close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Reinkarnace 14.

1. listopadu 2009 v 1:00 | Ainikki |  Reinkarnace
Hlásím se s nemilými zprávami, které jsem k tomuhle dílku neměla čas připsat, když jsem zakládala článek, takže to teď napravuji. Sobotní odpoledne jsem proseděla ve vlaku směr Berlín. To znamená, že moje volno je u konce a tohle je poslední kapitola, která je na světě. Původní plán byl, intenzivně se tomu věnovat ve vlaku a ten dílek či dva, co ještě zbývají, dopsat tam. Bohužel. V Pardubicích jsem to zalomila a probrala se až ve stanici Berlin Hauptbahnhof a včera spavá nemoc pokračovala a to tak, že celý den. Do postele jsem si nastěhovala pár sušenek a vytahovala čumák zpod peřiny akorát, když se mi chtělo na záchod. :D Vím, jsem lemra líná. Ovšem pokouší se o mě nějaká viróza a to je můj zaručenej způsob, jak se jí zbavit. :o)
Takže to shrňme. Vidím to na čekací dobu do příštího víkendu, pak už snad nad to sednu a budete tu mít tu vašu toužebně očekávanú velkú lásku. ;o)
pa


autor: Ainikki
Chladná kamenná chodba, jejíž temnotu prozařovaly jen plápolající louče, a vzduch prosycoval zápach charakteristický pro dům mrtvých. Tolik známý, přesto odpudivý, až se jí z toho zvedal žaludek. Chtěla křičet hrůzou, ale znemožňoval jí to roubík v puse. Jen se tedy neefektivně zmítala v silných pažích šakalů* - těch žroutů mršin, jež ji měli přivést na onen svět. Když se po Ájeho smrti dověděla, jaký osud ji čeká, měla nejdřív nepředstavitelný vztek. Jak si jen mohl něco takového ten plesnivý dědek dovolit? Jako kdyby nestačilo, že ji donutil po Tutanchamonově smrti žít celý rok po jeho boku. Být manželkou muže, který byl snad třikrát starší než ona, se jí hnusilo. Ještě ke všemu ji nechával hlídat na každém kroku. Byla jako vězeň ve svém vlastním paláci a po roce vlády si pojde na sešlost věkem a ona ho má doprovázet na věčnost?


Pochopila, že to celé byl jen trest. Odplata za to, co provedla jeho chráněnci. Spíše by očekávala, že ji jednoduše nechá popravit, ale on byl mnohem důmyslnější. Téměř se to celé dalo přirovnat k pomstě. Měla litovat a pykat každičký den od skonu mladičkého krále, a nyní měla sama odejít tou nejstrašlivější smrtí, jaká jen existovala. Ona znala ta ukrutná muka, jaká zažívali ti, jež byli mumifikováni za živa. Vyndávání vnitřních orgánů od těch méně důležitých, až po ty životně nezbytné. Nikdo na světě by si nepřál takovou smrt.

Umdlévala strachy celou tu dobu, co ji táhli do místnosti, kde měl celý obřad proběhnout. Žádný z pocitů se ale nevyrovnal tomu, jaké zděšení se jí zmocnilo, když uviděla ten stůl a kolem spoustu nástrojů. Podlomila se jí kolena a hysterický výkřik jen zanikl v kuse látky, kterým měla ucpaná ústa. Mohla jen třeštit oči a třást se po celém těle.

A pak se v ní snad vzedmula poslední vlna odporu a vzdoru. Ona je nenechá. Ne bez boje. Ani netušila jak, povedlo se jí vyškubnout tomu, jenž ji v ten moment svíral, přiskočila ke stolu s nástroji a uchopila do svých svázaných rukou to, co bylo jejím vysvobozením. Lesklá ostrá dýka se mihla vzduchem a proklála dívce srdce. Pak už se jen bezvládné tělo sesulo k podlaze.


Profesor si vytáhl z kapsy saka kapesník a utřel si jím plešatějící vršek hlavy a celé čelo. Konečně z něj mohl opadnout veškerý stres a úlevně si vydechnout. Ve vagonu vlakové soupravy si našel volné kupé a usadil se tam i se svým malým pokladem, který byl důkladně uložen v jeho příručním kufříku. A že se tedy při jeho získávání zapotil, to musel uznat. Teď už si nad tou vzpomínkou dovolil se usmát, ale do zpěvu mu tedy nebylo. On a uchýlit se k tak přízemnímu kriminálnímu činu. Styděl se za to, ale bylo to nezbytné. Oficiální zapůjčení by bylo jen zdržením.

Flashback

"Vítám vás, profesore Steine, jsme vážně moc rádi, že jste zavítal do našeho ústavu." S uctivými poklonami ho vítal jeho o spoustu let mladší kolega z oboru, který pracoval pro zdejší malé muzeum, kde by měl být uložen onen Tutanchamonův prsten. Ten chlápek se na něj pořád tak podivně usmíval, že už si profesor začínal myslet, jestli mu třeba nezůstal kus salátu z jeho bagety, kterou jedl ve vlaku, mezi zuby.

"Vy si na mě asi nevzpomínáte, pane profesore, že ne?" Zeptal se nakonec tak padesátiletý muž, když spolu mířili do depozitáře. Měl na sobě šedý nudný oblek a kravatu z oranžovo žlutým proužkem, která se k němu vůbec nehodila a vytvářela z něj tak docela směšnou figurku. Ne že by snad Stein nějak lpěl na posledních výstřelcích módy, ale tahle kombinace by snad bila do očí i naprostého neználka vkusu. Oblečení ale nebylo to, co ho zaráželo a mírně znervózňovalo. To jeho zkoumavé prohlížení jeho osoby s téměř až dementním úsměvem ve tváři, to bylo to, co mu příliš nesedělo. A teď se zřejmě ukáže, že by se měli znát, a stárnoucímu muži se stále nějak nerozsvěcelo.
"Promiňte. To už ty moje roky." Pokrčil omluvně rameny.
"V sedmdesátým devátým jsem chodil na vaše přednášky." Objasnil mu prostě. "Tenkrát jsem napsal otřesně první kolo testů a vy jste nade mnou nezlomil hůl a pomohl mi prolízt." Přihlouple se na něj dál šklebil a Stein se marně snažil si ho vybavit. Podobně pomohl nespočtu studentů, pokud o nich věděl, že to jsou pracanti, kteří sice nepobrali moc talentu pro egyptologii, ale s trochou píle a malého popostrčení mohli vystudovat a dostat nějaké takovéhle teplé místečko v nedůležitém zastrčeném muzeíčku. V té době totiž učil kdekoho. Nebylo to jako teď, kdy si ke svému důchodu brával jen pár těch nejlepších pro svoje vlastní potěšení. Tak jak si teď měl jenom vybavit jednu konkrétní tvář z doby někde před třiceti lety?

"A jistě. Už vím. Zase tak špatné to tenkrát nebylo, Paule." Přečetl si pohotově z jeho visačky jméno a pokusil se na něj usmát, doufaje, že nebude chtít vzpomínat na staré dobré časy. To by ho asi nejspíš milý Paul velice brzo odhalil, že ví jen starou bačkoru. Nic takového se ale naštěstí nedělo.
"Tak, tady to je. Všechno, co není k vidění na výstavě, je uložené tady." Paul odemkl robustní dřevěné dveře a nechal Steina projít. Ten se snažil předstírat zájem o celý depozitář a pečlivě si prohlížel i ty nejmenší bezcennosti s nezajímavým historickým původem, až konečně uviděl to, co potřeboval. Bez ladu a skladu se jen tak povaloval na dně jedné z vitrínek, které dokonce chybělo z vrchu sklo. Spolknul v sobě výtku, jak je jen možné, že o takové cennosti je tu tak špatně postaráno a raději začal jednat.

"Ale támhleta kniha." Zapálil se na oko pro nějaký svazek, který byl v knihovní polici na druhé straně místnosti. Oni tu měli skutečně uložené vše od staré keramiky, šperků, až po knihy a obrazy. Profesor nad tím jen kroutil hlavou, ale pořádek sem momentálně dělat nepřijel, takže mohl tak maximálně přivírat oči. "To bude zajisté nějaká vzácnost."
"Myslíte ten lexikon?" Ujišťoval se jeho bývalý student.
"Ano, ten. Mohl bych, prosím, nakouknout?" Dožadoval se té obrovské knihy.
"Zajisté." Se servilním pousmáním byl ujištěn. Kolega v šedivém sáčku se k němu otočil zády a jal se šplhat po schůdkách, až k té horní polici téměř u stropu, aby onen svazek mohl dostat dolů. Neměl nejmenší šanci postřehnout, že mezitím, co se tak snažil, zmiznul z vitrínky jeden zlatý prstýnek…

Konec flashbacku


Doba oplakávání Ájeho smrti trvala jen velice krátce a pohřeb proběhl rychle a v tichosti. Anchesenpatoona konečně dostala, co zasluhovala, on ale žádný pocit zadostiučinění necítil. Prince mu to nevrátilo, pouze pokračoval tenhle život, který měl jen za dobu čekání, po kterou musel vydržet, než se s ním znovu spatří.

A on teď stál tady na vyvýšeném podiu a shlížel dolů na ty davy lidí, které se přišly podívat na svého nového krále. Dav šuměl a on po chvíli rozeznal, že provolávají jeho trůní jméno. Džeser Cheprure. Linulo se z jejich rtů. Má-li být králem, tak tedy budiž. Tutanchamon Egypt miloval, a pokud on se teď bude moci postarat o to, aby tato země neupadla, a dál pokračovala ve své slávě a rozpuku, udělá to. Možná, že pak za to bude odměněn a celé tohle martyrium skončí šťastně. Nezbývalo než věřit, a s touhle důvěrou se Heremheb** zadíval na asi sedmnáctiletého chlapce, který postával opodál. Ájeho syn, o kterém božský otec nikdy moc nemluvil, tu najednou byl, a stal se tím, do kterého byly vloženy všechny naděje. Dědic Tutanchamonova a Herembhebova tajemství…


Bill se na posteli už asi posté převalil a rozlepil od sebe víčka, která se k sobě snažil silou vůle tlačit. Předstírat před Elke spánek nemělo význam. Na to měl až příliš plnou hlavu myšlenek a bohužel se mu moc nelíbily. Zcela očividně tu z něj buď jeho kamarádka, a nebo Tom, dělali hlupáka a on už toho měl dost. Už se nechtěl jen nečinně válet a čekat, jestli se tady Tom uráčí ukázat a oblažit ho svou přítomností.

"Mohla bys mi, prosím, podat můj počítač?" Požadoval po své kamarádce a pracně se posadil. Nebylo mu vůbec dobře, ale nehodlal se tomu poddávat. On už konečně musel znát pravdu. Tyhle lži byly ubíjející.
"Jasně. Ale jestli ti není nejlíp, tak to není moc dobrej nápad." Neodpustila si hned ho poučit.
"Elke, prosím." Zaúpěl a chtělo se mu protočit oči. Ona byla teď to poslední, s čím tu hodlal ještě zápasit.
"Dobře, jak chceš." Zvedla Elke ruce do vzduchu na znamení ústupu a ze stolu mu položila do klína jeho notebook.

Bill odklopil monitor a netrpělivě čekal, až přístroj naběhne.
"Elke, chci si jen vyzvednout maily a tak." Kamarádka zřejmě nepochopila jeho jemné upozornění a dál setrvávala na místě.
"Do toho." Pobídla ho.
"Ehm, stojíš nade mnou." Řekl to tedy už trochu jasněji.
"Oh, jasně, promiň." Uvědomila si, že zírat někomu přes rameno do jeho schránky, není tak úplně košer, a vzdálila se. Usadila se znovu na svém křesle, ovšem neodpustila si ho po očku pozorovat. Moc se jí nezdálo, jak se Bill tvářil. Sice netušila, jak by měl vypadat výraz obličeje, když si člověk čte svoji poštu, takhle by si ho ale rozhodně nepředstavovala.

Bill zřejmě velice brzy zjistil, co potřeboval a počítač vypnul. Zívnul a promnul si oči. Snažil se působit netečně a nevzrušeně. Měl zhruba dvě hodinky, aby ze sebe udělal člověka, dostal Elke z pokoje a uskutečnil svůj malý plán.
"Nic zajímavého. Zřejmě nikomu nechybím." Utrousil jen tak nedůležitou poznámku, na kterou ani neočekával žádnou reakci. Elke se sice nadechovala, aby mu jeho domněnku vyvrátila, on jí ale nedal příležitost. "Asi půjdu do sprchy." Rozhodl se a vyhrabal se z peřin.
"Běž. Voda tě osvěží." Odsouhlasila mu jeho nápad, netušíc, co za jeho náhlou touhou po očistě, vězí.

Bill to chtěl celé absolvovat co nejrychleji, ale ač o to nestál, musel si dát na čas. Jak byl teď pár dní navyklý jen na ležení, byl zesláblý a sem tam se mu zamotala hlava. Líně ze sebe tedy stahoval oblečení a soustředil se na to, aby v jeho dosahu bylo vždy něco, čeho by se případně mohl zachytit. Pod proudem vody to už bylo o něco lepší, a když vylézal ven a sušil se, cítil se v rámci možností docela dobře. Aby nevzbudil moc pozornosti, a Elke se nezačala vyptávat, oblékl si znovu tepláky a domácí tričko.
"Hezky voníš." Okomentovala ho zelenka, když vešel znovu do místnosti a spolu s ním se z koupelny nesla i vůně jeho sprchového gelu a deodorantu.
"Dík." Pokusil se usmát. "Elke, mohl bych tě o něco poprosit?" Začal pomalu.
"Jasně." Povzbudila ho, aby vyslovil, co měl na srdci.
"Měl bych strašnou chuť na takový ty bílý kuličky obalený v kokosu, jak na ně chodíme někdy po obědě v polední pauze. Skočila bys mi pro pár z nich? Já se tu zatím mrknu na to učení." Hodil na ni psí oči. Vymyslel si tuhle pochutinu zcela záměrně. Oni dva ji chodili velmi rádi mlsat, tudíž by to nemělo vyvolat žádné podezření, a navíc nebyly k dostání v pekárně za rohem.
"Ale, Bille. To musím až do té cukrárny ve městě." Zkusila zaprotestovat zelenovláska, ale když viděla ta jeho prosící kukadla, podlehla. "Ok. Ale bude mi to chvíli trvat. Je to všechno?" Bill přikývl a spokojeně se zazubil. " jen, kdyby sis náhodou vzpomněl, až se vrátím, že by sis dal ještě něco, tak budeš mít smůlu." Upozornila ho a na oko se na něj mračila. Bylo to ale jen v žertu. Zkrabatělé čelo se vytratilo stejně rychle, jako se na jejím obličeji objevilo, a znovu se jí rty zvlnily do úsměvu. "Budu spěchat." Ujistila ho ještě, vtiskla mu polibek na tvář a už se její záda ztrácela mezi futry.

Teď hlavně honem. Jen abych se s ní nesrazil ve dveřích, až se bude vracet. To by bylo nejspíš všechno v pytli. Rychle, jak jen mu to jeho fyzické síly dovolovaly, se vrátil zpět do koupelny. Ze své kosmetické taštičky vytáhl pár nezbytných líčidel a vyskládal je na umyvadlo. Teprve teď se na sebe pozorněji zahleděl do zrcadla a vzmohl se jen na šokované vydechnutí. Vypadal hrozně. Zšedlá pleť, tmavé kruhy pod očima a popraskané rty. Tohle by chtělo mnohem propracovanější péči na delší dobu, ale na to nebyl čas. Nanesl jen základní makeup, černou linku, trochu řasenky a na rty balzám. Spokojený nebyl, ale pro tuhle chvíli už víc udělat nemohl. Ještě to oblečení. Ze skříně vytáhl svoje oblíbené džíny, to černé tričko s potiskem, které kupoval s Elke asi před měsícem, slabý roláček, na kterém se hezky vyjímal masivní stříbrný řetízek, nakonec se zabalil do svého zimního flaušového kabátku, který mu byl po kolena, a při posledním pohledu do zrcadla musel uznat, že to není až taková hrůza.

Koukl na hodinky. Celá příprava mu zabrala 35 minut. To bylo víc, než plánoval. Kdyby sebou Elke trochu hodila, mohla by tu za chvíli být. Ve spěchu si nazul boty a z pokoje se vyřítil doslova jako velká voda. Zadýchaný nastoupil do výtahu a nechal se svést až do vestibulu. Svižným krokem prošel vrátnicí a dál ven z budovy. Opřel se do něj silný studený vítr, až ho donutil přivřít oči.

Elke nebyla nikde v dohledu, takže se rovnou rozešel ke svému cíli. Na internetu zjistil, že Tom má teď večer pravidelné tréninky v hale, která se nacházela v areálu kolejí, tudíž se nemusel štrachat nikam daleko. Jednoduše tam na něj počká, a konečně to snad do věcí vnese jasno. V koutku duše doufal, že to dopadne tak, jak by si přál, a jak po tom z celé své duše toužil. Musí, protože on ho potřebuje. Stáhlo se mu hrdlo v očekávání, když se dostal až k oné sportovní hale, a to tu byl s dost velkým předstihem. Podle jejich tréninkového plánu, který byl vyvěšený na webovkách, by měli začít až za půl hodiny.

Dříve, než se ale stačil začít strachovat, že tu během toho čekání umrzne, se zpoza rohu vyloupla postava, kterou tu vyhlížel.
"Tome." Zavolal na něj, aby na sebe upozornil a udělal pár kroků směrem k němu. Srdce mu udělalo kotrmelec, když se na něj basketbalista podíval.


* Anup (šakal) - byl bůh mumifikace a kněží, kteří ji prováděli, nosili na hlavě masku šakala
** pokud si chcete přečíst ve stručnosti pár skutečných faktů o postavě Herembheba, tak můžete tady: http://www.egyptologie.cz/faraoni-egypta/75/haremheb

betaread: Janule
 


Anketa

Jsem pravidelný čtenář povídky "Reinkarnace"

<3 <3 <3 100% (76)

Komentáře

1 Madisoon Madisoon | E-mail | Web | 1. listopadu 2009 v 13:42 | Reagovat

Ježiš, ta mumifikace zaživa je fakt síla. To byli pěkní masochisti, když tohle dělali. To si snad nezaslouží ani taková potvora. Musím říct, že se mi docela ulevilo, když se zabila klasicky a nebyli jsme svědky takového pekelného mučení. Sice bych ji sama uškrtila, když si vzpomenu, jak otrávila Tutanchamona a překazila tak možnost, aby byli s Herembhebem spolu. Ještě si pamatuju, jak mě to zdeptalo, když mu tam umíral v náručí. Ale stejně ta mumifikace zaživa je příšerná...
No nic, opustím tohle dilema a přejdu dál:-) Stein mě pobavil, jak předstíral, že si vzpomněl, a přitom neměl ani ponětí, kdo to je:D Krásně ukradl ten prsten, jen doufám, že teď už vybíhá z vlaku (no, vybíhá radši ne, v jeho letech).
Teď jenom trnu, co Tom řekne Billovi, aby se tam chudáček nesesypal.
Řeknu ti, tys to ukončila v pěkně blbý chvíli, víš to?:D Já bych to teda udělala úplně stejně, ale je to hrozný, když nejsi autor, ale pouhopouhý čtenář:D:D
Takže honem piš, ať tady máme pokračování co nejdřív:-) Nemůžu se dočkat, až se dozvím, co bude dál.

2 Sajü Sajü | Web | 1. listopadu 2009 v 13:45 | Reagovat

To je úžasný!!!O_o Doufám, že Bill nedostane mrtvici!^___^ Těším se na další díl a doufám, že se tu objeví co nevidět...

3 Terezka Terezka | 1. listopadu 2009 v 13:45 | Reagovat

Ježiši, už je to tady. U Amona, ať jde pryč! Nee. :-(
Teď jenom doufat, že Bill nedostane infarkt nebo tak něco, až s ním Tom zamete. :-( Ale na takovou přehnanou teatrálnost nespoléhám, takže se snad poté Billda dostane zpátky na pokoj a profesor přinutí Toma vzpomenout si a bude už všecko dobrý. :-(

4 zuzana zuzana | 1. listopadu 2009 v 17:05 | Reagovat

o-ou.... Tak to som zvedavá, ako toto dopadne. Aj tak sa mi proste nezdá, že by Tom k Billovi aspoň niečo necítil, podvedome tam predsa musí niečo byť... aj napriek tej kliatbe. Ale teším sa na Toma, dlho sme o ňom nepočuli :-)

5 Joana Joana | 1. listopadu 2009 v 19:35 | Reagovat

Néééé, proboha, nééé!!! Já mám strach, já se bojím, tohle nemůže dopadnout dobře! Tomova odpověď: "Ahoj, a ty jsi kdo?" by byla ještě z těch mírnějších, který si dovedu představit. Pokud mu vůbec odpoví, pokud použije to ahoj, čau nebo jakýkoliv oslovení, než tu naší egyptskou princezničku definitivně pohřbí. Ten nám tam pak zkolabuje, odvezou ho rychlou do nemocnice a chudák profesor bude prolejzat všechny dívčí ubytovny, aby našel Tomína :-)
Stejně si myslím, že i kdyby to setkání u tělocvičny u Toma nakrásně vzbudilo nějaký cit, bude si to sám bát přiznat a akorát se zatvrdí. Naštěstí je tady naše spolehlivá kletba, takže se nějakých milostných šepotů asi nemusím obávat. :-?
Musím říct, že co se týče té egyptské části, tak jsem taktéž ráda, že jsme si tu postupně nevyndavali slezinu, játra a střeva a že to královna vyřešila jasně. Akorát furt dumám, zda se nám tedy převtělili jen ti dva. Ale asi ano, viď? Protože profesor je jen potomek...
:-)
Zase moc přemýšlím, já vím...

6 Terezka Terezka | 2. listopadu 2009 v 18:02 | Reagovat

Mein Gott, jsem zvědavá, zda přežiju... xDD

7 Snow Bird Rosalie Snow Bird Rosalie | 2. listopadu 2009 v 18:39 | Reagovat

teda... nikdy by mě to nenapadlo, ale bylo mi Anchesenpatoony skoro až líto... taková hnusná smrt, to měla docela štěstí, že se jí povedlo zabít se sama...;)
to už budou jen jeden nebo dva díly??? :((( doufám, že už plánuješ něco novýho ;-)

8 Eclipse Eclipse | Web | 15. listopadu 2009 v 16:27 | Reagovat

Bože ne, bože ne, bože ne!!! On umře!!! :D Dobře nebudu dělat zbytečné závěr. Já vím, že ty máš raději happyendy :) No Abych pravdu řekla, tahle situace se mi nezamnlouvá. Větřím špatné věci. Jinak se moc omlouvám, že to čtu teprve až teď, ale díky povídce (jak už sama víš), kterou píšu, jsem neměla čas číst jiné povídky. Tak jsem to chtěla dohnat. Jinak se ještě omlouvám, že jsem ti o té povídce neřekla a taky ti chci poděkovat za každý komentář, který jsi mi k tomu napsala :) Moc mě to potěšilo :)

9 Kattys Kattys | E-mail | 22. listopadu 2009 v 14:29 | Reagovat

A jéjé, to nedopadne dobře  tohleto, sice jsem zvědavá, co z toho Toma vypadne, ale asi to nebude nic něžnýho a láskyplnýho, chudinka princátko jedno reinkarnovaný :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama