close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Nenáviděné dvojče II. 16

12. dubna 2009 v 10:52 | Ainikki |  Nenáviděné dvojče II.
autor: Ainikki

Liliana

"Ahoj, Phoe." Křikla jsem na uvítanou směrem k červenovlásce, která právě zamykala na parkovišti Luis compeny svoje auto. Kdybychom se včera domluvily, že se tu dnes ráno takhle sejdeme, tak se nám to nepodaří. Načasování bylo perfektní. Po úzkostné kontrole toho zdali jsou naši čtyřkoloví miláčci bezpečně uzamčeni a zaparkováni tak, že je nemůže nějaký "šikovný" řidič někde nešetrně odřít, jsme se rázným krokem vydaly k firmě. Koutkem oka jsem ještě zmerčila těsně před vstupními dveřmi stojící policejní auto, ale nevěnovala jsem tomu příliš pozornosti. Phoebe vypadala zasmušile a to mi dělalo mnohem větší starosti.


"Špatná noc?" Optala jsem se a chlácholivě ji pohladila po celé délce zad. Dovedla jsem si představit, jaká mohla být, když se tu tak nečekaně Phoe včera střetla s Tomem.
"Hmm…" Přitakala způsobem, který hovořil za vše, a upřela na mě výmluvný posmutnělý pohled. "Nechce se mi o tom moc mluvit, ale myslím, že to bohatě vystihne už jen to, když ti povím, že rande s Robinem včera padlo." Dodala a utrápeně vzdychla. Nedivila jsem se. Jen já jsem měla představu o tom, jak se cítí. Byla jsem jediná komu se svěřovala, proto jsem moc dobře věděla, že se jí ještě zdaleka nepodařilo vyhnat si toho dredatého kytaristu z hlavy. Měla ho ráda pořád, ale dokázat odpustit všechno to, čeho se na ni Tom napáchal, zapomenout a dát novou šanci, to už byla věc druhá. A zcela jsem chápala, že dost těžko proveditelná.
"Jednou to zase bude dobrý, uvidíš." Povzbudivě jsem ji cvrnkla do nosu a nastoupily jsme spolu do výtahu.

A jen, co se dveře s cinknutím otevřely a my vstoupily na patro, kde se nacházely naše kanceláře, nás čekalo vskutku… řekněme podivné a nezvyklé překvapení. Kdyby mi snad kdosi řekl, že někdy něco podobného uvidím, neuvěřila bych mu a pravděpodobně bych ho odkázala na pomoc nejbližší psychiatrické léčebny, tak moc to bylo šokující. Proti nám chodbou kráčelo pár policistů a mezi sebou v poutech vedli… Vivianu. Zapomněla jsem snad i dýchat. Bylo to ohromující. Sestra s sebou chabě zmítala a afektovaně pištěla něco o tom, že to jen tak nenechá. Dál padlo něco o nespravedlnosti, křivých obviněních, zaujatosti, nevinně a pomstě. Příliš jsem její teatrální výstup nevnímala. Přeci jen mě mnohem více fascinovala stříbrná lesknoucí se želízka na jejích drobných zápěstích. Byl to vskutku originální doplněk a já se nemohla zbavit škodolibého dojmu, že se k ní náramně hodí. Nenapadlo mě ani začít se naprosto logicky pídit po tom, co se vlastně stalo, že se moje milovaná sestra ocitla v takto nezáviděníhodné situaci. A snaha ji bránit… Kdeže? Zadostiučinění. To jediné mi problesklo myslí. Nejspíš bych se za podobné pocity vůči vlastní krvi měla stydět, ale ona byla jediný člověk chodící po téhle planetě, který mi kdy skutečně ublížil. To se potom solidárnost poněkud nedostavuje.

Představení skončilo. Za muži zákona se zavřela kabina výtahu a zvědavci se postupně začali ztrácet vracejíc se ke své práci. Na chodbě se ještě mihla postava mého otce. Posunkem ruky mi naznačil, abych ho následovala do jeho kanceláře.
"Pak mi všechno povíš." Stačila mi do ucha ještě špitnou Phoebe.

"Ahoj, tati." Pozdravila jsem suše a zaklapla za sebou dveře. Lepší úvod mě ale nenapadal, protože jakýkoli jiný komentář toho, co se tu právě stalo, by mohl vyznít dosti netaktně a já se nechtěla projevit jako někdo, kdo svému stárnoucímu otci ještě přisype sůl do rány, když jsem vlastně neměla vůbec potuchy, čeho jsem byla právě svědkem. A ať byly mé antipatie k sestře jakkoli velké, pořád to bylo jeho dítě a zase takový ignorant, abych si nedomyslela, jak bolestné pro něj muselo být svou dceru takto spatřit, jsem nebyla. Raději jsem tedy čekala usazujíc se mezitím na židli, až mi to celé osvětlí.

Otec si zničeně promnul starostmi unavené oči a dlouze vzdychnul. Nejspíše přemítal z jakého konce začít.
"Víš… nebyl jsem zase tak naivní, jak sis myslela. Vivianě jsem tu spoustu řečí, kterak investovala všechny naše peníze jen pro blaho firmy, neuvěřil. Nepřesvědčil mě o její nevinně ani průzkum účtů našich ekonomů, a proto jsem si tajně najal odborníka na podobné případy." Mluvil potichu a kupodivu klidně. Přesto mi v jeho hlase neuniklo zklamání a hanba. Styděl se za to, že se něčeho podobného musel dožít, že něco podobného dokázalo jeho vlastní dítě. "On vystopoval, kde přesně skončilo každé euro. Viviana promyšleně a cíleně už od první chvíle, kdy překročila práh naší společnosti, vykrádala firemní účty a převáděla si je na svoje konto. Všechno to bylo poměrně bezchybné, protože na první pohled se zdálo, že za každou tou ztracenou položkou se skrývá nákup nějaké nezbytnosti pro podnik, ale ty věci hmotně nikdy neexistovaly. Policie si myslí, že musela mít nějakého komplice. Nevěří tomu, že by to všechno zvládla sama. Zatím ale o nikom nevědí a Viviana všechno popírá." Odmlčel se. Evidentně už nemohl pokračovat dál. Stejně bylo všechno podstatné řečeno.

Jen já netušila, jak reagovat. Povzbudit. Utěšit. Byla to naprostá podlost. Jen ten nejubožejší sup by dokázal obrat vlastní rodinu. Vůbec se mi tomu nechtělo věřit. Ani nevím, jak dlouho jsme tam oba jen seděli ve snaze utřídit si myšlenky a pokoušeli jsme se s tím vším vyrovnat.
"Tati, já… mrzí mě to už kvůli tobě…" Prolomila jsem to mlčení mezi námi a zmohla jsem se jen na obyčejnou nic neříkající frázi. "Viviana byla zkažená vždycky, ale nikdy by mě nepadlo, že… že provede něco…"
"V pořádku. Nemusíš na to nijak reagovat. Byl jsem bláhový. Myslel jsem… že když jí ukážu vstřícnou tvář a poskytnu jí příležitost… Pošetilost. Člověk se asi nedokáže doopravdy změnit. Ne člověk… jako ona." Mluvil trhaně. Ten vždy hrdý muž plný elánu přede mnou najednou zestárl nejmíň o dvacet let. Bylo mi ho tak neskutečně moc líto. "Stalo se. Musíme jít dál a zachránit, co se dá. Ani nevíš, jak moc vděčný jsem alespoň za tebe. Velmi si mně těch posledních pár týdnů pomohla a já si toho cením."
"No tak nebudeme tedy zahálet." Vyskočila jsem na nohy. Snažila jsem se, aby vše, co řeknu, znělo optimisticky a celou tu situaci to alespoň z části odlehčilo. Táta kolem sebe potřeboval znovu cítit pozitivní naladění, atmosféru důvěry. Už žádné chmury a další starosti. "S Phoebe nám to docela jde. Dokonce se ozvali nějací dřívější klienti. Všechno bude dobré, tati. Spolehni se. Mám tě ráda." Ujistila jsem ho ještě, vtiskla mu polibek na tvář a vydala se po své práci.

Už toho nezbývalo mnoho. Papírování bylo více méně hotové. Teď se již pracovalo na opětovné propagaci firmy ve snaze získat si zpět pošramocené renomé a hlavně jsem zaučovala nového zaměstnance, který by zastával všechny povinnosti místoředitele, ale s tím rozdílem, že už mu do rukou nebude dána tak velká pravomoc. Po tomhle průšvihu jsme se museli začít trochu jistit. I když v tomto případě to bylo možná zbytečné opatření. Ta slečna vypadala důvěryhodně a hlavně velice schopně. Byla ochotná se učit a nepostrádala hlavně neuvěřitelný elán a chuť do práce. Byla přirozený vůdčí tip a uměla mile, přesto s respektem jednat se svými podřízenými. Jacquilin Yves. Čerstvá absolventka univerzity v oboru managment, cestovní ruch a novinařiny plynně hovořící čtyřmi jazyky. Taková superžena. Někdy mě v její přítomnosti přepadaly pocity méněcennosti, ale to jsem jí samozřejmě nikdy nahlas nepřiznala. Nejspíš by se totiž vytratil z jejích drobných modrozelených očí, které schovávala za obroučky brýlí, ten neskonalý obdiv k mojí osobě. A to bych přeci nemohla připustit, protože velmi hřál moje sebevědomí. Viděla ve mně autoritu, ale také skvělou učitelku a to bylo tak úžasně uspokojující…

Ovšem měla bych se snést z toho opojného obláčku své vlastní geniality. Času není nikdy nazbyt. Navíc tu bylo ještě jisté zdržení v podobě nutnosti vylíčit události chvil nedávno uplynulých Phoebe. Ona by snad bez té informace ani nezačala pracovat. Příšera jedna zvědavá. A pak už to jelo jak na horské dráze. Neměla jsem totiž v úmyslu se tu dnes příliš dlouho zdržovat. Spíše jsem tu byla jen na pár hodinek, abych zorganizovala práci a rozdala úkoly. Když za mnou totiž přijela rodinka, musela jsem se jí věnovat.

Před polednem jsem si to už svištěla recepcí pryč z firmy a málem jsem ve dveřích srazila poslíčka, který v rukou třímal ohromný pugét květin. Gerbery a barevné drobné kopretiny. Vypadalo to jako rozkvetlá jarní louka. Přesně podle Phoebina vkusu. Pomyslela jsem si, spěšně se tomu klukovi omluvila a štrádovala si to dál ke svému autu. Čekal mě oběd s těmi mými dvěma chlapáky a pak nějaká ta zábava. Dominik projevil zájem o lunapark a dinoland a Bill se chtěl večer zase škrábat na Eiffelovku. Tahal mě na tu věž kdykoli jsme se ocitli v Paříži. Považoval to za vrchol romantiky a nehodlal mě o ten zážitek ochuzovat. A nikterak mu ani nevadil fakt, že při posledních pár výstupech se nám pod nohama již motal náš syn, který zcela přirozeně svou přítomností katapultoval zamilované schůzky někam do roviny rodinných výletů. Co bych ale pro ty svoje zlatíčka neudělala, že?
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama