...před mnoha lety, v pokoji, stejném jako tisíce jiných...
"Co se děje, beruško, proč pláčeš?" Zamumlal dívce u ucha známý hlas a ona se s leknutím obrátila, aby se vzápětí schovala do jeho náručí. Přes své křečovité vzlyky ho neslyšela, když ve čtyři ráno tiše vklouzl do pokoje.
"Zase ty tvoje sny, noční můry? Už neplakej, jsem tady," přitáhl ji ještě těsněji.
"Ne, ne, ale já ti to nemůžu říct."
"Proč?"
"Budeš mě nenávidět, budu se ti hnusit, jsem špatný člověk." kdykoli jindy by se usmál, jak míchá spisovné a hovorové výrazy, ale teď se o ni bál.
"Hlupáčku, jsi můj strážný anděl, asi mi tě poslalo nebe," pohladil jí po vlasech.
"Vsázela bych na peklo," zavrčela.
"Občas nad tím uvažuju, hlavně když... raději nic, co tě trápí? Vážně se bojíš, že po všem, čím jsme spolu prošli, tě prostě nechám a odejdu?"
"To taky, bojím se spousty věcí, nejsem taková, jakou jsi mě čekal, viď? Bojím se svých snů, malých místností s dřevěnými dveřmi, mám sklony k hysterii..."
"Myslíš, že když poznám tvoje slabosti, budu tě míň zbožňovat? Ty jsi telecí, víš to?"
Odtáhla se, klepla ho do ramene a rty jí konečně zvlnil úsměv.
"Ale ne, ty to překrucuješ. Poslední noci jsem měla spoustu času na přemýšlení, protože se mi do kola vracel ten sen o babičce a já se bála znovu usnout. Vybavila jsem si tu chvíli, kdy jsem svírala pistoli a stála na pustém parkovišti, kde leželo několik mrtvých chlapů a nad nima stál ten hajzl s tak klidným a vyrovnaným obličejem... Nezvládla jsem to, bylo to tak snadné, věříš mi? Když se mi ten večer podíval do očí, vzpomněla jsem si, jak babička leží v louži krve, co se vteřinu po vteřině roztéká po podlaze, a zaplavil mě tak zvláštní pocit. Mohla jsem se mu pomstít za roky, kdy mě pronásledoval ve snech. Za to, jak mi ublížil. A já tomu podlehla, podlehla jsem iluzi, že to bude všechno lepší, že se můj život změní, když zmáčknu spoušť. Cvak."
"A změnilo se něco?"
"Ne, jen mám víc divných snů. Můj brácha říká, že se to s časem srovná. Že když zabiješ jednoho člověka, kterého jsi vlastně určitým způsobem znal, je to těžké, ale musíš si uvědomit, že jsi vlastně v roli mlynáře na božích mlýnech. Jen je popoháníš, protože spravedlnost je slepá. Říká, že to nebyl dobrý člověk, dobrý křesťan. Jsme to ale divná katolická sebranka, my Italové, viď? Ale já se bojím, bojím se, že to nepřejde, už nikdy. Snad jen mi to ochladilo srdce a obralo o soucit. Co když budu podobným způsobem řešit svoje problémy i dál? Co myslíš? A nelži mi," vzlykla.
"Myslím si, že bys to neudělala znovu, jen pokud by ses ocitla v bezvýchodné situaci a neviděla jiné řešení..." odvětil zamyšleně a pohladil jí po noze.
"Toho se právě bojím, Billy, toho se taky bojím."
Přitáhl jí těsněji.
"Bojím se sama sebe a toho, čeho jsem schopná," zašeptala mu těsně u ucha, až ho zamrazilo.
Joana


Uf, tak u tohohle dílu mi nemálo jezdil mráz po zádech.

Nevím, co na to říct. Snad jen, že si spíš holka spoustu věcí zkomplikovala, než vyřešila. A zřejmě to dopadne úplně stejně jako s tou první vraždou – jen přibude další spousta podivných snů a kdoví jestli bude Tom tolik ochotný jako jeho bratr ji utěšovat…
Navíc tedy musím znovu podotknout, že ten trojúhelník, který mi přijde, že tu furt je, se mi ani za mák nelíbí. Z flashbacku jasně vyplívá, jak moc ji měl Bill rád a mě to nutí se ptát – vyprchalo to, nebo něco ještě zůstalo?
Pjosím, já se chci v ději přenést k Billovi a dovědět se, že je v pohodě a že si za tu dobu pokud možno našel někoho, kdo je pro něj stokrát líp vyhovující, než naše malá mafiánka.