20. dubna 2009 v 21:37 | Ainikki
|
Je tu konec. Potřebuje to snad nějaký můj další komentář či vyjádření? Já doufám že ne, protože momentálně se už na něj asi nevzmůžu. Užijte si tedy posledních pár řádků. Vše je naprosto čertvé a nezávadné. ;o) Právě jsem to dopsala. :D
autor: Ainikki
Tom
Milovat? Skutečně řekla, že se chce milovat? Jestli jsem doposud nevycházel z úžasu, tak nyní jsem měl dojem, že si se mnou krutě zahrává víla snění a já se co nevidět proberu, Phoebe se mi rozplyne i s tou svojí touhou a já se budu cítit ještě mizerněji, než kdy dřív.
"Ty se mi jenom zdáš, viď?" Žblebtnul jsem vystrašeně přiškrceným hlasem. Ovšem mínil jsem se toho přeludu zbavit dřív, než se mu povede na mé rozbolavělé dušičce napáchat ještě více škod. Takže ať si ten hologram přede mnou, který tak věrně vytvořil můj bujnou fantazií překypující mozek, nemyslí, že mu tu kývnu na ty jeho klamné svody.
"Auvaaajs!" Vyjeknul jsem hystericky, když mě Phoe vší silou štípla do předloktí. Ublíženě jsem si promnul postižené místo. Určitě tam budu mít modřinu.
"Bolí to? Vidíš, jsi naprosto vzhůru." Objasnila mi ta zákeřnice svůj podlý výpad a ústa měla roztažena od ucha k uchu. Jestli tedy nespím, tak pak ovšem nechápu, co ji to popadlo. Vždyť se ještě vcelku nedávno urputně bránila byť jen sebemenší puse na rozloučenou a dnes? Nepokrytě mě tu líbá a netají se tím, že by to chtěla se vším všudy.
"Eee... Phoebe, víš já... nemohla bys mi vysvětlit... mluvit se mnou... chápej, já proti tomu nic nemám, ale co tak najednou... chci říct... ty se se mnou chceš jen vyspat? Takhle to totiž ne..."
"Pššt!" Položila mi ukazovák přes rty a umlčela tak mé, příliš smysl nedávající, koktání. Pro tuhle chvíli jsem přestával rozumět i sám sobě. Kam se jen poděl ten Tom Kaulitz, který nečekal na nic jiného, než právě na tento moment, kdy Phoebe projeví znovu zájem o moji náruč? Ono je to tady a já se naprosto nelogicky zabývám jejími pohnutkami místo toho, abych nadšeně skočil po nabízeném. S konečnou platností jsem se asi pomátl.
"Víš, říkala jsem si, že to kamarádění nám moc nejde. A pokud si vzpomínám, tak ses vyjádřil v tom smyslu, že když ti dám ještě jednu příležitost, tak se polepšíš. Nebo už si změnil názor a nemáš zájem?" Optala se na závěr s evidentní lehkostí a úsměvem na tváři, jakoby jí snad ani na odpovědi nezáleželo. Utahovala si ze mě. Muselo jí být jasné, jak zareaguji.
"Samozřejmě, že mám." Vyhrknul jsem překotně, abych jí tak nedal vůbec příležitost o tom zapochybovat. "Byl jsem děsnej vůl. Teď už to vím. Ale já už budu hodnej, slibuju." Dušoval jsem se infantilně. S těmahle řečma jsem na ni musel působit vyloženě chlapsky, ovšem mně to bylo naprosto jedno. Řekl bych cokoli jen, aby se to zase vrátilo do starých kolejí. Phoebe se nahlas rozesmála a já si nakratičko připadal jako totální osel. Tak já se tu kaju a ona se mi směje.
"Tomi, tebe doma neučili, že nemáš slibovat to, co nemůžeš splnit?"
"Ale já to myslel váž..."
"Ticho, teď mluvím já." Přerušila mě ihned a její prstík se opět ocitl na mé puse. "Podívej, mně stačí, když budu vědět, že si seš vědom svých přešlapů a pokusíš se, aby se už neopakovaly. Alespoň tedy ne ty pro mě bolestivý. Já z tebe nechci mít poslušnýho beránka, to ty totiž nejsi, a proto jsem se do tebe zamilovala. Ale vorat už sebou nenechám, rozumíš?" Honem jsem přikývl, ale nepřerušoval ji. "Po tom, co se stalo, jsem myslela, že bude lehké tě opustit, zapomenout. Nebylo. Chyběls mi. To ale nesnižuje to, co jsi udělal, jak ses ke mně dokázal chovat. Proto, Tome, jestli o mě stojíš tak, jak říkáš, budeme tedy spolu. Ale já tě upozorňuju, že nebudu tak tolerantní, jak jsem bývala. Chci mít v tobě milujícího partnera a ne alkoholika, co obráží po nocích bary a balí tam servírky, jasný?"
"Jasný..." Zmohl jsem se jen na slabé přitakání. Bylo mi totiž právě vyčiněno jako malému školákovi, což mě lehce zaskočilo. V podstatě jsem ale k tomu, co tu zaznělo, neměl jedinou námitku.
"Tedy samozřejmě. Choval jsem se jako idiot. Uznávám. A teď už taky vím něco, co jsem před tím nevěděl. Miluju tě." Dodal jsem a díval se jí při tom pevně do očí. Poprvé jsem to totiž myslel vážně.
"A já tebe." Ujistila mě a natáhla se ke mně pro krátký polibek. "Teď už ale pojď. Nebo tu vážně míníš vysedávat až do soudnýho dne?" Culila se znovu a čapnuvše mě za ruku, tahala mě ven z auta. Napětí, nejistota a vyplašenost ze mě již vyprchala, takže jsem se i já úlevně usmíval a přeochotně se nechával odvádět do domu. Sotva jsem z nohou v předsíni svlékl boty, byl jsem namáčknut na stěnu a nedočkavě líbán. Jestli ta divoška trochu neubere a nepřestane mě tak vehementně žhavit, tak to celé bude nejspíš otázka pár minut.
"Ani nevíš... jak moc..." Mumlala zastřeně mezi polibky, jimiž mi zasypávala krk. "... jsem po tomhle... toužila. Oh, Tomi... pomiluj mě... rychle, pojď." Kvapně se ode mě odtrhla a netrpělivě mě táhla do hlubin domu neomylně směřujíc do ložnice.
"Nespěchej tolik." Brzdil jsem ji, když ze mě před postelí servala triko, až zapraskaly švy.
"Zabraň mi v tom." Téměř přikázala předhazujíc mi tak výzvu, že pokud si tuhle rozdováděnou kočičku nezkrotím, tak si bude dál pokračovat ve svém tempu. Přidala úšklebek a při tom se mi dobývala do kalhot. I ona sama byla již jen ve spodním prádle. Ani jsem nepostřehl, kdy ze sebe všechno ostatní stihnula shodit.
"Jak myslíš." Zavrčel jsem s jasným podtónem výhružky. Než se stačila vzpamatovat, povalil jsem ji do peřin, bleskurychle ji zalehnul a obě její zápěstí jí pevně uvěznil nad hlavou.
"Nešij sebou. Nemáš nejmenší šanci a dokud se neuklidníš, tak nic nebude. Ani pusa ne." Dodal jsem a pobaveně sledoval, jak se pode mnou marně zmítá.
"Tomi, pusť." Žadonila. "Tohle si vypiješ, ty jeden sadisto." Slíbila mi krutou pomstu, když jsem vytrvával v jejím sevření.
"Nezlob. Chci si tě užít." Šeptal jsem jí do ucha a tváří se otíral o tu její. Zrychleně dýchala, ale přestávala se vzpouzet.
"Tak co? Už nebudeš hrrr a nebudeš mě tu téměř znásilňovat?"
"Děláš jakobys snad měl někdy něco proti." Vrátila mi to hned. Já na tu její poznámku ale nijak nereagoval. Dál jsem ji svíral v kleštích a shlížel na její tvář.
"Tak, Tomi." Nevydržela to dlouho a došlo na prosíky. "Líbej mě alespoň. Moc prosím."
"Když teda tak pěkně prosíš..." Zaculil jsem se, škádlivě se dotknul rty těch jejích a ihned jsem těmi svými zase utekl pryč. Prudce vypustila vzduch z plic a ústa, která pootevřela v očekávání hlubokého polibku, zase zklamaně zavřela.
"To..." Neumožnil jsem jí znovu začít láteřit a pohotově jsem tu její vyřídilku ucpal svým jazykem. Blaženě zamručela a přeochotně mě pustila dovnitř. I zbylé napětí jejích svalů, které do teď přetrvávalo ve snaze stavět se mi na odpor, se postupně vytrácelo a ona se pod mými doteky a polibky stávala vláčnou a poddajnou. Přestal jsem drtit její zápěstí, stisk uvolnil a ruce nakonec úplně pustil. Okamžitě jsem ucítil její šimravé prstíky, jak se mi rozeběhly po zádech a začaly je něžně laskat. Tohle bylo ono. Líné, jemné, přesto tak moc vzrušivé, elektrizující a hlavně dobré. Navíc jsem se opět dostával do stavu jakési podivné závratě způsobené její blízkostí, v kterou už jsem ani nedoufal. Nasával jsem její vůni a teplo těla a točila se mi z toho až hlava.
Tohle bylo pravé štěstí a já se ho už nikdy nemínil pustit. Sám sobě jsem si slíbil, že teď už to prostě nepodělám. Druhé šance se udělují jen výjimečně a mně se dostalo té pocty, že mi byla nabídnuta a já už ji nehodlal jen tak zbůhdarma zahodit. Tom Kaulitz - proutník a svůdník, ať se jde někam zahrabat. Nyní je tu Tom Kaulitz - věrný a láskyplný partner. Zvláštní. Ještě nedávno by mi to druhé označení připadalo naprosto směšné a hlavně nereálné. Bylo absurdní spojovat mě s podobnými přívlastky. Najednou to ale bylo v pořádku. Tak už to mělo být dávno, kdybych byl jen ochoten si to přiznat a otevřít oči. Není nic přirozenějšího, než zůstat s touhle krásnou a milující holkou a já už naprosto přesně věděl, co chci udělat. Vzpomněl jsem si totiž na malou krabičku, jež se krčila už nějakou tu chvíli hluboko schovaná na dně mého šatníku. Ukrývala malý třpytivý kroužek, který jsem z hecu koupil už ten první půlrok, co jsem Phoebe poznal. Tenkrát jsem neměl v úmyslu jí ho kdy dát. Bláhovost. To je přesně to, co jsem měl udělat už dávno a rozhodně to míním v co nejbližší době napravit...
Nemôžem si pomôcť, ale ten koniec sa mi zdá taký nejký useknutý... vedela by som si tam predstaviť ešte aspoň pár viet. Inak tomu nemám čo vytknúť... Tom sa polepšil, aspoň si to sväto-sväte sľúbil, jeho budúca snúbenica a manželka teda môže byť spokojná, no jednoducho happyend, ako má byť
Teraz sa môžeš venovať iným témam
na ktoré sa už stáášne moc teším
)
Mám taký dojem, že si sa s radosťou zbavila veľkého bremena, keď si dopísala tento posledný diel, nie?