autor: Zezule
Bill
Probouzí mě něčí doteky, ale v tomhle polospánku nejsem schopný je nějak blíž identifikovat. Ještě dost znatelně cítím, že mám v krvi hladinku, ne, že by mi bylo špatně, spíš naopak, cítím se tak lehce. Neochotně otevřu jedno oko, abych vzápětí zjistil, že venku začíná teprve svítat. Nemůže to být víc jak pár hodin, co jsme se s Ashley vrátili domů a ulehli do postele. Konečně jsem natolik vzhůru, abych poznal, cože mě to vlastně vytrhlo ze spokojeného snění. Moje kočička leží na boku, co nejvíce přitisknutá ke mně s jiskřičkami v očích, a naprosto bezostyšně mi šmátrá svojí nenechavou ručkou v boxerkách a mně je jasný, že je zase při chuti. Ta holka je prostě sen každýho normálního chlapa. Sice bych si ještě pár hodin rád pospal, ale svojí dračici potěšení rozhodně neodepřu. Stejně by mi to nebylo nic platný. Kdybych se k ničemu neměl, znásilnila by si mě sama. Navíc cítím, jak pod jejími rytmickými pohyby začínám tvrdnout, takže nálada je už oboustranná. Očividně ji překvapím, když se svižně vyhoupnu na všechny čtyři, obratně ze sebe strhnu boxerky a uvelebím se jí na bříšku mezi nohy. Ashley po našem příchodu ze sebe jenom shodila šaty a zalezla do postele, takže je teď pode mnou úplně nahá a já mám aspoň usnadněnou práci. Trochu ji trápím a s rukama zapletenýma v jejích havraních vlasech se mučivě pomalu přibližuju k jejím ústům. Nespokojeně se pode mnou zavrtí a nedočkavě se ke mně přisaje, jako by měla hlad, až o sebe naše zuby cinknou. Nepřekvapuje mě to. Vždycky, když má pár promile, je jako utržená ze řetězu. Miluju ji tak, člověk se aspoň nenudí. Sám nikdy totiž nevím, na co se můžu po příchodu domů těšit. Jestli bude něžné a dlouhé milování, nebo budou kusy látky lítat vzduchem následované divokým nemravným sexem. Jako třeba teď. Naše jazyky si právě dávají turnaj v páce, ve kterém ovšem není vítězů ani poražených. Jenom líbání ale mojí kočičce přestane po chvíli stačit, vyšvihne se na všechny čtyři a provokativně na mě vyšpulí zadeček a ještě s ním zavrtí, holka jedna necudná. Neodolám chuti ji přes něj plácnout, když mi ho tak nestydatě nabízí a o vteřinku později mám svoji chloubu tvrdou jako kámen zabořenou až po kořen v jejím klíně…
Tom
Na dnešek jsem toho moc nenaspal. Ještěže je sobota a já tudíž nemusím do práce, jinak bych tam určitě zkazil, na co bych sáhnul. Na to, abych mohl klidně spát, se toho v noci na dnešek událo moc. Ještě teď mě pálí Liziny polibky pokaždé, když se k té chvíli ve vzpomínkách vrátím. Bohužel pak se tam ukázal ten magor a dokonale všechno zkazil. Musel ji vyděsit mnohem víc, než jsem si původně myslel. Za celou dobu po cestě domů ani nepromluvila a ani nereagovala na moje slova. Připadám si v těchhle situacích vždycky tak bezmocně. Prostě nejsem psycholog, abych věděl, jak ji uklidnit, když se takhle po šoku stáhne do sebe. Tady se zavřela do svého pokoje a ještě z něj nevyšla. Nervózně pochoduju sem a tam jako lev v kleci a snažím se zabránit si v tom, abych si začal rvát vlasy. Musí přece dřív nebo později vyjít ven. Třeba až bude mít hlad a nebo si bude chtít odskočit. Prostě musí vyjít ven! Ve svých nejodvážnějších představách jsem si ji chtěl dnes po příchodu domů odvést do svojí ložnice a strávit s ní zbytek noci a rozhodně by to nebylo tak počestné, jako když u mě usnula při zvuku mojí kytary. Tehdy jsem si vedle ní sice lehnul, ale pohled
na její klidnou tvář a pravidelně se zvedající hruď mi nedal spát, takže jsem se nakonec přesunul do obýváku na gauč. Tentokrát jsem se s ní chtěl milovat, toužil jsem po tom každou buňkou svého těla. Ještě teď, když tu tak bezmocně přecházím bytem a bezděky na pár okamžiků zavřu oči, přemítají se mi obrázky, jak hladím její tělo a svými rty laskám každý centimetr její kůže. Bohužel jsou to jenom výplody mojí fantazie. Ksakru!!! Jak je vůbec možný, že se mnou takhle mává?
na její klidnou tvář a pravidelně se zvedající hruď mi nedal spát, takže jsem se nakonec přesunul do obýváku na gauč. Tentokrát jsem se s ní chtěl milovat, toužil jsem po tom každou buňkou svého těla. Ještě teď, když tu tak bezmocně přecházím bytem a bezděky na pár okamžiků zavřu oči, přemítají se mi obrázky, jak hladím její tělo a svými rty laskám každý centimetr její kůže. Bohužel jsou to jenom výplody mojí fantazie. Ksakru!!! Jak je vůbec možný, že se mnou takhle mává?
Elizabeth
Krucinál, nebuď zbabělec, nezůstaneš tady přece navěky zavřená! Navíc začínám mít žízeň a hlad a taky bych si ráda odskočila, jinak asi prasknu, ale děsím se toho vyjít ven a podívat se Tomovi do očí, protože v tu chvílí budu ztracená. Mc´Douwel mě včera nejen vyděsil, ale také ve mně spustil nezadržitelný proud myšlenek a souvislostí. Nejsem hloupá, cítím to, co se mezi mnou a Tomem nezadržitelně líhne. Jenomže přesně tohle já si nemůžu dovolit a taky vím jistě, že tomu nedokážu dlouho odolávat. Musím co nejdřív od něj pryč. Ještě dneska začnu hledat práci. Tenhle vztah nikdy nemůže vyjít. On mě zachránil jako princ na bílém koni, ale potíž je v tom, že pohádky v životě nefungují a já navíc pořád nejsem úplně v bezpečí. Nikdy nebudu. Ford se mě jenom tak snadno nevzdá, já ho znám. Pořád by mezi námi stál jako stín připravený nám kdykoliv vzít naše štěstí a zadupat ho do země a to já bych neunesla, proto mu k tomu ani nedám příležitost. Ta bolest, kterou mi celý ten dlouhý čas způsoboval, je ve mně vepsaná až příliš hluboko. Jsem vlastně ubohá bytost. Tedy rozhodně se tak cítím. Proč? Nedokázala jsem se vzepřít nespravedlnosti a zlobě a teď se chci vzpírat lásce. Co je na tom šlechetného?
Tom by to ze mě určitě brzy vycítil a sám by mě poslal pryč, takže vlastně nemám čeho litovat. Takhle aspoň nemůžu nic ztratit, když nic nemám.
Tom by to ze mě určitě brzy vycítil a sám by mě poslal pryč, takže vlastně nemám čeho litovat. Takhle aspoň nemůžu nic ztratit, když nic nemám.
A teď už konec úvah, musím ven z pokoje.
,,Ahoj, Tome." Pozdravím ho nahlas, jako by se nechumelilo. Trhnul sebou. Asi mě neslyšel otevírat dveře. Vypadá zvláštně ustaraně. Doufám, že to není kvůli mně.
,,Elizabeth." Vydechne úlevně a rozeběhne se za mnou.
,,Ou, počkej, prosím, chviličku, hned jsem zpátky." Zapadnu do koupelny dřív, než ke mně stačí dojít.
Tom
No konečně už vyšla z pokoje. Právě včas, za chvíli bych už asi začal mlátit
hlavou o zeď. Dost mě uklidnilo, že vypadala dobře. Chci říct, že to vypadalo, jako už by byla v pohodě. Dobře vypadá pořád.
hlavou o zeď. Dost mě uklidnilo, že vypadala dobře. Chci říct, že to vypadalo, jako už by byla v pohodě. Dobře vypadá pořád.
,,Nemáš hlad, Tome? Já už docela jo. Něco bych uvařila k obědu." Z koupelny přejde rovnou do kuchyně, kde postupně otevírá všechny skříňky s potravinami a ledničku. ,,Hmmm, z toho co tady máme by se daly vykouzlit penne s omáčkou, lasagne, karbanátky, a nebo palačinky. Co by sis dal." Vykoukne na mě zpoza dvířek ledničky s jednoduchou otázkou, ale já se přesto nemám k odpovědi. Ani jsem ji nijak zvlášť nevnímal, jen ji pořád doprovázím zkoumavým pohledem. Mám z ní takový zvláštní pocit, ale sám vůbec nedokážu nijak přesněji definovat proč. Jako by něco viselo ve vzduchu. Asi blázním.
,,Tome, je ti dobře?" zeptá se mě, když na ni jenom tupě zírám, aniž by se jí dostalo odpovědi na její otázku.
,,Ano." Proberu se konečně z transu. ,,Dal bych si ty palačinky." Vypadne ze mě konečně jedno z jídel, které mi z jejího výčtu uvízlo v hlavě. Ke své odpovědi přidám ještě milý usměv jako potvrzení, že jsem skutečně ok a Liz se dá do práce. Za normálních okolností bych jí ochotně s vařením přispěchal na pomoc, ale vzhledem k tomu, že mě moje poletující myšlenky neustále odvádějí mimo realitu, se držím stranou a raději se odklidím do obýváku, kde si pustím na věži příjemnou relaxační hudbu. Stejně bych určitě zkazil, co by šlo, a byly bysme pro dnešek o hladu a to bych nerad, protože už mi povážlivě kručí v břiše.
,,Hotovo." Ozve se, nemám tušení po jak dlouhé době, z jídelny. Přemýšlel jsem na gauči tak usilovně, že jsem z toho usnul. Holt ten můj spánkový deficit se musel dřív nebo později přihlásit. Elizabeth už má i prostřeno a usmívá se na mě od stolu.
,,Udělala jsem i špenát, takže si to můžeš dát, jak budeš chtít. Tohle je sladký tvaroh a tohle meruňková marmeláda." Ukazuje na jednotlivé mističky uprostřed stolu. Plácnu si jednu palačinku z velké hromady k sobě na talíř a v tlusté vrstvě si na ni napatlám marmeládu i tvaroh.
,,Tome, zašel bys se mnou po obědě, prosím, někam do obchodu? V téhle části města to vůbec neznám a chtěla bych si koupit inzertní noviny a začít si hledat práci. Až ji budu mít, odejdu, co nejdřív to bude možné." Pronese najednou jen tak konverzačně a já se začnu dusit kouskem palačinky, který mi zákeřně zapadnul do dýchací trubice. Cítím, jak z nedostatku kyslíku rudnu v obličeji, než se mi ten mizernej drobek podaří vykašlat. Elizabeth mi přiběhla na pomoc se sklenicí vody, kterou od ní s díky přijmu a
mocným douškem zchladím podrážděný krk.
mocným douškem zchladím podrážděný krk.
,,Ty ode mě chceš odejít?" Skoro zašeptám, jak se mi ta slova příčí říct nahlas.
,,Ano, přece jsme se spolu tak domluvili hned, jak jsem k tobě přišla."
,,Ale víš, že nemusíš, jestli nechceš?"
,,Ano, to vím, ale já odejít chci. Jsem ti za všechno moc vděčná, Tome, ale chci se postavit na vlastní nohy a poprvé v životě nebýt na nikom závislá." Její hlas zní pevně, nejspíš je už rozhodnutá, ale já to přesto nevzdávám.
,,Já bych uvítal, kdybys tu se mnou zůstala. Moc bych si to přál." Koulím na ni psíma očima ve snaze ji přesvědčit.
,,Nejde to, Tome." Schová si před mým pohledem tvář do dlaní. Takže moje pocity nelhaly. Něco tady nehraje.
,,Doufal jsem, že včerejšek na tvém rozhodnutí něco změní. Nebo pro tebe to nic neznamenalo?" nasadím nejvyšší kalibr, nemám co ztratit. Můžu jedině získat. Je trochu netaktní použít náš polibek jako argument, ale když to nejde jinak. Elizabeth sundá ruce z tváře a mě neunikne, jak se jí oči lesknou potlačovanými slzami. A sakra, tak tohle jsem vážně nechtěl, ale bohužel slova nemůžu vzít zpět, když už jednou spatřila světlo světa.
,,Právěže to pro mě znamenalo víc, než si myslíš, a proto musím odejít." Po této větě se mlčky zvedla a znovu se zavřela ve svém pokoji. Mě tam nechala sedět a přemýšlet o významu jejího sdělení.
betaread: Áďa


No ten Bill ten se teda nezdá. Jsem tady jen kulila oči na to, co se tam dělo.
A u Toma to byly jen samé výmluvy. Měl na rovinu říct, že by ty palančinky nezvlád v jakýmkoli stavu, to už bych mu uvěřila.
Každopádně Elizabeth mě pěkně sejří. Co si to tam vymejšlí za ptákoviny? Práci si přeci najít může, ale to neznamená, aby u něj nezlůstala bydlet. A ty její vymluvi...
A Tom by se měl víc snažit. Ohánět se nějakým polibkem je nesmysl, ať se tam na ní hezky vrhne.