"Měla bych? Jsem snad obviněná? Myslela jsem, že je to jen výslech." Překvapeně zamrkala na mladého policistu červenovlasá dáma.
"Ne, nejste." Odpověděl jí a Max, opřený zády o okenní rám policejní stanice se usmál pod vousy.
"Tak co ode mne potřebujete?" zeptala se jemně a hleděla mladíkovi do očí.
"Potřebujeme vás vyslechnout."
"Tak do toho."
"Dobře, začněme. Výslech zahájen v 15:23." Zapnul diktafon.
"Jméno?"
"Jasmin Santini."
"Znala jste zavražděného Antonia Ferlinghettiho?"
"Jak myslíte to znala?"
"Setkala jste se s ním někdy?"
"Ne."
"Víte, kdo to byl?"
"Ano, tedy vím, kdo byl ve vztahu ke mě."
"Kdo?"
"Muž, který zastřelil mého manžela."
"Jak jste věděla, že to byl on?"
"Dozvěděla jsem se to na policejním komisariátu v Římě, od vás," usmála se unaveně.
"Jak jste s tou informací naložila?"
"Jak?! Jak? Proklínala jsem jeho jméno každý večer před spaním a přála si pro něj to nejhorší. Chtěla jsem, aby někde pomalu umíral a trpěl u toho jako zvíře. Za to, co udělal. Nesnášela jsem jeho přízrak, který se nade mnou neustále vznášel. Asi to není zrovna křesťanská láska."
"Můžete tedy říct, že jste ho nenáviděla?"
"Nakolik můžete nenávidět přízrak bez tváře, co vám zničil život."
"To znamená?"
"Samozřejmě že ano."
"Měla jste motiv k jeho vraždě." Zkonstatoval policista všem známý fakt.
"Ano."
"A zabila jste ho?"
"Ne. Škoda." Zavrčela a v očích se jí zablesklo. Max bedlivě sledoval každý sval v ženině obličeji a bojoval se svým svědomím policisty, který má trestat zločin, s částí své duše, která od ohlášení nalezení ohořelého vraku plesala, že byl vrah jeho přítele konečně potrestán, a s pochybami, nakolik je Jasmin nevinná a nakolik dobrá herečka. Raději se rozhodl, že nepovede výslech osobně, aby nebylo možné postup napadnout shora.
"Co jste dělala večer dne..." pokračoval mladík s formalitami.
"Odešla jsem z domu okolo sedmé hodiny a měla jsem schůzku se svým bratrem."
"V kolik hodin jste se měli sejít?"
"Kolem půl osmé, Mario, můj bratr, jel docela dlouhou trasu, tak jsem nevěděla, kdy přesně dorazí."
"A v kolik dorazil?"
"Když jsem tam někdy v půl přišla, už byl na místě."
"A pak?"
"Šli jsme si sednout, dlouho jsme se neviděli, měli jsme si toho hodně co říct. Znáte to, spíš nuda, samé rodinné věci." Ušklíbla se a Max si pomyslel, že rodinné věci jejich familíe by rád poslouchal každý policista od Sicílie po Alpy.
"Do kdy jste byli spolu?"
"Tak do půlnoci? Já přesně nevím, nekontrolovala jsem si hodinky."
"Byli jste spolu celou dobu?"
"Počítají se přestávky na záchod? Kromě nich ano."
"Kde jste byli?"
"U Fida."
"V kolik jste přišla domů?"
"Někdy kolem půlnoci, opravdu to přesně nevím. Mario mě odvezl domů."
"Může vám to ještě někdo dosvědčit?"
"Kromě bratra?"
"Ano, byla jste doma sama?"
"Ne, byl tam pan Kaulitz."
"To je všechno děkuji. Výslech ukončen 16:06."
"Jméno?"
"Mario di Belante."
Rutina, nudná rutina, otázka za otázkou pro každého, kdo se mohl vyskytnout v okolí místa činu.
"Co jste dělal ten večer?"
"Byl jsem na cestě k rodičům."
"Kde bydlí vaši rodiče?"
"Ve Švýcarsku," otrávený pohled na policistu.
"Takže jste celý večer strávil v autě na cestě?"
"Ne, to ne, je to docela dálka, strážmistře." Pobavený výraz a vzteklé přimhouření očí policisty.
"Tak co jste tedy dělal, když jste zrovna neřídil?"
"Měl jsem schůzku se svou sestrou."
"V kolik hodin a kde?"
"V té vesničce, u které bydlí. Dorazil jsem kolem čtvrt na osm, zrovna hlásili dopravní zpravodajství. Mína, moje sestra, mohla přijít zhruba v půl. Akorát šel sport, Lazio vyhrávalo, to mě docela potěšilo, vsadil jsem si na ně."
"A pak?"
"Šli jsme k Fidovi a povídali si. Takové rodinné řečičky, jak jsem říkal, jedu za našima, tak mě sestra zavalovala věcma, co jim musím bezpodmínečně vyřídit."
"Do kdy jste spolu byli?"
"Asi do půlnoci."
"Celou dobu?"
"Jo, asi jo. Žádný delší prodlevy."
"Tím myslíte co?"
"Že jsme od sebe byli nejdál tak na dvě místnosti, detektive."
"Jste si jistý tou půlnocí?"
"No, když jsem odjížděl, stihl jsem další zprávy, kde jsem se dozvěděl, že ty blbečci remizovali."
"Díky, to je prozatím vše."
"Felipe Dosi."
"Vaše zaměstnání?"
"Jsem farmář, pane."
"Farmář? Nemáte hospodu?"
"Jo vy myslíte U Fida, pane. To není hospa, to je len takovej malej vinnej sklípek, pane."
"Využíváte ho jako restauraci?"
"Ale ne, votevírám ho, jen když přijedou nějaký známý nebo když si to objednají z penzionu, jako vochutnávku. Víte co."
"A večer, co se stala vražda?"
"Odpoledne mi volal Mario, jeden známý, občas zaskočí, když jezdí okolo. Bydlí mu tu nedaleko ségra, víte?"
"A co chtěl?"
"Ptal se, esli jsem doma, pane. Řek se mu jo, však jsem taky byl. A on že přijde se slečinkou na něco k pití."
"V kolik hodin dorazili?"
"Něco pře osmou to mohlo bejt. Koukal jsem nahoře na fotbal, ale musel jsem to vypnout, když sem slyšel jejich auto."
"Do kdy u vás byli?"
"Tak do půl dvanáctej? Než jsem se dostal do postele, už bylo něco po půlnoci, pane. Musel jsem uklidit sklípek a všechno dát do pucu, moje žena je hrozně háklivá na pořádek. Jste ženatej?"
"To není podstatné."
"To máte pravdu, pane, to neni."
"Byli u vás Mario a jeho sestra celou dobu?"
"Celou pane, celičkou."
"To jste je sledoval?"
"Tak maximálně jsem je vždycky nechal tak čtvrt hodinky samotný a jestli jde o ten mord, tak od tama by se vrátit nestihli, za tak krátkou dobu."
"Díky, výslech ukončen 9:45."
"Dobře, děkuju," promnul si Max oči.
"Pořád si myslíte, že je v tom Felipeho žena namočená?"
"Nevím, vím určitě, že v tom má prsty mafie, je to jejich styl, profesionalita především. Pokud to ovšem byla mafie, asi to dělali kvůli Jasmin. Zda se účastnila, nebo si raději zajistila alibi a skutečně tam nikde nebyla. Ta jejich pavučina překrývá celou Itálii, jestli to byl někdo z nich, nic nám neřeknou."
"Asi je to rouhání, ale jsem rád, že je mrtvý."
"Já taky, já taky."
"A šéfe, budeme prohledávat dům paní Santini? Nebo mám říct technikům, že se můžou vrátit?"
"Nebudeme, akorát by se tu zjevila televize a udělala z nás bezcitné zrůdy, ubližující ženě svého kolegy. Nakonec by tvrdili, že jsme jejího muže zabili my. A navíc si myslím, že pokud v tom jede, nenajdeme u ní v domečku ani zatracené smítko z místa činu. Není hloupá a má mnohaletý trénink."
Joana
Jo, protahuju, co vztah nevztah mezi J&T, ale tohle je taky důležité :o) Jde přeci o vraždu!


Neprotahuješ, tohle byl dobrej díl a svým způsobem i malinko legrace. Tedy minimálně u výslechu pana Dosiho jsem se docela dobře bavila.

Jen jsem si říkala,do jaké míry je i on kreje a nebo potom, jak to mohli takhle všechno stihnout?