close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Nenáviděné dvojče II. 13

12. dubna 2009 v 10:51 | Ainikki |  Nenáviděné dvojče II.
autor: Ainikki

Bill

"Mamííí, mamííí", ječel ten malý klouček a soukal se z autosedačky, "ahóóój." Skočil můj synátor s rozběhem Lil kolem krku hned po tom, co se mu konečně strýček uráčil pomoci vylézt ven z auta. Neopomněl jí vlepit pořádnou uslintanou pusu a samozřejmě jen, co se uvítal s maminkou, sápal se po tatínkovi. Vzal jsem Lilianě to pomalu narůstající břemeno z náručí a proběhl úplně stejný vítací rituál. Škrcení a pak oslintání celého mého obličeje.


"Jdeme dovnitř. Tady je zima." Zavelela Lil. "Tome, zaparkuj si auto a přijď k nám na kafe. Minulý víkend, když jsem tu byla, jsme se nějak míjeli. Tentokrát mi neutečeš." Zazubila se na svého švagříčka Lil a zaplula s Dominikem do domu.

Měla ho ráda. Rozhodně ho nehodlala přehlížet jen kvůli tomu, co se stalo mezi ním a Phoebe. Pochopitelně ze začátku na něj vztek měla. Ublížil její nejlepší kamarádce. To pro ni ale nebyl důvod úplně ho odepsat. Stejně to ani nešlo. Spolu se mnou si vlastně vzala i jeho. To věděla už od začátku. My dva s bráchou jsme si celý život sobě navzájem ocáskovali a ženská to jednoduše změnit nemohla. A kdyby chtěla, tak končila. Díky tomu bylo také spojení já a Liliana, Tom a Phoebe úplně ideální. Holky k sobě měly téměř stejně blízko jako my s Tomem. Byla to dokonalá čtyřhra a ten hňup to musel takhle pohnojit. Ať ale hošánek nepočítá s tím, že si najde někoho jiného. Já ve svém baráku cizí babu nechci… Ten se mnou do té Paříže odjede, i kdybych ho tam měl dotáhnout za ty jeho šílené dredy.

"Co na mě tak zíráš? Zmrzneš. Padej dovnitř. Já přijdu." Zareagoval Tom sedajíc si do auta, když si všiml mého zkoumavě zamyšleného pohledu.
"Uděláme si takovej malej rodinnej výlet. Těš se brácha…" Tajuplně jsem na něj mrknul a rychle zalezl do tepla, protože už mi začínaly drkotat zuby.



Phoebe

Nevnímajíc okolí jsem tupě koukala z okna na drobné sněhové vločky snášející se z nebe a v rukou jsem svírala hrnek mátového čaje. Padla na mě zvláštní melancholie. Možná proto, že ty krabice a kufry s mými sbalenými věcmi, které se všude kolem povalovaly, působily tak definitivně. Znamenalo to, že mě čeká nové hnízdo. Bez Lil, bez Billa a hlavně bez Toma. Dokud jsem tu s Lilianou bydlela na hromádce, pořád jsem měla pocit, že je to jen dočasné, že až doděláme práci v Luis company, skončí i jakési dusno a odloučení mezi mnou a jím… Nechtělo se mi to jméno vyslovit ani v myšlenkách. Ty tři písmena vzbuzovaly tolik vzpomínek a hlavně bolesti. Ale je konec. Už žádná moje kostrbatě šišlavá němčina, které se on tak moc rád smál, pusinkoval mě při tom na obličej a říkával mi, jak moc je to roztomilé. Teď už ze mě opět byla "jen" Francouzska a opíjet se myšlenkou, že to všechno byla jen jakási bouřka dvou rozhádaných milenců, byl totálně směšný a hlavně hloupý nesmysl. Tohle bylo definitivum. Jenže já neztratila ale jen jeho. Až Lil odjede zpět do Německa, zůstanu tu sama.

A alespoň mikroskopické pozitivum? Ano, to tu bylo. Pan Luis mi vřele nabídl, že se můžu u něj ve firmě vrátit na svůj starý post. Alespoň něco. Řešit ještě existenční problémy, tak to už bych asi opravdu nezvládla.

A možná, že to bude nakonec dobré. Chce to čas dát šanci pomalu se vrátit té staré Phoebe, která se od ucha k uchu smála úplným maličkostem a s ničím si nelámala hlavu. Hlavně s nikým… Žila jen mezi haldou přátel a byla tak spokojená. Proč bych tedy neměla věřit, že se ty časy vrátí? Vždyť už teď tu bylo malinkaté světlo, které bliklo tenhle víkend…

Zachrastily klíče v zámku a hned na to se ozvalo: "Au, do prčic! Phoebe, to se ty tvoje krámy musej válet i uprostřed chodby?" Láteřila Liliana, která se vrátila ze svého víkendového pobytu u rodinky. Vstala jsem ze židle, odložila hrnek na stůl a šla jsem tu nemotoru přivítat. Prostě měla koukat, kam šlape. Já tu úmyslně žádnou slalomovou dráhu nevytvořila, jinam se to jednoduše nevešlo.
"Ahoj. Nezlob se. Mám toho moc. Ale ujišťuju tě, že zítra to tu už nebude."
"Ou, ani mi to nepřipomínej. Tohle je prkotina. Zůstaň tady a já tu o ty krabice budu zakopávat klidně každý den." Posmutněle mě ujistila a vrhla se mi do náruče. Dojemnost té situace mi přišla téměř až vtipná. Ještě jsme se neloučily a už teď tu provádíme takovéhle teátry. Mohla jsem tu sice být dokud Lil neodjede nadobro. Ale to by byl hrozně velký šok. Takhle si budu zvykat postupně. Budu si už žít sama a uvidíme se v práci. Tohle ona věděla a uznávala, že to tak bude nejlepší, přesto měla někdy tendence mě umlouvat k tomu, abych to stěhování ještě odložila.

"Dost už. Ještě začni bulit a dám ti facku." Odtáhla jsem se od ní a obě jsme se rozesmály.
"Tak to se neboj. Jak je to v té písničce… big girls don´t cry… nějak tak ne?"
"A ty jsi velká holka jo?"
"No jasan, ne? Hele, Phoe, já si teď dám rychlou sprchu, jsem z tý cesty upachtěná, a pak čekám horký novinky o Robinovi." Zaculila se na mě a ztratila se v koupelně.



"Takže se ti teda líbí?" Zeptala se znovu Lil na ujištěnou, když už jsme asi půl hodiny seděly nad hrnky s čajem a rozebíraly jednoho černovlasého kravaťáka.
"Ale jo. Jak říkám, není špatnej. Je sympatickej a kupodivu i docela vtipnej. Tak se v práci nikdy nejevil."
"No, vidíš. Ani nevíš jakou mám radost. Já ti říkala, že bude v pohodě, že se tak upjatě chová jen, když je v kanclu navlečenej v saku."

Ale není to Tom. Dodala jsem si sama pro sebe v duchu.
"Budeš se s ním teda scházet dál?"
"Nevím. Zatím jsme se na ničem nedomluvili. Nechce se mi to nijak hrotit."
"Jasně to chápu." Ukončila naši debatu Lil a mně se upřímně ulevilo. Nebavilo mě to s ní rozebírat. Ne, spíš se mi nechtělo. Robin skutečně nebyl špatný. Tedy kterákoli jiná by z něj byla nadšená, ale pro mě bylo asi nejspíš ještě brzy si něco začít. Každopádně jsem se nechtěla bránit tomu ho poznat pro začátek jako kamaráda. Pokud ho od sebe začnu odhánět teď, mohla bych později litovat…

Tom

Úplně mě polil studenej pot, když mi Bill jen tak mezi řečí oznámil, proč by bylo záhodné, abych se s nimi v Paříži ukázal také. Já se totiž nejdříve vzpíral. Nikam se mi nechtělo a už vůbec jsem neměl sebemenší chuť křenit spokojené rodince. Jenže informace o tom, že Phoebe už začala randit, mě totálně odrovnala. Nikdo si snad ani nedokáže představit, jak moc jsem se v tu chvíli v sobě snažil najít alespoň špetku necitelnosti, povrchnosti, uraženosti, vzteku, či jakékoli jiné emoce, jen ne ty, které se ve mně nahromadily po tom zjištění. Strach, úzkost, panika, beznaděj, žal z toho, že holka, kterou miluju, mi definitivně proklouzla mezi prsty. To všechno se v mém nitru kumulovalo a míchalo.

Bill se mi dokonce svěřil i s tím, že v prvních chvílích, když mě viděl, měl strach, že se sesypu, vzdám to a zůstanu dřepět v Německu a litovat se či co. To se tedy spletl. Ta změť pocitů ve mně se nějak zvláštně nasčítala, pokrátila a vydělila a nakonec z toho vylezl jeden jediný výsledek a to odhodlání. Odhodlání k tomu se konečně vzmužit a pokusit se ji získat zpět. Dokázat jí, že nejsem jen povrchní sexu chtivej frajírek, který nedokáže milovat a vážit si toho koho má po svém boku. Bude to chtít hodně sebezapření a potlačení všeho negativního, co v sobě mám. Já měl ale v plánu všechno tohle podstoupit.

Byla pryč už tak dlouho, že i osel by si uvědomil, že mu chybí. Ne, špatně. Oslovi by to došlo mnohem dříve. Já jsem byl egocentrickej vůl, kterej si celou tu dobu nalhával, že ji nepotřebuje. Já přeci nemohl pociťovat tak slabošský cit jako je láska. Co to vůbec je láska? Ptal jsem se sám sebe vždycky, když jsem od ní slyšel ta dvě slůvka "miluji tě". A protáčel jsem oči znechucením, když se jich dožadovala ode mě. Doposavad to nechápu. Miloval jsem ji celou tu dobu. Jinak bych s ní nebyl. Tak proč jsem si to jenom nedokázal přiznat? Co na tom bylo tolik těžkého? Jestli to snad měl být ode mě pokus držet se nějaké svojí "image", tak to jsem byl tedy fakt ubožák.

"Bacha, do pytle! Čum do zpětnýho zrcátka! Nevidíš, že tě nějakej magor předjíždí?" Nasupeně a zároveň vyděšeně na mě začal hulákat Bill. On a ten špunt byli spolujezdci opravdu za všechny prachy. Ani jeden z nich nedržel chvíli pusu, a teď tu na mě můj drahý bratr začal ještě ječet. Lekl jsem se tak, že jsme se málem políbili se svodidlem na pravé straně dálnice.
"Ježiš, ty seš vůl. Co zmatkuješ?!" Hudroval dál Bill, dokud se mi nepovedlo dostat auto pod kontrolu.
"Prosím tě, nešil. Kdybys mi nezačal hystericky ječet do ucha, tak se nic nestalo."

No zase tak úplně pravda to nebyla. Toho předjíždějícího auta jsem si skutečně nevšiml a bohužel ve stejný moment, kdy se začalo vynořovat po mé levé straně, jsem se do toho pruhu chtěl zařadit i já.
"Hele, brácha, ty seš duchem úplně mimo. Nemám raději řídit já? Já bych se docela rád dostal do tý Francie živej."
"To určitě, ty pilote, to bysme si pomohli. Prostě seď, mlč a nech mě v klidu řídit." Zpražil jsem ho napruženě, ale možná jsem si opravdu za ten volant neměl sedat, protože mi dost tekly nervy. Hrozil jsem se toho, že mě Phoebe pošle k čertu, a že by na to tedy měla plné právo…

Ovšem nechat jet Billa? Papíry udělal asi až na pátý pokus, a teď stejně používal auto jen jako nákupní tašku. Dojede s ním do supermarketu - když zrovinka nemá čas Lil - a zpátky a tím končí veškeré jeho řidičské umění. Dobře. Přeháním. Ale s ovládáním vozidla jsem na tom byl vždy nezpochybnitelně lépe. Dnes mi jen prostě ulítávaly myšlenky, takže jsem jen s malilinkatými obtížemi vnímal, co se kolem mě dělo. Připustit to? Nikdy! Extrémně hustý provoz nebyl, takže bych řekl, že k další kolizi by už dojít nemělo.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama