autor: Ainikki
Tom
Měl jsem toho dost. Jakoby nestačily výčitky, které se mi sypaly na hlavu od Phoebe, musí si přisadit ještě Liliana. Francouzce nic vysvětlovat nemusím a ani nebudu. Nic jsem neprovedl. Tedy alespoň zatím. Vadí mi ty jejich zkoumavé pohledy, ať mě nechají už konečně chvilku dýchat.
Překonal jsem v sobě chuť se zvednout a odejít. Teď už by to ale bylo trapné, když jsem se tak vnutil na ten oběd. Navíc bych ji tím dal jen za pravdu. Jsem ale stejně osel. Mohlo mě napadnout, že Lil ten můj návrat nepřejde jen tak bez poznámky. Měl jsem jít rovnou k sobě a ušetřil bych si ten vztek, který se mnou začal lomcovat jen, co se zmínila o Phoebe a o tom, že si u ní byla ztěžovat. Tohle by snad měla řešit se mnou, ne? Tyhle ženský aliance mě pěkně vytáčej.
"Strejdoo, tobě to nechutná?" Promluvil na mě můj synovec a já si uvědomil, že jsem se zatím ve své porci jen nepřítomně vrtal.
"Ale to víš, že jo." Snažil jsem se mu jeho domněnku vyvrátit a pocuchal jsem ho ve vlasech. "Jen jsem to měl horký, tak jsem čekal, až to vystydne." Lil na moji trapnou výmluvu pro to dítě nezareagovala, za to Bill, který neměl ani potuchy o tom, co se tu dělo, před jejich příchodem ke stolu, si div nevykroutil kolečko prstem na čele. Vykulil jsem na něj oči, abych mu tak dal najevo, ať to teď nechá být. Za to Dominik si neodpustil doplňující otázky.
"Mamii, ty jsi dala strejdovi ohřátej bramborovej salát? Proč já ho taky nemám ohřátej??" Lil zvedla oči ze svého talíře, unaveně a s výčitkou na mě koukla, a pak začala svému synovy vysvětlovat ten nesmysl, co ze mě vypadl.
"Strejda má samozřejmě salát studený, stejně jako my. On asi myslel, že měl příliš pálivý ten řízek."
"Aha. To já ho mám teda akorát. Strejdoo, chceš ho vyfoukat?" Bezelstně se mi nabídl ten malý špunt a já měl najednou problém honem uchránit svoje jídlo, před jeho prskavým fučením. Jednoduše mu ale nešlo ten jeho nápad vymluvit. Co nejrychleji jsem do sebe naházel zbytek porce, procedil jsem skrz zuby poděkování směrem k paní domu, odložil talíř do dřezu a vymázl jsem k sobě do bytu.
Stáhl jsem ze sebe oblečení, které čpělo cigaretovým kouřem, hodil jsem ho do rohu koupelny a zapadl jsem do sprchy. Úlevně jsem na sebe pustil horký proud vody. Potřeboval jsem ze sebe smýt dnešní noc a všechny ty pocity, které mě už nějakou dobu sžíraly a já si je nedokázal vyhnat z hlavy, i když k nim vlastně nebyl žádný důvod. Ve vztahu s Phoebe mě najednou chytla jakási nepochopitelná panika a já nevěděl, jak se tomu bránit. Vždyť mi, kruci, nic nechybí. Tak proč takhle blbě vyšiluju?
Přesně jako dnes. Probral jsem se asi ve dvě hodiny ráno. Červenovláska se mi choulila v náručí, na tváři blažený úsměv a spokojeně oddechovala. Pokusil jsem se vymanit z jejího sevření a otočit se na druhý bok. Jak jsem se ale začal hýbat, bezděčně se ke mně ještě víc namáčkla a ze spaní jí mezi rty uniklo tiché, ale zřetelné "Tomi, lásko…" To mě dorazilo. Razantně jsem ji od sebe odstrčil a bylo mi v tu chvíli už jedno jestli se vzbudí nebo ne. Potřeboval jsem vypadnout. Z domu jsem vystartoval rychlostí kulového blesku. Pár hodin jsem se jen bezprizorně potuloval ulicemi Berlína a pohrával jsem si s myšlenkou, že bych mohl vytočit číslo nějaké žhavé kočky, kterých jsem měl v mobilu i přes stálý vztah, pořád bezpočet. Nakonec jsem to vzdal a zapadl jsem do jednoho nechutně vzhlížejícího nonstopu. Nalil jsem do sebe pár piv, a když mi konečně došlo, že se zase chovám jako idiot, byl jsem konečně schopen se vrátit domů.
Otočil jsem kohoutem a ukončil tak svoji sprchu. Vylezl jsem ven a zabalil jsem se do teplého froté županu. Zřetelně jsem cítil, že se o slovo začal hlásit spánkový deficit způsobený dnešní probdělou nocí a mocně jsem si zívl. S vidinou měkké postele jsem se rozhodl na chvíli ještě zavřít v ložnici a dospat se.
"Potřebuješ něco?" Můj záměr byl zmařen bratrem, který si dřepěl rozvalený v obýváku na mém gauči a tvářil se nějak moc vážně.
"Ani ne." Pokrčil rameny. "Myslel jsem, že by sis třeba ty chtěl promluvit."
"Nevím o čem." Odbyl jsem ho a chystal jsem se naplnit svůj původní plán a přesunout se do ložnice. Bill se ale jen tak nedal.
"Dobře. Tak s tebou chci mluvit já. Sedni si!" Řekl to tak, aby mi bylo jasné, že nebude akceptovat žádné moje námitky. Neochotně jsem se před něj posadil do křesla a čekal, co že je najednou tak důležité, že to nemůže počkat pár hodin, než se vyspím.
"Pozoruju tě už nějakou dobu. Chováš se divně. Chtěl jsem to nechat být a doufal jsem, že se to srovná samo, ale děje se spíš pravej opak, že jo?"
"Nechápu vo čem to mluvíš." Odsekl jsem a zabodl jsem pohled do koberce.
"Tak třeba o tom, kdes byl dnes v noci?! Hlavně mi neříkej, že si byl u tý… u tý… kurvy!" "Ježiši, Bille. Stalo se to jednou. Víckrát jsem u ní nebyl."
"Tak kdes se teda poflakoval. Tome, vysvětli mi co se s tebou děje? Já z tebe cítím hroznej citovej zmatek, ale popravdě vůbec ho nechápu."
Flashback
Nešetrně jsem z té holky před sebou strhl podprsenku a kalhotky. Hrubě jsem jí hnětl ňadra, že občas usykávala bolestí a chtivě jsem plenil její rty.
"Klekni si." Přikázal jsem nekompromisně. Ani ji nenapadlo zaprotestovat. Chvatně jsem si rozepnul kalhoty a ona mi ho ochotně až po kořen zasunula do svých úst. Začala pilně sát. Přivřel jsem oči a zaklonil slastně hlavu. Před očima se mi objevil překrásný obličej moji milované Phoebe a já přerývaně zasténal.
Všechno by bylo možná ok, ale v momentě, kdy jsem otevřel opět oči a koukl se na tu, která mě v tu
chvíli uspokojovala se veškerý chtíč najednou vytratil. "Promiň, já nemůžu." Odtáhl jsem se od ní, vtěsnal jsem svoje naběhlé mužství zpět do boxerek a zapnul jsem si kalhoty. Tu holku jsem tam nechal sedět nahou a nechápající na podlaze a co nejrychleji jsem za sebou třískl dveřmi jejího bytu.
Zmoženě jsem dosedl na sedadlo svého auta. I přes hradbu pevně stisknutých víček se mi prodrala jedna opuštěná slza. Bezděčně jsem si zajel rukou do kalhot a pár automatickými pohyby jsem se zbavil jen toho tlaku. Připadal jsem si jako naprostá špína. Tohle jsem teda kapitálně podělal. Nemohl jsem si ale pomoct. Občas se ve mně probouzel ten starý Tom a já ho nedokázal umlčet. Jak dlouho bude ještě trvat, než selžu definitivně a dotáhnu to do konce?…
Konec flashbacku
"Bille, to já taky ne. Sám tomu nerozumím. Mám strach sám ze sebe. Nevím, jak to vysvětlit. Na Phoebe mi záleží, ale přesto… Trvá to už tři roky… eh… to mi chceš říct, že tohle už je na furt? Že ona je jediná ženská, se kterou budu až do konce života spát???"
"Ježiš, ty si magor!" Ulevil si Bill a nevěřícně nade mnou zakroutil hlavou. "Proč tohle vůbec řešíš? Nebo ona tě snad v posteli dostatečně neuspokojí, že máš potřebu nad tímhle přemýšlet?"
"Ale jo…."
"No tak!! Do prdele, Tome. Vzpamatuj se. Pokud ji miluješ, tak nad tímhle neuvažuj a jestli budeš mít někdy pocit, že láska se vytrácí, tak ji pošleš k vodě a můžeš se klidně zase bez výčitek vrátit ke svýmu starýmu životu a šukat si po hotelech každou noc jinou fansku. Lidi se scházej a zase rozcházej a vás zatím nic nespojuje. Pokud ji máš ale rád, tak tím žij teď a neřeš budoucnost. Hlavně neudělej nějakou blbost, protože jestli chceš vědět můj názor, tak já jsem přesvědčenej, že ona je ta holka, která k tobě patří. Jestli ji ztratíš nějakým svým neuváženým kopancem, tak by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby si zůstal sám už na furt. Druhý šance totiž život poskytuje jen velice málo kdy." Bill zakončil svůj proslov a nechal mě tam sedět. Schoval jsem hlavu do dlaní a zřetelně jsem vnímal pomalu začínající bolest hlavy. Chtělo se mi bušit pěstí do zdi. Brácha měl nejspíš ve všem pravdu, ovšem mě to nějak nešlo si to všechno vštípit. Tápal jsem ve svých pocitech a strachu a nevěděl, jak z toho všeho ven. Jsem blázen. Musím jím být. Jen blázen si totiž dobrovolně šlape po štěstí.

