close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Reinkarnace 9.

18. října 2009 v 0:07 | Ainikki |  Reinkarnace
autor: Ainikki
Prostupovalo jím podivné prázdno a tupá bolest. Tápal po důvodech jeho rychlého zmizení a nechápal ho. Vždyť to bylo tak nádherné, přeci to nemohl vnímat jinak. Dobře slyšel jeho slastné vzdychání, cítil jeho procítěné polibky a doteky. To všechno byly pro Billa důkazy, že to nebylo jen něco, co by se mohlo tak rychle vytratit.


Třeba ho to ale jen zmátlo, vyděsilo, nevěděl, jak by se měl dál zachovat, co mu říkat. Možná se cítil trochu trapně a nesvůj, nevzpomněl si, tak jako Bill, na jejich minulý život, a proto raději odešel a vyhledá ho, až bude mít možnost o všem popřemýšlet.

Snažil se vymýšlet různé důvody toho, proč jeho láska nezůstala, a především si zakazoval myslet na ten nejhorší a nejprostší z nich, a to ten, že je mu jednoduše lhostejný. K téhle variantě se rozhodně nepřikloní dříve, dokud se s ním znovu nesetká, a nebude mít možnost si s ním o tom promluvit.

Donutil se k pohybu. Rozhrnul vodu a natáhl se po madle schůdků, po kterých vylezl ven z bazénu. Připadal si jako v mrákotách. Sice ještě nepropadl beznaději, to ale nezmírňovalo zklamání a vlezlou předtuchu špatného konce. Jeho vzpomínky na minulý život, které se tak náhle vynořily z jeho podvědomí, mu jen poskytly odpověď na to, jak je vůbec možné, že došlo k tomu, co se tu před chvílí odehrálo, ale nic víc. Neříkaly již nic o tom, proč nejsou v tuto chvíli spolu, a jestli kdy ještě budou, a neudělaly z něj ani mocného faraóna. Rozhodně to nebylo tak, že by nějak narušily jeho současnou identitu. I nadále se cítil být Billem Kaulitzem, studentem. A ten kluk nebyl žádným vojákem a velitelem. Byl to jen někdo, koho si zoufale přála milovat snad každičká buňka jeho těla, znovu být v jeho blízkosti. Závisela na něm jeho fyzická existence. Jen při pouhé myšlence, že by ho již nikdy neměl spatřit, měl dojem, že umírá. Racionálně se to snažil zapudit. Není přece možné vypěstovat si na někom takovou závislost za tak prchavý okamžik. A byl vlastně tak krátký? Vždyť oni už se potkali před tisíci lety a síla pouta mezi nimi způsobila, že znovu skončili v náručí toho druhého. I rozum musel nakonec uznat, že Billovy pocity nejsou zase až tak moc šílené. Takový byl snad jenom fakt, že nejspíš přišel na to, kdo byl, a nijak to s ním neotřáslo. Nebyl udivený, překvapený. Přijal to jen jako ne příliš důležitou informaci. Jeho nynější život to neposune k lepšímu. Důležité bylo jen to, že věděl o své druhé polovině.

Tak proč on ale odešel? Položil si tu otázku sám sobě snad asi posté. Není už tím, kým býval? Jeho city se snad změnily? V jeho novém životě není jeho láskou Bill, ale někdo úplně jiný? Chtělo se mu z toho brečet a křičet zároveň. Ta nejistota ho sžírala. Bezpodmínečně ho musí znovu vyhledat. Ale kde začít, když nezná ani jeho jméno?

Došel do šatny a automatickými pohyby se jal na sebe navlékat oblečení. Z jeho letargie ho probralo bouchnutí dveří, až sebou úlekem nadskočil.
"Člověče, máš štěstí, že jsem tě našel už tady a ustrojenýho. Myslel jsem, že se rácháš ještě ve vodě." To Elfried byl narušitelem jeho toku myšlenek. Tvářil se úlevně, ale Billovi vůbec nedocházel význam jeho sdělení. Na to byl až moc ponořený do vlastního světa, do kterého se plíživě vkrádala tma a chlad z obavy, že jeho city třeba nebudou opětovány, protože on se nezmůže ani na to, aby ho našel.
"Co je, prosím tě, tváříš se, jak kdybys viděl ducha." Zareagoval Elfried na nepřítomný výraz v Billově tváři. "Jste si s Tomem něco v tom bazénu udělali? Ten byl taky nějakej divnej, když odsud doslova sprintoval pryč." Tahle informace už Billa donutila vnímat, a dokonce i reagovat.
"Co... jak jsi to říkal? Tom?"
"Jo, Tom Trümper. Univerzitní basketbalová hvězda. Neříkej, že ho neznáš?" Kroutil Elfried nechápavě hlavou nad Billovou neinformovaností. Pak se plácl rukou do čela a sprostě zaklel. Hned na to začal Billa vystrkovat ze dveří. "Člověče, je pozdě a já se tu s tebou vykecávám, a to jsem tě původně přišel popohnat. Dneska přetahujem. Potřebuju to tu už zamknout a vypadnout."

Bill mu ani nestihl poděkovat za tak cennou informaci a ocitl se venku před budovou bazénu. Bezděčně se otřásl pod náhlým náporem sychravě podzimního studeného větru. Přitáhl si blíž ke krku límec svého kabátu a zaklonil hlavu, aby se podíval na nebe. Obloha byla zatažená hustými vodou nasáklými mraky, z kterých hrozilo, že se každou chvilkou spustí mohutný liják. Smrákalo se a Billovi připadalo, že nevlídné počasí přesně odráží stav jeho duše.

Šouravým krokem se vydal na zastávku autobusu. Prchavá chvilka euforického optimismu z informace, kterou mu sdělil Elfried, se velice rychle vytratila. K čemu mu je jméno, když si ani nedovedl představit, co by měl udělat nebo říct, kdyby ho znovu viděl? Byla tu zpátky jeho nesmělost a ostýchavost z navazování vztahů, v plné míře umocněná ještě navíc o fakt, že Tom je dle všeho všemi obdivovaný a oblíbený. Sportovec, kapitán. Co by měl takovému klukovi nabídnout? Přeci svoje srdce. Není to snad dost? Prolétlo mu hlavou. Pro něj to rozhodně bylo všechno. Bylo to to nejcennější, co měl. A takovým pokladem se přeci nepohrdá. Pokoušel se přesvědčit sám sebe, že nic není ztracené a dodat si trochu odvahy. On to setkání zvládne. Musí.

Takhle zahloubaný zůstal po celou cestu na koleje. Ani si nevšiml, když strkal klíče od svého pokoje do zámku, že se u zdi krčí nějaká postava. Zelené cosi probral ten chrastivý zvuk a zvedlo hlavu, kterou mělo doteď položenou na pokrčených kolenech. Zřejmě si to tu na chvilku schruplo.
"No to je dost, že jsi tady. Čekám tu na tebe asi..." Elke vyskočila na nohy a zadívala se na svoje náramkové hodinky. "Skoro hodinu." Vydechla teatrálně a významně poklepala prstem na ten malý ciferník. Bill jen něco nesrozumitelného zahuhlal na pozdrav. Na nic víc se nevzmohl.

"Copak je, medvídku?" Empatická Elke si ihned všimla, že s jejím kamarádem je něco v nepořádku, a zcela automaticky ho objala. Bill se nebránil a jen se jí více stulil do náruče. Potřeboval to víc než kdy dřív. S touhle holkou se zdály být věci o něco snazší. Tiskl se k ní a po tváři se mu skutálela první slza. Doteď se jim bránil, ale zřejmě to muselo ven. Za okny zahřmělo a velké kápance deště zabubnovaly o střechu budovy.

"Ó, broučku, neplakej. Všechno bude dobrý. Pojď, nebudeme stát na chodbě." Elke otevřela dveře Billova pokoje, a aniž by ho pouštěla, opatrně ho vmanipulovala dovnitř. Posadila se s ním na postel a stáhla mu z ramene jeho tašku. A on nepřestával štkát. Konejšivě ho hladila po zádech a houpala v náručí tak, jako se to dělá malým dětem, a trpělivě čekala, že jí třeba poví sám, co ho trápí. Celé to ale trvalo nějak moc dlouho.

"Bille, no tak, děsíš mě. Podívej se na mě, ano." Kousek se od něj odtáhla a do dlaně uchopila jeho bradu. Bill k ní jen neochotně zvedl oči plné slanosti. "Pověz mi, co se stalo. Slyšíš, Billí, musíš mi to říct, jinak ti nemám jak pomoct." Naléhala na něj. On se ale neměl k odpovědi. Jen si zkroušeně povzdechl, utekl před ní pohledem, a ještě více svěsil ramena. Vzbuzoval tak dojem skutečné hromádky neštěstí.

Elke si ho chvíli zadumaně prohlížela a pak to zkusila přes malý vtípek. Používala tuhle větu vždycky, když Bill nad něčím hořekoval. Dokázala zaručeně odvést pozornost, protože byla tak moc vzdálená jeho realitě.
"Že by šeš nám nešťastně žamiloval?" Zašišlala na něj, doprovodila to dětinským úsměvem a zlehka ho drcla čelem do toho jeho. Čekala, že i on se teď jako obvykle zasměje a pronese něco v tom smyslu: "Ale jdi, to mně nehrozí." A nakonec většinou zadumaně a vážně dodával: "To by bylo vlastně mnohem horší." A bylo po starostech. Jenže dnes se nic takového nestalo. Billova tvář se zkřivila do ještě více bolestnější grimasy a zavzlykal nahlas.

"Ó, ježiši, né!" Elke se vyjeveně chytila za pusu. "Snad jsem se netrefila? Řekni mi, kdo je ten prevít a já půjdu a rozbiju mu hubu." Dopáleně se čertila. Byla by toho snad i schopná, kdyby ji o to požádal, tak moc byla rozzlobená. Vnímala to totiž jako vrchol nespravedlnosti. Neznala hodnějšího a zranitelnějšího kluka, než jakým byl Bill, a věděla, jak moc by jeho nevýrazný život rozkvetl, kdyby potkal někoho, kdo by ocenil jeho výjimečnost, a zahrnul ho láskou. Místo toho mu jen někdo další ublížil.

"Ale kdy se to stalo? O ničem ses mi nezmínil." Uvědomila si, že na něm vlastně vůbec nic nezpozorovala.
"Dneska." Pípnul tichoulince. První slovo, které z něj dostala.
"Dneska?" Elke povytáhla obočí. Tady jí něco nesedělo. Přeci se nelze v jeden den tak moc zamilovat, a zároveň zklamat až na pokraj takhle útrpné beznaděje.

"Bille, co se mezi vámi stalo? A kdo to vlastně byl?" On se ale místo odpovědi jen labilně začal hryzat do rtu. "Řekni mi to, slyšíš! Třeba to nějak vyřešíme. Hlavně už ale konečně mluv." Šetrně s ním zatřásla, ve snaze ho přimět ke komunikaci. To jeho zarputilé mlčení jí začínalo vadit. Cítila se bezmocná a celé se jí to hlavně začínalo zdát podivné. Bezpodmínečně chtěla znát pravdu.
"Tom Trümper." Hlesl to jméno tak neslyšně, že spíše než ze zvuku, vyčetla ho z pohybu jeho rtů. Zhoupl se jí žaludek. Tohle nepůjde nijak urovnat. Ona znala pověst tohohle grázla. Věděla, co dělal všem těm křehkým klukům, co byli jako Bill. Bezděčně zatnula ruku v pěst, až jí zbělaly klouby.

"Kdes k němu vlastně přišel? K čemu mezi vámi došlo?" Pokládala mu další dotazy. Nebylo to z nějaké vlezlé zvědavosti. Chtěla si jen udělat obrázek o tom, jak moc velké škody mohl ten kluk napáchat. Billovi se zachvěla brada a do očí se mu nahrnul další příval slz.
"Já... my..." Zmateně koktal mezi vzlyky.
"Vyspali jste se spolu?" Zeptala se Elke přímo na to, z čeho měla největší obavu. Přikývl.

Zelenovláska jen zalapala po dechu. Neměla představu, co si teď počít. Jak Billa povzbudit. Sice jí nešlo na rozum, jak k tomu mohlo dojít, vzhledem k Billově stydlivosti a plachosti, to ale ovšem v tuhle chvíli nebylo podstatné. Musel v Billovi prostě jenom vyvolat neuvěřitelně silný, ale falešný pocit důvěry, a hned na to ho pošlapat po něčem tak pro Billa výjimečném, jako bylo milování. Věděla, jak moc toužil po tom, co se stalo před pár lety, po skutečně procítěném, něžném a láskyplném splynutí, a tohle musela být jen další neskutečně silná rána. Jak teď dopomoci k opětovnému uzdravení Billovy duše?

"Billí." Oslovila ho něžně a přivinula ho znovu k sobě. "Všechno bude v pořádku. Jsem u tebe. Prostě jen... zkusíme na něj spolu zapomenout. Ty teď chceš přeci hlavně studovat. To je to důležité. On by jen odváděl tvoji pozornost. Tak ho necháme plavat, ano?" Mluvila o všem, co jí přicházelo na mysl. Vyzvednout důležitost studia jí přišlo jako to nejlepší možné řešení. To bylo totiž vždy Billovou prioritou. Na tom mu záleželo nejvíc. Netušila, jak rychle se může žebříček hodnot celý od základů přeskládat v jediném okamžiku.

"Já nechci." Zapípalo to zmučené ptáče do jejího ramene.
"Cože?" Nepochopila to hned.
"Nechci na něj zapomenout. Potřebuju ho. Miluju ho." Pronášel ta slova naléhavě a jí to rvalo srdce. On skutečně ještě pořádně neví, s kým měl tu čest. "Pomoz mi, prosím. Musím ho znovu vidět. Ty ho znáš, viď, že jo? Vypadala jsi, že víš, o kom mluvím."
"Drahoušku, tohle není úplně dobrý nápad." Byl v podstatě tím nejhorším, jaký mohl Bill dostat, myslela si a usilovně přemýšlela, jak mu ho vyhnat z hlavy. "Měl by ses zkusit prospat a promluvíme si o tom ráno, ano? Teď jsi unavený. Od pláče tě rozbolí hlava. Koukni." Zalovila ve své tašce a vytáhla nějakou pilulku. Těch měla Elke při ruce vždycky spoustu. Byla blázen do různých vitaminů a po matce hlavně zdědila občasné nepříjemné migrény. "Spolkni si tenhle prášek. Budeš po něm lepší spát, a zejtra se probudíš svěží jako rybička. Hlavně ráno moudřejší večera. Třeba se ti spousta věcí bude zdát jinak."

Ještě nějakou dobu ho přesvědčovala. Bill byl zprvu proti, ale vzhledem k tomu, jak byl vysílený a zničený, se nakonec nechal přemluvit a uložit do postele. Elke ho pečovatelsky přikryla peřinou až po bradu a vtiskla mu drobný polibek na čelo.
"Dobrou noc, maličký." Zašeptala již ke spícímu chlapci. Z jeho šatní skříně vytáhla plizovanou deku, usadila se do prostorného polstrovaného křesla a zachumlala se do ní. Hlavu zvrátila do opěrky a zavřela oči. Nejspíš se jí tu usnout nepodaří, ona ho ale v téhle situaci nehodlala nechat samotného. Navíc nechtěla, aby se probudil do prázdného pokoje, kdyby spánek neměl nic vyřešit a on byl ráno v úplně stejném stavu.

betaread: Janule
 


Anketa

Jsem pravidelný čtenář povídky "Reinkarnace"

<3 <3 <3 100% (76)

Komentáře

1 Madisoon Madisoon | E-mail | Web | 18. října 2009 v 10:00 | Reagovat

Čekání stálo za to, dlouhý a krásný, byť depresivní díl je tady. Váhala jsem, jestli se do toho mám pustit, protože si ještě pamatuju, jak mě jeden z předchozích dílů zdeprimoval... holt to moc prožívám a špatné události jen přiživují mou dlouhotrvající krizi:) Ale nakonec zvítězila zvědavost a ponořila jsem se do Billova trápení. Je mi ho hrozně líto, to je jasné... kdyby se tak dozvěděl o té kletbě, aby mu to bylo aspoň trošku jasnější. Protože Tom za to teoreticky nemůže, ne? Nechci ho nějak obhajovat, ale nemůžu mu připisovat vinu za něco, co způsobila Tutanchamonova sestra-manželka.
Je vidět, že kletba je skutečně mocná, protože se naplňuje... Bill sám si přiznává, že Toma potřebuje, aby žil. Což zároveň poukazuje na sílu jejich lásky, protože se na něj tak upnul po jednom setkání... no, setkání... možná by to chtělo výstižnější výraz, vzhledem k tomu, co se mezi nimi stalo.
Přestanu s filozofickým rozborem, to si nechám na zítra do školy na Sokrata a Platóna :o)
P.S. Design je moc pěkný, škoda že takový krásný podzim letos není. Trocha optimismu za oknem by neškodila:-)

2 Snow Bird Rosalie Snow Bird Rosalie | 18. října 2009 v 11:45 | Reagovat

Nedokážeš si představit, jakou jsem měla radost, když jsem tu uviděla nový díl;) Billa je mi vážně líto a fakt jsem zvědavá, jak se to s tou  kletbou vyřeší... Ale snad to nějak půjde a láska zvítězí nad nenávistí, hehe;) jo a Elke je skvělá:) už teď se moc těším na další díl téhle úžasné povídky:)

3 Terezka Terezka | 18. října 2009 v 13:49 | Reagovat

Nádherný. Moc jsem se těšila na další pokračování. A nejen kvůli obsahu. Píšeš tak skvěle, Ainikki. Mám zážitek jen z tvojí krásné češtiny a kultivovaného jazyka. Možná je škoda, že nepůsobíš víc mezi veřejností (zatím? :D). Twincest je komorní záležitostí a kdybys normálně vydávala knihy a podobně, dopřála bys zážitek ze čtení mnoha víc lidem. Tím tě samozřejmě neodháním od twincestu! Bez tvých povídek bych být nemohla. Jak říkám, čtou se dokonale a patří mezi moje nejsrdcovější. Reinkarnace je absolutní špička. Můj milovaný Egypt se svým omamným kouzlem dohromady s twincestem dává něco, co mě nenechá v klidu a rozbuší moje srdce pokaždé, jen si na to vzpomenu.
Jsem napnutá na další díl. Já snad ani nechci, aby se znovu potkali. :-(

4 zuzana zuzana | 18. října 2009 v 16:59 | Reagovat

Milujem Elke! :-) Je úplne úžasné, ako sa o Billa stará, ako kvočka o svoje malé kuriatko :-)Rozmýšľam, ako to bude celé Bill znášať, keď sa vlastne zatiaľ nič také zlé nestalo a on už je v takom stave... Tom proste od neho bez slova odišiel, takže ešte stále môže mať náš malý princ akú-takú nádej, že je Tom zo všetkého zmätený a preto sa tak zachoval. No ale keď sa s ním pokúsi ešte raz stretnúť... myslím, že to bude dosť kruté. Možno to bude asi takto: Bill Toma vyhľadá, ale jeho sny sa úplne zrútia, pretože Tom mu pod vplyvom kliatky povie veci, ktoré ho donútia spáchať samovraždu. Predtým ale pošle Elke rozlúčkovú SMS, ktorá násilím dotiahne Toma k Billovi a práve v Tom momente, keď sa bude chcieť Bill zabiť, Tom pochopí, že ho miluje... Aj keď si nie som istá, či by to stačilo, dramatickejšie by určite bolo, keby si to uvedomil, až keď bude neskoro, t.j. po Billovej smrti, ale to by sme potom nemali happyend, ktorý tu určite bude. Každopádne sa teším, ako to celé rozuzlíš Ainikki :-)

5 Ainikki Ainikki | Web | 18. října 2009 v 18:18 | Reagovat

Madisoon: No, jasně, že Tom za to nemůže. Kdyby se snad stalo, že by to chtěl někdo házet na něj, tak ho budu plně obhajovat. Ten je v tom úplně nevinně. Přeci jen Egypťani a ty jejich kletby. Z těch jedinejch mě vždycky v různejch příbězích běhal mráz po zádech, žádný jiný ve mně nevyvolaly jakýs takýs pocit skutečnosti a věrohodnosti. Co to tady žvaním... :D No, nic, jsem zabrousila někam, kam jsem snad ani neměla v plánu. :-D
A ten podzim... tady je to fakt šílený. Mi tady mrzne úplně všechno. Ne že bychom měli v Berlíně kdovíjaký teplíčko, ale přeci jen alespoň žádnej sníh. :-)

Snow Bird Rosalie: Jojo, Elke... Moje betareaderka jí podezřívá z toho, že je lesbička, když si tam tak Billa drtí v náručí a přitom nemá vůbec potřebu se na něj vrhat. :D

Terezka: Jejda, u tvýho komentáře se úplně červenám. Tolik chvály snad ani nemůžu unýst. Já teda rozhodně o sobě až takhle vysoký mínění nemám. Myslím, že v týhle sféře je spousta velmi dobrých i lepších autorek, který by si zasloužily podobné hodnocení. Každopádně nezastírám, že mi to polichotilo. Moc děkuju. :-)
A věř, že já taky nechci, aby se ti dva spolu znovu potkali... :-(

Zuzana: Na Billa v podstatě ta kletba působí taky. Kdyby totiž nebyla nikdy vyslovena a Tom ho jen jednoduše nechtěl, tak si chvíli posmutní a půjde dál, ale tady ho on skutečně tak nějak potřebuje k přežití a sebevražda k tomu ani není nutná...
A ty bys překousla Billovu smrt, jo? To ani neříkej, nebo nad tím pouvažuju a třeba bude nakonec ještě všechno jinak. :D

__________________________________________________

Jinak samozřejmě holky děkuju vám všem. Jsem ráda, že jste vydržely trpělivě čekat a vrátily jste se ke čtení a přidaly navíc ještě takové super komentáře. Vážně mám radost. Teď se to bude psát úplně samo. ;-)

6 Eclipse Eclipse | Web | 18. října 2009 v 19:54 | Reagovat

No tak ale... :) Čekání vážně stálo za to... :) Každý den jsem sem lezla, abych se podívala co je tu nového a hlavně jestli už je devátý díl na světě, každý den a teď pár dní nejsem na compu a ejhle... Díl devátý. Vrhla jsem se na to jako... (nevím co) a přečetla jedním dechem. Chvilku mi trvalo než jsem se dokázala vžít do situace, ale přece jen... Co bych udělala já na místě Billa... určitě bych hned nelezla za Tomem, ale uvědomuju si jak silné pouto to je a co to všechno pro Billa znamená takže co jiného napsat než, že jsem opravdu zvědavá na další díl :)

7 zuzana zuzana | 19. října 2009 v 20:53 | Reagovat

[5]: No tak teda Billovu smrť by som veru určite neprekusla, jedine, že by Tom potom odniekaľ z múzea ukradol knihu mŕtvych a priviedol by Billa z ríše mŕtvych naspäť medzi živých (inšpirácia z filmu Múmia :D ) Takže, ak sa nechceš púšťať do takýchto fantazy scenárov, tak by som ti odporúčala Billa nezabíjať, pretože to by som bola veľmi nespokojná čitateľa a veľmi neskpokojná čitateľka je schopná rôznych vecí ??? ... ak niekto čítal knihu Misery od S. Kinga, vie o čom hovorím :-)

PS: ale nie, taká nebezbečná psychopatka ešte nie som   :-?

8 Kattys Kattys | E-mail | 20. října 2009 v 6:43 | Reagovat

Za normálních okolností bych doporučovala kopnout Toma do zadní části těla a poohlédnout se po někom vhodnějším, ovšem já nemám s kletbami, naštěstí, žádnou zkušenost. A s těmi egyptskými už vůbec ne. Takže nic, Bill se bude muset trápit, no. Chudinka. V tom případě mi ale soucitná Elke připadá jako výhra v loterii. :-)

9 MissNika MissNika | E-mail | Web | 20. října 2009 v 12:56 | Reagovat

Jujky, spolkla jsem to jako nějakou čokoládovou pralinku. Je to určitě sladká odměna pro nás. Nevím ani jak to slovy popsat, ale ten děj člověka vtahuje hlouběji a hlouběji do jeho podstaty. Můžu si pořád lámat hlavu nad tím, o jakou kletbu se jedna, nebo můžu rozjímat nad láskou, které jé čístá a nevinná.

Udělala jsi mi nehoráznou radost, že jsi do děje zapojila a i mou oblíbenou postavu Elke, ta zelená žabička mi už opravdu chyběla. Jen mi tak vrtá hlavou. Jestli ona nezná Toma nějak líp. Ne jako že by spolu měli pletky, ale jinak. Doufám, že víš jak to myslím:D Stojím si zatím, že je to jeho světluška, která mu svítí nazelenavým optimistickým světlem ve tmě.

Ze začátku jsem se naštvala na Toma, jak zbaběle utekl, ale pak mi bliklo hlavou, že on chudák musí mít v sobě chaos. Nevíme pořád jak ta kletba púsobí a ani jak ji zastavit, ale doufám, že Tomovi Bill nedá spát. A to podle mě nedá.

Jo a poslední věc... Jsem zvědavá, jak bude reagovat pan profesor. Určitě se mu Bill svěří a on mu pomůže se dostat do tajemství minulého, ale i současného života.

10 Lorett Lorett | Web | 20. října 2009 v 19:15 | Reagovat

Opět jsem se k napsání komentáře dostala až o několik dní později, i když jsem si tenhle vytoužený díl přečetla ještě v neděli.
Kdykoliv, kdy si čtu řádky téhle magické povídky, přestávám úplně dýchat. Třesu se jak závislák na každý díl Reinkarnace a neubráním se tak kolabování, když tady zahlédnu nový díl.
Miluju ji, miluju tuhle povídku. Věř, že slova jako je "milovat" neříkám pouze takhle do větru, nýbrž tehdy, kdy je můj cit k něčemu opravdu silný. Samozřejmě, že existují další vinikající povídky, které jsou mé srdcové záležitosti, leč Reinkarnace je výjimečná!! Nedokážu to právě teď popsat, ale její děj mě pochytil natolik, až to snad není ani zdravé.
Píšeš galakticky. Těším se na další díl ;o).

11 Joana Joana | 21. října 2009 v 22:14 | Reagovat

Takže si vyjasněme pár věcí: Nehodlám tu překousávat žádnou Billovu smrt či jí jen tak zlehka ochutnávat. Myslím, že stačilo, že jsme ho zabili už v Egyptě, nebo ne?  :-) Doufám, že se dostane i na Elke a její orientaci, snad to není převtělená královna, aby se z toho sesterského chování nevyklubala pořádná saň, která by tím zamíchala ještě víc. A bylo by tóčo.
Na názor pana profesora se taky těším, nepochybuju, ž si půjde Toma blíž prozkoumat někam na zápas nebo do šatny ebo i jinam, abys mne neosočovala z nemravných myšlenek (takové přeci nemám) :-D
A že by nakonec ten dar přeci jen bylo jen Billovo srdce a ne žádný prsten nebo ták? Asi jsem nenapravitelná romantička :-)
Ale teď budu číst dál, protože se nemůžu dočkat našeho milovaného nadsamce a jeho pohledu na věc ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama