close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Se mnou se bát nemusíš 7.

10. března 2010 v 1:00 | Ainikki |  Se mnou se bát nemusíš
autor: Ainikki

Bill vešel do nevelké předsíně, zavřel za sebou vchodové dveře a zaposlouchal se do zvuků uvnitř v domě. Nic. Naprosté ticho. Pokud byl Brenig doma, vždy si pouštěl televizi, i když ji třeba nesledoval. Klid znamenal, že se mu podařilo přijít před ním. Byl za to docela rád. Vyklouzl z bot a na nohy natáhl černé domácí pantofle. Kabát pověsil na věšák a kvapně se přemístil do kuchyně. Venku vymrzl a potřeboval něco teplého na zahřátí. Postavil vodu na čaj, připravil si hrneček se lžičkou a ze žluté papírové krabičky vytáhl sáček s aromatickým černým čajem. Pracoval rychle. Starší muž by mohl být každou chvílí tady a on na něj nechtěl narazit. A i když pravděpodobně pozná, že Bill už je v domě, tak pokud bude ve svém pokoji, nechá ho minimálně do večera v klidu. Potom bude vyžadovat uvaření večeře, ale to Billovi zase tolik nevadilo.


Konvice cvakla. Chlapec vroucí vodu nalil do hrnku, přisypal trochu cukru a hodil dovnitř plátek citronu. Z lednice si ještě vzal jogurt a z chlebníku celozrnnou bagetku ze včerejška. Prozatím se sice necítil hladový, ale byl zvyklý brát si něco malého k sobě do pokoje, aby tak nemusel příliš často vycházet ven. Všechno si to vyskládal na malý tácek a už pospíchal po schodech nahoru. Tělem se mu rozlila úleva, když byl konečně v té nevelké místnosti, dveře za sebou zavřené. Věděl, že ani tady nemá stoprocentní soukromí, že ten chlap sem chodívá, když on je pryč. Nikdy si to ale nedovolil, když tu byl. Maximálně bušil na dveře a žádal ho, aby šel udělat to či ono. Zvyknul si. Ostatně domácí práce mu nevadily. Byl naučený je dělat z dob, kdy ještě bydlel s rodiči. Měli vcelku velký dům a maminka na něj sama nestačila.

Bezděčně mu vytanula na mysli vzpomínka na tu hodnou dobrosrdečnou ženu, která mu říkávala "ty můj milovaný chlapečku", zpívala mu, vyprávěla různé příběhy před spaním a pokaždé, když šla na nákup, nosila mu z obchodu nějaké cukrátko jen a jen pro něj. Střípek z té lásky a dobroty teď našel v Tomovi, ale co mu to bylo platné, když o něj, stejně jako o mámu, musel tak brzo přijít.

Ve svém krátkém životě si už zvyknul na ztráty. Naučil se je přijímat na povrchu klidně, bez velké hysterie a vzlyků. Proto už ani teď neplakal. Ten největší otřes, který zažil v kavárně, v sobě dokázal potlačit. Jen tiše seděl na posteli a v rukou svíral hrneček, aby si o něj ohřál zkřehlé prsty. Uvnitř sebe ale naříkal. Moc to bolelo. A i když věděl, že musí zapomenout, nepřál si nic jiného, než aby se ty chvilky, kdy mohl být s ním, vrátily. Možná by byl rád i za druhou šanci. Jenže jak o ni požádat? A mělo by to vůbec smysl? Stejně by se toho moc nezměnilo a Tom by se v něm jen znovu zklamal.

Vždycky to tak přeci bylo. Zklamáním byl odjakživa a pro všechny. Nikdy nezapomene na to, s jakým opovržením se na něj díval jeho otec. Byl pro něj jen drobounký slabý chlapec, který se už jako dítě spíš podobal děvčátku než klukovi. Nesportovní, pořád jenom zasněný. Říkával o něm, že je zmetkem přírody a jako takový nad sebou potřebuje pevnou ruku. Rány se tedy na jeho hlavu snášely už od dob, kam sahá jeho paměť, a pro něj se staly normálními. On potřeboval vedení, jinak byl ztracený.

Ve škole taky nikdy nezapadl. Byl terčem všech spolužáků. Kluci ho mlátili, dívky se mu posmívaly a pro učitele byl neviditelný. A pan Brenig jen nastoupil na otcovo místo. Dohlížel na něj, vedl ho a udával pravidla. Pro něj neexistoval jiný svět. On sám sebe nevnímal jako samostatnou bytost, která má právo volby, může se odpoutat. Nepřemýšlel nad tím, a ani by to nedokázal. Postava vůdce, pána, otce, ta byla v jeho životě vždycky. Pokaždé tu byl někdo nad ním. A těch pár let, kdy byl bez táty jen s maminkou, se té úlohy velice ochotně ujali jeho dva starší sourozenci. Na tu dobu nevzpomínal rád. Od otce a Breniga měl vždy jasně dané hranice, a pokud je překročil, věděl, co očekávat za trest. Bratr se setrou byli ale nevyzpytatelní. Trápili ho bez zjevného důvodu, a nebo jenom proto, že ho maminka měla raději než je.

Máma. Jediné jeho světlo. Dokázali spolu sedávat dlouhé hodiny a jen tak si povídat. Říkávala mu, že je výjimečný, a že jednou přijde někdo, kdo tu výjimečnost dokáže ocenit. A její náruč tak moc hřála. Věděl, že si vyčítá, že svého synáčka nedokáže ochránit před údery, které na něj odevšad dopadaly. On je ale přijímal rád. Když se otec vybil na něm, ztrácel potom zájem uhodit mámu.

Bill sebou úlekem trhnul, až vycmrndal trochu čaje na koberec. V tašce se mu totiž rozdrnčel mobil a do toho ticha, které ho obklopovalo, to byl nečekaně silně rušivý zvuk. Odložil hrnek na noční stolek a zalovil v tašce pro ten vyřvávající přístroj.


Tom se po příchodu z oběda jen silou vůle musel nutit k tomu, aby se vrátil zpět k pracovním povinnostem. Mechanicky pročítal spis nějakého případu, a pokud vnímal každé třetí slovo, bylo to hodně. Nevěřil by, že s ním dokáže něco takového tolik zamávat. Neznali se tak dlouho, aby to považoval za možné. Nikdy dřív se na nikoho tak rychle neupnul. Přesto ale hodně lidí věřilo, že se to dít může. Neuvědoměle mu v hlavě vyplavala vzpomínka na rozhovor s Gordonem, který se odehrál zhruba před rokem. Bylo to na téma pravá osudová láska. Jako dnes si vybavoval, jak pohrdavě zpochybňoval existenci něčeho takového. Ta představa se neslučovala se zdravým rozumem. Nelze si zalíbit člověka, kterého vůbec neznáte.

Otčím mu na to tenkrát s klidem a vědoucím úsměvem na rtech odpověděl: "Nemusíš v to věřit. Najde si tě to samo a pak už před tím neutečeš. Jako já před tvojí mámou. Byl jsem ztracený, když jsem se jí poprvé zadíval do očí." Tom nad tím tenkrát jen kroutil hlavou. Ty řeči mu přišly směšné. Jestli měl být ale jeho osudem Bill, tak proč se to celé takhle bortí?

Tom si mnul spánky ve snaze zaplašit přicházející bolest hlavy. Tohle emotivní vypětí bylo vyčerpávající. Navíc mu ani nepřidával fakt, že se nevyhne návštěvě archivu. Potřeboval odtamtud papíry k jednomu konkurznímu řízení. Chtěl se na to mrknout ještě dnes, aby se tomu nemusel věnovat o víkendu. Zvažoval, jestli má zvednout telefon a nechat si to přinést, a nebo si pro to dojít sám. Obě ty možnosti vycházely ale nastejno. Přímé konfrontaci s Billem se nevyhne tak jako tak.

S frustrovaným zafuněním se zvedl od stolu a loudavým krokem se vydal čelit své neopětované lásce. Bill ale nikde. Nejspíš si jen odskočil na záchod. Pak si ale všiml, že pracovní stůl je úhledně srovnaný a šatní skříňka, kterou zapomněl její majitel pootevřenou, prázdná. Billovy věci byly pryč, to znamená, že i on musel odejít. Místo toho, aby se Tomovi ulevilo, že se mu vyhne, se ho zmocnilo mírné znepokojení. Bill by tu dle pracovní doby měl minimálně ještě dvě hodiny být.

