close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Bookmakers scrubbers II. Temný stín 17

13. července 2009 v 8:00 | Ainikki |  Bookmakers scrubbers II. Temný stín
Ahojda, lidi. Taak, pokud čtete dnešní dílek a není ještě 10:30, tak sedím v autobuse na cestě do Kolína. V již zmiňovaný čas mám příjezd, takže od něj dál až někde šprechtím se svojí novou rodinou a určitě je ve mně pěkně malá dušička. :o)
Jinak, aby jste byli informováni o tom, jak to bude od teď s povídkou. Před svým odjezdem jsem si to stihla nadepsat až do dvacátého dílu a ty kapitolky vám tady přednastavit v čtyřdenním intervalu. To znamená, že až se tu zveřejní 20. a dlouho se nebude nic dít, tak se nějak nemůžu vzpamatovat a pořád nepíšu. Ale já myslím, že než dojde na dvacítku, tak se tu objevím s nějakým info článkem, kde vám vylíčím co a jak se se mnou děje a jestli už jsem případně zase schopná tvořit. ;o)
Zatím pa

autor: Ainikki

Tom

Den se nachýlil k večeru a já pořád tvrdnul u Alice. Jenže já si tak nějak nedovedl představit, že bych opustil tuhle oázu klidu, která mi tu u ní byla poskytnuta. Navíc už bylo pozdě na to, abych se vrátil do Hamburku. K rodičům se mi nechtělo ze stejného důvodu jako včera, takže zbýval hotel a nebo Andreas. První z těchto dvou možností jsem zamítl ihned, protože by se to nejspíš neobešlo bez toho, aniž by se to rozkřiklo a opravdu netoužím číst v novinách různé spekulace o tom, proč jsem ve svém rodném městě přespal v hotelu. A Andy by asi nebyl ochotný, tak jako Ála, přijmout fakt, že se mi o jistých věcech nechce mluvit. Páčil by to ze mě tak dlouho, dokud by mě alespoň nedonutil vymyslet si nějakou povídačku, a oblbovat nejlepšího přítele se mi tedy dvakrát nezamlouvalo. S Gustavem a Georgem bych se dostal do obdobné situace a ti dva stejně ve městě nebyli. Na rozdíl ode mě, jim jejich dovolenou žádný povedený bratr nepřekazil.

Zbývalo tedy jediné - udělat ze sebe malinko vlezlého hosta a pokusit se vnutit na noc. Alice právě strčila hlavu do pokoje. Chvíli mě tu totiž nechala o samotě, protože její rodiče již byli nějakou dobu doma a ona se nejdříve odběhla přivítat s maminkou, která přišla jako první a posléze také s otcem.
"Máma dovařila večeři. Si zván ke stolu." Oznámila mi a doprovodila to milým úsměvem.
"Báječný. Potom, co jsme toho dneska spráskali, už hlady nevidím." Řekl jsem s ironií a chytl se za břicho v náznaku toho, že si nejsem tak zcela jist, zda zvládnu ještě cokoli pojmout.
"Ale, ale, neříkals mi náhodou, že chlapi toho potřebujou sníst fůru?" Pohotovou smečí ihned reagovala na moji hlášku z dnešního odpoledne.
"Dobře, něco málo se mi tam vejde. Podle toho, co bude dobrýho." Šel jsem na to od lesa. Kdoví, co jsou tu zvyklí večeřet. Ještě by se nakonec ukázalo, že se hrnu na krupicovou kaši.
"Ááá, koukám, pán je pěkně mlsnej." Prokoukla mě, ale jen se tomu pobaveně zasmála. "Neboj, jsou opečený brambory s přírodním plátkem, a pokud budeš mít zájem, tak ti k tomu přihodíme kopec zeleniny." Alice se opět rozchechtala, když jsem udělal zhnusený škleb. Za tu dobu, co jsme se znali, už moc dobře věděla, že zrovinka velkým vyznavačem zeleniny rozhodně nejsem. "Tak pojď, ty šašku." Zakroutila nade mnou naposledy hlavou a za ruku mě tahala z postele.

"Počkej! Chci se tě ještě na něco zeptat." Zastavil jsem ji. Alice se vrátila a přisedla si ke mně na kraj postele. "Nemohl bych... vadilo by ti, kdybych... tu zůstal do zítra?" Vykoktnul jsem. "Pochopitelně ve vší počestnosti." Dodal jsem překotně, aby bylo jasno, že nemám vůbec žádné postraní úmysly. Alice se vševědoucně uculila.
"Napadlo mě, že s tím přijdeš. Jasně, že můžeš. Není problém." Ujistila mě a začala se opět zvedat. "Tak jdem na tu večeři. Dělej. Máma se nemůže dočkat, až bude sedět u jednoho stolu s celosvětově známou star." Dobírala si mě. Věděla, že nemám rád upozornění na moji populárnost. Občas byl život pod hledáčkem kamery k vzteku. Raději jsem to nekomentoval a vyštrachal se na nohy.
"Moc dík." Poděkoval jsem, když jsem ji doběhl.
"Není za co." Mrkla na mě a to už jsme vcházeli do jídelny, kde bylo prostřeno pro čtyři lidi. Pán domu již seděl za stolem a četl si noviny a Alicina mamka právě z kuchyně přinášela hrnec, ze kterého stoupala pára.
"Dobrý večer. Vítejte u nás, pane Kaulitzi. Já ještě uvařila polévku. Houbová, máte rád? Dáte si?" Cvrlikala paní Mertenz a usmívala se na mě od ucha k uchu. Nejspíš prasknu. Pomyslel jsem si, ale statečně si sednul za stůl.

...

"Drž to pořádně, Tome." Okřikla mě Alice, když jsem jí asistoval s povlíkáním její postele. Naším celodenním válením se v ní, a konzumací všeho možného, jsme ji pěkně zřídili, takže bylo nutno vyměnit povlečení. Zrovinka jsem jí přidržoval rohy od peřiny, ruce zvednuté vysoko nad hlavou a ona povlak soukala dolů k opačnému konci deky. Pořád jsem ale podle ní něco kazil. Já nevím, že ženský dělaj ze všeho takovou vědu. Prostě vezmu ten kus hadru, narvu do něj duchnu a je po problému.
"Proč je potřeba držet to tak moc ve vzduchu. Upadnou mi ruce." Lamentoval jsem, ale neopovažoval jsem se to pustit. Za to, jak ta postel dopadla, jsem částečně mohl i já, takže teď byla slušnost jí pomoct to napravit.
"Vydrž... už. Už je to. Polož to." S úlevou jsem ten náklad hodil na madraci a Ála ještě zapnula knoflíky. "Dík za spolupráci." Zakřenila se na mě a já jí to oplatil. Mrskla po mně dalším šklebem a já rozhodně nezůstával pozadu. Chvíli jsme se tam tak na sebe ksichtili, dokud nás nevyrušilo zaklepání na dveře.

Alice odběhla ke dveřím a mrkla, kdo je oním narušitelem. Hned na to obrátila hlavu ke mně.
"Tome, máma chce vědět, jestli jeden nebo dva polštáře?" Snažila se působit nevzrušeně, ale já si všiml, jak jí zacukaly koutky. No jo, ty mámy, to je asi všude stejný.
"Jeden stačí." Odpověděl jsem a paní Mertenz opět spokojeně odcupitala.

"Máma taky říkala, že v tom pokoji pro hosty je zima. Už tam zapla topení, ale asi se to moc neprohřeje, tak pokud bys chtěl, tak tu postel přesunem sem."
Zaváhal jsem, ale pak jsem odpověděl. "To je v pohodě. Už tak vás otravuju dost. Pod peřinou kosa není." Mávnul jsem blahosklonně rukou.
"No jak myslíš." Pokrčila rameny. "Ale jestli seš zvyklej spát v teple, tak to řekni na rovinu, já si nevemu na svědomí nějaký tvoje nachlazení."
"Jo jasně. A domákne se to ten tvůj a rozbije mi hubu." Upozornil jsem na skutečnost, že je zadaná. Nikdy jsme se o tom klukovi moc nebavili. Vlastně jsem ani nevěděl, jak se jmenuje. Jediný, co kdy Alice mezi řečí utrousila, bylo, že je o dost starší a hodně lpí na své firmě, která mu sype pěknej balík. Takovej týpek by si ani nemusel špinit ruce sám. Najal by si nějaký bouchače a měl bych mnohem větší trable, než by byla případná rýma.
"Tak to můžeš bejt v klidu, protože žádnej "můj" už není." Pronesla chladně.
"Jak tomu mám rozumět? To jako..."
"Včera jsme se rozešli." Doplnila to své sdělení a lhostejně nad tím pokrčila rameny. Nemohl jsem si ale nevšimnout, že se bezděčně zatvářila sklesle a nevydržela se mi ani koukat do očí. Pohled se jí rozutekl po místnosti, jako kdyby právě teď bylo potřeba zkoumat vybavení jejího pokoje, které beztak znala nazpaměť.

"To mě mrzí. Co se stalo? Seš v pohodě?" Ptal jsem se účastně, a zároveň jsem měl chuť si napleskat hubu. Ona na mně poznala na první pohled, že nejsem v cajku a já si nevidím pomalu na špičku nosu. Ani jsem se nepozastavil nad tím, že člověk plný neutuchajícího entuziasmu a věčný optimista, najednou tráví den zalezlý v posteli. A přitom to není tak dlouho, co jsme se shodou náhod na tohle téma bavili. Alice si div nevykroutila na hlavě kolečko, když jsem se zeptal, jestli má vůbec taky nějaké chvilky vyhrazené k obyčejnému lenošení. Jak není věřící, tak nečinnost považuje pomalu za hřích.

"Ale jo. Více méně. Ono se k tomu schylovalo už delší dobu. Nikdy to mezi náma nebyla nějaká horoucí láska. On mě spíš měl jako hezkou ozdobu po svém boku, ale myslím, že mě nikdy jako partnera pořádně ani nebral." Vehementně se snažila působit statečně, ale já z ní neměl tak úplně pocit, že by jí to alespoň minimálně nebylo líto.
"Mělas mi to říct. Už dávno jsme si o tom mohli promluvit. Vlastně prdlajs... jsem idiot. Mělo mě to napadnout samotnýho." Kál jsem se, ale poněkud s křížkem po funuse. Připadalo mi, že jako přítel jsem totálně pohořel.
"Není o čem, vážně. Kdybych měla potřebu o tom mluvit, tak ti to řeknu. Já jsem jen strašně ráda, žes tu dnes byl. To mi pomohlo a bylo to plně dostačující." Ujišťovala mě a dokonce se jí povedlo slabě se pousmát.
"Je to kretén. On vůbec netuší, jakýho pokladu se vzdal." Nenapadlo mě vhodnější povzbuzení. Jestli mi něco fakt nešlo, tak utěšování, možná proto, že jsem se v podstatě nikdy v ničem tomu podobném neocitl. Jo, když mě Bill odmítal, bylo to špatný, ale rozchod se mi zatím vyhýbal. Ono se v podstatě není čemu divit, když jsem s nikým, krom bratra, dlouhodobě nebyl. Alice ale nevypadala, že by si chtěla na mou neohrabanost v téhle situaci stěžovat, a když jsem ji objal a téměř celou schoval ve svém náručí, zdála se mi docela spokojená a o poznání klidnější.

"Ano, mami?" Velice neochotně jsem se od ní musel odtáhnout, protože se mi rozdrnčel telefon. Mámu jsem neměl důvod ignorovat, takže jsem hovor přijal. "Jo, jsem pořád u Alice. Jak to vůbec víš?" ... "Aha. On je u vás Bill." Po zaznění téhle informace jsem vrhnul na Alici omluvný pohled a odešel jsem hovor dokončit za dveře. Neubíralo se to totiž úplně ideálním směrem a já se před ní se svým rodičem nechtěl dohadovat. "Jo. Věř tomu, že mě jeho chování mrzí mnohem víc než jeho." ... "Ne. Budu spát u Alice." ... "Ne, mami. Nechci s ním mluvit a nepřijedu." ... "Napsal do Ameriky?" Tohle mě docela překvapilo. Nečekal jsem, že se můj zabedněný bratr vydá po té správné cestě tak brzo. Po tom jeho včerejším divadle jsem počítal s mnohem delší prodlevou, než tu jeho makovici napadne něco rozumného. Tohle jeho rozhodnutí bylo ale jisto jistě částečnou zásluhou rodičů. Kdyby se náš ublížený chlapeček nejel schovat pod máminy sukně, tak bychom se určitě ještě nehnuli ani o píď. A možná ho jenom podceňuji. Nemohl jsem tušit, co všechno se odehrávalo v jeho hlavě po dobu, kterou jsme spolu nebyli. "Dobře. Tak já se u vás stavím, ale až ráno. Alice už se mnou počítá a mně se to nechce odříkat." ... "Ne, mami. Nerozmyslím si to!" Vyjel jsem na ni trochu příkřeji. Nehodlal jsem se k tomu ale nechat donutit. To by to měl chlapec moc jednoduchý, a navíc, o mně se zatím zdaleka nedalo říct, že by mě na něj přešel veškerý vztek. Však on ještě jednu noc beze mě vydrží. "Jasně. Čau." Odlehlo mi, když jsem ten hovor mohl ukončit a pro jistotu jsem vypnul celý telefon, kdyby si snad bráška dodal odvahu a chtěl mě přemlouvat ještě sám. Ono mu neublíží, když ho malinko vytrestám. On se mnou cvičil už dostatečně. Myslím tedy, že mám nárok na to, ukázat mu, že nejsem žádný jeho hej nebo počkej, který bude skákat tak, jak on píská. Člověk si musí svou milovanou polovičku zasloužit a pečovat o ni, a ne očekávat, že kolem něj bude pořád jen skákat ten druhý a on nebude muset hnout ani prstem.

"Jeď za ním." Pronesla Alice ihned po mém návratu do pokoje.
"Ne, mám jinej program. Nebo už mě tu nechceš?" Tahle otázka ode mě nebyla vůči ní tak úplně fér, ale ze mě to vyletělo, aniž bych se nad tím nějak víc zamyslel.
"Samozřejmě, že ano. O mě ale nejde. Myslím, že bys měl jet." Trvala si na svém.
"Alice, prosím. Ještě ty s tím začínej. Já, prostě... ještě asi nejsem připravenej na to ho vidět, chápeš?" Rozhodil jsem rukama v zoufalé snaze jí přesvědčit, aby nenaléhala a nechala to být.
"Dobře. Jak myslíš... Tak co teda s tou postelí, budeme jí přesouvat?"
"Jo." Odpověděl jsem stručně a zazubil se na ni.

...

"Je u sebe v pokoji." Byla po pozdravu první věc, kterou máma řekla, když jsem přijel ráno domů. Jen jsem kývnul na srozuměnou. Nemělo smysl to již dál protahovat. Beztak by mi neprošlo, kdybych kolem ní prošel a nenamířil si to za Billem, ale kamkoli jinam. Například do kuchyně, ze které se linula vůně čerstvých palačinek, pokud mě tedy můj čuch neklamal, až mi z toho zakručelo v žaludku. Jenže ode mě se prostě očekávalo, že se hnedle vydám na usmiřovací misi, tudíž jsem si to loudavým krokem šinul do patra. Neklepal jsem a rovnou hmátl po klice, než jsem ji však stisknul, naposledy jsem se zhluboka nadechl a vydechl a teprve po dostatečném dodání si odvahy jsem vlezl dovnitř.

Bill seděl na židli u psacího stolu, čelem otočený ke dveřím. Zřejmě věděl o mém příjezdu a očekával mě. Jak mě spatřil, pohnul se trupem, jako kdyby chtěl vstát, ale pohyb nedokončil. Zaváhal, v obličeji kajícný a částečně vystrašený výraz. Pravděpodobně se obával mojí reakce. A popravdě, ani já sám netušil, jak se zachovám. V plánu bylo udržet si určitý odstup a chlad, ale teď, když jsem ho viděl, tak krásného, omlouvajícího se již pouhým pohledem, mé přesvědčení být tvrdý se pozvolna vytrácelo.

Nakonec se ale přeci jen osmělil, vyskočil na nohy, pár rychlými kroky došel až ke mně a vrhnul se mi do náruče. A já si připadal přemožený. Měl bych ho snad teď od sebe odstrčit? Vždyť by mi to zlomilo srdce...

betaread: Janule
 


Anketa

Hlásím se mezi pravidelné čtenáře povídky Bookmakers scrubbers, a i když nekomentuji, tímto o sobě dávám vědět.

☼ → ♥ 100% (36)

Komentáře

1 Nicy Nicy | Web | 13. července 2009 v 18:45 | Reagovat

Jeee tak to byl hrozně pěknej dílek :) Alice je fajn :) A Bill se snad vzpamatoval... Tyjo, Tom je nějakej hrozně rozumnej :) a hroznej sympaták :)

2 Madisoon Madisoon | E-mail | Web | 14. července 2009 v 14:16 | Reagovat

Skoro dva týdny jsem byla pryč, bez přistupu na net, jako každoročně. Dneska jsem se vrátila a kontroluju, co je kde nového a co mě čeká na čtení... Bookmakera dočtu jen co budu mít trochu času, abych si to vychutnala a napíšu ještě jeden komentář, k tématu:) Ale musela jsem sem napsat hned teď, když jsem si přečetla, že odjíždíš na rok do Německa  ??? .To mě překvapilo víc než všechny Tomovy články dohromady, včetně Billovy nové fotky :-D
Už je sice pozdě, podle všeho už jsi dávno pryč, takže ani nevím, jestli si tohle přečteš, ale každopádně ti přeju hodně štěstí:) Ať se ti tam líbí a jsi spokojená. V takových situacích se mi vždycky vybaví snad nejpravdivější citát, který znám: "Duše je místem sama o sobě; dovede změnit peklo na nebe, a nebe na peklo." Takže spokojenost je důležitá :)
Odvaha ti rozhodně nechybí, já bych si tam rozhodně netroufla, i když mě tyhle věci lákají... možná tak ještě kdyby tam mluvili anglicky, ale jinak jsem ztracená :-)
Chtěla jsem ti odpovědět na komentář, že dílů, které budou mít dvě části, bude teď víc, ale předpokládám, že na čtení stejně nebudeš mít čas a asi ani náladu, takže tohle je jen informace navíc :-) Už to ukončím, stejně to nemá hlavu ani patu, jak mě to dneska překvapilo:) Měj se krásně, budu se těšit na informace, které nám časem poskytneš o tom, jak se ti daří:)

3 Ainikki Ainikki | 14. července 2009 v 21:17 | Reagovat

Madisoon: Svuj internet jeste nemam, ale komentare si muzu cist u sebe na mobilu. Kdy bude netusim, protze pani mi to zprovoznit neumi a chlapa jsem jeste nevidela, ten je nekde na sluzebce, takze to bude az se vrati, coz by melo byt az pristi tyden. Momentalne jsem na jejich pocitaci, ale nikdo o tom nevi, tak to nechci moc pokouset. :-D

4 Ainikki Ainikki | 14. července 2009 v 21:22 | Reagovat

Madisoon: A jinak k ty mi odvaze... Ona temer zadna neni, ale vzhledem k tomu, jak blbi to bylo doma, se mi tphle zdalo jako lepsi reseni ;-) Uvidime jestli to vydrzim, protoze s moji n2mcinou je to fakt hodne spatny, ale zase na druhou stranu jsem chytla desne prijemnou pani. O detech radsi nemluvim, to jsou silenym zpusobem rozmazleny parchanti, ale jak to tak pozoruju na tech detskejch hristich, kam docela gojne chodime, tak jsou takovy vsechny nemecky deti. Vubec nechapu, jak jim muzou ty rodice vsechno tolerovat, protoze obo je to fakt na zblazneni. Pani nad nima sice krouti hlavou, ale nechava je bejt, takze efekt v podstate nula.  :-? No ale nic, ja radsi koncim a pokusim se zase o sobe dat vedet. pa :-)

5 Áďa Áďa | 14. července 2009 v 22:59 | Reagovat

krásná kapitolka :-) hehe, však on by se Bill dal odstrčit :-D ale lepší, když na to budou spolu :-) Alice mi je líto, snad to bude lepší... mohla by jít ke Kaulitzům do trojky :-D
a jak je v Německu, povídej přeháněj! krom rozmazlenosti malých písklat :-)

6 Kattys Kattys | E-mail | 15. července 2009 v 22:26 | Reagovat

A neříkala jsem, že je Alice bez přítele? Říkala! :))) No jo, tak teda asi pouze dočasně, ale pevně doufám, že Tom nebude ten novej. Přítel, myslím :) Ale snad ne, když se dali s Billem zase dohromady. Teda dali se dohromady, ne? No vida, jak to jde, stačí napsat do USA a je to :-) Tak ale teď jsem vážně zvědavá, jak to bude dál. No, já jsem napnutá u každého dílu, ale teď tedy obvzlášť :-)
Já to sice melu furt dokola a nejsem schopná vymyslet nic originálnějšího, ale když tohle byl zase tak báječnej dílek :)

7 Ainikki Ainikki | Web | 15. července 2009 v 22:35 | Reagovat

Kattys: Ano ano, říkala, ten rozchod byl malinko nad plán, mně se tam holt hodila malinko zhrzená. V první řadě s Bookmakera s tím přítelem byla docela spokojená, tam jsem ani neuvažovala nad tím, že by to mohl být nějakej starej movitej blázen, jo holt občas jsou povídkové cesty nevyspitatelné.  :-D
A jestli se Tom s Billem dali dohromady... No... zatím se to tak tváří, v dalším díle to bude malinko vostrý, k něčemu tam dojde... ale proč já to tady tak blbě nakusuju, tobě se pak na ten pátek bude čekat o to hůř. Já jdu radši spát, abych stihla ráno udělat těm malejm smradům snídani.  :-)

8 Kattys Kattys | E-mail | 15. července 2009 v 23:28 | Reagovat

Pátek? Jakej pátek??? Já myslela, že už zejtra!!! Já bych teda do ciziny vycestovat nemohla, vždyť neumím počítat ani do čtyřech!!!!! :-)
Ach jo, to zas budou nervy. Vůbec se neodvažuju domyslet, co jsi zase na ty dva chudáky přichystala. :-)
A tak já už jdu taky radši spát, i když, na rozdíl od tebe, chystám zítra snídani jen sama pro sebe, heč :-) A co vůbec takový německý děti snídají? :-)

9 Ainikki Ainikki | Web | 16. července 2009 v 8:31 | Reagovat

Kattys: Všechny možný i nemožný druhy cornflakes smíchaný dokupy a s mlíkem, k tomu pijou actimel. Nic jinýho. Já to zrní žeru s nima (sice mi koupili nějaký míň sladký), takže jsem docela zvědavá, kdy mi začne lízt krekem.  :-D

10 Kattys Kattys | E-mail | 20. července 2009 v 23:11 | Reagovat

No jo, zrní :-) To mě taky mohlo napadnout, úplně vidím ten Billův tragický výraz: "Došlo mléko, není čím si zalít cornflakes" :-)

11 Madisoon Madisoon | E-mail | Web | 22. července 2009 v 9:49 | Reagovat

Ten konec byl roztomilej a zdánlivě to vypadá, že jsou usmíření, ale ještě nebudu chválit dne před večerem:) Radši se rovnou podívám dál, ať vím, jak to ti dva vyřešili:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama