close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Se mnou se bát nemusíš 5.

3. března 2010 v 1:00 | Ainikki |  Se mnou se bát nemusíš
autor: Ainikki

Nástěnné hodiny v Tomově kanceláři začaly ukrajovat druhou půlhodinu od doby, co Bill se smíchem zmizel v archivu, a on ještě stále nebyl sto začít dělat cokoli smysluplného. Pohupoval se na židli s nohama vyloženýma na stole a házel si s tužkou. Pozoroval, jak se ve vzduchu otáčí a u toho si něco pobrukoval.
"Jampadam, pam pam." Tužka vylétla zase o něco výš, než při předchozím hodu.
"Typ typ ty dyp." A znovu. Tentokrát Tom švihl rukou ještě více rozmáchleji. Psací potřeba vystřelila téměř až ke stropu a zase se vracela k zemi. Ovšem mladý právník ji hodil dost nepřesně. Ne nad sebe, ale kousek za sebe. Naklonil se v židli víc dozadu a chňapl po tužce. Držel ji, ovšem tužka pokračovala směrem dolů spolu i s Tomem. Zhoupl se příliš, kolečka kancelářské židle podjela a Tom se s hlasitým žuchnutím zůstal válet na podlaze. Naštěstí dopadl šikovně, takže si ani nic nenarazil.


"Do hajzlu!" Zanadával si a jal se sbírat na nohy. "Kaulitzi, ty už normálně blázníš." Promlouval sám k sobě a pak se najednou rozesmál. Tak takhle dopadá vážený a kultivovaný právník, když se zamiluje. Musel sám nad sebou kroutit hlavou. Sehnul se pro židli, aby ji mohl narovnat, tužku odhodil na stůl a zapřemýšlel, čím by konečně mohl začít. Na rozjezd by to chtělo něco nenáročného, projít si pár papírů, kouknout do diáře, dát si kafe. To je ono. Pořád mu scházel ranní kofein. Tom se uculil, nechal všechno ležet a hrnul se ke dveřím. Cestou hmátl ještě na polici, kde trůnil čtvrtlitrový keramický hrneček a už bral za kliku dveří odnaproti.

Bill právě v rukou třímal docela objemný stoh nějakých složek, balancoval s ním na malých schůdkách a snažil se je zařadit do těch polic úplně nejvýše. S jednou se natáhl k místu, kam ji zamýšlel zašoupnout, takže zbytek všech těch lejster držel jen v jedné ruce. Tíha to byla docela znatelná, navíc schodky nebyly nijak zvlášť stabilní. Zavrávoral. Hromádka desek v jeho rukách začala od té nejsvrchnější sklouzávat dolů. Snažil se zachránit blížící se pohromu, sbírat rozházené papíry bylo to poslední, co by chtěl dělat, jen to ale celé zhoršil. Přišel o stabilitu úplně a po zádech se řítil dolů. Vykřikl, když mu došlo, že pádu už nezabrání. Připravoval se na bolestivý dopad, místo toho se ale octl v něčí náruči. Rozlepil víčka, která k sobě ze strachu semknul a podíval se na svého zachránce.

"Tome, kde se tu bereš?" Vydechl překvapeně a zároveň vděčně.
"Tak já tě přijdu zachránit a ty se místo díků zajímáš, co tu dělám." Tom předstíral, jak je hluboce dotčený tímto přístupem, ovšem moc se mu to nedařilo. Nedokázal zabránit něžnému úsměvu z báječného pocitu, že drží Billa v náručí, že byl tím rytířem, který byl ve správnou dobu na správném místě. Jednoduše to polichotilo jeho egu, když mohl být tím silným.
"Promiň. Jsi můj hrdina. Řekni, čím se ti jenom odvděčím?" Usmiřoval si ho rychle Bill, a při tom se ho nepřestával držet kolem krku jako klíště. Tom nebyl jediný, komu se nastalá situace líbila.
"O něčem bych věděl." Řekl neurčitě, přešel s Billem k psacímu stolu a posadil ho na něj. Bill už tušil, ale čekal, až to Tom dopoví. Ten ale nic neříkal, v jemném tahu přejel Billovi ukazovákem po tváři, ten pod tím hladivým dotekem přivřel oči a na to Tom čekal. Nahnul se k němu a zlehka Billa políbil. Když se chystal polibek prohloubit, vyrušil je zvonící telefon. Měli štěstí, že to byl jen ten.

"Právní kancelář Konrad, jak vám mohu pomoci?" Mírně nakřápnutým hlasem vydrmolil Bill do sluchátka. "Ano, jistě. Vydržte moment." Vyřizoval dál hovor. Tom od něj tedy poodstoupil, aby ho mohl v klidu nechat pracovat, a hlavně se soustředit. Ona totiž nejen Tomova, ale i Billova koncentrace kamsi odplouvala, když byli v takhle bezprostřední blízkosti. Tom se zadíval na tu spoušť na zemi. Většina dokumentů byla z tvrdých papírových desek vysypaná a rozházená téměř po celé podlaze místnosti, jak se při Billově pádu snesla z výšky jako listí ze stromů na podzim. Tohle by tu Bill dával sám do pořádku nekonečně dlouho. Tom si tedy dřepnul na bobek a začal to postupně rovnat.

"Nemáte zač. Přeji hezký den. Na shledanou." Ukončil Bill hovor.
"Tome, tohle nemusíš. Máš dost svojí práce. Já se tu tím nějak prokoušu." Zareagoval na Toma, když si všiml, co dělá.
"Ta nikam neuteče." Mávl nad tím Tom rukou a pokračoval ve sbírání. Bill to tedy vzal z druhé strany, a nakonec musel uznat, že Tomova pomoc se docela hodila. Šlo mu to totiž pěkně pomalu. Každý list si musel pečlivě prohlédnout, aby si byl jistý, že to nepoplete a nestrčí někam jinam, než kam patří. Mnohokrát se musel i Toma ptát, aby se ujistil, že je vše správně.

"Copak, copak, nehoda?" Vešel do místnosti malý hubený asi padesátiletý mužíček v momentě, kdy už měli více jak polovinu poskládanou.
"Tak trochu. Našemu novému panu archiváři nejdou výškové práce a moc si nerozumí s těmihle schody." Vysvětlil Tom a ukázal na malé kovové štafličky, ze kterých se Bill zřítil.
"Není divu. Mě jen překvapuje, že přežily Stuzovou a drží ještě pohromadě. Ale tak hlavně, že to odnesly jen ty papíry." Kouknul se starší právník na Billa a pousmál se. Chlapec tu byl docela oblíbený. Byl taková malá rarita svým zjevem, lidi ho rádi okukovali, a pak byl velice milý a úslužný.

"Co potřebujete, doktore Richtere?" Bill si nechal vysvětlení toho, že je celý jen díky Tomovi, pro sebe, narovnal se a přešel blíže k nevysokému muži. Převyšoval ho snad o hlavu a půl. Pan Richter nebyl sice dlouhán, ale velkým mužem být nazýván mohl. Skvěle se vyznal ve svém řemesle. Z těch, co tu působili, byl jeden z nejžádanějších. Navíc s Billem prohodil vždy i nějaké to milé slovo, když se tu ukázal, takže chlapec ho měl i vcelku rád.
"Jen tohle vrátit. Nebudu to již potřebovat." Položil na Billův stůl další desky. "Případ uzavřen." Dodal ještě s uspokojeným úšklebkem na tváři, aby bylo jasno, že si může připsat další úspěch.
"Samozřejmě." Kývl Bill.
"Musím běžet, pánové. Hezkou zábavu, kolego." Kývl směrem k Tomovi, který se vkleče na zemi dál vypořádával se zbytky zbloudilých potištěných A-čtyřek. Ten už ani nestačil zareagovat a doktor Richter byl pryč.

"Případ uzavřen…" brumlal si pod nos. "Já nechápu, jak to ten chlap dělá." Tak trochu mu záviděl, ale ne ve špatném slova smyslu. Spíše ho obdivoval.
"Za krátko, budeš taky tak dobrý, uvidíš." Ujistil ho Bill. Nebyl to pokus Toma nějak falešně povzbuzovat. On byl o tom skutečně přesvědčený.
"O tom ani v nejmenším nepochybuju." Napřímil se a sebevědomě se bouchl pěstí do prsou. Před Billem nebyl problém vystupovat jako velký macho, ten by ho neshodil, pokud by zůstal jen průměrným. Ovšem podobným způsobem by se asi neprojevil před nikým jiným. Byla v něm malá dušička, když došlo na to, jak se stát úspěšným a možná nejlepším. Tom si nepřál nic jiného, jenže také si uvědomoval, kolik dřiny leží před ním, aby toho docílil. Než na tom ale začne dělat, hodlá si užít ještě pár chvilek v přítomnosti rozkošného pana archiváře.

"Tady." Podával mu kupku se srovnanými papíry. Bylo hotovo. Stačilo všechno na správná místa vyskládat do polic. Bill se pro všechno natáhl a jak skončila celá ta váha v jeho rukou, poklesly. Chlapec usyknul a málem vše zase upustil. Tom ale všechno včas zastavil a zúženým pohledem si chlapce přeměřil.
"To ty žebra, viď? Bolí to?"
"Tak trochu." Přiznal Bill snad až s provinilostí.
"To je taky důvod, proč jsi málem žuchnul z těch schodů. Jak tě vůbec napadlo si toho brát najednou tolik, když nejseš OK?!" Napomínal ho Tom. Opravdově se malinko zlobil. Bill klopil oči, labilně přešlapoval z nohy na nohu a zkřížené ruce si tisknul k hrudníku.
"Promiň." Pípnul. "Už se to víckrát nestane." Sliboval téměř plačtivě. Mrzelo ho, že ho Tom kárá a skutečně litoval toho, že udělal něco, co se mu nelíbilo. Sám sobě nadával za svoji neopatrnost.

"Blázínku. Nemusíš se mi omlouvat." Tomovi neuniklo, že černovláska svým tónem hlasu malinko rozhodil. Položil stoh desek na stůl, přešel k němu a zlehka ho objal. "Nezlobím se." Zašeptal a opřel čelo o to Billovo. Byli stejně vysocí, i když Bill působil mnohem drobnějším dojmem. Chlapec rozpojil ruce a ovinul je kolem Toma. Úlevně vydechl. "Jen mám o tebe strach. Děsí mě jen pomyslet na to, co by se stalo, kdybych se tu neukázal včas." Vysvětlil, že ta výtka byla skutečně jen z leknutí.

"Řekni, že budeš opatrnější." Nutil Billa přislíbit.
"Budu opatrný. Ten nejopatrnější." Vyslovil to Bill nahlas a už se usmíval. Tom také. Narazili do sebe nosy a mladší z chlapců se usmívat přestal. Toužebně spojil s Tomem rty v polibku, krátce na nich zůstal přitisknutý a pak se začal odtahovat.
"Kam mi utíkáš?" Durdil se Tom a přitahoval si ho zpátky.
"Je to nebezpečný. Kdykoli sem může někdo přijít, jako před chvílí Richter." Upozornil Bill. Sice to nebylo lehké, ale měli by se ovládat.
"To je fakt." Přikývl Tom, svraštil čelo a podrbal se v zátylku. Tohle ale nebylo něco, co by se snadno dostávalo pod kontrolu. "A co mám dělat, když se tě tak moc chci dotýkat?" Namítl a udělal opět krok k Billovi. Chlapec o krok couvl.
"Co takhle třeba jít pracovat?" Navrhl Bill. Tom se kysele zašklebil nad tou představou, ale věděl, že Bill má pravdu. Za chvíli by si mohli nadělat pěkných pár nepříjemností.

"OK, když mě teda vyháníš…" Předstíraně si Tom povzdechl, ale nedokázal zamaskovat zacukání koutků. Když se otočil, že tedy odejde, chytl ho Bill za rukáv.
"Nevyháním tě." Naléhavě se mu zadíval do očí. To by ho nikdy nenapadlo. Být s ním, bylo to jediné, co ho činilo šťastným.
"Já vím." Usmál se na něj Tom něžně. Věděl to. Chtěl Billa jen maličko pozlobit. "Ale pracovat už bych jít měl." Uznal, že jeho povinnosti za něj nikdo jiný neudělá. "Můžu si jen ještě rychle udělat kafe?" Vzpomněl, proč sem vlastně přišel, když si všiml svého hrnku, stojícího na okraji stolu, kam ho snad až téměř odhodil, když se vrhal k Billovi, aby ho stačil zachytit.
"Jasně." Kývl Bill, posadil se za počítač a hmátl po zvonícím telefonu.


"Minulý víkend byla otevřena výstava výtvarného umění. Nevím přesně autory. Vím jen, že jich tam bude víc. Já se v tom moc nevyznám, ale myslel jsem, že by se ti to mohlo líbit, když sám rád maluješ." Bill pokrčil rameny a soustředěně žvýkal sousto svého oběda. "Tak co, půjdeme? Třeba dneska po práci na dvě hodinky, jen si to prohlídnout?" Chtěl Tom vědět, co si o tom návrhu myslí. Bill polkl, a konečně promluvil.
"Nezlob se. Nemůžu." Zamítl Tomovo pozvání.
"Proč ne? Nehodí se ti to dneska? Trvá to ještě dva měsíce, můžeme jít kdykoli jindy." Bill zavrtěl hlavou.
"Nejsem žádnej umělec. Maluju si oblečení. Výtvarný umění jde mimo mě." Svedl Bill svou neochotu na účasti v tomto programu na svůj absolutní nezájem.
"Aha…" Protáhl Tom a snažil se nedat najevo zklamání. Vložil si do úst brambor a pokračoval v jídle.


"Koukni." Přistrkoval po stole Billovi malý zelený letáček.
"Co je to?" Chlapec odlepil oči od monitoru počítače a mrknul na papír.
"Je to nějaká začínající rocková kapela. Známej je už viděl vystupovat a říkal, že jsou moc dobří. Tenhle pátek hrajou v jednom malým klubu tady v Berlíně." Podával mu k tomu Tom výklad. "Napadlo mě, že bychom mohli jít. Tedy zvu tě. Šel bys?" Prosil Billa snad i pohledem a čekal, co on na to.
"Tomi, promiň. Tyhle akce nejsou nic pro mě. Příliš hlasitá hudba, alkohol, všude plno kouře…" Vyjmenovával Bill.
"OK, OK chápu." Vzdal to Tom nečekaně prudce a rychlým pohybem ruky hmátl po letáku. "Žádný koncerty."


"Bille, máš rád divadlo?" Začal tentokrát mladý muž oklikou. Bill upil trochu čaje, který si dnes výjimečně udělal místo kávy. Nepostřehl, že by Tom chystal lest, a tak popravdě odpověděl.
"Ale jo. Docela jo. Na střední jsem měl i pár menších rolí ve školních představeních." Tomovi radostí zasvítily oči. Nadechl se a vysypal na Billa další nápad, kam by si spolu mohli zajít.
"Mám možnost v sobotu večer dostat lístky na Sen noci svatojánské. To je klasika. Pojď, prosím, taky." Bill se kousl do rtu a začal si pod stolem nervózně podupávat nohou. Tohle tedy neodhadl. Že raději nedržel jazyk za zuby. Přál si, aby s tím už konečně Tom přestal. Přestal ho tahat ven. On nechtěl. Jemu stačily ty chvilky, které si pro sebe ukradli v práci. Dřív neměl ani to. Nechápal, že o tomhle vztah není. Že Tom bude chtít víc. Proto přišla jen další výmluva.

"Shakespeare? Toho vůbec nemám rád."

Po téhle větě už Tom neměl sílu ani na to, aby si s Billem dopil svoji ranní kávu u něj. Se smutným a zklamaným výrazem v obličeji se zvednul, řekl, že už musí jít pracovat, a odešel k sobě do kanceláře. Tam se jen frustrovaně zhroutil do židle. Nerozuměl tomu. Celý týden mu dělal nabídky na různé programy, ať už to byla zábava, kultura, sport, cokoli. Jen aby byl s ním taky někde jinde než u oběda a pár minut zavřený v archivu, kde se sebe navzájem nemohli ani pořádně dotknout a jen neustále ostražitě hlídali, aby k nim nikdo nečekaně nevtrhnul dovnitř. Chtěl víc. Toužil Billa líbat, hladit, dokonce se s ním milovat, a to tedy nebylo možné, pokud se spolu nezačnou scházet i mimo pracoviště.

Sice o svých citech k sobě navzájem prozatím nemluvili. On si byl ale jistý, že cítí lásku, a že je to vzájemné. Bill ho měl také moc rád, tak proč jen tak zarputile sabotoval všechny Tomovy snahy být s ním? Nedávalo to smysl. I kdyby připustil, že se ani jednou netrefil do něčeho, co by Bill s chutí dělal, tak podle něj na tom přeci nezáleželo. Vždyť zamilovaným obvykle bývá jedno, kam s tím druhým jdou. Důležité bylo jen to, aby byli spolu. Bill mu připadal jako pěkný sobec. Tak moc se tu snaží a on mu nevyjde vstříc vůbec v ničem.

"Tohle se nedělá. Že jo Krásko?" Dožadoval se spojenectví své ryby. Ta ale jen nerušeně proplouvala nevelkým akváriem a na Toma ani v nejmenším nereagovala.
"Taky jsem ti volnej. To jsem to teda dopracoval." Povzdychl si Tom. Vážně se cítil na nic. Zítra byl pátek a on pochyboval, že do té doby přijde s něčím, k čemu by Billa zlákal, a výhled na další víkend bez něj se mu nelíbil, co by se za nehet vešlo.

Probíral dokola všechny možné důvody k tomu, proč by ho měl Bill stále tak odstrkovat, ale k ničemu kloudnému nedocházel. Mohl by to být strach z lidí. Plachý a bojácný Bill byl. Pravda. Na druhou stranu s ním v pohodě zvládl návštěvu kina a nákupy, tudíž problém s fobií z davů vyloučil. Bill se jen ostýchal navazovat kontakty. On by byl ale všude s ním, takže tohle by se nedělo.

Napadlo ho toho skutečně hodně, ale všechno postupně vyloučil, a nakonec se mu na mysli usadil jeden jediný důvod, který ale ze všech těch variant nejvíce bolel. Bill ho ani zdaleka nemiluje tak jako on jeho. Pouze si s ním krátí čas v práci. Zneužívá ho.

betaread: Janule
 


Anketa

Jsem pravidelný čtenář povídky: Se mnou se bát nemusíš

<3 100% (154)

Komentáře

1 Iwca Iwca | 3. března 2010 v 1:46 | Reagovat

jezis neee.... to je debil, ten Bill! proc mu to proste nerekne?! chudak Tomi ((

2 mykerina mykerina | 3. března 2010 v 10:05 | Reagovat

Tome, prosím tě zappoj mozek a neutápěj se v sebelítosti.musíš si všminout,že Bill má problém,ale ty je očividně přes tu svoji zamilovanost nevidíš....

3 Áďa Áďa | 3. března 2010 v 11:56 | Reagovat

hm. co na to říct. Tom je cvok, že ho něco takovýho vůbec napadá, a Bill je vemeno, že konečně nepřizná, že ho soused terorizuje. tak. šup dál :-)

4 Sajü Sajü | Web | 3. března 2010 v 12:23 | Reagovat

O.o a dál?O.o to mi děláš na schvál, takhle to utnout?O_O  To není možný!!!! Je to dokonalý, jen mi svým způsobem bylo líto Toma, když všechno Bill tak odmítnul... proč to prostě Billas nevybalí?O.o ale zase si říkám, že je moc brzo, jak tě znám!:D A asi to ani pro něj není lehký... no nic, myslím, že mě chceš zase mučit :-@ budu čekat pečlivě na další nový díl... :-@ tenhle týden se tu ještě nějaký ukáže?O:)

5 Lea Lea | 3. března 2010 v 13:43 | Reagovat

Ach jo..mě je Toma tak líto :-(
Já chci hned další dííílek

6 Ainikki Ainikki | Web | 3. března 2010 v 14:46 | Reagovat

[4]: Jasně že jo. Pevně je to ukotveno na neděli, ale teoreticky bych mohla být hodná a šoupnout ho sem už v sobotu. ;-)

7 zuzana zuzana | 3. března 2010 v 18:58 | Reagovat

Bože, tí chlapi sú fakt hrozne pribrzdení... To musí mať Bill asi monokel pod okom, aby Tomovi došlo, o čo sa vlastne jedná... Ale možno mu to povie Bill sám, predsa len, Tom je dosť nešťastný z domnienky, že je jediný, komu ide v tom vzťahu o niečo viac... Ak sa prestane snažiť, možno bude Bill aktívnejší a zdôverí sa... :-)

8 Lorett Lorett | Web | 3. března 2010 v 22:13 | Reagovat

[6]:
coze? v sobotu!!! prosiiiim. prosim, prosim :)

9 Sajü Sajü | Web | 3. března 2010 v 22:54 | Reagovat

[6]: teoreticky buď hodnááá O:) prosííím! ♥

10 Áďa Áďa | 4. března 2010 v 0:04 | Reagovat

přimlouvám se za sobotní díl... aspoń kvůli mně, i když nevim za co :-D *zamrká a hodí psí kukuč*

11 Sajü Sajü | Web | 4. března 2010 v 14:42 | Reagovat

[10]: tak buď štědrá a i kvůli mě:D

12 Lea Lea | 5. března 2010 v 1:31 | Reagovat

Též se přimlouvám za sobotní díl..nemůžu se dočkat...přece nás nenecháš tk nelidsky trpět!!!xD

13 Kattys Kattys | E-mail | 5. března 2010 v 20:26 | Reagovat

A to já klidně vydržím až do neděle. :-)
Jo, v pátek večer, to se mi to hraje na hrdinu. :))))

Tak z těch dvou truhlíků už jsem trošku nervózní a mám z celé té situace smíšené pocity. Na jednu stranu nechápu, proč Bill Toma prostě nepožádá o pomoc, když je zjevné, že mu někdo ubližuje. Ovšem na straně druhé docela rozumím tomu, že zrovna  s touto věcí se asi svěřuje velice těžce. Jsem napjatá, jakým způsobem Tom zjistí, proč vlastně se mu Bill tak urputně vyhýbá. Tedy mimo archiv, myslím. :-)
Moc se mi líbilo, jak se Tom snažil přesvědčit Billa a předkládal mu jednu lákavou nabídku za druhou. :-) Ale nějak mi není jasné, co má Hamlet společného se Snem noci svatojánské. Když tedy pominu Shakespeara :)))

14 Cera Cera | 5. března 2010 v 22:55 | Reagovat

Bože, ten Tom má ale krátký vedení...

15 Ainikki Ainikki | Web | 6. března 2010 v 12:01 | Reagovat

:-D :-D :-D No, samozřejmě, že tam měl být napsaný Shakespeare. Já jsem si tu chybu vůbec neuvědomila a je vidět, že ani spousta lidí, co to četlo před tebou tak taky ne. Ovšem největší mínus má Janule. Ta si pěkně odskáče, že to v betareadu neodhalila. Honem to jdu napravit. :-)
A jinak, co se týče Billova svěřování. Tam se dá tak nějak říct, že on nemá pocit, že se mu děje něco vyjímečnýho. On svojí situaci tak nějak považuje za normální. A je mu vštěpováno, že by o tom neměl moc mluvit. To by ale mělo být z budoucích dílů taky patrné. ;-)

16 Kattys Kattys | E-mail | 6. března 2010 v 14:38 | Reagovat

A sakra, teď dostanu seřváno od Janule, co do toho vůbec strkám čumák! :)))))

Jsem vážně napjatá a už se nemůžu dočkat, až poodhrneš roušku a my se o Billovi dozvíme něco víc. Tedy ne že bych se nějak zvášť těšila, asi to nebude nic moc příjemného, ale zvědavá jsem, to nemohu popřít. :-)

17 Eclipse Eclipse | Web | 7. března 2010 v 17:41 | Reagovat

Je mi líto Toma... Je mi ho hodně líto. Ale na druhou stranu Bill má jistý důvod. Přece jen... Je mi Toma prostě líto. On se tak snaží. Navíc musela jsem se chechtat představě, jak Tom spadnul ze židle... a i tak s ním soucítím. Muselo to hodně bolet.

18 Madisoon Madisoon | E-mail | Web | 9. března 2010 v 17:28 | Reagovat

No jistě, to nemohl přijít na nějaký lepší důvod? Třeba hodit to "zneužívá" do trpného rodu? To už by byla určitě pravda. Jak si může něco takového myslet, když Billa už trochu zná a ví, jaký je?
Ovšem Bill taky není zrovna číslo jedna ve správném chování. Kdyby to Tomovi řekl, prospělo by to všem stranám... třeba by si ho Tom vzal domů:D Ač jsem to nezmínila, tak předpokládám, že ho ten soused, u kterého bydlí, přinejmenším bije a utlačuje. Tohle si přece nemůže nechat líbit.
Doufám, že se jednomu z nich co nejdřív rozsvítí, protože takhle se navzájem trápí.

19 Joana Joana | 20. dubna 2010 v 20:47 | Reagovat

Úplně jsem si u konce té první části říkala, zda si na to kafe ještě vzpomene...
Tomův nejlepší přítel... ryba :-D  :-D
A co ho to napadlo, že by ho to ustrašené zvířátko sídlící přes chodbu nemělo rádo?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama