close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Reinkarnace 10.

21. října 2009 v 1:00 | Ainikki |  Reinkarnace
autor: Ainikki
Bylo chvilku po druhé hodině v noci, zjistila Elke, když rozespale zamžourala na display svého telefonu. Tak přeci jen se jí povedlo usnout. A to si myslela, že v sedě na křesle to snad ani nejde. Ovšem teď ji probralo Billovo tiché kňourání a naříkání. Převaloval se neklidně na posteli a pofňukával. Zvuky pomalu sílily a nic neříkající sténání se měnilo ve srozumitelná slova.


"Tomi, lásko. Neodcházej, prosím. Tomi, moc prosím." Úpěnlivě volal. Elke se co možná nejrychleji vyhrabala z deky, v které byla zabalená, a spěšně přiskočila k posteli. Lampičku na nočním stolku zastínila bavlněným šálem, který měla obtočený kolem krku, a rozsvítila ji. Tlumené světlo ozářilo tvář jejího kamaráda, a ona tak mohla vidět, že jeho obličej je znovu celý mokrý od slz. Bylo jí ho tak nepředstavitelně líto. Pomalu už přestávala doufat v to, že se Bill ráno probudí a jeho bolístka bude alespoň nepatrně menší. Tohle zranění bude potřebovat nejspíš mnohem více času na uzdravení.

"Ššš, Billí, klid. Je to jen sen. Jsem tady u tebe. Je to v pořádku." Šeptala tiše. Neměla v úmyslu ho úplně probrat. Bála se toho, že by pak nebylo možné znovu ho ke spánku přimět. Chtěla jen tu nepříjemnou noční můru odehnat, a tak ho konejšila šeptanými slůvky, přitiskla se k němu, aby podvědomě cítil něčí blízkost a stírala mu z tváří ty přívaly slané vody.

Kupodivu to zabíralo. Netušila jestli jejím přičiněním. Možná jen končila snová fáze, a Bill se propadal do hlubšího spánku, kde již žádné sny nebývají. Každopádně jeho zoufalé výkřiky postupně odeznívaly, přestal se vrtět a znovu pravidelně oddechoval. I Elke se opět začínal zmocňovat spánek. Ani si neuvědomila, že pozapomněla vstát a přesunout se zpět na křeslo. Usnula přitulená k Billovi s rukou ochranitelsky přehozenou přes jeho trup.


Otec Áje se před spaním, tak jak to míval ve zvyku, procházel dlouhými palácovými chodbami. Říkával, že si tak třídí myšlenky, aby ho v noci již nic nevyrušovalo ze spánku, a protože měl plnou královu důvěru, měl přístup bezvýhradně do celého paláce. Nebylo tedy divu, že se během své procházky zatoulal i před panovníkovy komnaty. Obvykle tam bývalo ticho. Tutanchamon v tuto dobu většinou spával, a když ne, nedělal nic, co by jakkoli narušovalo klid na chodbách. Dnes se k němu ale donesl pištivý, rozčilením a nenávistí podbarvený hlas jeho manželky.

Nechal by to být, ale on věděl, že tuhle noc měl mít král na návštěvě někoho úplně jiného, a ne svoji ženu. Pod tíhou nepříjemného tušení tedy neohlášený vstoupil dovnitř. Viděl jen míhající se stíny vzadu u bazénku, když ale došel až tam, po Anchesenpatooně nebylo ani památky. Musela ho zřejmě slyšet přicházet, nebo byla prostě jen na odchodu a stačila tak učinit dříve, než dorazil on. Jediné, co tedy v místnosti spatřil, byl Heremheb, jak v náručí svírá bezvládné tělo mladého muže, kterého viděl vyrůstat, vzdělával ho a vychovával, miloval jako vlastního syna.

"Co se tu stalo?" Dožadoval se nějakého vysvětlení s jasným podtónem zděšení a šoku v hlase. Nebyl připravený o něj tak brzy přijít. Egypt na to nebyl připravený. On byl tak nadějným panovníkem. Stačilo ještě pár let, aby se z chlapce proměnil v suverénního vládce.
"Přišel jsem pozdě." Řekl zhrzený Heremheb v odpověď. Bylo z toho znát, že si celou situaci vyčítá. Ájeho ovšem ani na prchavý okamžik nenapadlo, obvinit z faraónovy smrti jeho. Věděl, jak moc pro sebe znamenají, a to se znali tak krátce. "Otrávila ho. Dozvěděla se o nás. Kdybych nepřipustil, aby mezi námi…" Nedopověděl. Zlomil se mu hlas pod tíhou bolesti, která ho neustále spalovala a neměla se k ústupu. Co jen si bez něj počne?

"Jen si nic nevyčítej, ano. Ty jediný jsi dokázal na jeho tváři za poslední roky vykouzlit skutečně nefalšovaný úsměv. Věř, že kdyby věděl, jak to dnes skončí, a měl možnost si vybrat žít, ale bez tebe, anebo znovu umřít v tvém náručí, vybere si tu druhou z možností. Ty jediný jsi ho udělal šťastným a nezáleží na tom, na jak dlouho." Áje se snažil zmírnit utrpení, které se usadilo ve vojákově duši, ale na slova útěchy bylo ještě brzy. Ztráta byla příliš čerstvá, než aby je dokázal vstřebat a ulevila mu. Přesto za ně byl svým způsobem vděčný. "Teď mi jen pověz. Co to tu Anchesenpatoona vykřikovala? Znělo to skoro jako…"
"Kletba." Heremheb zašeptal to slovo, doplňujíc Ájeho domněnku.

"Dobře. Jsi schopný mi říct, čeho přesně se to týkalo?" Heremheb možná jejím slovům mnoho váhy nepřikládal, zdálo se mu absurdní, aby mohl zapomenout na někoho, koho tak moc miloval, ovšem Áje nehodlal nic podcenit. Znal moc některých kleteb a jejich sílu, když byla vyřčena ústy nejvyšší velekněžky, kterou Anchesenpatoona, jakožto první králova manželka, představovala a zajímal se také o to, jak se jich případně zbavit. A také, na rozdíl od Herebheba, byl i pro svůj žal schopen racionálně uvažovat a okamžitě řešit problém, který tu před nimi vyvstal. Cítil povinnost těmto dvěma chlapcům pomoci, co mu jen jeho možnosti dovolí.

Heremheb v sobě ovládl vzlyk a dalším slzám již nedovolil, aby se přehouply přes hradbu řas. Ten stařík část svojí pragmatičnosti musel přenášet i na něj.
"On princ," začal s příběhem od začátku, "když umíral, slíbil mi, že se znovu sejdeme v novém životě a tam už nám bude umožněno být spolu. Ona všechno slyšela a popudilo ji to. Chtěla, abychom umřeli spolu. Mluvila něco o tom, že až se znovu uvidíme, odvrhnu ho od sebe, a on žalem znovu zemře." Stručně odvykládal tu situaci tak, jak si ji zhruba vybavoval. Strašně špatně se mu k tomu vracelo. Ty vzpomínky ho mučily.

"To není dobré." Zamumlal si stařík sám pro sebe.
"Říkal jste něco?" Chtěl vědět mladý muž, protože slova otce Ájeho se mu nepodařilo postřehnout.
"Nic, nic, chlapče. Všechno vyřešíme a já ti slibuji, že spolu znovu budete. Nejdřív se ale musíme postarat o to, aby se panovníkovi dostalo všech posmrtných poct a balzamovači již začali pečovat o jeho tělo. A samozřejmě Anchesenpaatona nesmí uniknout trestu." Dodal ještě. Heremheb se chtěl zprvu bránit a svou lásku nehodlal pustit ze svého sevření. Věděl ale, že je to nutné, a on s ním v náručí nemůže setrvat navěky. Uposlechl tedy.


Elke se znovu probrala až nad ránem. Do pokoje se skulinami mezi zataženými žaluziemi protahovalo první nesmělé světlo, a díky tomu už mohla rozeznat obrysy věcí v pokoji. Bill ještě spal. Opatrně od něj vstala a přitáhla mu přikrývku, která mu během noci sjela níž, znovu až ke krku. Rozhodla se jim oběma dojít pro něco čerstvého na snídani a jen doufala, že to stihne dříve, než se Bill probudí. Jako myška se vykradla z Billova pokoje, neopomněla si vzít jeho klíče, aby se dostala zpět dovnitř, a nehlučně za sebou zavřela dveře. Dala se do rychlého kroku a vrátnicí na koleji již téměř sprintovala, jak moc se chtěla vrátit zpět co nejdříve. Malé pekařství za rohem mělo otevřeno, to znamená, že nemohlo být méně jak šest hodin ráno. Teprve teď ji napadlo zkontrolovat čas. 7:35. Pozdní podzimní rozednívání bylo dosti matoucí. To znamenalo, že nebylo zase tak časně. Tedy pro ni určitě, ona spávala většinou celé dopoledne, ale pro Billa ne. On býval ranní ptáče. Tenhle poznatek ji donutil k ještě většímu spěchu. Koupila čerstvé croissanty s vanilkovým pudinkem, pár sýrových housek a čokoládu. Mléčnou s oříšky. Tu má Bill rád a ona předpokládala, že sladká dobrůtka by mu mohla udělat alespoň malinko dobře. Převzala si svůj nákup od prodavačky a stejně rychlým tempem se vracela zpět.

Neskonale se jí ulevilo, když opatrně vklouzla do pokoje a zjistila, že Bill ani nezměnil polohu od doby, co odešla. Rozhodla se toho využít a přípravu snídaně dotáhnout do konce, aby mu ji tak mohla donést skvěle naservírovanou rovnou do postele. V koupelně do varné konvice napustila vodu a dala ji vařit. Do dvou hrnečků nasypala trochu černého prášku a do obou přidala ještě bohatou porci cukru. Ani jeden z nich si vrásky z přebytečných kil dělat nemusel. Jedli hodně a všechno, a přesto zůstávali stále hubení. Výhoda k nezaplacení. Elke by nesnesla, kdyby si musela hlídat každé sousto tak, jako to dělala většina jejích kamarádek. Konvice o chvilku později cvakla a ona horkou tekutinu přilila do hrnečků. Ten Billův postavila na malý tácek, položila na něj dva croissanty a pár kostiček čokolády. Spokojená se svojí malou kuchařskou přípravou, to celé dopravila na noční stoleček vedle postele a nahnula se nad něj, aby mu viděla do tváře. Načasování bylo perfektní. Billova víčka se párkrát zachvěla a zpod nich na ni vykoukly dvě hnědé duhovky. Elke se až lekla, když v nich uviděla tu stejně zmučenou bolest jako včera. Nechtěla na sobě ale dát nic znát a vykouzlila na tváři povzbudivý úsměv.

"Dobré ráno, Billí. Cítíš tu vůni? Mám pro tebe skvělou snídani." Mrkla na něj, a už mu přistrkovala pod nos tácek s pochutinami.
"Nemám hlad." Zaskuhral rozespalým hlasem Bill a neochotně se škrábal do sedu. Tác mu přistál v klíně. Elke tak trošku počítala s odmítavou reakcí, ovšem nehodlala ji vzít na vědomí.
"Snídaně je důležitá. Dej si aspoň trošku." Přemlouvala ho.
"Elke, já vážně nechci. Nemám na to vůbec chuť." Trval si Bill tvrdohlavě na svém.
"Bille, prosím, nechovej se jako malej. Vím, že se asi cejtíš pod psa, ale něco jíst musíš. Nepomůžeš si, když se ještě zhroutíš z hladu." Vyčinila mu rázně. Nebylo ale zbytí. Pokud na něj půjde v rukavičkách, ničeho nedocílí.
"Trochu kafe bych mohl." Kapituloval nakonec částečně Bill a vzal si hrneček do rukou. Elke neuniklo, že se mu zlehka chvějí. Nezdálo se ale, že by to na sebe díky tomu vycmrndal, tak raději dělala, že to nevidí. Až všechno přebolí, tak se vytratí i tyhle drobné neduhy.

"Představ si, že ta babka, co prodává tady u nás v pekárně, je snad asi znova těhotná. Kolik jí tak asi může být? No na čtyřicítku už jí táhne určitě. Nebo možná jen přibrala, ale fakt ti vypadá hrozně… A ten profesor mě zase tak rozčílil! No co si o sobě vůbec myslí, dědek jeden plesnivej, plešatej…" Během Billovy snídaně Elke doslova mlela o všem možném. Vedla si nekonečný monolog, plný samých nedůležitostí, ve snaze za každou cenu strhávat na sebe pozornost a odvracet ji tak od možnosti, že by Bill opět začal o svém malém problému. Sice nevypadal, že by ji poslouchal, tedy nijak nereagoval. Ale během toho jejího brebentění do sebe dostal i pár soust toho sladkého pečiva a jednu kostičku čokolády, takže si Elke nakonec nepřipadala ani tak moc hloupě. Více nesmyslů jako za tuhle chvilku totiž ze sebe snad v životě nedostala, a to ona byla přitom přímo expertkou na tlachání bez zdánlivé myšlenky.

"Jsem rád, že jsi tu zůstala." Vypadlo konečně z Billa, když se vrátila z koupelny, kde byla omýt ty dva špinavé hrnky od kávy.
"Žádnej problém. Ty bys to pro mě udělal taky." Usmála se na něj a pohladila ho ve vlasech. "Půjdeš dnes do školy?" Chtěla vědět, i když nepočítala se zamítavou odpovědí. Bill hodiny nevynechával, ani ty méně důležité, které měl na programu dnes, takže by si teoreticky mohl menší lenošení dovolit, vzhledem k tomu, že se nejspíš po včerejšku nemohl cítit zrovinka nejlépe.
"Ne." Vypadlo z něj stručně a Elke se neubránila údivu. "Vezmeš mě za Tomem?" Upřel na ni pohled plný prosíků.
"Bille, proboha." Vydechla Elke bezradně. "Tebe ten nápad ještě nepustil? Věř mi, tohle je to poslední, co bys měl udělat." Opět se rychle jala mu tu myšlenku vyvracet. "Bille, koukni. Nehodíte se k sobě. On není na nějakou romantickou lásku a vodění za ručičku. Není na jakejkoli vztah. A jestli teď za ním přiběhneš, tak se ti akorát tak vysměje…"
"Lžeš!" Labilně se Bill rozkřikl a přerušil tak snahu Elke mu cokoli vysvětlit. "Vůbec ho neznáš. On umí milovat. Je to ten nejněžnější člověk, jakého jsem kdy poznal, a jestli mi nehodláš pomoct, tak odejdi!" Zoufale se ho snažil bránit a přesvědčit tak zelenovlásku o tom, že se mýlí. Znělo to ale spíše tak, že se o tom snaží přesvědčit sám sebe. Byl nepředstavitelně podrážděný. Nutně ho potřeboval mít vedle sebe a nikde neviděl ani náznak toho, že by k tomu mělo v nejbližší době dojít. Do Elke vkládal dost svých nadějí. Myslel si, že by mu to celé mohla hodně usnadnit, když mu nevyvrátila to, že ho zná. Ona ale odmítla. V jeho očích se najednou z nejlepší kamarádky proměnila ve zrádce, který mu šlapal po štěstí a házel jenom další klacky pod nohy. A on tak zoufale potřeboval něčí pomoc, podporu, protože se cítil tak moc slabý a unavený. Nedovedl si představit, že by se sám měl začít shánět po tom, kde se pohybuje místní basketbalová hvězda. Už jen ta myšlenka, že by měl vstát z postele, běhat po celém kampusu, a snažit se na něj doptat, z něj nepředstavitelně vysávala energii, stejně tak jako každá minuta bez něj.

"Bille, tak to není. Uklidni se, ano. Já ti přece chci pomoct. Chci pro tebe to nejlepší a to ten kluk skutečně není, chápeš to? Znám ho."
"To já taky, a ta tvoje verze je úplný nesmysl. Už nechci poslouchat ty tvoje jedovatosti. Řekla sis k tomu svoje, a teď odejdi!" Zdůraznil znovu svůj požadavek, že už si dál nepřeje, aby u něj zůstávala. Nechce mu pomoct, a tak se přátelé nechovají.
"Bille…" Zašeptala nevěřícně. Takhle chladný snad ještě nikdy nebyl. Ten Bill, kterého ona znala, by ji od sebe nikdy nevyhodil.
"Běž, prosím, ano. Nemám sílu to už opakovat."
"Jak myslíš. Ale přijdu se na tebe podívat zítra. Třeba se už budeš chovat rozumněji." Dodala si ještě spíše pro sebe s rukou na klice. Neotočila se na něj a rychle ji stiskla. Kdyby to udělala, určitě by se neubránila lítostivým slzám, protože Billův vyhazov jí rozhodně dost ublížil. Měla ale v plánu odpustit a rychle to přejít. Byl zraněný, měl zlomené srdce. Takový člověk si tak úplně neuvědomuje, že by některými slovy mohl ublížit lidem, které měl rád a kteří vždycky stáli za ním. Jednoduše teď jeho bolest byla mnohonásobně větší, než schopnost přemýšlet nad ohleduplností.

Když uslyšel cvaknutí dveří, svezl se zpět na polštář a smotal se do těsného klubíčka. Už zase se mu chtělo plakat, ale slzy nepřicházely. Jen prázdno. Nikdo mu nezbyl. Cítil, jak jeho tělem otřásla první vlna nepříjemné zimnice a bezděčně se zachvěl. Začínalo mu být zle i po fyzické stránce a měl čím dál větší strach…

betaread: Janule
 


Anketa

Jsem pravidelný čtenář povídky "Reinkarnace"

<3 <3 <3 100% (76)

Komentáře

1 Kattys Kattys | E-mail | 21. října 2009 v 6:11 | Reagovat

No... to je tedy vážně síla! Hmmm... tak Elke nezabírá, ale ta její snaha pomoci byla skutečně milá, je to sympatické děvče. :-) Teda až na tu čtyřicetiletou babu z pekárny, to bylo jako co?!? :)))) Život přece začíná až po čtyřicítce, ne? Jsem teda někde četla. :))) No nic, zpátky k Billovi. Takže on teď bude pobíhat po škole a hledat Toma? Na to se tedy vážně netěším. Ale jinak se na další díl těším pochopitelně moc a moc. :-)

2 MissNika MissNika | E-mail | Web | 21. října 2009 v 7:45 | Reagovat

Jé, to byla rychlost:D Super dílek, jenom mě trochu zamrzelo to, jak se chová k Elke... Teď mě napadá... Doufám, že se z ní nevyklube nějaká záporná postava z minulosti? Třeba ta Egypťanova manželka:D To by byl ale velký gól:D
Jestli Bill bude pobíhat o škole tak to bude taky stát za to. Ale proč to neudělat jednoduše a nezjistit si, kdy mají zápas:D No nic to jsou zase moje dedukce:D
Jsem zvědavá na další pokračování... Fakt pěkný:D

3 Terezka Terezka | 21. října 2009 v 17:42 | Reagovat

Achjooo... :-( No tak to jsem zvědavá, co se z toho vyklube. Tom sám nepřijde stoprocentně, Bill není ve stavu, kdy by ho zvládnul shánět a Elke si k tomu řekla svoje. Počkám si na tvoji verzi, Ainikki. Já mám takovou radost, že jsi dostala to volno a zase píšeš.  :-D

4 zuzana zuzana | 21. října 2009 v 19:28 | Reagovat

Nechcem sa chváliť, ale pri obidvoch posledných dieloch mi vyšla moja domnienka, že "zajtra by sa tu mohlo niečo objaviť" :-)
Chúďa Bill :-( Ale na jeho mieste som na tom rovnako... Snáď ho Elke podrží a bude s ním mať ešte chvíľku trpezlivosť, možno sa dokonca sama zahrá na dohadzovačku a pôjde presviedčať Toma (akými argumentami neviem, možno mu bude vyhrážať smrťou :-D ), čo sa mi zdá ale veľmi nepravdepodobné. Pravdupovediac, som v slepej uličke a vôbec netuším, ako sa to vyvinie... Ale chýba mi tu Tom a dúfam, že v budúcom dieli bude o
ňom nejaká zmienka, aj keby len okrajovo...

5 Joana Joana | 21. října 2009 v 22:32 | Reagovat

Mno, myslím, že by Billyboy udělal nejlíp, kdyby se učesal  vyrazil za panem profesorem, hlavně ať se neutápí v žalu a jde se proběhnout kampusem, třeba mu to dodá barvičku a až objeví tělocvičnu, bude vypadat k sežrání (ne že bych si myslela, že mu to pomůže, kletba je hold kletba) Ale chápu, že je to takové stvoření křehké a nepraktické, že se je schopné ztratit cestou mezi budovami, nehledě na to, zda vůbec tuší, co je basketball :-D
Hlavně ať se nenechá Tomem zneužít nebo nevím, ale pochybuju, že k tomu bude teď hned příležitost (klidně mne vyveď z omylu) ;-)

6 Ainikki Ainikki | Web | 21. října 2009 v 22:52 | Reagovat

Joana: No, on se hlavně Billík jen tak snadno nezvedne z postele. Neříkám, že by nemohlo dojít k tomu, že se vyhecuje, zatne zuby a i přes špatné fyzické síly se ven nevyškrábe, každopádně bych mu to moc nedoporučovala... :-|

7 Lorett Lorett | Web | 21. října 2009 v 22:59 | Reagovat

Áááááaaah mám mdloby? *yahoo* jdu číst!!!! :-D

8 Joana Joana | 21. října 2009 v 23:46 | Reagovat

Ainikki: Tak ho necháme vyhajinkat a vyplakat a vycivět do zdi, nebo co plánuje dělat:o)
a budeme se věnovat Tomíkovi? prosíííím

9 Joana Joana | 21. října 2009 v 23:46 | Reagovat

prosííííííííííím

10 Joana Joana | 21. října 2009 v 23:46 | Reagovat

prosíííííííííííííííííííííííííííím

11 Joana Joana | 21. října 2009 v 23:47 | Reagovat

smutně koukám?  :-)

12 Ainikki Ainikki | Web | 22. října 2009 v 11:01 | Reagovat

Joana: Šmajrá,zrovna včera jsem to probírala s Janulí. Tom by se vám teď akorát zprotivil, protože u něj se nic nezměnilo. Pořád stejnej kretén... :-D

13 Lorett Lorett | Web | 22. října 2009 v 14:19 | Reagovat

[12]: My víme, ale tak jako přeci víš.. Nám se Tom nezprotiví, nanejvýš na něj budeme silně naštvaní, ale s tím už všichni dojednoho počítáme ;)

14 Joana Joana | 22. října 2009 v 15:57 | Reagovat

[12]:  :-D  :-D  :-D bude to naše chudinka zmatená arogantní, na pár facek, mě je to jasné, ale tak doufám, že se někdy v posledním dílu probere z demence, takže bych na něj klidně nějaký ten komentář vrčela ;-)
vrrrr :-P  

15 Madisoon Madisoon | E-mail | Web | 24. října 2009 v 13:12 | Reagovat

Jé, dva díly na mě čekají, to je super. Pár dní jsem byla v Praze, úspěšně jsem nakoupila v Bontonlandu a kulturně se obohatila na památkách a divadlech, nachodila přes padesát kilometrů a naučila se jezdit metrem... ale všechno jsem to přežila a úspěšně se vrátila:-)

Bill mi ve chvíli, kdy poslal Elke pryč, připadal víc jako Tutanchamon než jako Bill. Sice už bylo tuším v minulém díle zmiňované, že ho jeho předchozí život nijak neovlivňuje a "neplete" se mu do jeho současné existence... tak doufám, že se to nezmění, protože kdyby začal být tak trochu schizofrenik, asi by ho brzo zavřeli do blázince, jakmile by o sobě začal prohlašovat, že je Tutanchamon:-)
Elke se o něj pěkně postarala, nezasloužila si vyhození. Spíš by si zasloužila vědět pravdu, protože by jí to mohlo začít dávat větší smysl. Takhle ji to bude mrzet, což je možná horší, než kdyby se naštvala nebo urazila. Docela totiž pochybuju, že se Bill "probere" a omluví se jí, protože ten se teď myšlenkami pohybuje v úplně jiných sférách, ovlivněných starověkou kletbou.
Jdu se podívat na ten druhý díl, už jsem se napínala dost dlouho:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama