close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Bookmakers scrubbers II. Temný stín 10

2. června 2009 v 21:23 | Ainikki |  Bookmakers scrubbers II. Temný stín
autor: Ainikki

Bill

Se zvláštní nervozitou jsem poklepával chodidlem o podlahu, podpíral se o kuchyňskou linku a netrpělivě čekal, až cvakne konvice, která se snažila ohřát vodu na bod varu. Mamka dorazila zhruba před půl hodinou a po obvyklém zdlouhavém vítání si poručila ovocný čaj. Tom projevil zájem o turka a já si pro sebe dělal rozpustnou kávu s mlékem. Ti dva se mezitím usadili v obýváku a čekali, až je obsloužím. A nač vlastně tedy ty divné pocity? V podstatě ani nevím, ale zmocnily se mě hned, jak se máma objevila ve dveřích. Ne že ona by snad byla jejich příčinou. To spíš Tomovy oči. Nenapovídaly mi nic hezkého. Neviděl jsem v nich to co obvykle. Bylo tam, něco navíc, jinak, něco, co se mi nelíbilo, a byl jsem přesvědčený, že by se mi to nezamlouvalo o to víc, kdybych dokázal určit, co to celé znamená. Špicloval jsem uši a přes sílící hukot a bublání varné konve, jsem se pokoušel pochytit, o čem si ti dva povídají. Doléhaly ke mně ale jen jejich hlasy, slovům jsem nerozuměl. Konvice cvakla a já rychle zalil připravené nápoje. Popadl jsem tác, na kterém jsem měl již hrnečky vyrovnané, a spěchal jsem s tím za nimi. Samozřejmě tak, abych to na sebe pokud možno nepřevrhl a neopařil se.


"...a ta holka vyběhla na podium..." Líčil zainteresovaně mámě zrovinka Tom, když jsem se objevil v pokoji. Rozevlátě u toho máchal rukama, aby mámě všechno i názorně předvedl a vypadal skutečně zapáleně. Skoro bych řekl, že už i normálně. Choval se tedy tak. I jeho oči byly v pořádku. Možná se mi před tím jen něco zdálo. Byl to jen pozůstatek mírného otřesu, který mi přivodil ráno, když na mě vyrukoval s nápadem mluvit o nás dvou s mámou.
"Tak tady to je." Vpadnul jsem jim do té jejich rozmluvy a opatrně jsem pokládal podnos na stolek před ně. "Mami, dáš si ještě něco? Třeba sušenky?" Úslužně jsem se zajímal, jestli mému rodiči nic neschází.
"Jéje, kdepak. V mým věku už žádný cukry." Bránila se hned a názorně si rukou na břiše zmáčkla cosi, co mělo být snad nějaký odstrašující špek.
"Prosím tě, mami. Vypadáš perfektně. Co by za to jiný ženský daly." Zalichotil jsem jí, myslíc to upřímně. Podle mě byla hezká. Měla vkus a vždycky jí to slušelo.
"Jen neříkej." Mávla rukou nad mými slůvky, ale radostně se u toho usmívala. Zdála se být šťastná, že nás vidí. Nebylo se čemu divit. Byli jsme pro ni vzácnost. Vylítli jsme z hnízda moc brzo, nuceni překotně dospět.

"Tom mi zrovinka líčil zážitek s nějakou pojančenou fanynkou v jižní Americe." Uvedla mě do obrazu, abych se mohl zapojit do jejich konverzace.
"Vzpomínám si. Bylo to fakt šílený." Přitakal jsem hned.
"Šla po Gustavovi. Shodila mu ze stage dva bubny, a než se k ní dostala ochranka, tak převrátila málem i jeho se stoličkou." Doplnil celou tu storku Tom a neodpustil si ještě mámě barvitě popsat, jak po tom koncertě Gustav házel ramena, že tentokrát se ta holka nezaměřila na nás, ale pozornost byla věnována jemu. Tom krapet přeháněl. Bubeník nemachroval stylem, jakým to brácha mámě odprezentoval. Spíš se, s humorem pro něj typickým, snažil odlehčit tu situaci, protože ve chvíli, kdy ta divoženka na tom jevišti řádila, jsme měli všichni docela nahnáno. Překvapilo mě, že nás David vůbec ten koncert tam nechal odehrát. Zabezpečení nestálo za nic.

Máma se tomu zprvu zasmála, ale hned na to se jí na čele udělala vráska a ustaraně pronesla.
"Měli byste na sebe dávat víc pozor. Být opatrnější." Zcela vážně nás nabádala.
"Neboj, mami. Vždyť se v podstatě vůbec nic nestalo." Odtušil nezaujatě Tom. Piánko. To je přeci běžná praxe. Tak nějak ta jeho slova vyznívala. Při tom, když si na to vzpomenu, tak on se z nás tvářil nejvyděšeněji, jako ostatně v každé tomu podobné situaci. Jeho spolehlivě dokázala vyplašit i fans, která se při autogramce více nahnula přes stůl. Hnedle skučel Tobiho jméno. O to víc byly teď ty jeho průpovídky vtipnější. Jen my s klukama jsme věděli, že on je generálem, který ale začíná rozdávat rozkazy až po bitvě a nepřátelské vojsko za horama. Nechávali jsme to ale být. Nic jsme mu nepředhazovali, i když jsme si na něm mohli za to jeho věčné rytí už mnohokrát pěkně smlsnout. U něj to nebyla zbabělost. Spíš jen něco jako přehnaný obranný reflex. Nemohl za to. Potutelně jsme se vždycky jen usmívali, zrovinka jako teď já. Usrkl jsem raději trochu ze svého hrníčku, abych nebyl tak nápadný. Nerad bych se dotknul jeho jemnocitu. Syknul jsem a položil ho zpátky. Ještě to bylo moc horké. Chytil jsem si jazyk mezi dva prsty a nasadil útrpnou grimasu, vyjadřující, jak moc trpím.

"No, kdybych o tom teď nemluvila, viď? Vy snad ani nevíte, co to znamená dávat na sebe pozor. Ještě si udělej puchejř, nemehlo." Kroutila nade mnou máma hlavou a káravě zvedla ukazovák do vzduchu. Hrozila mi jako malýmu usmrkancovi. Donutilo mě to vyprsknout smíchy, za což jsem si ještě jako bonus vykoledoval symbolický pohlavek.
"Au, matko. Děti se nebijou a už vůbec ne do hlavy." Neodpustil jsem si ihned upozornit, při tom se dál smíchem dusíc. To už se k všeobecné pobavenosti přidal i Tom a máma si dlouho vážnou tvář taky neudržela.

Dobrá nálada mě ale přešla, jako když utne. V kapse u kalhot mi zavibroval mobil a já se podíval, co že mi to vlastně ta malá krabička oznamuje. Příchozí e-mail. Což by snad ani samo o sobě nebylo tak tragické, jenže já tuhle funkci měl aktivovanou jen pro schránku, jejíž adresu jsem dal kdysi jisté osobě, protože tehdy jsem byl přesvědčený, že by bylo záhodno ihned se o došlé poště dovědět. Důležitost, jakou jsem na to tenkrát kladl, velice rychle vyprchala a já na to dočista zapomněl. Naprosto jsem přestal počítat s tím, že by kdy byla tahle adresa použita. Zatrnulo mi v zátylku.

"Bille, stalo se něco? Tváříš se, jako bys viděl ducha." Zareagoval na mě téměř ihned můj všímavý bratr. Aniž bych věděl, že jsem takového hereckého výkonu schopný, vykouzlil jsem na tváři suverénní a bezstarostný výraz. Stálo mě to tedy nepředstavitelnou spoustu namáhavě vynaložené energie.
"Jsem v pohodě. Co by mi mělo bejt?" Znělo to tak přesvědčivě, že jsem tomu málem uvěřil i sám.
"Nevím," pokrčil Tom rameny. "To mi řekni ty."
"No dyť říkám. Jsem v pohodě. Uznej, mami. Je tu něco nestandardního?" Hledal jsem spojenectví u mámy. Bylo pravděpodobné, že tak bleskově jako Tom nic nezaregistrovala. Ona jen pozvedla obočí a zavrtěla hlavou.
"Nějak přespříliš se pozorujete... Tome, nech ho být. Kdyby se něco dělo, tak nám to poví."
"Fajn, jen jsem se ptal." Lhostejně odvětil Tom a hmátl po svém hrnku. I máma se začala věnovat čaji. Krátce ho zamíchala, vytáhla ven pytlík, který se doteď louhoval a lžičkou si donesla k ústům malou kapku. Zamlaskala a poválela tu trošku tekutiny na jazyku po vzoru profesionálních degustérů. Následně se zašklebila a hmátla po cukřence.
"Vím, že jsem říkala žádný cukr, ale neoslazený čaj je, jako by mi v něm někdo vymáchal smradlavý fusekle." Ospravedlnila pohotově své jednání a překlopila do svého pití dvě vrchovaté lžičky té bílé krystalické látky.

