autor: Ainikki
Tom
Nakonec ta naše jízda "králů" dopadla dobře a my se zvládli dostat až do Paříže. Tam jsme ovšem zůstali tvrdnout na nějakém parkovišti neznámo kde. Bill přesnou adresu Lilianina bytu nevěděl a myslím, že i kdyby ji znal, tak nám to nikterak nepomohlo. Značení čehokoli tu bylo prachbídné a domluva s domorodci ještě horší. A vlastně proč se namáhat, když stejně byli ti dva domluvení, že až dorazíme do města, spojí se spolu telefonicky a Lil už si nás někde vyzvedne. To jen můj drahý bratr měl takový malý potřeštěný nápadek, že jako uděláme překvápko a staneme rovnou u Lilianina prahu. Naiva…
"Lil, my už jsme v Paříži. Mohla bys nám říct, kde přesně je ten tvůj byt?"
"Billí, já jsem ještě v práci, ale za chvilinku končím. Přijeď sem. Alespoň se Dominik pozdraví s dědečkem."
"No dobře. My tam přijedem. Ale tos mi moc nepomohla. Pořád jaksi nevím, kam máme jet."
"Jej, promiň, kde teď jste? Já ti vysvětlím cestu. Firma je kousek od centra."
"Netuším, ale vidíme Eifelovku."
"Billí, ta věž je vidět z poměrně hodně míst v Paříži. Nemohl bys to trochu upřesnit?"
Obrátil jsem oči v sloup. To jejich telefonické dorozumívání opravdu stálo za to. Začínal jsem dost pochybovat o tom, že se do večera pohneme z toho parkoviště, na kterém jsme byli momentálně ukotvení.
"Naval mi to sluchátko." Nevydržel jsem to a vyrval telefon mému vskutku orientačně zdatnému bratru z ruky. "Čau Lil. Tady Tom. Hele, my teď stojíme na parkovišti v ulici, která se jmenuje…" Podrobně jsem jí vylíčil ještě pár dalších detailů. Naštěstí pochopila, kde trčíme, a již vcelku bez větších problémů mě dokázala navést k cíli.
Čekala a mávala na nás z chodníku před firmou. Rukou naznačila směr, kde zanechat auto, a za pár chvilek si ti tři už viseli kolem krku.
"Ahoj, Tome. Nevěřila jsem tomu, že přijedeš, ale ráda tě vidím." Pozdravila i mě a líbla mě na tvář.
"Proč si mi to neřekl, Bille?" Otočila se s otázkou na bráchu.
"Ale, miláčku, přeci si říkala, že je taky zvaný. Navíc ten moula do poslední chvíle váhal, a když se nakonec rozhoupal, rozhodl jsem se ho dovést jako malé překvapení." Zubil se na Lilianu Bill. Krapítek si tu historku přibarvil. Jemu jsem se totiž svěřil, že s nimi jedu jen proto, abych červenovlásku získal zpět. Byl z toho nadšený a Lil to neřekl z důvodu, aby to nevyžvanila Phoebe. Připadalo nám to jako dobrý nápad, když se tu zjevím, aniž bych byl očekáván. Uvidím tak skutečné Phoebiny emoce, které v ní vyvolá spatření mé osoby, a ne ty, které by si stihla připravit. Nechtěl jsem masku, chtěl jsem vidět ji i za tu cenu, že se dočkám nějaké plamenné a prudké reakce v podobě pár facek. Alespoň bych věděl na čem jsem.
"Lil, jestli je to nějakej problém, tak já…."
"Nene, Tome. To je v pořádku. Jak už jsem řekla, jsem ráda, že tu jsi. Jen… jen mám na hoře práci ještě tak na půl hodinky, tak přemýšlím, kam vás zatím upíchnu."
"A to nemůžeme jít s tebou? Říkala jsi, že Domi aspoň uvidí dědu." Nechápal Bill.
"Jooo, mamííí. Já chci za dědečkem." Přimlouval se ještě prcek a tahal Lil za cíp kabátu.
"No… to jsem říkala. Jen… to jsem ještě nevěděla… nevěděla… teď se, Tome prosím, neuraž, není to mířeno proti tobě… nevěděla jsem, že v tom autě sedíš taky."
Tak tohle jsem trošku nepobral a nejspíš jsem nebyl jediný.
"Miláčku, to nechápu. Tom tam jít jako nesmí?" Dotazoval se Bill a netrpělivě jsme oba čekali na odpověď, protože tuhle neznámou by nerozluštil asi ani Einstein.
"Ale jo… ehm… když… když ona je tam taky Phoebe… a já jsem myslela, že ji třeba nebudeš chtít vidět." Vykoktala ze sebe Lil zrudlá rozpaky. Tak odtud vítr vanul. Nebo bych spíš měl říct, že zavládlo bezvětří, a já, jak se říká, ztratil vítr z plachet. Přepadovka Phoebe byla sice v plánu, ale tak nějak jsem nepočítal s tím, že tak rychlá. Vůbec mi nedošlo, že ony vlastně pracují spolu. Potlačil jsem v sobě chuť utéct jako malý kluk a raději jsem nasadil suverénní výraz.
"V pohodě. O nic nejde. Jen jsme se rozešli, to snad neznamená, že se tam povraždíme, ne?"
A bylo vymalováno. Všichni měli tu komplikaci za vyřešenou, takže se v klidu nastoupilo do výtahu a jelo se směr kanceláře Luis compeny.
'Zhluboka dejchej. Zhluboka dejchej.' Opakoval jsem si v duchu a snažil jsem se neomdlít. Připadal jsem si směšně. Hotový zbabělec. Tituloval jsem se a myslím, že i docela výstižně.
"Tetóóó." Řítil se k ní Dominik, když se mu ji povedlo zmerčit. Stála zrovna u kopírky a soustředěně do té mašinky vkládala nějaké papíry. A mně… mně se zastavilo srdce. Vypadala nádherně. Vlastně pořád stejně krásně, přesto to bylo v něčem jiné.
Zatím si mě nevšimla. Byla dost zaměstnaná mým synovcem a potom vítáním se s Billem. Já postával ve stínu té skupinky a jen na ni omámeně zíral.
"Tome…" vydechla zaskočeně, když si mě konečně všimla.
"A… ahoj. Rád… rád tě vidím." Vyžbleptnul jsem ze sebe. To jsem se tedy předvedl. Gratuloval jsem si v duchu.
"Teto…???" Tázavě Phoebe oslovil Dominik, když mezi všemi zavládlo na malý okamžik hrobové ticho.
"Copak maličký?" Optala se ho.
"Ty nedáš strejdovi pusu? Tátovi si ji před chvilkou taky dala. A vy jste se se strejdou pusinkovali vždycky."
Nasucho jsem polkl. Co teď?
"Tak třeba nechtějí a můžu dát strejdovi místo tety pusu já?" Snažila se to trochu neohrabaně zachránit Lil.
"Ne! Od tebe už ji dostal." Dupnul si ten malý tvrdohlavec a na protest vystrčil bradičku. Phoebe ke mně pár rychlými kroky přistoupila a vtiskla mi letmý polibek na tvář.
"Takhle je to správně, Domi?" Ujišťovala se. Dominik jen zavrtěl hlavičkou a fňuknul.
"Mamí, tatí…" Kňoural a chytl se Billa za nohu. Nikdo z přítomných netušil, co se tomu dítěti děje.
"Domí, co se stalo", chlácholila ho Lil, "vždyť teta už strejdovi pusu dala, tak co se děje?"
"Ale ošklivou", zakňučel, "oni už se nemají rádi. Teta ani nepřijela na víkend domů, když si tam jezdila ty. Řekni, že ty a táta se nikdy nepřestanete mít rádi…"
Úplně nás to všechny ochromilo. Lil měla strach, abychom si já a Phoebe nevjeli do vlasů, až se uvidíme, a místo toho tu situaci nezvládlo malé dítě. Měli jsme to čekat. Dominik byl odjakživa nás dva zvyklý vídat spolu. Trávili jsme s ním hodně času. Pro něj jsme byli pár, stejně jako Lil s Billem. A chtít po něm, aby pochopil, že se mnou a Phoe už to tak není, prostě nešlo. Zarážející bylo už jen to, že o vztazích ve svém věku nemohl vědět zhola nic, a přesto dokázal vycítit, že je tu něco špatně.
"Ale tak to vůbec není", vzpamatoval jsem se, "my se máme s tetou pořád moc rádi. Koukej." Ujišťoval jsem ho a na důkaz svých slov jsem si Phoebe rozechvěle a opatrně za pas přitáhl blíž k sobě a polaskal jsem její rty. Ani ne krátce, ani ne dlouze. Prostě jenom tak, aby to mohly vidět dětské oči. Zabralo to. Dominik roztáhl pusu do úsměvu a myslím, že nám všem spadl kámen ze srdce. Jen mně se ještě k tomu všemu zatočila omámením hlava. Její rty byly elektrizující. Kdybych tak mohl znovu…
"Domi, pojď. Jdeme se kouknout na dědu." Liliana se nejspíš rozhodla stáhnout dřív, než se na nás dvou zase přestane jejímu synovi něco líbit. K mému zděšení s sebou ale odvedla i Billa a já tam zůstal s Phoebe sám. Okamžitě ode mě poodstoupila pár kroků stranou a zavládlo napjaté dusno. Jinak se ta atmosféra snad ani nazvat nedala. Těkali jsme očima všude možně po prostoru ve snaze vyhnout se přímému pohledu do očí toho druhého. Jednoduše trapas. Oba jsme se odhodlávali k nějakému činu. Zdrhnout nebo něco duchaplného říct…?
"Ehm… to dítě si možná obalamutil, ale doufám, že to neměla být snaha přesvědčit i mě?" S ironickým podtónem v hlase nakonec to ticho protnula Phoebe. To zabolelo. Každá buňka jejího těla na mě křičela, že tu nejsem vítán, přesto jsem měl dojem, že v jejích očích se zračilo ještě trochu něco jiného. Neuměl jsem to pojmenovat. Nebylo to nadšení z toho, že mě zase vidí... Spíš bych řekl jakési dojetí, možná smutek, rozhodně hněv a ostražitost a také… také špetička lásky. Tu lásku jsem si ale spíš jenom namlouval. Chtěl jsem ji tam totiž vidět. Po ničem jiném jsem netoužil. Navíc k tomu všemu jsem ještě urputně bojoval s chutí vykašlat se na to, jakou bolest v ní musí vyvolávat moje přítomnost, a vrhnout se na ni, schovat ji ve svém náručí, zasypat ji polibky a mezi tím vším pokorně a poníženě prosit o odpuštění.
"A existuje něco, co by tě o tom přesvědčilo?" Vypustil jsem nakonec ze sebe a slabošsky jsem zabodl pohled do podlahy.
"Ale, Tome, nebuď směšnej. Co touhle otázkou a tím svým ublíženým výrazem jako sleduješ? To zkoušíš jestli jsem tak blbá a znovu ti naletím? S tím teda nepočítej!" Z očí jí div nešlehaly blesky a začala bojovně zvyšovat hlas. Tohle nebylo dobré. To vůbec nebylo dobré.
"Ne, prosím", kuňknul jsem, "to byl blbej dotaz, uznávám. Nepřijel jsem se hádat. Nepřátelsky bychom ale k sobě přistupovat nemuseli, ne? Nebo já alespoň neměl ten pocit, když jsme se viděli naposled, že od teď se už k sobě nemůžeme ani přiblížit. Jestli ti ale tak moc vadím…" 'Můžu odejít.' Tak mělo znít dokončení věty, které ze mě už ale nevylezlo. Uvědomil jsem si, že by mi to mohla odsouhlasit. A já, kruci, nikam odcházet nechtěl.
"Chceš slyšet pravdu?" Zeptala se. Odlepil jsem oči od podlahy a zahleděl se do těch jejích. Kývl jsem na souhlas i přesto, že snad ještě nikdy dřív jsem se nebál tolik toho, co uslyším. Teď to přijde. Řekne mi, jak velkej jsem parchant, se kterým už nechce mít v životě nikdy nic společného, a tím to skončí. Pak už bude jedno, co jsem viděl v jejích očích. Nebude mít cenu dál bojovat. Game over. Prohrál jsem a tečka. Přesně těmihle myšlenkami mě zahlcoval můj mozek a já tentokrát opravdu cítil, že se asi skácím.
"Pravda je taková, že to nevím. Vím jen, že mě bolí tě znovu vidět. Co si svým příjezdem vlastně sledoval? A nebo víš co, je mi to jedno. Ať už si tu z jakéhokoli důvodu, já to vnímám jen jako další podraz. Zjevíš se tu aniž bych cokoli věděla, aniž by Lil cokoli věděla, protože silně pochybuju, že by mi to zatajila i ona. Nechápu to. Mateš mě a ubližuješ mi. Nebo si nevzpomínáš, proč to mezi námi skončilo? Podvedls mě, Tome! A co teď vlastně chceš? Abychom se po tom všem přátelili nebo co?" Chrlila na mě a v očích se jí leskly slzy. Měla naprostou pravdu. Chtít odpuštění bylo bláhové, přesto jsem ho sobecky mínil vyžadovat.
"Budíme tu moc pozornosti, nemůžeme jít někam…"
"A od kdy ti, prosím tě, pozornost vadila? Seš velká star ne? Show tě živí, tak v čem je teď problém?" Tak moc sarkastickou a jízlivou jsem ji ještě nezažil. Značilo to ale jediné, moje šance byly nulové.
"Phoebe, já tě prosím. Jenom mě vyslechni, ale pojď někam, kde není tolik čumilů." Škemral jsem potichu. Ta kopírka, u které Phoebe stála, když jsme přišli, byla totiž na chodbě propojující dveře do všech kanceláří v patře a panoval na ní docela čilý ruch. A tenhle typ exhibicionismu mi tedy rozhodně příjemný nebyl.
"Fajn, potřebuješ se vyzpovídat… prosím…" Ukázala rukou směr cesty. Poslušně jsem cupkal za ní. Došli jsme do nějaké zasedačky, která byla v tuto dobu prázdná. Zabouchla za námi dveře a posadila se na jednu z mnoha židlí.
"Poslouchám… můžeš si i sednout." Dodala, když jsem si jen nervózně skousával ret, přešlapoval z nohy na nohu a nevěděl, jak začít. Nejlépe upřímností.
"Asi to bude trochu zmatený… já…" pomalu se mi rozvazoval jazyk a během toho jsem se tedy raději posadil. "Já nevím přesně odkud to vzít... Ptala ses proč jsem tu. Asi se budeš divit a možná mi to nebudeš věřit, ale chybělas mi. Ne, prosím, nepřerušuj mě." Požádal jsem ji rychle, když jsem viděl, že se nadechuje. "Měla jsi naprostou pravdu ve všem, cos mi teď řekla. To, co jsem udělal, a jak jsem se ty poslední měsíce choval, se odpustit nedá a já to po tobě ani nechci. Chtěl bych jen… přál bych si… ne jinak… žádám tě o poslední šanci. Ne v tom smyslu, abychom slepovali náš vztah. Něco takového bych si netroufl po tobě chtít. Dej mi ale, prosím, možnost získat tě znovu jako přítele. Asi jsem ti to nikdy nedal najevo, ale měl jsem tě rád… pořád tě mám rád… řekni jen, že můžeme být něco jako kamarádi. Že se můžeme občas vídat nebo si zatelefonovat. Ty si ani nedovedeš představit, jak moc byly ty dny bez tebe prázdný. Já… já… já už nevím, co dál říct. Snad jen… zkus mi uvěřit a já ti slibuju, že se tě pokusím nezklamat." Víc už jsem nemohl. Tentokrát jsem to byl totiž já, komu se chtělo brečet a to mi přišlo nevhodné. Ne snad, že by ty emoce Phoebe nesměla vidět, ale tohle stačilo. Tohle bylo to nejupřímnější, co jsem kdy někomu řekl, až mě to samotného udivilo. Slzy tu už byly poněkud navíc. Nemohl jsem se zase projevit jako naprostý slaboch. Opět jsem jen čekal na její ortel. Chvíli bylo mučivé ticho, které mě neuvěřitelně drásalo, ale musel jsem jí dopřát těch pár vteřin, aby vstřebala všechno, co jsem tu na ni vychrlil.
"Dobře", promluvila, "silně pochybuju o tom, že něco jako "kamarádství" mezi námi může fungovat, ale když o to tak usilovně žádáš… asi jsem hloupá, ale já ti tu poslední šanci umožním. Zněl si přesvědčivě, ale upozorňuju tě na to, že jestli bylo tohle všechno jen divadlo, tak si…."
"Phoebe, tady jsi. Hledal jsem tě. Jak jsi na tom, já mám hotovo, nezajdeme někam na čaj?" Nedozvěděl jsem se, co chtěla ještě dodat. Do místnosti totiž vtrhnul nějakej chlápek s uhlazenou pěšinkou na hlavě a pedantsky precizně uvázanou kravatou.
"Jistě půjdu ráda." Věnovala tomu slizkému úředníčkovi úsměv a zvedla se ze židle. "Vy se asi neznáte, že?" Zarazila se v půli pohybu. "Robine, tohle je Tom Kaulitz a Tome, tohle je Robin Jacque… můj přítel." Cože to řekla? Já jsem asi špatně slyšel, každopádně mi neunikl triumfální výraz v ksichtě toho týpka. Kdybych mohl, zašlapal bych ho do země…

