autor: Ainikki
Tom
Opět hustě chumelilo a vyhrnování sněhu bude samozřejmě zase na mně. Šílená činnost, už aby bylo jaro. Pomyslel jsem si a přestal zírat z okna na tu sněhovou nadílku. Rozvalil jsem se v Billově obýváku na pohovku a místo na bílý fujtajbl venku jsem svou pozornost zaměřil na taťku se synem v akci. Zrovinka se snažili z lega poskládat něco, co mělo připomínat dům. K tomu ta barevná splácanina měla ale dost daleko. Bill se přesto nevzdával a trpělivě se svému drahému synátorovi snažil vysvětlovat, že domečky většinou nemají každou cihlu jiné barvy, a ať si tedy vybere jen jednu. Dominikovi ovšem zase nechyběla zarputilost a nedbaje tatínkových rad, dál na sebe skládal kostičky, které mu zrovinka přišly pod ruku.
"Tatiii, neee! Já tam chci teď fialovou. Strejdo, že tam může být fialová?" Dovolával se ten špunt mojí podpory, a když jsem mu to odkýval, Bill jen zvedl ruce na znamení kapitulace a nechal toho malého architekta, aby vystavěl palác podle svých představ. Bylo mi jasné, že musí pěkně trpět. To jeho estetické cítění, smysl pro krásu a detail se projevovali úplně ve všem. Dokonce i když servíroval jídlo na talíř, tak to muselo vypadat zdobně. A najednou tu bylo tohle dítě, které jeho snahy ignorovalo.
"Vzdávám se. Mi řekni po kom ten kluk je?" Bill se odtáhl od kupky lega a posadil se vedle mě. Na jeho řečnický dotaz jsem nikterak nereagoval, ale za to Dominik ano. Jemu taky nikdy nic neunikne.
"Já jsem přeci po strejdoj."
"Jak si na tohle, prosím tě, přišel?"
"No přeci tak… ty a máma máte černý vlasy a strejda je má jako já. A já je jednou budu mít dlouhý jako on." Bill se na mě přísně podíval.
"Jestli zjistím, že toho kluka k něčemu navádíš, tak…"
"Strejda mě nenavádí. To říkala babička."
"Cože? Co říkala babička?" Docela jsem se bavil Billovým zmateným a zároveň nasupeným výrazem. Zase si nejspíš začínal myslet, že se mu někdo montuje do výchovy, a to tenhle ješita opravdu neměl rád. On přeci všechno nejlíp ví a umí. Div, že si na hruď nepřišpendlil cedulku "otec roku", a při tom ho stejně vychovávala Lil. On ho tak maximálně rozmazloval.
"No babička říkalááá, žééé… že jsem strejdův. Prej jsme si podobný…"
"To snad… Jo tak tobě je to k smíchu?" Prskal Bill a vlepil mi takový záhlavec, až mi srazil do očí šátek.
"Héééj, laskavě klid. To bolelo. Náhodou… Máma má pravdu. Ta tvoje vyumělkovanost a barvený vlasy veškerý stejný rysy akorát tak zazděj. A navíc, co ty víš? Třeba nakonec můj je."
Blbá narážka. Uvědomil jsem si to hned, jak jsem to vypustil z pusy. Bill mě propálil přímo vražedným pohledem.
"Tobě nestačilo, že od tebe utekla Phoebe, to musíš popouzet i ostatní lidi?"
"Ježiši, to byla jen sranda." Zmohl jsem se na chabou obranu, přestože jsem si byl moc dobře vědom toho, že jsem přestřelil. Podobnými řečmi jsem se pouštěl na hodně tenký led. Ostatně sám jsem měl ještě v docela živé paměti dobu, kdy si Bill, a vlastně nejen on, myslel, že ho Lil podvedla. Teď to ode mě byl skutečně nemístný vtípek. Provinile jsem oči zapíchl do koberce.
"Nemusíš mi to připomínat." Pípnul jsem tak trochu ublíženě. Já se sice strefil do citlivého místa, on mi to ale vrátil i s úroky. Phoebe byla pryč už čtyři týdny.
Flashback
"Nechceš si to ještě rozmyslet?" Zaprosil jsem úpěnlivě. Nechtěl jsem přijmout fakt, že jsem prohrál.
"Není co, Tome. Říkáš, že tě to mrzí, ale to ty říkáš vždycky. Vždyť sám musíš cítit, že mezi námi už to nefunguje. Bude to tak lepší pro nás oba. Mluvila kupodivu klidně a ani ve mně se nezdvíhala kdoví jaká vlna odporu. Nejspíš jsem takový výsledek podvědomě čekal, už když jsem za ní dnes jel. Vlastně jsem tu už párkrát po tom incidentu v ložnici byl, ale nepustila mě k sobě. Musela to vstřebat. Teď jsme již byli oba schopní komunikovat bez hysterie a křiku. A ač se mi moc nelíbilo, co mně tu povídala, nijak zvlášť jsem se nebránil. Zkazil jsem to. Ublížil jsem jí.
"A co budeš vlastně dělat?"
"Lil říkala, že musí být nějakou dobu ve Francii kvůli firmě. Odjedu tam s ní a asi tam zůstanu. Tam patřím. Tohle byla chyba."
"Chceš říct, že toho času stráveného se mnou, lituješ? Že nebylo nic, co stálo za to?"
"Ale Tome… běž už, prosím. Akorát bychom se zase pohádali."
"Nikam nejdu! Odpověz mi. To bylo skutečně všechno špatný?" Dožadoval jsem se odpovědi a dveře, které mi otevírala k odchodu, jsem zase přibouchl.
"Ne… milovala jsem tě, ale…"
"Ale co???"
"Ale tys to nikdy nedokázal opětovat." Vyčítavě se mi podívala do očí a znovu vzala za kliku.
"To není pravda. Já… já… tě to… mám tě rád. Bude to zase dobrý. Prosím, dej mi ještě šanci."
"Nebuď směšnej. Sám nevěříš tomu, co tu říkáš. Neumíš to ani vyslovit. Nemiluješ mě a nikdy to tak nebylo. Nesnaž se slepovat to, co už je nenávratně zničený. Jdi." Tohle byl skutečně konec. Vycítil jsem z ní jediný pocit a to ten, abych to už neprotahoval a odešel. Její slzami zalité oči si nepřály nic jiného.
"Dobře. tak… tak… co ještě říct. Snad… měj se fajn a hodně štěstí." Dostal jsem ze sebe přidušeně naprosto stupidní větu a pokusil jsem se ji políbit na tvář. Ucukla.
Konec flashbacku
To bylo naposledy, co jsem ji viděl. Prvních pár dní bylo v pohodě. Nalhával jsem si, že holka, která se vykašle na mě, na Toma Kaulitze, mi nestojí za nějaké truchlení. Nepotřebuju ji. Existují celé zástupy koček, které se mi přeochotně budou vrhat do náručí. Tyhle silácké myšlenky se ale zvolna vytrácely, a když se Lil po prvních čtrnácti dnech vracela z Francie domů na víkend, přistihl jsem se při tom, že spolu s ní vyhlížím i Phoebe. Přirozeně ale nepřijela a nejspíš mi nezbývalo nic jiného, než se s tím smířit.
"Co tu sedíš, jak zaražený prdy?" Drcnul do mě Bill.
"Co… říkal jsi něco?"
"Jo. My s Dominikem večeříme. Dáš si s náma?"
"Ale jo." Apaticky jsem se zvedl z pohovky a došoural jsem se do kuchyně ke stolu.
"Strejdooo, strejdooo, táta nám uvařil pizzu." Sděloval mi synovec nadšeně. Nechal jsem ho při tom. Přeci jen táta kuchař byl pro dítě lepší vzor, než táta, který šoupne mraženou placku do mikrovlnky. Divil jsem se, že vůbec s Lil takový nesmysl vymysleli. Ona si odjede a on se tu bude starat o dítě. I když, abych zase bráchu moc nepodceňoval. On to docela zvládal. Občas tedy zápasil s tím vařením, ale tenhle problém při nejhorším vyřešila donášková služba. Jinak jim to tu docela klapalo. Dokonce se tu ani nijak netopili v nepořádku.
"Co je, ti to nechutná?" Reagoval Bill na mé nepřítomné ďoubání se v talíři.
"Jo… chutná… já jen… Lil tenhle týden přijede?"
"A to mi chceš říct, že ti leží v žaludku Lilianin příjezd?"
"No… jo… teda ne… Ježiš, nemohl jsem se zeptat?"
"Tos moch…" Bill se do mě zkoumavě zabodl pohledem a já jen čekal další šťouravou otázku. Místo toho přišlo nepříjemné zkonstatování.
"Ona se nevrátí… Ne, když tu budeš sedět s rukama v klíně."

