autor: Ainikki
Tom
Probral jsem se až pozdě k večeru. Bolest hlavy částečně ustoupila, za to nálada se mi propadla snad ještě níž, než byla po rozhovoru s Billem. Otráveně jsem se vyhrabal z postele, naházel na sebe nějaké oblečení a pro klid svůj i ostatních jsem se raději rozhodl jet za Phoebe a pokusit se to trochu vyžehlit. Sice jsem byl přesvědčený, že se nemám za co omlouvat, nejsme přece manželé, a každý má snad právo trávit čas po svém, ale nejspíš se ode mě nějaká ta slova lítosti očekávala.
Neochotně jsem tedy popadl klíčky od auta a vydal se do garáže. Phoebe bydlela kousek od našeho domu, takže jsem za pár minutek parkoval před jejím bytem. Zmáčkl jsem domovní zvonek a čekal, až se ozve její hlas v mluvítku, a následný nepříjemný bzučivý zvuk, který mi umožní otevřít dveře.
"Kdo je?" Zahalekal na mě malý repráček. Trochu jsem se k němu naklonil, aby mikrofon dobře zachytil moji odpověď .
"To jsem já. Tom. Můžu nahoru?" Nedostalo se mi ale obvyklé vřelé reakce na můj příchod, jen mě pustila dál. No, nakonec jsem mohl být rád. Taky mě mohla nechat stát před domem. Dveře od bytu byly otevřené, takže jsem jen tiše vklouzl dovnitř, zabouchl jsem za sebou a vyzul jsem si boty. Našel jsem ji v kuchyni, jak vaří dvě kávy. Preventivně jsem nasadil provinilí kukuč, vlípl jí pusu na nos a omotal jsem ruce kolem jejího pasu.
"Ahoj. Chybělas mi."
"Pusť. Musím zalít to kafe." Zareagovala chladně a vymanila se mi z náruče. Zapudil jsem potřebu protočit oči v sloup, či jen něco nevrle odseknout a raději jsem jí vyhověl. Nechal jsem ji stát u kuchyňské linky s tím zpropadeným kafem a odešel jsem do obýváku. Rozvalil jsem se na gauč a čekal jsem, až se uražené veličenstvo ráčí přesunout za mnou a začne se mnou konečně normálně mluvit.
"To jsem já. Tom. Můžu nahoru?" Nedostalo se mi ale obvyklé vřelé reakce na můj příchod, jen mě pustila dál. No, nakonec jsem mohl být rád. Taky mě mohla nechat stát před domem. Dveře od bytu byly otevřené, takže jsem jen tiše vklouzl dovnitř, zabouchl jsem za sebou a vyzul jsem si boty. Našel jsem ji v kuchyni, jak vaří dvě kávy. Preventivně jsem nasadil provinilí kukuč, vlípl jí pusu na nos a omotal jsem ruce kolem jejího pasu.
"Ahoj. Chybělas mi."
"Pusť. Musím zalít to kafe." Zareagovala chladně a vymanila se mi z náruče. Zapudil jsem potřebu protočit oči v sloup, či jen něco nevrle odseknout a raději jsem jí vyhověl. Nechal jsem ji stát u kuchyňské linky s tím zpropadeným kafem a odešel jsem do obýváku. Rozvalil jsem se na gauč a čekal jsem, až se uražené veličenstvo ráčí přesunout za mnou a začne se mnou konečně normálně mluvit.
Nemusel jsem čekat dlouho. Oddaně přicupitala svírajíc v rukou ty dva šálky voňavé tekutiny, jeden postavila přede mě a druhý si nechala ve svém dosahu. Byla tak čitelná a bezmezně oddaná. Snažila se sice tvářit nepřístupně a naštvaně, ale přece jen jsem ji znal už nějakou dobu na to, abych poznal, že to z ní začíná opadávat. Mohl jsem udělat cokoli, ale stejně u ní nakonec převážila radost z toho, že jsem se k ní vrátil. Nebo alespoň tohle jsem si vždycky nalhával. Moje ego by mi nedovolilo připustit si, že to tak třeba není, a že k tomu, aby mě tohle překrásné stvoření opustilo, již mnoho nezbývá.
Dnes stejně jako jindy jsem ignoroval smutek v jejích očích a byl jsem hluboce přesvědčený, že se žádná scéna konat nebude. Nebyla zase tak temperamentní, jak se na začátku zdálo. Hádky nesnášela. To raději mlčky moje přešlapy ignorovala. Možná jsem si podvědomě přál, aby vybuchla a rozpoutala v sobě ten žár, který v ní nepochybně byl. Jen ho vypustit. Dát průchod emocím a ukázat mi, jak nespoutaná dokáže být. Tak jako kdysi. Na začátku. Překvapovala mě každý den a já si nebyl jistý žádnou budoucí minutou tím, že se mi neztratí, že nenajde někoho, kdo by byl mnohem lepší než já. Kdo by se jí vyrovnal. Nikdy jsem nepochopil, co na mně vidí, proč si vybrala mě, a proč se mnou stále zůstává. Působila na mě bezchybně. Já byl samozřejmě také ten, který neměl k dokonalosti daleko. Tak jsem se tedy vytrvale snažil působit na okolí. V hloubi duše jsem si ale tak jistý sám sebou nebyl. Možná proto jsem se vytrvale snažil nějakou její chybu odhalit tím, že jsem se uchyloval k věcem, o kterých jsem bezpečně věděl, že ji popuzují.
Nervózně si v křesle naproti mně poposedla a usrkla opatrně ze svého hrnečku. Mlčela. Nejspíš čekala, že začnu, což bych asi měl, i když se mi do toho chtělo jen pramálo. Skousl jsem si ret a procedil mezi zuby.
"Promiň…" Och, jak neupřímně to znělo, až jsem se sám zastyděl. Ale jak už jsem řekl. Nikdy jsem se neuměl a asi nebudu umět omlouvat.
"Hmm…" Povzdechla si a odmlčela se. "Nemám právo na to tě kontrolovat. Můžeš si dělat, co chceš. Ale myslím, že my dva jsme partneři a v takovém vztahu se sluší napsat alespoň lístek o tom, kde jsi. Nenapadlo tě taky třeba, že můžu mít strach? Vůbec, když si ještě vypneš telefon."
"Nevypnul jsem ho. Vybila se mi baterka." Zalhal jsem pohotově a úmyslně jsem ignoroval poznámku o možnosti napsat vzkaz. Přece nebudu něco spisovat na usmolený kousky papírů. Její pohled mě ale okamžitě donutil zalitovat toho, že jsem vypustil z úst takovou pitomost.
"Asi máš pravdu. Vážně mě to mrzí. Lil říkala, žes zase špatně spala." Stočil jsem raději řeč jinam.
"Jo. To nic není. S tím se nemusíš zatěžovat."
"Jo. To nic není. S tím se nemusíš zatěžovat."
"Teď si říkala, že jsme partneři, ne? Mělo by mě to teda zajímat."
"Ale, Tome… Přestaň s tím. Kdyby ses ptal upřímně, nevadilo by mi to. Bylo by to v pořádku. Z tebe ale ta laxnost a nezájem přímo čiší. Už mě to nebaví. Začínám z toho být unavená. Prosím tě jen o jedno. Laskavě si ujasni, jak chceš, aby to mezi námi bylo dál. Nebaví mě tolerovat tvoje chování, a pak následné neupřímné omluvy. Proč to vlastně děláš? Ze zvyku?"
Přiznám se, zaskočila mě její reakce. Nečekal jsem, že se konečně dočkám toho, že mi něco vyčte. Chvíli jsem na ni konsternovaně zíral neschopen slova, ale to rozhodně netrvalo dlouho. Nemínil jsem se nechat jen tak usadit.
"Ježiši, Phoebe." Teatrálně jsem pronesl a tentokrát jsem se otočením duhovek směrem ke stropu nebránil. "Nechápu, co chceš slyšet. Mám tě tu začít přesvědčovat, že všechno, co jsem řekl, jsem vážně myslel? Že mě skutečně mrzí, že jsem tě nechal v noci samotnou? A nezačínej s nějakým zvykem. Jsem s tebou, protože tě mám rád, a ty to moc dobře víš."
"Ježiši, Phoebe." Teatrálně jsem pronesl a tentokrát jsem se otočením duhovek směrem ke stropu nebránil. "Nechápu, co chceš slyšet. Mám tě tu začít přesvědčovat, že všechno, co jsem řekl, jsem vážně myslel? Že mě skutečně mrzí, že jsem tě nechal v noci samotnou? A nezačínej s nějakým zvykem. Jsem s tebou, protože tě mám rád, a ty to moc dobře víš."
"Tak to teda nevím!" Pronesla nasupeně, neopomněla třísknout pěstí do desky stolku, vyskočila na nohy a chvatně odešla směr koupelna, kde se zamkla.
'Do prdele!' Zaklel jsem v duchu. Co má zase tohle být? To jako odešla trucovat? Do koupelny se teda přede mnou zavřela poprvé, takže jsem tak úplně přesně nevěděl, jak se k nastalé situaci mám postavit. Byl jsem si akorát jistý tím, že mě to vytočilo ještě víc, ale nakonec jsem se s velkým sebe zapepřením rozhodl s tím něco zkusit udělat. Líně jsem se došoural ke dveřím, za kterými se ztratila, a opatrně jsem na ně klepl.
"Phoebe, vylez. Tohle není nutný. Všechno se dá řešit v klidu." Promlouval jsem k ní opatrně, ale poněkud to nezabralo, tak jak jsem čekal.
"Tak to se teda pleteš! Doba, kdy se věci mezi námi daly řešit v klidu, dávno minula. Mám toho dost. Jeď domů. Dneska už na tebe nemám sílu. Vrať se jedině až si budeš jistý tím, že já jsem to, co doopravdy chceš." Poznal jsem z tónu jejího hlasu, že nemá daleko k slzám, přesto byl její hlas pevný, dávající najevo, že nebude připouštět žádné námitky.
"Fajn!!!" Houkl jsem a naštvaně nakopl dveře. Otočil jsem se na patě a vypochodoval z jejího bytu. Potřeboval jsem panáka.
"Fajn!!!" Houkl jsem a naštvaně nakopl dveře. Otočil jsem se na patě a vypochodoval z jejího bytu. Potřeboval jsem panáka.

