autor: Ainikki
Phoebe
"Ehm… promiňte, já hledám Phoebe Demor. Dole na recepci mi řekli, že bych ji měl najít v téhle kanceláři." Do dveří nesměle nakoukl nějaký mladík v uniformě poslíčka a vyrušil nás zrovinka, když jsme si se Jaquilin dělaly menší pauzičku nad šálkem čaje. Velká šéfka Lil nás tu nechala bez dozoru a klidně si odešla věnovat se manžílkovi se synáčkem a my toho hnedle nestydatě zneužily. Samozřejmě jsem přeháněla. Ani jedna z nás nepatřila mezi uvědomělé flákače a tím méně Žužu, jak jsme jí familiérně začaly s Lilianou říkat.
"To budu nejspíš já." Ozvala jsem se a s notnou dávkou zvědavosti jsem čekala na zásilku, kterou mi pravděpodobně tenhle sympatický klučina přinášel. Na malý okamžik se jeho hlava ztratila z futer dveří a nám se naskytl skvostný pohled na jeho pozadí, když se na chodbě pro něco sehnul. Hned na to do místnosti vplul s obrovským pugétem květin a postavil mi ho na stůl.
"Tady mi to, prosím, podepište." Přistrčil mi pod nos nějaké lejstro a prst zabodl na příslušný řádek. Vystřihla jsem mu tam svůj ukázkový autogram a on se na mě potěšeně zazubil. "Moc děkuji. Přeji hezký den." Dodal ještě úslužně a vytratil se.
"Páni… že by nějakej ctitel." Zachichotala se Žužu a obdivně vydechla. "Koukni, je tu lístek." Všimla si pohotově a vytáhla malou cedulku připevněnou mezi květinami. "Smím?" Nečekala ovšem na odpověď a jala se vzkaz rozevírat.
"Nenene, dej to sem… slyšíš… hned." Vyjekla jsem se smíchem a začala se natahovat po její ruce. Párkrát mi s ní hravě ucukla, ale nakonec mi cedulku milostivě předala. Byla jsem napnutá. Květiny zásilkovou službou mi ještě nikdo nikdy neposlal. Jak vzrušující. Připadala jsem si jako puberťačka. S připitomělým úsměvem jsem se začetla do těch pár řádků a rysy mi poněkud ztuhly.
"No tak… kdo to poslal, a co píše?" Snažila se zjistit Jacquilin nakukujíc mi přes rameno. "Nenapínej mě." Dožadovala se dál odtajnění té záhady a při tom infantilně poskakovala na svých lodičkách, až se jí třásla její oplácaná lýtka. Žužu totiž byla sice neuvěřitelně chytrá a měla skvělé předpoklady k téhle práci, ale krásy moc nepobrala. Měla řídké polodlouhé světle hnědé vlasy, brýle s tlustými obroučkami, které jí příliš neslušely a nízkou zakulacenou postavu. Ne že by byla nějaký bumbrlíček, ale občasný faldík se na jejím těle rýsoval. Kupodivu ale jistý půvab měla. Muži ji brali. To jsem mohla usoudit už jen z toho, jak na ni reagovali kolegové tady ve firmě. Byla prostě sympatická a vřelá.
"Na… se mrkni sama." Podala jsem jí ten papírek unyle.
Jsem rád, že můžeme zůstat přátelé. Zvu tě dnes na večeři. Chtěl bych strávit pár chvil v tvé milé společnosti.
Tom
PS.: Ty květiny se ti podobají. Jsou stejně krásné, barevné a okouzlující jako ty.
Žužu ta slova četla nahlas a pochodovala při tom z jednoho konce kanceláře na druhý.
"Přátelé… chci vysvětlení. Kdo je to? Tohle nevypadá na skrytou identitu, ale na někoho, koho dobře znáš."
"Znávala…" Odpověděla jsem zamyšleně.
"Ale no tak Phoe. Tváříš se, jakoby si žvýkala šťovík. Někdo takhle pozorný přeci nemůže být zase tak špatný, no ne?" Odtušila naivně.
Povzdechla jsem si. "Je to můj bývalý přítel. Jsou to necelé dva měsíce, co jsme se rozešli a on teď chce, abychom byli… přátelé." U posledního slova jsem výmluvným gestem naznačila uvozovky a protočila oči v sloup. Snažila jsem se svým nadneseným a ironickým líčením jeho osoby odvrátit pozornost od svých skutečných pocitů. Nemohla jsem v sobě udupat fakt, že mě tenhle dárek potěšil a dojal.
"No… ze svých zkušeností vím, že chlap, kterej ti pošle takovouhle kytku nechce být rozhodně jen tvůj přítel." Poučila mě Žužu moudře.
"Ještě mě straš…" Zakvílela jsem hraně. Budoucí šéfka téhle firmy chvíli mlčela a zkoumavě si mě prohlížela.
"Chceš slyšet můj názor?" Zeptala se nakonec.
"Povídej." Milostivě jsem jí dala svolení k přednášce, která mě nyní zaručeně nemine.
"Ten kluk tě miluje." Nesnažila se tu informaci ani nijak zaobalit a rovnou to na mě vysypala. "Nejspíš ale něco proved, proto jste teď od sebe. Ty máš teď pravděpodobně chuť - podle toho, jak se tváříš od chvíle, kdys zjistila od koho ty kytky jsou - poslat ho s tím pozváním ke všem čertům, ale já bych to na tvém místě nedělala. Nejspíš asi hodně lituje… chce tě zpátky. On by se takhle nesnažil, kdybys pro něj byla uzavřená kapitola." Jacquilin ukončila svůj rozbor a popostrčila si brejličky blíže ke kořeni nosu. Zatvářila se vítězně. Nejspíš byla se svým projevem spokojená. Já na ni jen konsternovaně čučela neschopna reakce. Netušila jsem, že je tahle holka i odborník přes vztahy.
"Proč mlčíš? Mám pravdu, že jo?" Bavila se mojí zaražeností a zubila se na mě jako zhulené sluníčko. "Tak co? Půjdeš s ním na tu večeři?"
"Je to složitý…"
"Ale prdlačky." Skočila mi do řeči a zabránila mi tak v možnosti obhájit si také svoje stanovisko. "Nezve tě do postele, ale na jídlo. Chce si s tebou jen popovídat. Nezjistíš, jak moc to myslí vážně, pokud mu nedáš příležitost." Shrnula to stručně a založila si ruce na prsou.
"Skoro si začínám myslet, že ste se s Tomem na mně domluvili." Žužu se potutelně uculila.
"Tak to zrovna ne, ale k něčemu se ti přiznám… já vím, kdo je ten tvůj Tom. Viděla jsem ho, když sem za vámi přijel i se svým bráškou. Já zbožňuju jejich hudbu a… ty kluky. On je tak roztomilej. Jeho prostě nemůžeš ignorovat. Vždyť by to ten ňuní taky nemusel přežít. A já jakožto faninka bych tě do smrti smrťoucí nenáviděla jako hlavního viníka." Zabodla do mě prst a já se v šíleném záchvatu smíchu div neskácela pod stůl.
"Ty jsi… bože… ty… a … fa… fanin… ka." Vyrážela jsem ze sebe a od smíchu mi po tvářích tekly slzy.
"Jo tak tobě je to k smíchu?" Na oko se urazila, ale kamennou tvář si neudržela dlouho. Rozesmála se se mnou.
"Copak, nevypadám jako někdo, kdo poslouchá Tokio Hotel?" Optala se, když už jsme se částečně uklidnily a byly jsme alespoň schopné souvisle mluvit.
"To ani náhodou."
"A pudeš na tu večeři?" Udeřila znovu.
"Půjdu." Přikývla jsem nakonec a jí se pusa roztáhla do spokojeného pousmání.
Tom
Celý den jsem si připadal jako na trní. Od okamžiku, kdy jsem věděl, že jí už nejspíš musely být květiny předány jsem roztěkaně hypnotizoval mobil a čekal na potvrzení, že přijímá mé pozvání. Bylo to šílené. Já byl šílený. Tak moc ustrašený. Co když odmítne? Ta možnost mě děsila. Nechtěl jsem si ji ani připouštět. A pak se ta malá krabička nakonec rozdrnčela. Roztřesenými prsty se mi asi na pátý pokus povedlo hovor přijmout, a když jsem ho po pár minutách ukončil, měl jsem chuť začít si výskat nahlas.
Velice záhy jsem si ale uvědomil, že ještě zdaleka nemám vyhráno a v momentě, kdy jsem mačkal domovní zvonek u jejího bytu jsem měl chuť utéct někam hodně daleko. Já to určitě zase podělám. Honilo se mi hlavou a poléval mě studený pot.
Když se ale objevila ve dveřích, nebylo kam couvat. A já ani nechtěl. Vypadala překrásně. Černé jednoduché koktejlky smyslně obepínaly její postavu a vlasy měla vyčesané do působivého drdůlku, z kterého jí ležérně vypadávalo pár pramínků. Plaše se usmála.
"Ahoj." Pozdravila mě nejistě.
"A… ahoj. Sluší… ti to." Vykoktnul jsem ze sebe. Bože, já jsem ale nemožnej. Spílal jsem sám sobě. "Půjdeme?" Vzpamatoval jsem se a nabídnul jí rámě. Zlehka se do mě zavěsila a nechala se odvést k autu. K restauraci jsme dojeli mlčky. Ani jeden z nás nevěděl, co by měl vlastně v naší nové roli "přátel" říkat.
Obsluha nás usadila k jednomu ze stolečků stojícímu v intimně zastrčené části podniku. Tyto místa se poskytovala hlavně zamilovaným párům. My samozřejmě podobné ústraní z tohoto důvodu nepotřebovali, ale vzhledem k mému všeobecně známému obličeji bylo toto soukromý docela vítané. Atmosféra se postupem času poměrně uvolnila. Bavili jsme se o všem možném, ale hlavně jsme se urputně vyhýbali tématu naší minulosti. Oba jsme tak nějak podvědomě vycítili, že dnes to sem nepatří. Bylo nutné uchopit do rukou nový začátek a to by nešlo, pokud bychom vytahovali na světlo staré prohřešky. Nebyl jsem zase až tak moc naivní. Věděl jsem, že jestli se ji časem budu pokoušet přesvědčit, aby se vrátila, nejspíš se k tomu znovu dostaneme. Bude mi opět velice ostře připomenuto, jak necitelný jsem byl. Šílená představa. A pocit viny narůstal. Možná by si zasloužila někoho lepšího. Třeba toho kravaťáka... Ale já ji miluji. Měl bych se vzdát lásky jen proto, že jsem chyboval?
Když jsem ji vyprovázel zpátky domů, pokusil jsem se ji na rozloučenou políbit.
"Přátelé tohle nedělají." Odtušila suše a chladně a zastavila mě pár milimetrů, které zbývaly k tomu, abych se dotkl jejích rtů těmi svými. "Dobrou, Tome… Byl to hezký večer." Dodala ještě a vklouzla za dveře svého bytu. Ona to ale chtěla také. Já to z ní cítil…

