autor: Ainikki
Tom
"Chrrr… pchuh…" Dusím se! Byla moje první myšlenka, když mě z blaženého podřimování vytrhlo moje vlastní chrčení a marná snaha se nadechnout. Dezorientovaně jsem se kolem sebe rozhlédl a záhada mého momentálního nedostatku kyslíku byla vyřešena. Na pohovce po mé pravé straně se ozývalo nadmíru škodolibé chichotání a já uklidněn vědomím, že zatím neumírám, jsem se zmoženě zabořil zpět do opěrky.
"Dominiku, ty malej hade! Tohle se dělá? Dusit tady strejčka?" Velice chabě jsem svého synovce okřikl, jenže to vskutku neznělo tak, jak jsem měl v plánu. Do tónu hlasu se mi nepodařilo dát ani špetičku káravosti, napomenutí, nebo výchovného zapůsobení. Spíše to znělo jako prosebné zaskučení znavené hlídací chůvy, která neměla v nejmenším úmyslu, probrat se ze svého klimbání a začít se aktivně věnovat svému svěřenci. Navíc jsem tím toho špunta ještě víc pobavil.
"Strejdo, strašně jsi chrápal a slintal." Odtušil nevzrušeně, když se konečně přestal řehtat a svýma korálkovýma očima si zkoumavě a pozorně prohlížel můj nevrlý a zmožený výraz ve tváři. Proč jen zrovinka dneska si musela Liliana s Billem vyrazit někam ven? Nevzpomínám si, že by kdy dřív podnikali podobné tahy. Nikdy ne jen takhle ve dvou. A nejen, že mi ti lakotní tajnůstkáři neřekli kam jdou, ale neuvažovali ani nad tím, že by mě vzali s sebou. Sobci! Mě tu klidně nechají utápět se v sebelítosti a sami se někde dobře baví. Nechápu, proč jsem musel zůstat dřepět doma, vždyť Gustav tohohle malého prcka hlídá tak rád. Navíc oni moc dobře vědí, jak mizerně mi je. Ovšem vnucovat se, když ani náznakem nedali najevo, že by moje společnost byla vítaná? Ani náhodou! To se tu budu raději tiše trpíc užírat. Už dlouhý tři dny jsme byli zpět doma a já měl minutu od minutu stále větší chuť odsud utéct zpět do Francie, i když jsem moc dobře věděl, že by mi to bylo úplně k ničemu, a jak trefně poznamenal jednou Bill, jen bych se ponižoval.
"Strejdó, já se nudím… ta pohádka už skončila a teď tam ten pán slintá té paní do pusy…" Co že to? Zaostřil jsem na blikající obrazovku a málem se o mě pokusily mrákoty. Nějaká dvojice si to tam právě chystala rozdat. Servávali ze sebe oblečení a zuřivě se u toho líbali. Jak jen můžou takovouhle prasárnu vysílat v době, kdy u televize sedávají děti?! Urychleně jsem hmátnul po ovladači a snažil se to celé stopnout. Ale nějak se nedařilo. Vehementně jsem mačkal červený knoflík off, ale nic se nedělo. Vlastně ano. Ti dva začínali dost hlasitě vzdychat. Pomalu panikaříc jsem stiskával všechny knoflíky na té malé zpropadené černé krabičce a bojoval jsem s touhou prohodit celou televizi oknem.
"Hele, špunte, zahrajem si hru. Teď hned si musíš zacpat uši a zavřít oči a zůstat tak, dokud ti neřeknu."
"A co až mi řekneš?"
"Ježiš, to je jedno co. Prostě to udělej." Vyjeknul jsem zoufale. To zase bude průser, jestli si ten kluk pustí zítra před rodiči pusu na špacír. Nejspíš budu na hodně dlouho nejen zproštěn povinnosti ho hlídat, ale i naprosto separován od jeho osoby.
"Ale já nechci. Nechápu pravidla." Ten umíněnec si založil ručičky na prsou a házel na mě vzpurné pohledy. Jediné pozitivum bylo, že už nezíral na obrazovku, ale na mě. Se zájmem sledoval moje počínání, a pak s bohorodým klidem jen tak mimo chodem pronesl.
"Strejdo, držíš to obráceně."
"Cože?"
"To ovládání přeci."
Ach trapas. To dítě mělo pravdu. Přehodil jsem si tu vymoženost techniky v ruce a teď již správně namířil na tu svítící bednu, která k mé velké úlevě konečně zhasla. Z čela jsem si úlevně setřel pomyslné kapky potu a při tom mi do očí udeřil čas zářící na hifi věži stojící vedle televize. 23:15. Nebylo divu, že jsme viděli to, co jsme viděli. Jak je to ale možný? Když jsem Dominikovi pouštěl tu pohádku, bylo sedm. Přeci jsem tu nemohl vytuhnout tak dlouho.
"Hele, kámo, musíme jít rychle na kutě. Zejtra zase nebudeš k probuzení." Nahodil jsem si ho do náruče a vykročil směr jeho pokoj.
"Auuuuu." Zařval jsem jako raněnej lev, Dominika upustil zpět na gauč a usykávajíc bolestí jsem se pídil po tom, co se mi tak surově zarylo do chodidla. Lego. Rozházené po celém obýváku. Domča se tu evidentně po dobu mé mrtvolné strnulosti zabavil po svém a nadělal tu pořádnou spoušť.
"Jen jsem stavěl domeček." Pokrčil ramínky a rychle mi to celé jednoduše vysvětlil, když jsem po něm šlehnul s výčitkou v očích.
"Jo, a kde ho máš, ty staviteli?" Procedil jsem skrz rty a nečekajíc na odpověď jsem ho znovu popadl a kličkujíc mezi těmi drobnými kostičkami jsem ho donesl až do jeho postele. Prásknul jsem s ním do peřin a začal se shánět po jeho pyžamu.
"Strejdo, my se nebudeme koupat?"
"Je pozdě." Odtušil jsem odměřeně a dál pátral po něčem na spaní.
"Ale táta říkal, že čistota je půl zdraví… já chci do vanýýýý!"
Protočil jsem oči v sloup a rezignoval jsem. Nemělo sebemenší význam se tu s ním pokoušet dohadovat. Stejně by nedal pokoj, dokud bych ho neumyl.
Celá očišťovací procedura proběhla v závratném tempu a za pár minutek už jsem ho voňavého a vymydleného ukládal do postýlky. Spal snad ještě dříve, než se jeho hlavička dotkla polštáře. I já si znaveně zívnul. Naposledy jsem ho pohladil po vláskách, zhasnul lampičku na nočním stolku a nechal ho nerušeně věnovat se sladkému snění. Právě včas. Zrovinka, když jsem opustil Dominikův pokoj, ozvaly se z předsíně přidušené hlasy. Rodinka byla zpátky a pár minut před půlnocí. Nejspíš se moc dobře nebavili, když byli doma tak brzo. Kdyby mě vzali s sebou…
"Jej, Tome… co tu strašíš… proč nespíš? Vyděsils mě." Pronesla Lil místo pozdravu chytaje se za srdce. Dříve, než jsem stačil jakkoli zareagovat, objevil se v jejím závěsu Bill.
"Čau, brácha. Nějak ponocuješ, ne? Jak šlo hlídání? Nezlobils toho našeho broučka?" Jak typické. Místo toho, aby se pídil, jestli náhodou ten pytel blech neznepříjemňoval život mně, tak se ptá, jestli jsem ho tu snad netýral. Jen jsem se zašklebil a ignorujíc ten jeho dotaz jsem jim popřál dobrou noc a zmizel jsem ve své části domu. A i já se po vzoru svého synovce zavrtal do postele a za pár chvilek jsem již nevěděl o světě.
Liliana
"Je protivnej jak činže." Okomentoval chování mého švagra Bill.
"Nechej ho. Je mu smutno." Hájila jsem ho a při tom Billovi obmotávala ruce kolem krku. "Ono ho to za chvíli přejde." Dodala jsem ještě a otřela se mu o rty. Spokojeně zamručel, objal mě také a uculil se.
"Jo. To máš pravdu. Zatím je to všechno na nejlepší cestě. Ani jsem si nemyslel, že by ta barmanka mohla být až tak vstřícná, a hlavně by mě nikdy nenapadlo, jaké komické absurdity je můj ctěný bratr schopný, když se namete." Neubránil se Bill smíchu, když si vzpomněl na líčení Katrin, jak se nám ta Tomova "známost" představila, kterak probíhala ta jejich rozvášněná noc. Musela jsem se k němu chtě nechtě přidat. Ale nešlo to jinak. Bylo to prostě směšné. Každopádně Phoe by mohlo to její vyprávění dojmout a celé by to nakonec mohlo skončit, tak jak jsme my dva tajně doufali. Katrin dokonce i ochotně souhlasila, že to s Phoebe probere znovu a osobně, pokud jí tedy červenovláska nevyškrábe oči dřív, než se k nějakému vysvětlování dostane. Teď už jen zbývalo dostat Phoe do Německa.
"Napadla mě možná záminka." Svěřila jsem se ihned své polovičce se svou myšlenkou.
"Tak povídej." Vyzval mě a držíc mě stále v náručí si namotával mé prameny vlasů na prsty a sem tam mě lechtal za uchem.
"Blíží se Geovi narozeniny. Můžeme říct, že před začátkem tour chce udělat takovou menší oslavu pro rodinu a přátele, když pak při cestách nebude mít možnost je vidět. A nakonec proč vlastně tu sešlost skutečně nezorganizovat? Myslím, že nikdo nebude proti, a my alespoň nebudeme vypadat jako sedmilháři."
"To nezní vůbec špatně. To by mohlo vyjít." Odsouhlasil mi to Bill nadšeně a dál už nevydržel jenom mi tak nečinně zírat z tak bezprostřední blízkosti do obličeje. Sevřel mě ještě pevněji v objetí a podaroval mě nedočkavým roztouženým polibkem. Chtěl to už od doby, kdy jsme opustili ten bar. Poznala jsem to na něm. Měl radost z toho, jak to celé dopadlo a měl chuť tu misi nějak příjemně zakončit. A já tedy rozhodně nebyla proti.
"Hned zítra jí zavolám." Zahuhlala jsem ještě do jeho rtů, a pak už jsem se jen nechala částečně dostrkat a částečně dopřenést do naší ložnice.