Toma to pobavilo a znovu se s mámou nenuceně pustil do rozebírání veledůležitých novinek. Nevnímal jsem je. Nešlo to. Svou účast jsem se snažil alespoň předstírat, ale popravdě jsem se soustředil jen na tu jednu věc. Zpropadený nepřečtený e-mail v mém počítači. Byl jsem jako na trní. Musel jsem znát, co je v něm napsáno. Odkládat to, a nevzrušeně tu s nimi konverzovat, nebylo možné. Zvedl jsem se a zamumlal něco v tom smyslu, že jsem hned zpět. Tom na mě pouze hodil pátravý pohled, ale jinak se můj únik obešel bez komplikací. Téměř v mrákotách jsem doklopýtal do pracovny a s žuchnutím jsem se zhroutil do židle u psacího stolu. Zapnul jsem svůj notebook a během čekání na to, až bude přístroj schopný provozu, jsem sám sebe v duchu uklidňoval. Nic se přeci neděje, je to jen e-mail. Možná, že jeho obsah je úplně neškodný. Osoba, jež ho psala, se může jen v přátelské rovině zajímat o to, jak se mám. Není důvod se hned znepokojovat. Zaráželo mě, jak moc panikařím, když skutečně prozatím nebylo proč. A třeba to bude nakonec jen pouhý omyl, shoda jmen. Zbytečně plaším. Mé sebechlácholení ale nějak nezabíralo. Vedle mě totiž stál nějakej obludnej rarach a přímo do ucha mi řval, že všechno je opačně, než si namlouvám. Špatně, katastroficky. Vštěpovat si, že by mohlo v té zprávě být něco dobrého, je bláhovost.

Zadal jsem přihlašovací údaje, roztřesenou ruku položil na myš a rozkliknul novou poštu. Za dobu, po kterou jsem byl díky práci nucen dorozumívat se v angličtině, jsem se tento jazyk naučil docela obstojně, ovšem právě teď jsem měl co dělat, abych ta slova vůbec přeložil. To se mi nakonec povedlo, ale vyvolalo to ve mně dojem, že jsem tak úplně nepobral jejich smysl. To, co na mě vykřičelo těch pár řádků, přece nemohla být pravda. Celé jsem to ještě znovu proběhl očima, ve snaze v tom najít nějaký jiný skrytý význam. Tohle byla úplná hovadina, šílenost. Odmítal jsem si to k sobě připustit. Snažil jsem se ale zbytečně. Prohrával jsem. Ta informace mi prosakovala póry do každičké buňky a vyvolávala ve mně hotové šílenství. Do celého těla se mi dával mrazivý třas, při tom jsem zřetelně vnímal stružky potu, jež se mi začaly spouštět z čela, dlaně úplně mokré, v hlavě mi hučelo a všechny vnitřnosti se mi kroutily v bolestivých křečích. Co si jenom počnu? Běželo mi mou zoufalou myslí. Tohle já nechci. Tom by mi to neodpustil.

A pak mi moje sebestředná, zbabělá a zkažená stránka mého já vnukla nápad. Ignorovat to. Odesílatel je daleko. Nikdo se to přeci nedozví. Mé svědomí se tomu ale urputně bránilo. Ty dvě stránky osobnosti ve mně sváděly nelítostný souboj a nebraly pražádné ohledy na to, co mi tím způsobují. Dělalo se mi nevolno, na omdlení, točil se mi žaludek a ten také jako první zápolení těch dvou titánů nevydržel. Prudce se zhoupnul a do pusy mi vrhnul první kyselé žaludeční šťávy. Ucpal jsem si ústa dlaní a vystartoval na záchod.

Tom

Už jsem se chtěl pomalu zvedat a jít se podívat, kde se Bill tak dlouho zdržel, když jsem uslyšel bouchnout dveře o stěnu, jak byly prudce rozraženy a následně zvuky, které značily jen jediné. Vyskočil jsem na nohy a hnal jsem se za bráškou. Pohled, jaký se mi naskytl, byl snad ještě horší, než to, co dolehlo k mým uším. Billí zuboženě klečel u mísy a zvracel snad i to, co nikdy nesnědl. Dávil se, a přitom lapal po dechu. Přiskočil jsem k němu a odhrnul mu vlasy, které mu padaly do obličeje. Svou ruku jsem mu strčil pod pravé podpaždí a přidržoval ho, protože se zdálo, že se za chvíli neudrží ani na kolenou. Přišlo mi nekonečný, než se pořídil uklidnit a dávivý reflex ustal. Hřbetem ruky si otřel ústa a zhroutil se mi do náruče. Tiše vzlykal a trhaně dýchal.
"Co se to jenom stalo, Bille? Z čeho se ti udělalo tak moc špatně?" Ptal jsem se vystrašeně, konejšivě jsem si ho houpal v náručí a bylo mi totálně jedno, že nás pozoruje máma.
"Nevím." Hlesnul téměř neslyšně se zřetelným podtónem bolesti. Muselo mu být opravdu mizerně.
"Cos dnes jedl?" Pokusila se máma pídit dál po příčině a přiklekla si k nám. Zkoumavě a zároveň starostlivě si bráchu prohlížela.
"Měl to stejný, co já. Já se cejtím úplně v pohodě." Odpověděl jsem za něj, protože Bill nevypadal, že by toho byl schopen.
"Tak potom to může bejt nějaká viróza. Tyhle sajrajty si jen tak lítaj vzduchem." Přemýšlela nahlas a položila mu dlaň na čelo. "Asi to tak bude. Začíná mít i horečku." Informovala mě. "Bille, Tom ti pomůže se trochu umýt a půjdeš si lehnout, ano miláčku? Já zatím skočím pro nějaké léky. Všimla jsem si, že máte lékárnu kousek odtud, vy tu určitě máte úplné prd. Tome, zvládneš to tu s ním? Jsem zpět do 15 minut."
"Jasně, bez obav." Ujistil jsem ji. Dostat Billa do postele přece nemůže být nijak obtížný úkol. Máma odběhla.

"Billí, vstaneme, ano? Pomůžu ti." Bráška neznatelně kývl a já jsem ho pevně oběma rukama chytil kolem pasu a vytáhl na nohy. To šlo vcelku snadno, ale Bill nevypadal, že by se na nich udržel. Ztrácel rovnováhu a nebýt toho, že jsem ho podpíral, octnul by se na zemi znovu.
"Pojď. Vypláchneš si aspoň pusu." Dovedl jsem ho k umyvadlu, vysypal jsem z kelímku naše zubní kartáčky a natočil do něj trochu vody. Bill si poslušně vykloktal a jeho hlava se mi zvrátila na rameno.
"Je mi na omdlení." Zasýpal a začínal podklesávat v kolenou. Pohotově jsem ho zachytil a vyhoupl si ho do náruče. Spěšně jsem se s jeho zesláblým tělem přesunul do ložnice a uložil ho do peřin.
"Bille, Bille, vnímáš mě?" Dožadoval jsem se nějaké jeho reakce, abych věděl, že nesplnil tu svou výhružku, se kterou mě strašil v koupelně a zlehka jsem ho popleskal po tvářích. Jeho hlava se opět sotva viditelně zakývala a velmi obtížně otevřel oči. Okamžitě se zalily slzami. "Billí, broučku, zas bude dobře, ano?" Utěšoval jsem jeho i sebe. "Zkus usnout, uleví se ti." Pokračoval jsem dál v mluvení a otíral mu z lící potůčky slané vody, které se přehouply přes řasy. Nejspíš se do něj dávala zimnice. Rozechvěla se mu brada a začínal se třást. Popadl jsem jeho deku a celého jsem ho do ní zachumlal a pro jistotu jsem přes něj přehodil i tu mou. Nechal jsem mu koukat jen nos. "Spi, hlavně neplakej. Rozbolí tě ještě i hlava." Promlouval jsem dál. Vůbec jsem nechápal, proč pořád brečí. Děsil mě. Ano, když je člověku špatně, tak může reagovat jakkoli, ale ne snad takhle. Z Billa přímo sálalo podivné zoufalství a já neměl páru, jak mu ulevit. Téměř se mnou nemluvil. A tomu, co z něj vycházelo, bylo stejně pramálo rozumět. A pak ztichnul úplně. Žádný brek, žádné tiché nářky. Usnul. Dokonce se přestal i tolik klepat. Uklidnil se a pravidelně oddechoval.

Bouchly vchodové dveře. Zprvu jsem se lekl, ale pak mi došlo, že to se jen vrátila máma. Billovi jsem vtisknul letmou pusku na čelo a honem jsem jí šel v ústrety, aby ho náhodou neúmyslně neprobudila, kdyby se za námi vřítila do ložnice.
"Pšš," dal jsem si ukazovák před ústa. "Spí." Dodal jsem na vysvětlenou a vzal od ní malou taštičku, která ukrývala pár krabiček s nějakými medikamenty.
"To je dobře." Řekla jen máma a opatrně našlapujíc se šla posadit do kuchyně. Zamknul jsem dveře od bytu a uvědomil si, že Bill mi tak dal tou svojí nevolností nevědomky prostor k tomu, co jsem zamýšlel.


betaread: Janule
 


Komentáře

1 Áďa Áďa | 2. června 2009 v 22:42 | Reagovat

mnooo, chudák Billí... ten bude hotovej z Letiny a Tom ho ještě takhle podrazí :-D no to jsem zvědavá na pokráčko :-)

2 Joana Joana | 3. června 2009 v 12:18 | Reagovat

CO SE STALO? Já to chci vědět! A chci a chci! :-D

Jsem napjatá, a nemyslím si, že mu psala Leti. Možná se pletu, což mi nevadí, ale buď jí někdo postrčil, nebo to někdo napsal za ní - a proč? Aby to zase rozvířil, aby se pomstil, nebo protže to Leti neustála a leží na kapačkách? nebo už nežije? jéé, mě nic nenapadá, co by dávalo smysl...
šmankote, ještě mu je z toho chudáčkovi tak zle...
A jestli to Tom řekne mámě a ta se pak dozví o děcku, no bože chraň... O_O

3 Klariss Klariss | 3. června 2009 v 18:23 | Reagovat

Teda, že by Billa tolik odrovnalo mimino? xD..to se mi snad ani nechce věřit, Tom by určitě pochopil, že to byla *nehoda*, když je spolu dokonce viděl:)

4 zuzana zuzana | 3. června 2009 v 21:18 | Reagovat

Som si istá, že Tom by prežil, ak by sa o bábätku dozvedel, nič iné by mu ani neostalo, že? :-) dúfam,že Bill mu to prezradí a nebudú medzi nimi tajomstvá... Ale je mi ľúto Simone, ak sa dozvie také dve šokujúce novinky v krátkom čase... Aby nám neskolabovala ako Bill, snáď je silnejšej nátury  :-D  (pri takých deťoch to asi ani inak nejde :-D )

5 Madisoon Madisoon | E-mail | Web | 5. června 2009 v 19:51 | Reagovat

A sakra, už jsem si myslela, že Tom se vzdal svého plánu na svěření se matce, ale je to přesně na opak. Za předpokladu, že se dozvěděl o tom dítěti, to s ním teda pěkně zamávalo. Jestli to bylo něco horšího - nenapadá mě co - tak bůh chraň, teda.
Ovšem musím protiřečit Simone, protože já osobně neoslazený čaj můžu:D A dokonce hodně:D Měla jsem období, kdy jsem byla schopná vypít konvici heřmánkového čaje za odpoledne, matně se mi vybavuje, že to bylo loni touhle dobou, kdy jsem se jednak učila na čtvrtletku z matiky (tzn. dvoutýdenní každodenní minimálně tříhodinové počítání, aby bylo jasno:D) a jednak jsem byla lehce posedlá heřmánkem:D No, myslím, že ten čaj by byl lepší, teď tady mám už třetí štamprli slivovice... a to jsem se o ní dneska zmiňovala v komentu k časoprostoru. To mě ještě ani nepadlo, že ji dneska budu pít:)
Tak asi tolik na téma nápoje, zbytečně obsáhle, ale to je ten víc jak 60% alkohol:) Jak se znám, zase dneska večer něco napíšu do povídky, a ráno na to budu hledět, kde se to ve mně vzalo:))  
Takže, abych to ukončila. Bojím se reakce Simone, fakt bojím. Nedivila bych se, kdyby to dopadlo špatně, protože u tebe není záruka, že bude happy end jako třeba u Janule:D Takže kdyby je navěky zavrhla, asi bych se s tím musela smířit...

6 Ainikki Ainikki | 5. června 2009 v 20:01 | Reagovat

Madisoon: Já nevím, že ze mě všichni děláte takovýho ukrutníka... Náhodou, já jsem stejnej tip jako Janule. Happyendy vyžaduju a rozhodně bych neměla to srdce kluky ve svý povídce uvrhnout v neštěstí.  ;-)

7 Madisoon Madisoon | E-mail | Web | 6. června 2009 v 10:12 | Reagovat

[6]: Tak v tom případě jsi mě uklidnila:) Budu si pamatovat, že jsi příznivce happy endů:)
Ovšem to, přes jaká neštěstí se k němu dopracuješ, to už je věc druhá... v každém případě se na to těším;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama