26. dubna 2010 v 12:43 | Ainikki
|
autor: Joana
Utíkat před vlastním stínem není zrovna mou nejsilnější disciplínou, jak se v průběhu posledních několika let neustále přesvědčuji. Potichu jsem otevřela dveře a vplížila se do domu. Zapadla jsem do koupelny v přízemí a shodila za sebe oblečení načichlé kouřem. Naštěstí jsem i tady dole měla šampon na vlasy, takže jsem z nich pod horkou sprchu smývala pachové stopy svých hříchů. Drbala jsem si agresivně hlavu a vychutnávala si vůni citronů šířící se koupelnou. Zapletla jsem si mokré vlasy do copu a v ručníku vycupitala schody. Podle přivřených dveří do mé ložnice jsem usoudila, že Tom spí dnes v pokoji pro hosty, střídali jsme poslední dobou pokoje podle nálady. Byla jsem ráda, že můžu zůstat sama a nevyvolávat spousty otázek už v noci. Zachumlala jsem se až po bradu do duchen a zavřela oči. Za víčky se mi mihotaly šlehající plameny, ozařující vlhké načernalé kmeny borovic, stojících v pozoru jako čestná stráž. Pak už jsem nevnímala nic a ke svému potěšení upadla do spánku beze snů.
Probudilo mne až lehké zhoupnutí postele. Rozlepila jsem oči a viděla Tomovu pobavenou tvář.
"Věděla jsi, že máš úplně mokrý polštář? Nevadí ti spát v kaluži?"
"Nacházím v tom určité potěšení, budíš mě snad, abych se neutopila?" Zabručela jsem a schovala se pod deku.
"Pokud trváš na dalším spánku, donesu ti šnorchl, aby se ti podobná nehoda nemohla stát. Ale chtěl jsem ti sdělit, že už je skoro poledne. A taky se na něco zeptat." Zvážněl.
Kruci. Hlavou se mi začalo honit tisíc možností, jak zjistil, co se včera stalo a teď to chce ode mne vědět. Myslela jsem, že jsem v podobných hrách čím dál lepší.
"Na co?" Kuňkla jsem tedy.
"Co bude k obědu?"
"Už jsem ti říkala, jak tě zbožňuju za tvůj upřímný zájem o mou osobu?" Usmála jsem se na něj a on se sklonil a dal mi pusu na tvář.
"Tohle mi můžeš opakovat do nekonečna, akorát se musíš víc snažit o potlačení toho ironického tónu hlasu, poupátko."
...
Jasmin se nakonec přeci jen zvedla z postele a cosi v kuchyni vyrobila, měl jsem takový hlad, že jsem to zbodl v okamžiku. Sledovala mě jak hltám s divně smutně unaveným úsměvem a já přemýšlel, zda se včera snad nepohodla se svým bráchou, který jí volal, že jede okolo a zda by s ním nezaběhla na skleničku. Vlasy, které si rozpletla z copu, byly ještě lehce zavlhlé a rámovaly jí obličej něžnými vlnkami, což jí dodávalo až nečekané křehkosti. Umyla nádobí a sedla si do křesla, objímajíc si rukama kolena. Seděl jsem od ní pár metrů, ale v tom okamžiku byla naprosto nedosažitelná, myslí kdesi v jiné galaxii. Chtěl jsem se zeptat, co jí trápí, ale pořád mne jedna část mého já od podobných otázek odrazovala. Vzhledem k tomu, že se během pár minut vrátil výraz na tváři do normálu, uklidnilo se i mé ochranitelské srdce. Když si pak přesedla na můj klín a jemně mě pohladila po čele a přejížděla prsty po mých tvářích, docela jsem zapomněl.
Dýchal bych pro tu červenovlasou holku, jejíž jiskřičky probleskovaly očima barvy lískových oříšků nádherné ženy, hledící na mě značně provokativně. Plazil bych se po kolenou pro její smyslné křivky a prosil o jediný úsměv. Měla mě ve své moci a já se cítil být loutkou, která nemá kontrolu nad svým chováním. Možná že každý může prožít tenhle okamžik jen jednou. Chvíli, kdy se chcete nadechnout, ale nemůžete, protože vám jemná dívčí kůže vzala dech, kdy její nahé tělo přitisknete na své a bojujete se zvířecí touhou vzít si všechno. Vzít jí všechno, protože sám už nic nemáte. Nebo já nic neměl, ani srdce. I to bylo dávno v její moci. Připravila mne o všechno a já bych jí klidně dal víc. Trvalo mi roky uvědomit si, jak mám tu holku rád. A týdny s ní, abych si připustil, že jí miluju. Naprosto. Totálně. K zbláznění.
…
Uplynuly dva dny podivného napětí, které mohlo být způsobeno myšlenkami na věci rozličné, na lásku a nenávist, na oběd a snídani, na nákupy a nicnedělání, na jejich sladké vězení daleko od světa, na bičíky a na pouta, na zmrzlinu a na šlehačku. Ale v myšlenkách se potulují lecjaké záludnosti a potrhlosti. nebýt jich a snů, asi bychom nikdy zběsile nedražili obrazy surrealistů, prodávajících se za horentní sumy. Ale teď hrály roli pouze dva dny klidu před bouří. Dny, kdy Tom definitivně propadl kouzlu vínových vln povlávajících kol hlavy roztržité Italky a přiznal to sám sobě. Dny, kdy se Jasmin bála, že ztratí dalšího z mužů, které milovala, protože ona si svou zamilovanost přiznala už dříve. Zoufale toužila po zpovědi, po odpuštění ale příliš se bála. Jednou musela vykročit do tmy, jen čekala na ruku, která jí tam popostrčí.
Zprávy o ohořelém vraku. Fámy o řádící mafii. Televizní reportáže spekulující o možných příčinách a souvislostech. Italsky. Mohla být jazyková bariera záchranou před drsnou pravdou? Možná. Jenže pak do ticha večerního domku zařízlo hlasité drnčení telefonu, který chtěl být zvednut. I Tom nebyl v Jasminině domku náhodou. I on měl svoje poslání. Poslední vteřiny do bouře pravidelně odměřovaly nástěnné hodiny.
Tik.
Tak.
"Haló?"
Joana
Tak ve své moci... to ale zase není úplně špatný. Přeci jen člověk pak tomu druhému daleko snáz odpouští cokoli.

A co to má ten Tom za poslání? Přemýšlím, jestli mi pomůže, když se vrátím zpátky na začátek, ale nevybavuju si žádnej náznak, jen to, že chtěl jednoduše najít ji.
A hádám, že příští díl tozjede parádní vzrůšo a trochu rozčeří to jejich klidný nic nedělání a povalování se někde v zapedlé díře kdesi. To jsem teda zvědavá, co se na ně řítí.