autor: Ainikki
Phoebe
Téměř polospící jsem vystoupila s Lil a Billem před malým podnikem, kde se konala ta Geova předběžná oslava narozenin, které jsem se podle slov těchto dvou musela bezpodmínečně zúčastnit. Tedy alespoň v telefonu mi to líčili pomalu jako akci, která celá stojí a padá na mé přítomnosti. Vyhověla jsem jim tedy, což ovšem neměnilo nic na faktu, že mi to připadalo trochu přitažené za vlasy. Přece jen slavit něco podobného téměř s třítýdenním předstihem bylo při nejmenším výstřední. Ale vlastně, co čekat od hvězd populárního nebe, že? A jestli snad někdo z účastněných předem počítal s tím, že se mnou bude nějaká závratná legrace, tak byl na velkém omylu. Připadla jsem si jako právě zesnulý umrlec. Na cestu do Německa jsem se vypravila už v brzkých ranních hodinách, pak strávila téměř deset hodin za volantem, dorazila jsem po třetí odpoledne a nyní bylo zhruba okolo páté hodiny a já už byla táhnuta na tuhle pařbičku. Vůbec se mi nechtělo. Byla jsem zralá tak maximálně na to si zalézt do postele. Navíc mě čekala další konfrontace s Tomem, což ve mně vyvolávalo množství velice těžko identifikovatelných pocitů. Ne snad, že bych ho vidět nechtěla, ale něco uvnitř mě mělo strach. Navíc v jeho přítomnosti se ve mně vždy všechno podivně svíralo. Toužila jsem snad raději zapomenou a ne mezi námi až téměř násilně udržovat vztah jakéhosi pokřiveného přátelství, které bylo stejně jenom maskou. My dva nebyli přátelé, jenže jsme nemohli být ani nic jiného. Nešlo to. Já se nedokázala přenést přes všechna ta zklamání...
"Tom už je uvnitř?" Mé podvědomí automaticky vyplivlo otázku na člověka, kterým se momentálně moje mysl zaobírala nejvíce.
"Myslím, že asi ne. Říkal mi, že dorazí o něco později." Odpověděl mi ihned Bill.
"A ví, že tu budu?" Vyzvídala jsem dál. Lil s Billem si vyměnili pohledy, kterým mohli rozumět jen oni dva.
"Ehm... netuším." Zahuhlal Bill téměř neslyšně.
"Phoe," oslovila mě pohotově Lil, "ještě než půjdeme dovnitř, chtěli bychom ti někoho představit. Pojď s námi támhle do té cukrárny, ano?" Liliana mávla směrem přes ulici, kde skutečně byl krámek, který zmínila.
Aniž bych tušila, co se to zase děje, jsem se nechala odvést dovnitř. Okamžitě mě udeřila do nosu sladká vůně zákusků a cukrovinek prosycená příjemným aroma kávy. Pult s dortíky mně ale nejspíš ti dva ukázat nechtěli. Zavedli mě do části podniku, kde bylo pár stolečků pro zákazníky, kteří si chtěli zamlsat rovnou na místě. Bylo tu prázdno. Jen u nejzazšího stolečku seděla nějaká blonďatá žena. Připadala mi povědomá, ale moc jsem nad tím neuvažovala. Tedy až do chvíle, kdy jsem byla nasměrována rovnou k ní.
"Phoe, tohle je Kathrin. Jednou už jste se viděli. Vzpomínáš si?" Představila mi tu persónu Liliana a mně všechno docvaklo. Skládačka do sebe zapadla a mně se jako film vybavila situace onehdy v Tomově ložnici a to, jak jsem ji za ty její peroxidní pačesy stáhla z postele na zem.
"To... tohle má bejt nějakej blbej vtip?" Vykoktla jsem otázku a vzmohla se jen na šokované zalapání po dechu. "Protože jestli jo, tak je fakt nepovedenej a já odcházím." Dodala jsem mnohem ostřeji. Začínala se totiž ve mně zvedat vlna vzteku. Tahle holka pro mě byla ztělesněním veškeré mé největší bolesti v osobním životě a tihle dva mi ji nepokrytě dotáhli až pod nos. Co, sakra, vůbec touhle fraškou sledují?
"Ne, poslouchej. Vysvětlíme ti to," vložil se do toho Bill. "Hlavně se uklidni. Kathrin jsme o tuhle schůzku požádali my. Chce ti pár věcí povědět."
"Phoe, my tě prosíme," pokračovala Liliana. "Jen si tu s ní na pár minutek sedni a vyslechni ji. Uvidíš, že toho nebudeš litovat." Mluvila na mě chlácholivě, jakoby snad uklidňovala nějaké dítě.
"A co by mi tu chtěla vykládat? Jak skvělé to s Tomem bylo? Ne, díky, nemám..."
"Nespali jsme spolu." Promluvila dosud mlčící Kathrin a rázem tak utnula moji slovní průtrž.
"Co?" Vypadlo ze mě po notné době, kdy jsem jí jen strnule zírala do obličeje.
"Nespali jsme spolu." Zopakovala mi trpělivě onu informaci. "Hele, já tu nejsem od toho, abych ti přisypávala sůl do rány. Chápu, že ses necítila nejlíp, když si nás tenkrát našla, ale v tomhle případě platí bezezbytku fráze, že nic nebylo, jak to vypadalo. Takže se posaď, ať se konečně můžeš dovědět pravdu."
Nebyla jsem schopná ničeho jiného, než ji jen poslechnout a udělat přesně to, k čemu mě vyzvala. Mlčky jsem si naproti ní přidřepla.
"Kathrin, my ještě jednou moc děkujeme za ochotu a čas. Necháme vás tu, dámy, o samotě. Myslím, že si máte o čem povídat." Mrknul na nás Bill. Kathrin se s ním a Lilianou rozloučila krátkým stisknutím ruky a my dvě osaměly.
Bylo ticho. Jedna druhou jsme se zkoumavě měřily a odhadovaly, co od sebe můžeme čekat.
"Proč to děláš?" Ukončila jsem to mlčení.
"Co přesně myslíš?"
"Proč tu se mnou sedíš? Jaký k tomu máš důvod?" Kathrin se jen uculila.
"Na prosby těch dvou prostě nešlo říct ne. Nasadili tvrdý argumenty. Prej jsem jedinej člověk, kterej má v rukou štěstí tvoje a toho kluka." Vysvětlila mi prostě s notnou dávkou pobavenosti v hlase. Musela jsem se chtě nechtě zasmát taky.
"Jo, oni dokážou být neodbytní."
"To mi povídej... víš, že jsou přesvědčení, že s tím dredařem k sobě patříte?"
"Skutečně? Tak to je tedy ten důvod, proč tě vyhledali?" Pomalu mi začínalo docházet, co ti dva vlastně připravili. Tom si mě sám zpátky nezískal, Lilianiny náznaky, kterak bych měla ještě zvážit možný návrat do jeho náruče, také nedopadly na úrodnou půdu, takže bylo nutno uchýlit se k jinému plánu. Něco mi tu ale stále nesedělo. Jestliže se mezi Kathrin a Tomem nic nestalo, proč mi to nevysvětlil sám? "Jednu věc pořád nechápu. Tvrdíš, že mezi vámi k ničemu nedošlo... proč jsem to neslyšela od něj?"
"Jo, to mě taky překvapilo. Popravdě jsem tenkrát myslela, že si to vyjasníte a ne, že se rozejdete. Jenže on si to prej nepamatuje." Shrnula to stručně. "Tedy alespoň tak mi to prezentoval Bill. Proto potřebovali mou pomoc. Já jediná vím, co se stalo a nestalo."
"Nic neví... Byl opilej... hodně?" Vydechla jsem.
Opilej je vskutku dost slabej výraz." Uchechtla se.
"A co se tedy... vlastně... co se tenkrát odehrálo?" Odvážila jsem se konečně zeptat.
"No, ten příběh je v podstatě úplně jednoduchej," usmála se na mě povzbudivě ta modrooká světlovláska a pustila se do vyprávění. "Přišel k nám do baru, když jsem měla zrovna službu, s jasným záměrem utopit ve skleničce nějakej splín. To už za tu dobu poznám. V takový ty první fázi opilosti se mě možná balit snažil, pak už ale nevěděl o světě. Hodila jsem ho teda domů, donutila ho spolknout něco na rychlejší vystřízlivění, ale měl toho v sobě tolik, že by těch tabletek potřeboval nejmíň deset. Ještě jsem ho doprovodila do domu, abych měla jistotu, že neusnul někde na zápraží a do rána z něj nebude rampouch. Tam se na mě chvíli sápal, ovšem říkal mi u toho Phoebe. Povedlo se mi ho spacifikovat a vymáchat mu hlavu ve studený vodě. Teprve potom byl schopnej rozpoznat, že nejsem žádná jeho Phoebe a rozbrečel se." Nad tou vzpomínkou zabořila Kathrin obličej do dlaní a vrtíc hlavou se snažila zadusit smích. "Promiň, nechci, aby ti teď ta moje reakce připadala jako nějakej výsměch, tak to není. Jen prostě, když si na to vzpomenu... Byla to jednoduše docela groteskní situace." Omluvila se rychle. Ujistila jsem ji, že to naprosto chápu a její chování mě nikterak nepopudilo. Pokračovala tedy dál. "Lítostivě mi tam začal líčit, že má jednu krásnou přítelkyni, nadevšechno ji miluje, ale nedokáže jí být partnerem, kterého by si zasloužila. Netuším přesnej význam toho, jak to myslel. Ty víš, jakej mezi vámi byl vztah, takže bys to měla dešifrovat líp než já. Dál mi líčil, jak rád by s tebou byl, a že si nevěří... něco v tom smyslu... neřeknu ti to slovo od slova. Tak dobrou paměť tedy nemám, ale byl u toho rozkošnej." Pokrčila omluvně rameny. "A jak u toho mumlal... hotovej méďa... ehm... ale k věci... jo, pak taky plácnul něco o tom, že se nenávidí za to, jak moc ti v poslední době ubližuje... a já nevím... všechno podstatný jsem ti asi řekla. No, potom jsem chtěla odejít, ale on mě prosil, ať zůstanu, že nechce být sám a zatáhl mě do ložnice. Měla jsem v plánu počkat až usne, a pak se vytratit, ale vytuhnula jsem tam taky. No a zbytek už znáš." Uculila se na mě Kathrina a konečně skončila ten svůj monolog "úplně jednoduchého příběhu".
Tahle holka nejspíš mluví ráda a ještě radši se poslouchá. Mnou ale proplul pocit vděčnosti. Nepochybovala jsem o tom, že nyní jsem se dověděla pravdu. Jejíma očima prostupovala bezelstnost a upřímnost. Nemohla lhát. A proč by si vlastně něco takového vymýšlela? Přistihla jsem se při tom, jak se připitoměle usmívám a hlavou mi proplouval obrázek toho mého broučka. Miloval mě. Celou tu dobu. Jen v čemsi tápal...
"Evidentně máš radost." Okomentovala Kathrin můj stav. Málem jsem na ni zapomněla.
"Jo, asi jo." Přitakala jsem a sklopila oči. Do tváří se mi nahrnula horkost způsobená nadmírou až euforického štěstí. Nepodvedl mě. Ten pocit převažoval nad všemi "ale", která tam bezesporu byla. Já jsem si ovšem nedokázala a ani nechtěla připouštět také fakt, že ač nedošlo k nevěře, tak mě dokázal v těch posledních dnech zraňovat i jinak. Přezíravostí, chladem, střídajícími se náladami a výbuchy vzteku. Proč nad tím ale přemýšlet? Nikde není psáno, že se to bude opakovat.
"Můžu ti něco poradit?" Zeptala se Kathrin.
"Jistě."
"Jestli máš teď v plánu se k němu vrátit, nikdy mu neříkej, že vlastně nic neprovedl. Ono je dobré mít na chlapa nějakou tu páku. Alespoň mu výčitky a strach nedovolí to jednou skutečností udělat." Spiklenecky na mě mrkla.
"To se neboj. To nemám v úmyslu."
Pár minutek jsme si s Kathrinou jenom tak povídaly. Nechtělo se mi od ní kvapně odcházet. Zjistila jsem, že je to v podstatě docela příjemná holka. Nemohla jsem tam ale zůstat věčně, protože jsem podvědomě toužila být někde úplně jinde. Konkrétně na jedné předčasné oslavě narozenin, kde by také měl být jedním z gratulantů kytarista s chlapecky svůdným úsměvem a jiskřivýma něžně hnědýma očima...


už se nemůžu dočkat dalšího dílku...=o))fakt úžasná povídka