close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Nenáviděné dvojče II. 15

12. dubna 2009 v 10:52 | Ainikki |  Nenáviděné dvojče II.
autor: Ainikki

Tom

Nezmohl jsem se ani na to, abych tomu frajerovi alespoň zdvořilostně zatřásl rukou. Zřejmě na to ale ani jeden z nich nečekal. Velice rychle se vytratili. Phoebe se na něj potěšeně usmívala a přijala jeho nabízené rámě. Dveře tiše zaklaply a já v té zasedačce zůstal sedět jako opařený. To ponížení. Bylo mi na nic a měl jsem chuť začít ječet nahlas a rvát si při tom vlasy. Nevěřil bych, že může být podobný výjev tak moc pichlavě zraňující, drásající a bolestivý. Ona sice měla právo začít žít nový život. Já to ale nedokázal skousnout a přijmout to. Zapomněla tak neuvěřitelně rychle…


Svými chmurnými myšlenkami jsem ale neměl možnost zaobírat se moc dlouho. Mou samotu narušila jakási holka v lacině kraťounké minisukni a lodičkami na jehlových podpatcích. Couvala pozpátku přidržujíc si tak svým výstavním pozadím dveře, protože v rukou třímala nějaký stoh papírů. Vkolébala se do místnosti a s úlevným vydechnutím mrštila tou kupou lejster o stůl. Poklesla mi čelist, když se mi podařilo identifikovat totožnost té persóny. S ní jsem se tedy vskutku neměl nejmenší chuť potkat. Utéct už ale bohužel nešlo. Nebylo v lidských silách se nepozorovaně vyplížit, když ode mě stála sotva na dva kroky.

Jakmile si mě všimla také, pusa se jí roztáhla do sladkého podbízivého úsměvu.
"Ach, Tome. Kde se tady bereš? Ani nevíš, jak ráda tě vidím." Kvičela úlisně a hrnouc se ke mně jako velká voda se jala olíbávat mi obě dvě tváře. Spíš mi poslintala celý obličej. Znechuceně, ovšem velice nenápadně, jsem se otřel do cípu trika a donutil se ke grimase, která měla evokovat něco jako pousmání.
"No, přijel jsem s Billem za… Lil." Vysvětlil jsem jí neochotně.
"Ach, Billí je tu taky. A přivezl i mého roztomilého synovečka?" Kvokala dál ta slepice a já měl chuť protočit oči v sloup. To dítě viděla všehovšudy jednou a to jen díky tomu, že se vetřela na oslavu jeho druhých narozenin, která se konala tady ve Francii. Vnoučkovi ji tenkrát pořádal dědeček - pan Luis - a s Vivianinou přítomností se tedy vskutku vůbec nepočítalo. Všem nám svou drzostí a bezpáteřností tenkrát vyrazila dech.
"Jo, Dominik je tu taky." Odtušil jsem odměřeně a chtěl jsem se začít zvedat. Evidentně jsem přišla něco dělat, tak přeci nebudu překážet. "Zřejmě tu máš nějakou práci. Nechci rušit." Ubezpečil jsem ji zvedaje se ze židle.
"Ale, Tomi, mě vůbec nerušíš. Jen jsem tu chtěla roztřídit pár složek, protože je tu klid a v mé kanceláři je… sestra. Ovšem tohle počká." Zacvrlikala a ručkou s dlouhatánskými drápy mě zatlačila zpět do židle. "Tak povídej. Jak se máš? Víš, že já na tebe stále myslím… i po těch letech… byly to hezké chvíle, které jsme spolu strávili, když jste sem přijeli na ten koncert, viď?"
"Ehm… to už je ale hodně dlouho." Vypadlo ze mě duchaplně. Neměl jsem páru, jak na tuhle její konverzaci reagovat.
"Tomi… nač ten odstup… já vím, že se ti to se mnou líbilo. Můžeme si to kdykoli zopakovat…" Špičkou jazyka si navlhčila horní ret a já jen šokovaně vypoulil oči do jejího výstřihu, který se mi náhle objevil před obličejem a její nenechavou ruku jsem ucítil, kterak mi putuje po hrudníku. Zvednul se mi žaludek. Tahle holka vskutku neměla ani špetičku soudnosti. Snad nemohla počítat s tím, že na tohle její laciné divadlo zaberu. Navíc takhle hrrr. To bylo trochu moc bleskové i na mě.

Ještě než jsem ji ale stačil odmrštit do patřičné vzdálenosti od své maličkosti, rozrazily se dveře znovu.
"Ech… nerad ruším… Tome, všude jsem tě hledal. Lil má hotovo. Odjíždíme domů."
"Švagříčku…" Vypískla ta vyumělkovaná barbína a Billovi se dostalo stejně uslintaného uvítání jako před chvilkou mně. "Kdepak máš malého Domííí." Bill na ni pár vteřin zaraženě koukal, ale musím říct, že se mu povedlo vzpamatovat rychleji, než mně.
"Je s Lil. Šli už k autu. Nechci být nezdvořilý, ale spěcháme. Promiň. Měj se. Třeba se ještě potkáme. Tome, dělej! Jdeme!" Brácha mě čapnul za ruku a v mžiku mě táhnul daleko od té pijavice. Ten si ani nedokázal představit, jak moc jsem mu byl v té chvíli vděčný.

"Myslel jsem, žes přijel proto, abys Phoe přesvědčil o tom, že to s ní myslíš vážně a při první příležitosti se necháš ovíjet touhle… touhle…" Bill pro tu ženštinu nenacházel vhodný výraz. Na rozdíl od Lil nebyl její přímý příbuzný, takže si dovoloval vůči její osobě otevřeně vyjadřovat svoji nenávist a pohrdání. V mezích slušnosti se držel pouze v Lilianině přítomnosti, ale kdyby to záleželo jen na něm, tak by se nejspíš milá švagrová dočkala menší úpravy svojí bezchybné fasády. A to i přes fakt, že o sobě vždy tvrdil, že by ženu nikdy neuhodil.
"Hele brzdi… snad si nemyslíš, že bych… ježišmajrá… to vona se tam na mě začala vrhat. Vůbec nechápu, proč se ti tady ospravedlňuju. Nic jsem neudělal." Začal jsem se durdit. Uráželo mě, že si můj vlastní bratr o mně může myslet něco tak… absurdního.
"Nevztekej se. Vypadalo to prostě… divně, no. A jak jsi vlastně dopadl s Phoebe? Mluvili jste spolu?"
"Ani se neptej." Vzdychnul jsem si ztrápeně, když jsem si to znovu vybavil. "Motá se kolem ní nějakej… uhlazenej… nažehlenej… s kravatou a sáčkem… Robin." Vypotil jsem ze sebe nesouvisle popis toho slizkého hada. Bill vyprsknul smíchy. Blbec jeden. Já na tom tedy vskutku nic směšného neshledával.
"Och, bráško, jsi k politování. Ale neboj… ono to nebude tak horký." Poplácal mě povzbudivě po zádech. Víc dodat nestihl. Došli jsme na parkoviště, kde už na nás ve svém autě netrpělivě čekala Liliana s malým Dominikem bezpečně přikurtovaným v autosedačce.
"Držte se za mnou. Byt je odsud jen kousek." Instruovala nás vykouknuvší z okénka a já s Billem jsme už jen spěšně nastoupili do našeho korábu a rozjeli se za ní.

Phoebe

Výtahem jsme s Robinem sjeli až do přízemí firmy. Na rozloučenou jsem mávla recepčnímu a pokusila se mu poslat i přívětivý úsměv. Moc se mi to nedařilo. Dolehla na mě skličující tíseň. Pohlédla jsem na muže, který mi šel zvolna po boku a celé to bylo jako nepovedený vtip. Působilo to tak neuvěřitelně, fantaskně, až hloupě. On ke mně nepatří. Vkrádalo se mi do mysli a přešla mě jakákoli chuť strávit s ním byť jen pár chvilek někde nad kávou.

Na parkovišti jsem se zarazila.
"Robe, víš já… nezlob se, ale necítím se dobře. Mohli bychom tu kávu nechat na jindy?" Zaprosila jsem a doufala, že nebude naléhat a pochopí.
"Jistě." Přikývl trochu zklamaně. "Chceš odvést alespoň domů?"
"To budeš hodný. Nemám tu svoje auto." Přiznala jsem a vděčně jsem nastoupila do vozu. Ať už byly moje pocity vůči němu jakékoli, nedalo se mu upřít, že to byl hodný a laskavý člověk, který by mi snesl i modré z nebe. Jen netušil, že od něj o takovéhle pozornosti nestojím.

K mému novému bytu jsme dojeli mlčky. Na rozloučenou mi vtiskl nesmělý polibek na tvář a popřál mi příjemnou noc a nezapomněl vyjádřit obavu o mé zdraví, když jsem se vlastně tak šikovně vymluvila na to, že mi není nejlépe. Ujistila jsem ho, že budu v naprostém pořádku a s jistou úlevou jsem vešla do bytu. Neobtěžovala jsem se ani s tím, abych, tak jak jsem měla ve zvyku, pověsila v předsíni svůj kabát úhledně na věšák a boty precizně srovnala do botníku. Svršky jsem odhodila v obýváku na sedačku a boty kopla pod konferenční stolek. Zmoženě jsem se zhroutila do křesla a na rozpálené čelo jsem si přitiskla příjemně chladnou dlaň. Rozrušení. Asi tak bych definovala stav, ve kterém jsem se nyní ocitla. Zřetelně jsem vnímala drobné chvění těla a návaly emocí, které mě omračovaly a nutily mě kňučet jako raněné zvířátko. Měla jsem z toho všeho strach. Myslela jsem, že už se s tím pomalu vyrovnávám, ale dnes tváří v tvář osobě, jež se mi vryla tak hluboko do srdce, jsem si tím nebyla tak úplně jistá. Mé pracně budované opevnění, které jsem si kolem sebe stavěla, utrpělo značné trhliny…

"Ach, Tomi… proč si jenom přijel… proč jen nedokážu zapomenou…" Špitala jsem zoufale do ztichlé místnosti.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama