autor: Zezule
Elizabeth
Vyjdu ven z pokoje a rozsvítím v obýváku i na chodbičce přede dveřmi a hned vzápětí zjistím, že ten zvonící opravdu může být Tom. Jeho klíče totiž visí na malém háčku nad botníkem jako vždycky, když je doma. Jenomže to teď není. Ani se neobtěžuji zvednout sluchátko, abych zjistila, kdo se sem od hlavních dveří dobývá a rovnou stisknu bzučák, protože nikdo jiný to být prostě nemůže. Ještě nechám otevřenou malinkou skulinku ve vchodových dveřích do bytu a jdu si zase lehnout do postele. Nevím v jaké je Tom náladě a tak radši nebudu riskovat nějaký další slovní střet mezi námi, protože ten už bych asi nezvládla. Až po dost dlouhé době zaslechnu divný šramot a prásknutí dveří, jako když se vystřelí z děla. Bez rozmýšlení vyskočím na nohy a běžím se podívat, jestli je Tom v pořádku. Vidím, jak sedí na zemi a snaží se sundat si boty, což mu ani trochu nejde.
,,Tome, stalo se ti něco?" zvedne ke mně pohled, za který by si zasloužil korunu a jenom zakroutí hlavou na znamení, že je v pohodě. Když přijdu až těsně k němu a nakloním se nad ním, abych mu pomohla, praští mě do nosu příšernej závan kouře a alkoholu. Fuj, žaludek mi hodí pár kotrmelců. O ten smrad bych se mohla snad opřít. Ten se teda zřídil.
,,Počkej, já ti s tím pomůžu." Odstrčím mu jeho ruce, které nejsou schopné poradit si se zapínáním u bot a to je má na suchý zip.
,,Nepotřebuju, zvládnu to sám." Snaží se protestovat, ale to na mě neplatí.
,,Jo to vidím. Tímhle tempem tady budeš sedět až do rána, tak se nestav na zadní a drž." Vydám rozkaz, ale ten opilec mi to nijak nehodlá usnadnit. Mává špičkami pořád ze strany na stranu a ohromě se řehní tomu, že mně tím pádem ty jeho boty taky nejdou rozepnout.
,,Nezlob a drž, nebo tě nechám spát tady na chodbě. Do postele s botama nejdeš!" tahle výhružka na něj zabere. Uklidní se a já mu boty pohodlně sundám. Pak si přehodím jednu ruku kolem ramen a pomůžu mu na nohy. Najednou je jako beránek a nechá se mnou odvést k sobě do ložnice. Hodit do vany se ho v tomhle stavu ani neodvažuju, ještě by se mi tam utopil. Dneska se musí zvládnout vyspat i s tím svým odérem a ráno mu převleču peřiny. Cesta do ložnice mi dala pěkně zabrat. Tom co chvíli šermuje rukama ve vzduchu a něco žvatlá, ale není mu rozumět ani slovo. Chvíli se směje a nebo na mě zase křičí, ale to je normální, když je takhle zpitej, tak se mu nálady střídají rychle. Navíc, aby nespadl, visí na mně plnou vahou, až se mi podlamují kolena. Úlevně si vydechnu, když ho můžu konečně posadit na postel. Sedí klidně jako provinilé děcko a nespouští ze mě štěněčí kukuč, který se mu usadil ve tváři.
,,Kde ses takhle zřídil, proboha? Víš, jak ti bude zítra špatně?! Hlavně, jestli ti to stálo za to." Neodpustím si pár poznámek k jeho stavu, zatímco se pokouším sundat z něj mikinu a tričko. Naštěstí už vůbec neprotestuje a poslouchá, takže když řeknu: ,,Zvednout ruce," bez řečí je zvedne a hodně mi tím práci ulehčuje. Je krotký jako beránek. Když jsem hotová s tričkem jemně do něj strčím a on se jako balík svalí ze sedu na záda do peřin. Dotýkat se takhle jeho kůže pro mě není ani trochu jednoduché, ale musím se ovládat. V tomhle stavu by to snad muselo být jedině znásilnění. Nervozitou se mi začnou potit dlaně, než se konečně odhodlám rozepnout mu knoflík a stáhnout z něj kalhoty. Spodní prádlo mu samozřejmě nechám. Stejně v něm normálně spí.
Obkročmo si nad něj kleknu, obejmu ho v podpaží a snažím se ho dostat na polštář a i když se mi v mém úsilí snaží trochu pomáhat připadá mi, jako bych táhla pytel cementu.
,,Co to děláš, Tome? Pusť mě!" když už konečně leží na polštáři a já chci odejít, zjistím, že to nejde. Tom mě pevně drží v objetí a odmítá mě pustit.
,,Nechoď pryč, Elizabethko. Zůstaň tu se mnou, prosím." Nejspíš se musí pořádně snažit artikulovat, mluví pomalu, abych mu rozuměla, což mu činí značné potíže.
,,To nejde, Tome. Musíš se vyspat, aby ti ráno bylo líp. Já tu s tebou zůstanu, neboj a budu tě hlídat, kdyby se ti udělalo špatně. Přinesu si sem z obýváku křeslo." Snažím se ho přesvědčit, aby mě pustil, ale nejradši bych udělala pravý opak a do náruče se mu přitiskla ještě víc.
,,Neeeee, já tě chci mít u sebe v posteli a cítit tvojí vůni a líbat tě. Miluju tě, Elizabeth." Šeptá mi tichounce přímo do ucha a přitom se něžně otírá tváří o tu mojí.
,,Tak dost, Tome, jsi opilej jako Dán a nevíš, co mluvíš." Setřesu ze sebe konečně ty jeho chapadla a vyskočím na nohy. Sama sebe se snažím přesvědčit, že z něj mluví alkohol a tudíž on sám neví, co říká, a já to nemůžu brát vážně. Srdce mi buší jako na poplach a oči mě pálí pod náhlou záplavou slz. Nebyla jsem připravená něco takového slyšet. Uklidním se, jak je to jen možné, a jdu do koupelny pro kbelík, který mu postavím hned u hlavy vedle postele. Naštěstí Tom zrovna není ve stavu, který by mu dovoloval jít za mnou, nebo mě jakkoliv jinak o svých slovech přesvědčovat. Když se opět do jeho pokoje vrátím i s křeslem z obýváku, které je naštěstí na kolečkách, spokojeně si už pochrupkává. Pohodlně se usadím a hodím přes sebe deku. Dneska už ze spaní nejspíš nic nebude. Nespouštím z toho podřimujícího klubka pod peřinou oči a hlídám jeho spánek. Nespí zrovna klidně, pořád se převaluje, a co chvíli něco žvatlá ze spaní, jenže jestli jsem mu nerozuměla před tím, tak teď už vůbec ne.
Tom
Cítím, jak mě ze spánku probírá bolavý žaludek. Sotva rozlepím oči, už visím přes okraj postele a obsah mých útrob ze mě lítá do kbelíku pode mnou. Nemám ani tušení, kde se tam vzal a jak jsem se vůbec dostal do postele, ale můj mozek není ve stavu, kdy by byl schopný nad tím přemýšlet. Venku je tma. Ještě jedním okem zahlédnu v pokoji Elizabeth, jak spí v rohu v křesle a hned potom znova upadám do komatu.
Nemám ponětí, kolik je už hodin. Mít otevřené oči je, kvůli slunečnímu světlu, které sem proniká otevřeným oknem, až příliš bolestivé. Jen se držím za hlavu a úpím nahlas, jak mě strašně bolí. Mám pocit, jako by se mi v ní zabydlelo tisíce permoníků a ti mi tam teď z plných sil buší kladivem. Těžká jsou rána opilcova. Ač to jde dost obtížně, ze všech sil se snažím vzpomenout si na včerejší večer, ale bohužel mám okno jako výkladní skříň. Naposledy si vzpomínám na tu akci s tou běhnou, ale pak už nic. Nejspíš se o mě musela postarat Elizabeth, protože sám bych se svlíknout a uložit nezvládnul. Chudák holka, musela si se mnou užít. Vím, jak někdy umím být nepříjemnej, když se takhle zleju a taky nekontroluju, co říkám, tak doufám, že ze mě nepadaly žádný moudra.
,,Dobré ráno, Tome. Teda vlastně spíš poledne." Usmívá se na mě moje dobrá víla ode dveří.
,,Cože, poledne? Kolik je proboha hodin? Já musím jít do práce. Dneska měl přijít jeden důležitej investor a …" snažím se vyhrabat na nohy, ale jde to zatraceně blbě.
,,Nedělej si starosti, domluvila jsem s Billem, že to za tebe dneska vezme. Stejně kdyby tě ten tvůj investor viděl v tomhle stavu, nevyrazil bys z něj ani cent." Po téhle informaci sebou zase praštím o postel, stejně mě moje vlastní nohy odmítají nést.
,,Jak ti je?" zajímá se to blonďaté stvoření o můj zdravotní stav.
,,Hrozně, kdybys chtěla spáchat dobrý skutek, tak neváhej a zastřel mě. Stejně mi nejspíš praskne hlava."
,,Na, vypij to. Je to šumivý aspirin. Čekám, že to z tebe poletí rovnou zase ven, ale potřeboval by ses zavodnit, tak vyzkoušíme, co vydržíš." Podává mi velkou sklenici s čirou tekutinou a já ji s díky přijmu. Skoro to ve mně zasyčí, když ve mně na pár loků zmizí obsah celé sklenice.
Bohužel asi tak za dvě minuty došlo na Liziny slova a všechna voda ze mě letí zase ven. Můj žaludek není zrovna ve stavu, kdy by dokázal cokoliv přijmout.
,,Uvařila jsem ti silný kuřecí vývar, bylo jasné, že ho budeš potřebovat. Ten tě určitě postaví na nohy." Položí mi do klína tác s vrchovatou miskou polívky a
nepřestává se na mě potutelně culit.
nepřestává se na mě potutelně culit.
,,Jsem rád, že se dobře bavíš tím, jak jsem dopadl." Raeguju na její usměv rádoby nazlobeně.
,,Ale jo, docela se bavím, když mně je dobře. Teď už můžu, zato večer jsem si s tebou docela užila. Víš o tom, že jsi strašně těžkej. Jako pytel s pískem." Elizabeth vybuchne smíchy, když vidí, jak na ni zaraženě civím s lžící na půl cesty k puse. Právě se mi totiž honí hlavou ty nejstrašnější možné scénáře uplynulé noci, ale radši se na nic neptám. Sladká nevědomost, jak se říká. Takhle se aspoň nemusím za nic stydět, když nic nevím.
,,Tady máš další šumák. Až ti polívka zklidní žaludek, tak ho vypij a určitě ti hned bude líp." Položí mi na noční stolek další sklenici a nechá mě v pokoji samotného.
Na to, jak dnešní den hrozně začal, musím říct, že skočil nakonec nad očekávání. Mírná bolest hlavy sice přetrvávala, ale s tím se už dalo normálně fungovat. K tématu o událostech předešlého dne se už ani jeden z nás nevrátil, za což jsem byl vděčný. Lizina polívka mi doslova zachránila život, a tak mi nic nebránilo v tom, zase jednou po dlouhé době strávit den v její přítomnosti. Nechali jsme si do bytu dovézt spoustu dobrot z nedaleké restaurace a povídali si spolu a smáli jsme se jako za starých časů. Taky jsme koukali na strašidelné filmy, při kterých se ke mně Liz bezděky tiskla a já byl v sedmém nebi. Dokonce došlo i na playstationy. U těch jsme se nařehtali nejvíc. Elizabeth to držela v ruce poprvé a vůbec jí to nešlo a já jsem nad ní pořád vyhrával. Takže večer jsem se do postele ukládal na nejvyšší míru spokojený. Dnešní den mi dal novou naději, že ještě nic mezi námi není ztracené. A té naděje se hodlám pevně držet.
betaread: Áďa


to drž.. po tom co jí Tomi řekl má naději.. tak snad to dopadne dobře.. a ona nikam nepujde..