close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Nenáviděné dvojče II. 18

12. dubna 2009 v 10:52 | Ainikki |  Nenáviděné dvojče II.
autor: Ainikki

Bill

Rozmrzele jsem se překulil na kraj postele a vyškrábal se na nohy. Už mě přestávalo bavit probouzet se sám. Ale co na plat. Lil měla povinnosti. Musela se ve firmě ukázat alespoň na pár hodin. Holt nezbývalo, než se na to dopoledne nějak zabavit sám. Dokonce jsem tu neměl ani Dominika. Ten zase rozptyloval dědečka. A myslím, že si to starý pan Luis docela zaslouží po té šílenosti s Vivianou. Jemu tedy nejspíš příliš do smíchu není, ale já se přistihl při tichém pochichtávání ještě teď, když jsem si vzpomněl na Lilianino barvité líčení situace, kdy moji povedenou švagrovou vedla policie v želízkách. Asi bych se měl uklidnit a přistupovat k tomu jako k rodinné tragedii, ale ten škodolibý pocit zadostiučinění jsem si nedokázal zakázat.


V koupelně jsem se zastavil provést ranní hygienu, která spočívala v tom, že jsem si jeden prst smočil ve studené vodě a z oka si vydloubl ospalku. Krátce jsem zašmejdil zubním kartáčkem v dutině ústní a více jsem již pro svou očistu dělat nehodlal. Stejně jsem věděl, že minimálně do večera nevystrčím nos z bytu, tak proč si jednou nedopřát trochu toho luxusu v podobě rozcuchaných vlasů a nenalíčeného obličeje.

Lenivým krokem jsem se došoural do kuchyně a vida… Přeci jen jsem tu nebyl tak dočista opuštěný. Na svého bratra bych málem zapomněl. Možná jsem tak nějak podvědomě čekal, že dnešní noc stráví někde jinde, když byl na té super usmiřovací večeři. My s Lil jsme šli spát kolem půlnoci a to ještě doma nebyl. Neměl jsem tedy zatím možnost vědět, jak to včera dopadlo. I když stačil mi jeden pohled na tu zhroucenou hromádku neštěstí, která labilně žmoulala v prstech cigaretu a nepřítomně hledíc do prázdna ustavičně kvedlala lžičkou v hrníčku s kafem, a bylo mi ihned jasné, že valných výsledků tedy rozhodně nedocílil.
"Brý ráno." Upozornil jsem ho na svou maličkost hlasitým pozdravem. Ani se na mě nepodíval a procedil skrz zuby.
"Čau."

Nekomentujíc jeho rozpoložení jsem si i já nalil z konvice, která stála na kuchyňské lince, trochu kávy, z lednice jsem vytáhl jogurt a z chlebníku nějaké pečivo a usadil se naproti tomu rozmrzelci ke stolu.
"Tak jak to probíhalo?" Nedalo mi to a nakonec jsem se musel zeptat. Zvědavost jsem v sobě neuměl potlačit nikdy. Tom zaskučel, vajgl rozdrtil v popelníku, v útrpném gestu si promnul spánky a teprve po tom z něj začalo něco lézt.
"Bylo to strašný… vlastně ne… já nevím… zblázním se z toho. Vůbec to nejde..." Kňoural. Vypadal komicky, ale já se neodvažoval začít se smát. Asi by mě moc nepochválil. Raději jsem si tedy držel kamenný výraz a pokračoval ve vyzvídání.
"Co? Pohádali jste se? Nebo co se dělo?"
"Ne to ne… všechno bylo fajn. Mluvili… mluvili jsme o všem možným. Bylo to docela… příjemný. Pak mi ale nechtěla dát ani… ani pusu."

To už jsem se ale neudržel a rozřechtal se nahlas div, že jsem nevyprsknul lok kávy, který jsem právě převaloval v ústech, všude kolem. Brácha si na hlavě vykroužil kolečko a uraženě vrtěl hlavou.
"Kreténe, fakt nevím, co ti je na tom k smíchu!" Vyčetl mi.
"Promiň." Honem jsem se uklidnil. "Ale co víc si čekal? Myslím, že za totální úspěch můžeš považovat už jen to, že s tebou šla a místo křiku a výčitek si povídala. Ty si vážně čekal, že to celý spraví jedna kytka a večeře a vrhne se ti zpátky do náruče?" Tom chvíli zarytě mlčel a prstem dloubal do desky stolu.
"No…" Kuňknul. "Na všechny ostatní to zabíralo."
"Ech…" Heknul jsem v návalu dalšího záchvatu smíchu, ale tentokrát jsem ho v sobě zvládnul zadusit dřív, než na mě bylo poznat, jak moc se bavím. "Hele, poslouchej." Začal jsem mu s naprosto vážnou tváří vysvětlovat. "Jestli chceš brát Phoe stejně, jako ty holky před ní, tak ti na rovinu říkám, že se dál nemusíš snažit, protože se ti to nepovede. Myslím, že zase tak natvrdlej nejseš, aby ti už dávno došlo, že ona pro tebe není, jako ty davy před ní. Takže jestli ji miluješ, jakože je to docela evidentní, tak se vyser na takovýhle depky z toho, že po prvním pokusu jste neskončili v posteli. Měj radost z dosavadního vývoje a buď trpělivej. Nadbíhej jí, ale nevnucuj se. Ona ti musí začít znovu věřit, a to ještě chvíli potrvá." Mrknul jsem na něj a spokojený s vlastní přednáškou jsem se rozvalil na židli a strčil si do pusy lžičku s jogurtem.
"Asi máš… pravdu… dík." Vypadlo z něj po notné době, kdy se nejspíš snažil si všechny ty informace utřídit. Naštěstí to vypadalo, že byly nakonec pochopeny správně, a bratr se pomalu přestával tvářit jakoby žvýkal citrón.

Phoebe

"Ahoj, Phoe. Bude poledne. Nezašla bys se mnou na oběd?" Vzhlédla jsem od počítače a svou pozornost jsem namířila na narušitele mého pracovního procesu. Robin nade mnou roztržitě postával a špičkou boty postrkoval zmuchlaný papír válející se vedle odpadkového koše. Zprvu mi ta jeho nervozita, která ho zachvacovala kdykoli se mnou navázal hovor, připadala roztomilá, ale v poslední době mě začínala popouzet. Tohle nebylo chlapské.
Alespoň tedy ve stínu jedné konkrétní osoby…

Jenže můj žaludek hlásící se o pozornost šlo ignorovat jen velice obtížně, takže jsem nakonec souhlasila. Navíc ty jeho pubertální rozpaky netrvávaly příliš dlouho, a když se mu je podařilo překonat, stával se docela milým společníkem. V Paolovi restauraci, kde jsme se rozhodli poobědvat, mi galantně přidržel dveře, pomohl mi z kabátu a dokonce mi gentlemansky přisunul židli blíže ke stolu, za který jsem si sedala. Pozornost a snaha se mu nedala odepřít, ale jemu tak zoufale chyběla nějaká ta jiskra… A když si ještě začal pedantsky upravovat vázanku a dlaní ulízávat tu svou unylou a nudnou patku na hlavě, měla jsem chuť protočit oči v sloup. Zvláštní, že dříve jsem si podobných drobností na něm nevšímala. Vůbec mě nenapadlo o nich přemýšlet, nebo se nad nimi jakkoli pozastavovat. Proč se najednou staly tak neuvěřitelně do očí bijící? Samotnou mě vyděsilo, když jsem si nakonec na tu otázku i odpověděla. Podvědomě ho začínám srovnávat s… Tomem.

Na Robinovi snahy, zapříst se mnou u jídla rozhovor, jsem téměř nereagovala. Zmohla jsem se jen na němé přitakávání a občasné pousmání. Nesoustředila jsem se. Z mého zahloubání mě vytrhlo až docela prosťoučké zkonstatování, které z jeho úst ale zaznělo téměř jako výčitka.
"Včera jsem tě viděl s tvým bývalým přítelem v restauraci." Ustrnula jsem v půli žvýkání sousta a zvedla k němu od talíře zrak. Pronesl to tak zkroušeně, až ve mně vyvolal pocit, že jsem snad udělala něco špatného. "Vrátili jste se k sobě?" Padla další slova znějící jako nářek raněné laně.
"Ne." Zmohla jsem se na slabé vydechnutí a s námahou spolkla sousto. Robin si mě chvíli zkoumavě prohlížel a pak pokračoval.
"Já ti samozřejmě nemůžu zakázat se s ním vídat, ale chtěl bych vědět, jak to bude mezi námi?"
"Robine, já… jsme přeci přátelé…" Pípla jsem a zapíchla pohled do ubrusu.
"Ale Phoe…" Zavrtěl hlavou. "Ty moc dobře víš už od začátku, že nechci být jenom tvůj přítel."
"Vím… já…" Zadrhávala jsem se. Bylo mi podivně trapně. Na druhou stranu jsem mu byla ale vděčná, že o tom začal mluvit. Dal mi tak jedinečnou příležitost to celé stopnout. Jak jenom ale vhodně poskládat věty, aby neublížily? A záleželo na tom vůbec? Já už si vytrpěla dost. Proč bych se měla ohlížet ještě na ostatní?
"Nezlob se. Nejsem na to připravená a asi ani nikdy nebudu. Ne s tebou… myslím, že už není ani vhodné, abychom se scházeli jako přátelé. Promiň." Vysypala jsem to na něj překotně a jala jsem se zvedat ze židle.
"Počkej!" Chytl mě za zápěstí a zabránil mi tak v mém úmyslu od něj, co možná nejrychleji odejít. "Je to kvůli němu? Jsi blázen jestli si s ním hodláš znova začít! Je to jen rozmazlenej VIP fracek, kterej si myslí, že může mít všechno, na co si ukáže."
"Pusť!" Doporučila jsem mu razantně a ruku z jeho sevření vytrhla. "Nemáš nejmenší právo ho jakkoli urážet. A co hodlám dělat je jen moje věc!" Odsekla jsem navztekaně a kvapně odešla. Zůstat jen o vteřinu déle by znamenalo, že nejspíš ztropím menší skandál. Milý Robin by se totiž pravděpodobně dočkal mé obtisknuté dlaně na tváři, a nebo bych mu na ten jeho bezchybný účes vylila zbytek minerálky, kterou po dobu oběda tak způsobně usrkával. Vážně jsem zuřila. Tom nikdy nebyl a asi ani nebude žádný beránek, ale poslouchat útoky na jeho osobu od člověka, který ho vůbec nezná, jsem skutečně nehodlala.

Odpouštějíc páru i z uší jsem se vrátila zpět do kanceláře, po stole posbírala pár papírů, dnešní práci z počítače jsem si zkopírovala do mailu a s úsmyslem, že ji dodělám doma, jsem se ze svého pracoviště vytratila. Nemínila jsem dnes znovu na toho nažehleného úředníčka narazit.


Liliana

Měla jsem toho dost. Čas letěl. Bill s Dominikem tu už byli o celý týden déle, než bylo původně v plánu a to jen proto, aby tu také mohl setrvávat i Tom a "nenápadně" nadbíhat Phoe. A já s Billem se tak stávala němým pozorovatelem té grotesktní frašky, která mezi nimi probíhala. Z Phoebiných náznaků jsem totiž pochopila, že odpouštět nemíní a zapomenout nedokáže, tudíž Tom, aniž by to tušil, se snažil naprosto zbytečně. Jeho boj byl předem prohraný a to i přes to, že na Phoebe byla láska k němu nepřehlédnutelná. Bohužel ale vítězila její hrdost, což jsem naprosto chápala. Na jejím místě bych se nejspíš chovala stejně. Ovšem já na něm nebyla, tudíž jsem si mohla vytvořit vcelku nestranný obrázek, a ač jsem zprvu nebyla nakloněna myšlence, aby se Phoe k tomu záletnýmu kataristovi vracela, nyní se to jevilo jako to jediné, co by zapříčinilo, že by ti dva mohli být zase šťastní.

A já už měla dokonce i takový menší nápad, jak by se dalo zařídit, aby se Tom v Phoebiných očí trochu očistil. Navíc jsem měla pocit, že jim to dlužím. Vždyť oni dva byli ti, kdo nám zachránili můj vztah s Billem. Teď jsme byli na řadě my. A proč čekat? Nejlépe je začít jednat hned. Vytočila jsem číslo a čekala až se mi v telefonu ozve hlas, který jsem tak moc milovala…
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama