někdy přišlo jako nadlidský úkol. Ještěže nepatřil mezi ty typické křiklouny, kterým se musí všechno a všichni podřídit. S Domčou byla docela rozumná řeč, ale i tak měl občas chvilky, kdy si tvrdošíjně stál za svým a já si s ním absolutně nevěděl rady. Přece jen jsem chtěl být pořád ten hodný tatínek a plácnout ho po zadku nebo na něj zvýšit hlas pro mě nepřipadalo v úvahu. Jednoduše jsem měl v hlavě jen to, že si od toho malého nezbedy na chvíli odpočinu a vychutnám si svou manželku. Opravdu to bylo ode mě sobecké. Neuvědomil jsem si, že Lil tu bude scházet.
"Promiň, lásko." Provinile jsem sklopil oči. "Jsem blbec. Nedošlo mi to. Tak já brnknu Tomovi, aby přijeli už zejtra. Stejně z toho, že má být u našich moc nadšený nebyl." Snažil jsem se to honem dát nějak do pořádku.
"Ne, to je v pohodě. Teď už to tak nech být. Ostatně mám lepší nápad", mrkla na mě šibalsky, "Phoebe, jelikož chce zůstat v Paříži natrvalo, což ti vlastně nemusím objasňovat, to víš, si konečně našla svůj vlastní byt. Teď po neděli se stěhuje, takže já tam vlastně budu tak nějak sama samotinká", udělala na mě posmutnělý obličej a pokračovala dál, "tak mě napadlo, že bys sbalil Domču, a na týden nebo i dýl byste mohli přijet. Navíc můj táta by docela rád viděl vnoučka. Víš, že se s ním vídá jen velice zřídka, co ty na to?"
"No, já proti tomu v podstatě nemám vůbec nic, ale co kapela? Tvrdnem ve studiu a už teď se to dost táhne díky tomu, že hlídám Dominika."
"Právě. Drhne to tolik, že těch pár dní vás už nevytrhne. Teď nahrávání stejně není urgentní, nová deska se teď nechystá. Navíc, já jsem váš manažer, takže vám dávám volno." Zazubila se na mě vítězoslavně. Teď už cokoli nešlo namítat.
"Tak dobře, my dorazíme."
"Hmm," zamyslela se na okamžik, "teoreticky bys s sebou mohl vzít i Toma, aby tu nezůstal sám. Hádám, že on ale chtít jet nebude, viď?"
"Nevím. Zeptat se ho na to můžu." Odpověděl jsem neutrálně, ale po pravdě se mi ten nápad líbil. Já, na rozdíl od Lil, denně sledoval, jak na tom brácha je, a tohle by mohla být příležitost. Kdyby se ti dva třeba někde nenápadně potkali… No dobře. Asi je to utopie a já moc velký romantik. Mezi nimi je to narušené hodně, takže očekávat, že by si padli znovu do náruče, by bylo ode mě dost naivní.
"A jak se má vůbec Phoebe?" Zkusil jsem nenápadně zjistit Tomovi šance.
"No… řekla bych, že teď už o něco lépe. Víc se dovím, až se teď vrátím do Paříže."
"Ono se tam o víkendu něco chystá?"
"Jeden kolega z práce, Robin se jmenuje, ji pozval teď o víkendu na kafčo. V pondělí mi bude líčit, jaké byly dojmy."
"Aha…" Vypadlo ze mě inteligentně. Že by Tom mohl mít tak rychle konkurenci, by mě ani ve snu nenapadlo.
"Co… ty z toho nemáš radost? Vypadáš zaraženě. Co jsi čekal, že ti povím? Jak Phoebe truchlí a roní krokodýlí slzy? Pochybuju, že něco podobnýho dělá Tom, takže nevidím důvod, proč by měla ona."
"Ne ne ne, zadrž. To moje mlčení sis špatně vyložila. Samozřejmě, že jsem rád, že je Phoebe v cajku. Ujistil jsem ji a podpořil jsem to ještě ukázkovým vyceněním zubů, aby skutečně nebylo pochyb, jak ohromně mě tato informace potěšila. Hlavně jsem se nemohl dočkat jakým štěstím bez sebe bude Tom…