Otáčel se po místnosti, očima prozkoumávajíc místnost, v bláhové představě, že snad Billa najde zalezlého pod stolem nebo snad přikrčeného v některých z polic. Připadal si jako blázen, když si uvědomil, co dělá. Dočista vypustil, pro co sem vlastně přišel a zamířil si to rovnou k recepci. Pokud tu totiž někomu neunikl Billův odchod, byla to Birgit.

"Ehm," odkašlal si hraně, aby na sebe upozornil. Dívka se totiž právě zainteresovaně věnovala své manikúře, takže vůbec nepostřehla jeho přítomnost.
"Ááá, Tome. Co potřebuješ?" Roztáhla pusu do širokého úsměvu, když k němu zvedla pohled. Pilník odhodila na stůl, vyskočila na nohy a rádoby nenápadně se nahnula přes recepční pult, aby mu tak poskytla dobrý výhled na své plné poprsí. Tomovi se nad tím chtělo protočit oči v sloup. Té holce nejspíš nikdy nedojde, že je na jeho straně absolutně nulový zájem.

"Sháním Billa. Potřeboval jsem něco v archivu, ale on tam není." Vysvětlil stručně.
"On odešel. Je to asi 40 minut, možná slabá hodinka, a řeknu ti, nevypadal moc dobře." Neopomněla dodat.
"Já ho poslal domů." Vmíchal se do hovoru pan Konrad, který zrovna procházel kolem a musel zaslechnout, o čem je řeč.
"Aha." Protáhl Tom oduševněle. Starší muž pokynul rukou, aby tak dal najevo, že chce, aby ho Tom následoval. Oba se zvolna od recepce chodbou rozešli dál ke kancelářím.
"Necítil se dobře. Překvapuje mě, že to nevíte. Možná vás ale jen nechtěl rušit." Tom nebyl hned schopný reagovat. Byl tím docela překvapený. Bill nevypadal nemocně.
"A… a bylo to zlé?" Majitel právní firmy se usmál nad tou starostí.
"Tome, já nejsem lékař, navíc jsem se ho nevyptával. Jen jednoduše nevypadal nejlépe. Ostatně snad není problém zvednout telefon a zeptat se sám." Doporučil mu jedno z řešení, poplácal ho po rameni a zmizel ve své kanceláři.

Problém by to teoreticky být neměl. Tom měl dokonce už i číslo na Billův mobil. Vyžádal si ho od něj hned v pondělí, protože víkend před tím zjistil, že tuhle nepatrnou drobnost v těch dlouhých dvou dnech docela postrádal. Ale oni se nepohodli. Má vůbec nárok mu volat? Co když s ním Bill mluvit nechce? Pak tu ale byla ta nevolnost. Mohl ji způsobit on? Ublížil mu snad? To se mu ale jevilo jako nepravděpodobné. Vždyť Bill ho přeci nechce. Nebo ano?

Takto zamyšlen se odlepil od místa, kde postával a vrátil se k sobě. Měl chuť sám sobě nafackovat, když sáhl po mobilu a vytočil Billovo číslo. Kde byla nějaká hrdost? Vždyť ten kluk na něj kašle, a on, sotva ho hodinu nevidí, už mu volá. Bylo to ale silnější než on. Potřeboval se jen ujistit, že bude v pořádku. To znamená žádné sladké řečičky. Jen se pouze zaměří na informace o Billově zdravotním stavu a hovor ukončí.

Vyzváněcí tón se ozval poprvé, podruhé, potřetí… Tomovi se honilo hlavou, proč jen to hned nezvedá. Je to vážné a Bill někde leží v bezvědomí. Při tomhle nápadu mu přejel mráz po zádech.
"Prosím, ať je v pořádku." Mumlal si pro sebe. Vyloučil možnost, že by mu to Bill nebral kvůli tomu, že volá právě on. Černovlasý chlapec totiž jeho číslo neměl. Nemohl tušit, kdo volá. Tom si ho vzal jen od něj a Bill o to jeho neprojevil zájem. Při šestém zvonění se v mluvítku konečně ozvalo tiché:
"Prosím." Tom se snad až leknul toho zmučeného hlásku a v první vteřině nebyl schopen reakce. "Haló, kdo volá?" Ptal se Bill tiše.

"Bille, to jsem já. Tom." Ozval se volající konečně a tentokrát to byl Bill, v kom překvapením hrklo.
"Tome," vydechl nevěřícně.
"Já… já volám, že v práci mi řekli, že… že jsi snad onemocněl." Zadrhával, ve snaze co nejdříve svůj telefonát odůvodnit. "Já… jen jsem se chtěl zeptat, co se děje a jak se cítíš?" Bill k sobě zklamáním stiskl víčka a zvrátil se na postel. Stočil se do klubíčka, telefon neodtahujíc od ucha. Potřeboval moment, aby vstřebal, že Tom se neozval, aby to urovnal, v což v první chvilce naivně zadoufal. Chce jen vědět, proč zmizel dřív, než měl. Chlapec v té Tomově starosti nerozpoznával jeho pravý zájem. Že volá jen z jediného prostého důvodu, a to proto, že mu na něm záleží víc, než by si kdy černovlásek dokázal představit.

"Bille, jsi tam?" Dožadoval se mladý právník nějaké odezvy.
"Jo." Kuňknul v odpověď. "Já… nejsem nemocný. Jen…" Bill netušil, co by měl Tomovi říct. Pravdu? Zajisté by se mu vysmál.
"Jen co? Bille, mluv se mnou. Docela mě to vyděsilo. Na tom obědě si vypadal vcelku OK. Nebo je to snad kvůli…" Odmlčel se. "Kvůli mně?" Odvážil se to vyslovit nahlas, i když mu to připadalo jako holý nesmysl. Kdyby to tak bylo, udělá už Bill něco v té restauraci. On se ale nebránil. Nechal ho odejít. Kdyby to bylo jinak, zadrží ho a poví mu, že se mýlí, že chce být s ním. On ovšem jen mlčel.

Na druhé straně se ozval tlumený, přesto slyšitelný vzlyk.
"Prosím, odpusť mi." Nahlas popotáhnul. Byl na pokraji. A teď, když ještě slyšel Tomův hlas, věděl, že tentokrát tu skutečnost, že zase zůstal sám, nedokáže přijmout. Už nechtěl. Dostal se do fáze, kdy mu začínalo být jedno, že nemá Tomovi co nabídnout. Nehodlal přijmout fakt, že by se ho měl vzdát jen proto, že pro Toma by byl život bez něj beze sporu jednodušší. Jenže pro něj to dobré nebylo. Cítil, že musí být s ním bez ohledu na to, jaká je nula, jinak se za chvíli už ani nedokáže nadechnout. Byl odhodlaný škemrat, jen aby ho vzal zpátky a znovu obejmul.

"A co bych ti měl odpouštět?" Tom byl zmatený. "Bille, ty brečíš? Řekni mi, co se děje." Naléhal. Bill zcela slyšitelně trpěl, a to zraňovalo i jeho. Přitom by stačilo chlapcovo jediné slovo a udělal by všechno, co by bylo v jeho silách, aby na jeho tváři opět spatřil úsměv. Bill ale na Tomovy otázky nereagoval. Jen pokračoval v tom, co ze sebe potřeboval dostat.
"Moc prosím, Tomi. Já vím, že jsem se choval špatně. Polepším se. Slibuju ti to. Jen… jen…" vzlykavě se nadechl. V pláči, který zachvátil celé jeho tělo, se mu špatně mluvilo a pravidelné dýchání to také značně znesnadňovalo. "Jen mě už od… od sebe ne… nevyháněj. Pro… prosím. Chtěl bych být s tebou. Mám tě rád."

Tomovi po těch slovech bezděčně také vyhrkly slzy. Rychle mrkal, aby je zaplašil, a musel se párkrát zhluboka nedechnout, aby zvládnul promluvit.
"Já tě mám taky moc rád, ty malej blázínku." Ujistil ho Tom nazpět a neubránil se úsměvu. V tu chvíli ho zaplavil až neuvěřitelně euforický pocit radosti. "Proč si to jen neřekl hned v té kavárně? Vlastně na tom už teď nesejde." Mávl nad tím Tom rukou. Najednou mu to bylo jedno. To, co doposud zažíval, se vytratilo, a znovu tu bylo jen štěstí a hřejivý pocit lásky. "Můžeme se sejít a všechno to probrat? Klidně přijedu za tebou."

"Nene, to nemusíš." Zamítl to Bill a honem si promítl v hlavě svoje možnosti. Brenig tu ještě stále nebyl. Pokud by se teď hned zvednul a vypadl z domu, nikdo mu v tom nebude bránit. A teoreticky měl čas do šesti do večera. V sedm musela být na stole teplá večeře. Bleskově se rozhodnul jednat. I on teď nutně potřeboval Toma vidět. "Jsi ještě v práci? Já dorazím za tebou. Jsem tam do dvaceti minut. Mám teď pár hodin čas." Pláč se jakoby mávnutím kouzelného proutku vytratil. Ke chmurám už nebyl důvod. Kupředu ho hnala vidina toho, že Tom neztratil zájem. Pořád ho chce. Dokonce teď hned ho touží vidět.
"OK, já to tu sbalím a počkám tě na zastávce. Pak spolu můžeme jít někam, kde si budeme moci v klidu popovídat."
"OK. Zatím pa. A Tomi," zarazil se ještě před tím, než hovor ukončil. "Moc ti děkuju." Tom chtěl dodat něco v tom smyslu, že vůbec nemá za co, ale nestihl to. Bill hovor típnul a jako na pérku vystartoval z postele. Porovnal zmuchlané peřiny, aby nebylo poznat, že už tu byl, do ruky vzal svou tašku a v rychlosti zkontroloval kuchyň. Všude čisto. Na první pohled se nezdálo, že by tu zůstal důkaz o jeho přítomnosti. Když si bral boty a kabát v předsíni, měl dojem, že slyší vrznout branku. Lekl se, ale teď to nehodlal vzdát. Posbíral, co potřeboval a tiše a rychle přeběhl chodbu, rozrazil dveře na jejím konci, seběhl pár schodů, ani si nerozsvěcel a nahmatal malý klíč, který visel na hřebíku vedle zadních dveří, vedoucích ze sklepa na zahradu. Opatrně, aby nezpůsobil hluk, jím otočil v zámku a právě, když je otvíral, slyšel kroky v domě. Brenig byl skutečně tady. Nepřeslechl se. Tajil až dech, když za sebou zavíral, a po zahradě se kradl k části plotu, na který nebylo vidět z obýváku ani z kuchyně, což byly místnosti, kam pěstoun zamíří nejdříve. Plot byl nízký, takže on se svojí výškou neměl problém se přes něj přehoupnout.

Úlevně si vydýchl, až když byl za zatáčkou a nikdo se za ním nehnal, protože by ten jeho únik snad spatřil. Bill si setřel pomyslný pot z čela a zašmátral ve své tašce pro telefon. Posadil se na jedno z volných křesílek, které byly na zastávce S-Bahnu, a zatímco čekal na příjezd vlaku, psal sms.

Dobrý den, pane. Dnes se musím výjimečně zdržet v práci, ale nemějte strach, doma budu před večeří i s nákupem. Bill

Bylo to věrohodné. V tiskárně se taky občas stalo, že musel zůstat přes čas, a pokud to nebyla taková doba, aby to zasáhlo do Brenigovy potřeby teplého žvance na sedmou, neremcal. Koukl na hodinky a na tváři se mu rozlil spokojený úsměv. Měl před sebou více jak tři hodiny, které mohl být jenom s Tomem.

betaread: Janule
 


Anketa

Jsem pravidelný čtenář povídky: Se mnou se bát nemusíš

<3 100% (154)

Komentáře

1 Áďa Áďa | 10. března 2010 v 7:02 | Reagovat

teda, takhle ho nechat otročit... no konečně se začínají usmiřovat, trumpetové jedni :-)

a další díl bude v sobotu? :-) no dobře, jen jsem to zkusila :-D

2 Cera Cera | Web | 10. března 2010 v 9:22 | Reagovat

Juuu... fascinuje mě Billuv způsob myšlení... úžasné, jak se to obrátilo, jen doufám, že nebude mít problémy doma..potom...
Ach jo, nemuzu se dočkat jejich setkání... Nemohl by další díl přibýt zítra? O víkendu jsem pryč =(

3 Iwca Iwca | 10. března 2010 v 14:21 | Reagovat

tak ted je mi lito zase Billa... wzdycky to odnasi on, w kazdy powidce... chuderka xD
newim, co uz ke kazdym dilum rikat... je to proste uzasny ^^

4 zuzana zuzana | 10. března 2010 v 19:38 | Reagovat

Tak konečne Bill zabojoval :-) A teraz ich oboch čaká sladké udobrovanie ;-)
Napäto čakám, čo všetko Bill Tomovi prezradí, zdal sa byť odhodlaný držať sa svojho šťastia zubami-nechtami..

5 mykerina mykerina | 10. března 2010 v 20:21 | Reagovat

chjo...chtělo by to dílek už zítra...od pátku nejsem na netu až do další středy a asi umřu, jestli se nedovím jak dopadla ta jejich schůzka.. AINIKKIIIII please...bitte...

6 ainikki ainikki | Web | 10. března 2010 v 20:23 | Reagovat

[4]: Sladké rozhodně bude... :-P
A Bill se bude držet zuby nehty, jen na to nepůjde nějakým prozrazováním, ale prostě si ty vycházky zvládne zařídit. ;-)

[3]: To je jedno co. Důležitý je, že něco, abych věděla, že sis to přečetla a byla spokojená. ;-)

[2]: Ale tak ase tě může utěšit to, že když si to nepřečteš o víkendu, tak pak nebudeš muset tak dloho čekat na středeční díl. ;-) A víkendový program tě určitě natolik zaměstná, že si ani na nějaký "Se mnou se bát nemusíš" nevzpomeneš. :-)

[1]: No jasně, v sobotu. :-P

7 Ainikki Ainikki | Web | 10. března 2010 v 20:49 | Reagovat

[5]: Lidi, neblázněte. Já už to mám přednastavený až do desátýho dílu. Já už se v těch článcích hnípat nebudu. To vydržíte. ;-) A kam se jako všichni na ten víkend chystáte? Neříkejte mi, že kempovat před halu. :-D

8 zuzana zuzana | 10. března 2010 v 20:59 | Reagovat

[7]: Takže už máš aj 10. diel? To si šikulka :-)Minule si tuším písala, že siedmy diel a koniec :-)Takže máš vlastne dosť solídny náskok, škoda by bola nezverejniť to skôr :-D

9 Áďa Áďa | 10. března 2010 v 21:57 | Reagovat

ok, tak jinak. díl přibude hezky v sobotu, ne - li v pátek, a já tě na oplátku, až se uvidíme, ušetřím svého jódlování, co říkáš? :-) fajn obchod :-D

ne, k ničemu tě nutit nebudu, ale těšim se moc na další :-)

10 mykerina mykerina | 10. března 2010 v 23:50 | Reagovat

si piš, že kempovat před halu :D
mno škoda...nutit tě nemůžu a ani nechci :) ale zkusila sem to

11 Sajü Sajü | Web | 12. března 2010 v 16:53 | Reagovat

:D ty lidi sou bláznivý :D kempit před halou v takový kládě :D pfff :D
každopádně se těším na další díl=o* naprosto dokonalé a nejradši bych byla, kdyby tu byl nový díl každý den :D ♥ zbožňuju to ♥

12 Madisoon Madisoon | 12. března 2010 v 21:31 | Reagovat

No super, právě se mi smazal asi kilometrový komentář, který jsem psala půl hodiny... tak ještě jednou, co se dá dělat. Tentokrát si to zkopíruju. Člověk jednou zapomene a zákon schválnosti samozřejmě platí vždy a všude.
Takže... Myslím, že to nebude vůbec snadné, protože Bill si myslí, že způsob jeho života je celkem normální. Tyhle případy jsou nejhorší, když člověk nic jiného nezná, a tudíž považuje tyhle hrůzy za normální. O to obtížnější bude přimět ho uvědomit si, že něco rozhodně není v pořádku. Ten chlap je odporný jenom na něho myslím, a to jsi vlastně ani nepopsala nic konkrétního, jen jeho chování k Billovi. Možná to je účinnější, než kdybys napsala, že je to hnusnej smradlavej děděk s hrbem a mrtvolným dechem. Ono to evokuje hnus už samo o sobě, bez vnějšího popisu, protože někdo takový, kdo nejdřív "kamarádí" se sousedy, a pak utlačuje, využívá a ubližuje Billovi, ani jinak vypadat nemůže - přinejmenším v duši. Pokud nemá duši v obrazu jako Dorian, pak se na něm ta odporná povaha musí projevit i navenek.
Právě jsem zjistila, že bych asi mohla napsat pět komentářů za sebou a pokaždé bych rozebrala něco jiného... o tomhle jsem v tom minulém vůbec nepsala:-D Takže zpět k tomu, co jsem psala. Přijde mi pravděpodobnější, že ten impulz, k tomu, aby se Bill "probudil" a viděl, že tohle není správný způsob života, přijde od Toma. Ten má očividně pohled na život v pořádku, na rozdíl od Billa. Tudíž by mohl začít šťourat, proč Bill nechce chodit nikam ven atd. (myslím si totiž, že se to záhy vrátí tam, kde to bylo - budou se vídat jen v práci, protože nic jiného ta diktatura co má Billa doma, neumožňuje). Tak, to by bylo zhruba všechno podstatné, co jsem zmiňovala. Ještě to, že jsem ráda, že máš pár dalších dílů napsaných, a nenecháš nás dlouho trpět do další části:-)
Tak, teď to zkopíruju... to je lepší.
Já kempovat rozhodně nepůjdu (ostatně mám lístek na sezení, ale nešla bych tam dřív jak v pondělí, i kdybych měla k podiu... fanatismus zrovna nepraktikuju), nicméně do Prahy jedu už zítra, mám tam pár dalších věcí a akcí, aby to nebylo jenom na koncert a zpátky, když už jedu do Prahy, kam se zas tak často nedostanu. Takže nedělní díl si přečtu nejdřív za týden, ale to není nic neobvyklého, resty mívám i když je "normální režim". Ale při první příležitosti to doženu, protože se nemůžu dočkat, jak to bude pokračovat:-)

13 Ainikki Ainikki | Web | 12. března 2010 v 21:53 | Reagovat

[12]: Tak koukám, že na tohle máme štěstí obě. Mně se to taky stává a hlavně u těch dlouhej a těch, kde se snažím něco podstatanýho sdělit. Ale můžu ti říct, že mě teda jímá nepředstavitelnej vztek a musím to nejdřív rozcházet, než jsem schopná nad to sednout a napsat ten komentář znova. :-)
A co se týče pěstouna, tak s ním bude velice brzo osobní setkání. Tuším, že snad hned v tom dalším díle. A postavička je to v celku luxusní... Myslím, že ten hnus to jenom prohloubí. Ale co taky jinýho od někoho podobného čekat, že? :-?
A já se chystám v neděli. Hezky s Janulkou budeme mít dámskou jízdu u ní v bytě. Manžela chudáka kvůli tomu vystrnadila z domu. :-D
A ty ses, myslím, zmínila, že budeš ve stejný řadě. Bychom se tam mohly nějak nakontaktovat. Jakože něco jako vzájemné osobní potřesení pravicí a tak. :-) Já bych tě poznala docela ráda a myslím, že Janule proti taky nebude. Tak pokud bys chtěla, tak mi písni na mail, ať to neřešíme tady, svoje číslo na mobil, nebo cokoli. Třeba popis, co budeš mít na sobě. :-D
Zatím pa a v pondělí. :-)
Doufám tedy jen, že si to ještě do odjezdu stihneš přečíst. Asi tě jdu na to upozornit k tobě na bloga. :-P

14 Kattys Kattys | E-mail | 13. března 2010 v 16:01 | Reagovat

To je prima, že jsem se opozdila se čtením, protože teď se vůbec nemusím obtěžovat s komentářem. Souhlasím se vším, co k tomuto dílu napsala Madisoon, jen se neumím tak pěkně vyjádřit :-)

15 Eclipse Eclipse | Web | 14. března 2010 v 12:09 | Reagovat

Tak teď jsem se ujistila ve své domněnce. Bill měl těžký život a jediné lehké co v něm bylo, byla jeho máma. Jakmile zmizela, objevil se Tom. A já věděla, že Tom to potom hodí za hlavu a jednoduše zase bude s ním Držím jim pěstičky a doufám, že se to bude vyvíjet už lépe... :)

16 Joana Joana | 20. dubna 2010 v 21:12 | Reagovat

Existuje jeden problém, můj osobní problém, když čtu dlouhý díly, kde je víc různých dějů jako třeba tady. Projdu si takovým emotivním kolotočem a když si na začátku akorát říkám 'chudák kluk' a pofňukávám si, vzápětí na to zapomenu, protože se tam objeví rytíř Tom a dobrá sudička pan Konrad a já už zase myslím na hafo jiných věcí a pak se dostane řada na komentář a mě je líto, že zapomenu všechno, co mě v průběhu příběhu napadalo a chtěla jsem hrozně neodkladně sdělit v komentáři. Tak tedy omluv mou hlavu děravou :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama