close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Nenáviděné dvojče II. 22

18. dubna 2009 v 15:32 | Ainikki |  Nenáviděné dvojče II.
autor: Ainikki

Tom

Vtěsnal jsem svoje auto do poslední mezírky na parkovišti. Lil s Billem tu už museli být, protože jejich koráb stál opodál. Otráveně jsem se přesunul do podniku, ve kterém se konala nějaká taškařice na Geovu počest. Vůbec jsem nepobral smysl té párty, ale vymyslel to můj ztřeštěný bratr a ctěná švagrová, takže bylo naprosto zbytečné se po něm pídit. Ovšem stejně mě překvapilo, že s tím náš basák souhlasil. On si nikdy nepotrpěl na velké oslavy ani v termínu a nyní se mu věnovala takováhle přemíra pozornosti a on se tvářil snad až nadšeně. Tedy alespoň tak vypadal, když jsem mu po svém příchodu třásl pravicí a symbolicky si s ním připíjel na jeho zdraví. Po pár minutách jsem usoudil, že moje zdvořilostní účast na téhle akci byla dostačující, a začal jsem hledat, kde nechal tesař díru, ale bohužel bez úspěšně. Moje nechuť zde setrvávat byla nejspíš prokouknuta všemi přítomnými, a že jich tu bylo nemálo, protože bylo absolutně nemožné se odsud vyplížit. Každý se mnou toužil diskutovat minimálně o nesmrtelnosti brouka. Asi tak nějak vyznívala důležitost a duchaplnost těch témat. Bylo to jako spiknutí. Šílel jsem z toho a zmíral nudou.



Představoval jsem si dvacet různých variant toho, co bych teď mohl dělat jiného. Například se zavrtat do peřin, vzpomínat na jednu červenovlasou vílu, obviňovat se z toho jakej jsem vůl a litovat se z nespravedlnosti mého osudu, který si usmyslel, že ze mě udělá opuštěného a zavrhnutého samotáře bez nároku na lásku... Tedy já jsem vážně chuděrka. Kdyby jen někdo tušil, co se mi honí v palici, nejspíš by mi doporučil okamžitou hospitalizaci v nejbližší psychiatrické léčebně.

Podobné hovadiny opustily mou mysl jako mávnutím kouzelného proutku v okamžiku, kdy se objekt mých tužeb zjevil v mém zorném poli. Zakuckal jsem se a pocmrndal se džusem, který jsem jako správný řidič zodpovědně usrkával, i když bych si dal stokrát radši pivko. Asi jsem měl spíš přijet taxíkem. To už teď ovšem nemělo cenu řešit. Čas zpátky neposunu. Ale rozhodně bych se teď měl začít pídit po tom, kdo mi co přimíchal do toho pití, protože já musel mít bezesporu halucinace. Phoe je přeci v Paříži. Kde by se tu vzala? Párkrát jsem zamrkal snažíc se tu vlčí mlhu rozehnat, ale byla přede mnou stále. Vlnivou chůzí se blížila přímo ke mně a já zvolna přicházel o přísun kyslíku, poněvadž jsem se samou rozrušeností zapomínal nadechovat. Zíral jsem na ten čarokrásný přelud a bezděčně si rozpatlával rukou na tričku flek od šťávy z rozmačkaných pomerančů.

"Ahoj, Tomi." Oslovila mě medově a vtiskla mi polibek na tvář. Málem jsem se z toho skácel. Pokoušely se o mě mrákoty. "Jsi v pořádku?" Zeptala se starostlivě, když jsem se nevzmohl ani na opětování pozdravu.
"Ech... jasně..." vyrazil jsem ze sebe pracně. "Kde... eee... kde se tu bereš?" Vskutku oduševnělý dotaz. Sršíš inteligencí a vtipem, Tome. Promlouval jsem sám k sobě ironicky a měl jsem chuť se proplesknout, abych se konečně probral.
"No, byla jsem pozvaná na tuhle oslavu. To bych si přeci nemohla nechat ujít. Apropo, kde je vůbec oslavenec?" Sháněla se po Geovi a mně sklaplo. Samozřejmě, mělo mě to napadnout. A já naiva si už chtěl začít myslet, že je tu kvůli mně.
"Naposledy jsem ho viděl bavit se s Billem... támhle jsou." Máchl jsem neochotně rukou směrem na druhý konec místnosti, kde ti dva o něčem živě diskutovali a... počkat... dívali se naším směrem... Přemítajíc o jejich voyerských úchylkách jsem si ani nevšiml, že se z mojí blízkosti Phoe tiše vytratila a přemístila se k těm dvěma. Závistivě jsem pozoroval, jak vřele se vítá s Georgem a něco špitá do ucha Billovi. Byl jsem znechucen a navíc ještě zhrzen. Usoudil jsem, že pro mě bude mnohem prospěšnější nechat sebetrýznění a přesunul jsem se k baru. Vykašlal jsem se na to, že jsem tu autem a rozhodl se začít pít jako muž. Musel jsem přece ty Geovi narozky pořádně zapít.

Phoebe

Byl tak rozkošně zmatený a překvapený, když jsem se objevila na té párty. Přímo k zulíbání. Ovšem já se rozhodla ještě nějakou dobu ovládat. Navíc si špatná část mého já docela užívala ten jeho ztrápený výraz, který se mu usadil na obličeji ihned, jak jsem dala najevo, že ho nehodlám blažit svojí přítomností a sháním se hlavně po Georgovi. Potom, co jsem přešla k oslavenci, jsem ho na chvíli ztratila z dohledu. Někam se vypařil. Neřešíc to, jsem se pustila s Billem a Geem do řeči.

"Všechno nejlepší, Geo." Popřála jsem mu ihned, krátce mu stiskla pravici, vrazila mu pořádného hudlana na tvář a řádně ho objala. "Dárek bude předán, až v termínu skutečných narozenin." Mrkla jsem na něj a přitočila se k Billovi, který nás celou dobu se zájmem a pobavením sledoval.
"Přiznej se, ty jeden intrikáne. Že ta oslava byla jen zástěrka k akci, kterak mě dát zase s Tomem dohromady?" Šeptala jsem mu do ucha, protože jsem netušila, zda-li je do toho zasvěcený i Georg.
"A vyšlo to?" Oplatil mi on otázkou.
"To se ještě uvidí... Goerg, chudák, ví, že je tohle celé fraška?"
"Jakápak fraška." Vykřikl nahlas. "Víš, co nám to dalo tohle celé připravit? Geo, ona snižuje kvality téhle tvé párty." Čertil se na oko Bill.
"Takže věděl. Jste pěkný chuligáni. Všichni. Kdo další v téhle místnosti je s tím ještě srozuměn?"
"Skutečně stojíš o odpověď?" Škrábal se Bill labilně ve vlasech snažíc se tak vyhnout podání přímé informace, kterou jsem požadovala.
"Ne, vlastně ani ne." Vydechla jsem kapitulujíc. Ono to na druhou stranu bylo docela blažící zjištění, když si člověk uvědomil, že lidem ze svého okolí není ukradený a oni se snaží udělat něco pro jeho opětovný úsměv na tváři. Vlastně bych jim asi měla být vděčná. "Tak mě tak napadá. Vadilo by někomu z vás, kdybych se vypařila? S Tomem." Dodala jsem pro ujištěnou, aby si byli patřičně vědomi toho, že se svou malou boudou uspěli.
"Upaluj." Dal mi požehnání Geo a oba na sebe spokojeně mrkli. Ihned jsem využila jejich svolení a vypařila se dříve, než by si to stihli rozmyslet.

Ovšem ještě zbývala jedna menší maličkost. Najít Toma. Rozhlédla jsem se po lokále, ale v hloučkách přítomných jsem ho nikde nespatřovala. Zbývalo tedy vydat se na podrobnější průzkum. Netrvalo dlouho a mé ostříží oko ho zmerčilo zhrouceného na barové židličce. Bezděčně jsem zkrabatila čelo. Tenhle pohled se mi vůbec nelíbil. On si snad nikdy nedá pokoj. Já si to nakonec ještě s tím návratem rozmyslím. O takového násosku tedy vskutku nestojím. Durdila jsem se a honem uvažovala o tom, jak co nejvhodněji zareagovat. Přihrnout se k němu a vyčinit mu jako malýmu klukovi, by asi nebyl zrovinka nejlepší nápad. Mohlo by se to zvrtnou v nějakou nepříjemnou výměnu názorů a usmiřovačka by šla rázem do háje. Raději to překousnou, to bude pro tuto chvíli lepší varianta, a odvedu ho odsud pryč.

Na tvář jsem si nasadila naprosto klidný a přívětivý výraz a přešla k němu.
"Tome", oslovila jsem ho měkce a pohladila po zádech. "Pojedeme domů, ano." Zvedl ke mně překvapený a za tu chvilku již i mírně zakalený pohled. Nebyl opilý. Já na něm ale vždy poznala každého vypitého panáka. Okamžitě měl totiž skelné oči ztrácející jistotu sebevědomého frajírka a usazovala se tam podivná vyplašenost. Ze začátku mi to přišlo roztomilé. Když se neupravil příliš, stával se z něj takový medvídek na pomazlení. Jenže alkoholem omámený přítel se člověku za nějakou dobu přejí, ať už je seberozkošnější.
"Co?" Vypadl z něj po notné době naprosto nechápavý dotaz.
"Odcházíme." Řekla jsem jen stručně. "Prý jsi tu autem. Dej mi klíčky, odvezu tě." Chytla jsem ho v podpaží a mírným tahem jsem ho donutila slézt z židličky.
"Myslel... myslel jsem, že chceš... že seš tu za..."
"Nemel a pojď. Mluvit budeme později." Přikázala jsem a nepouštěje ho, jsem ho vyvedla před restauraci a usadila ho na sedadlo spolujezdce. Nepokusil se již ani pípnout. Pravděpodobně vůbec nepobíral, co se to děje, a tak byl zkrotlý jako beránek. Poslušně si ihned zapnul pás a já otočila klíčkem v zapalování. Vycouvala jsem z parkoviště a předpisovou rychlostí jsem se rozjela směr jeho dům.

"Nejsem opilý." Kuňknul po pár minutách jízdy.
"Já vím." Odtušila jsem nezaujatě.
"Tak proč si mě odtamtud odtáhla? Mohla ses dál bavit... s ostatníma."
"A proč? Já chci být s tebou."
"Se mnou?" Vypoulil na mě ty svoje kukadla. Měla jsem chuť začít se smát, ale raději jsem to v sobě zapudila.
"Samozřejmě. Máš něco proti?"
"Ne." Stihl říct pouze stručně, protože jsem právě zastavovala auto na příjezdové cestě před Tomovým vchodem do jeho poloviny domu.

Vystoupila jsem. On však dál naprosto strnulý seděl v autě a vyjeveně koukal skrz čelní sklo někam do prázdna. Takhle vykolejený a zmatený byl tak neuvěřitelně sladký. Celá situace mě docela bavila a nutila mě v duchu se uculovat. Otevřela jsem na jeho straně, nahnula se přes něj a zbavila ho bezpečnostních pásů. Zdálo se mi to, nebo začal zrychleně dýchat? Možná by bylo na čase nasadit o něco tvrdší zbraně a malinko si s ním pohrát.
"Tomi..." Svádivě jsem na něj promluvila a svůj obličej nahnula do těsné blízkosti k tomu jeho.
"Hmmm?"
"Slíbíš mi něco, když ti dám pusu?"
"Cokoli." Vydechl naprosto omámeně, zamžikal víčky, brada mu mírně klesla a zlehka sebou na sedadle zašil vyčkávajíc mých požadavků.
"Nebudeš už pít?"
"Ach, nikdy... slibuju ti to." Dušoval se a o mě se pokusil nový záchvat smíchu. Tom se ke mně bezděčně naklonil ještě blíž, automaticky přivřel oči a jazykem si navlhčil rty. Už nešlo nechat ho dál čekat. Zrušila jsem tu nepatrnou mezeru mezi námi a dostalo se mu jen toho o čem jsem mluvila - pusy. Přesně takové, které se dávají malým dětem. Mlasklo to a bylo po všem. Tom zklamaně zamručel a vydechnul.
"Phoe, prosím." Zakňučel jako raněné zvířátko.
"A o co přesně?" Zeptala jsem se nevinně předstírajíc naprostou nechápavost.
"Polib mě... pro... prosím... prosím." Tiše vzdychal a marně se snažil zachytit moje unikající zápěstí, za které si měl chtěl nejspíš přitáhnout blíž.
"Co za to?"
"Co si jen budeš přát. Phoe, moc prosím, líbej mě." Sice jsem věděla, že by mi v tuto chvíli slíbil naprosto všechno, i ten nejnesplnitejněší požadavek, který bych vyslovila, ale později by mi tohle vítězství bylo naprosto bez cenné, takže jsem to nechala plavat a přestala ho dál mučit. Navíc, co si nalhávat? Chtěla jsem to také. A on chutnal tak moc dobře. Skoro jsem zapomněla, jak moc elektrizující je líbat tyhle plné měkké rty. Úlevně zabořil hlavu do opěrky a své dlaně hladivě položil na mé tváře. Snad se jistil, kdybych se mu mínila znovu odtáhnout. Mé mazlivé polibky nevydržel přijímat moc dlouho a začal být mnohem vášnivější a dravější. Svým jazykem vklouzl do mých úst, ruce opustily můj obličej a rozutekly se mi po zádech. Zastavily se v pase, za který se mě pokusily vyzvednout na Tomův klín. Násilně jsem se od něj odtrhla.
"Tomi, dost."
"Pro... promiň." Zadýchaně vykoktnul omluvu. "Já nechtěl. Zlobíš se?"
"Nezlobím, blázínku. Jen se nechci milovat v autě před domem."
________________________________

No, byla to teda zabíračka vrátit se znovu k Dvojčeti. A s příštím dílkem už snad končíme. ;o)
 


Komentáře

1 zuzana zuzana | 18. dubna 2009 v 16:24 | Reagovat

zdalo sa mi to strašne krátke, ako som to rýchlo zhltla,... až keď som sa lepšie prizrela, zistila som, že tento diel nie je až taký krátky ako sa zdalo... to len ten zápal, s ktorým som ho čítala, vyvolal ten pocit :-D
No, honem dál, nech viem, ako sa budú udobrovať ;-))

2 Madisoon Madisoon | E-mail | Web | 19. dubna 2009 v 11:46 | Reagovat

Myslela jsem si, že tady mám větší resty, ale ukázalo se, že jsem nečetla jenom tenhle dílek, takže jsem se do něj s chutí pustila:) Moc se ti povedl, celou dobu jsem se usmívala, když se Phoebe rozhodla jednat a postavila Toma před hotovou věc... prostě se jede domů a hotovo:D Bylo mi ho docela líto, pořád se chudáček trápil... ale už to bude zase dobrý, budou spolu, co víc si přát... snad aby jim to vydrželo a Tom už nedělal hovadiny:))
A příště už poslední díl? To zase tak rychle uteklo... až tady bude, asi pročtu ještě jednou celou povídku, až teda najdu trochu času, protože teď jsem ráda, když se ke čtení dostanu aspoň v neděli.

3 Eclipse Eclipse | Web | 19. dubna 2009 v 12:04 | Reagovat

Je to paráda. Vychutnala jsem si hru "nechat v nevědomí". Ani nevíš jak dlouho jsem na tenhle dílek čekala :D Co teprve na ten další? :)

4 Vanity Blair Vanity Blair | Web | 19. dubna 2009 v 16:28 | Reagovat

Mno podle toho, které myslíš... Na hříchách pracuji neustále , ale  pomalu protože dokončuji dějovou linii Děvky. TeĎ mě strhla riots atak mou doménou jsou právě tyto dvě...u ostatních povídek je to zatím nejasné...

5 MissNika MissNika | Web | 20. dubna 2009 v 15:21 | Reagovat

Jéééé nový díleček.:) Fakt bylo dobrý, jak to na Toma ušili a nechali ho v tom tápat. Moc se mi tenhle díleček líbil:) A příště už má být poslední díl? Ach jo:(. No, ale nekdy konec musí nastat:)

6 Joana Joana | 20. dubna 2009 v 23:25 | Reagovat

tedy, setkat se s dívkou svých snů politý džusem...
Ale jak vidno, tak to slečince nevadilo, aby uvažovala o vypaření se :o)
A když si ho medvídka doveze, tak kdo by jí vyčítal, že se nechce mačkat na sedadle :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama