,,Tomi, vstávej," lechtám toho ospalce na tvářích ve snaze ho něžně probudit, ale zatím se to míjí účinkem. Budu muset trochu přitvrdit. ,,No tak, Miláčku, probuď se, prosím, já už budu muset jít do práce. Dnes mi má přijet dodavatel a já neodejdu dřív, dokud od tebe nedostanu pořádnou pusu." Třepu mu s jeho ramenem a on konečně začne rozlepovat oči. ,,No konečně." Okamžitě využiju toho, že je můj Poklad aspoň trochu při smyslech a nedočkavě se vrhnu na jeho rtíky. Jen si spokojeně zamručí a zákeřně mě okamžitě stáhne k sobě do postele. Ani mě nenapadne zaprotestovat. Kdybych mohla, nehnu se od něj dnes ani na krok. Včera se vrátil až pozdě v noci, protože měli s Billem jednu z jejich bratrských seancí, radši se ani neptám, co a kde spolu ti dva prováděj. Jsou totiž pořád jako malí kluci.
Vždycky neklidně spím, když necítím Tomovo teplo vedle sebe, takže si ho teď ještě trochu pomuchluju, abych si to aspoň částečně vynahradila, a pádím do své restaurace. A kde jsem k ní přišla? Tak to si poslechněte.
Tom se dnes vrátil domů nějak nezvykle brzo, pomyslím si, když zaslechnu šramotit klíče v zámku.
,,Elizabeth, jsi doma?" volá na mě už ode dveří, když mě hned nevidí.
,,Ooh, tady jsi." Přiřítí se ke mně do kuchyně, dřív, než mu vůbec stihnu odpovědět.
,,Pojď hned se mnou, prosím, mám pro tebe překvapení." Absolutně ignoruje můj zmatený výraz a táhne mě tak, jak jsem v teplákách a v starém nátělníku, ven ze dveří.
,,Ježíš, Tome, co to provádíš? Kam mě to vlečeš? Nemůžu se aspoň převlíknout do něčeho, v čem se dá vyjít mezi lidi?" snažím se ho trochu zkrotit.
,,Ne, Lásko moje, tohle nepočká. Teda mohlo by, ale já nechci, aby to čekalo. Navíc jsi krásná úplně ve všem, co si oblíkneš, takže převlíkat se není třeba."
No dobrá, rezignuju na další odpor a nechám se poslušně odvést do auta. Trvá to asi 20 minut, než Tom zastaví auto na místě, které mi absolutně nic neříká a nepamatuju se, že bych tu někdy předtím byla.
,,Zavři oči." Rozkáže mi Tom se zářivým úsměvem na rtech.
,,Cože? Proč? Ne, to neudělám. Co máš za lubem, Tome Kaulitzi?" našpulím pusu, na znamení, že si se mnou nemá zahrávat.
,,Proč ne? Nevěříš mi snad?" Hmmm, musím uznat, že ví, jak na mě.
,,Ale ano, samozřejmě, že ti věřím."
Tom vystoupí z auta, otevře dveře na mé straně a nabídne mi svoji dlaň.
,,Tak mi dej ruku a zavři oči, prosím."
Oh, kdo by tomuhle jeho pohledu odolal? Já tedy rozhodně ne. Udělám tedy, co se po mně žádá. Přijmu jeho nabízenou dlaň, zavřu oči a vystoupím z auta. Tom mi položí druhou ruka na bok, aby mě mohl lépe směřovat k našemu cíli.
,,Důvěřuj mi, Lásko," zašeptá mi ještě předtím, než se spolu rozejdeme, do ucha a políbí mě na krku, čímž mi způsobí husí kůži po celém těle.
Během okamžiku slyším, jak Tom odemyká nějaké dveře, a s vypětím všech sil se snažím ovládnout, abych neotevřela ani trošičku aspoň jedno oko.
,,Už je můžeš otevřít," dovolí mi konečně Tom podívat se, kam mě musel tak neodkladně odvést. Rozhlížím se nechápavě kolem sebe a připadne mi, že si tady ze mě někdo musí dělat blázny, jinak mě nenapadá jediný důvod, proč tu zrovna teď musím být.
Stojím ve velké místnosti, kde se podle mě už hodně dlouho nemalovalo, všude kolem je spousta prachu a špíny a pár oprýskaných stolů se židlemi a místo lustrů visí ze stropu jen pár drátů se žárovkou na konci. Na stěnách jsou ještě černé čtvercové obrysy po sundaných obrazech a nevoní to tu zrovna po fialkách.
,,Dříve tu bývala restaurace. Je to tu už docela dlouho zavřené. Předchozímu majiteli to tu zavřela hygiena, kvůli nevyhovujícímu vybavení kuchyně. Byla za ní nasazená až příliš přemrštěná cena, ale já jsem majiteli přesto zavolal a on mi to nakonec ještě rád prodal za polovinu vzhledem k tomu, že za celou dobu neměl jediného zájemce."
Mám halucinace, nebo Tom opravdu právě řekl, že tenhle dům hrůzy koupil?
,,Cože jsi udělal?" musím právě vypadat, jako kdybych spadla z jahody na znak, ale nějak se z toho sdělení nemůžu vzpamatovat.
,,Koupil jsem ti restauraci. K narozeninám, abys už nemusela hledat práci a byla sis svou vlastní paní."
Otevřu pusu v němém úžasu. Bože, potřebuju kyslík. On se mi snad jenom zdá. Nemůžu uvěřit, že něco takového udělal. Cítím, jak mi oči pomalu zaplavují slzy dojetí. Tom je ale příliš zaujatý svým vyprávěním, než by si toho všimnul.
,,Uviděl jsem to tady, když jsem jel včera večer do fitka. Normálně touhle cestou ani nejezdím, ale bylo to, jako by mě snad vedla nějaká vyšší moc nebo co. Celý dny jsem si lámal hlavu s tím, co bych ti mohl dát k narozeninám a pak jsem uviděl ten nápis na prodej a úplně mě praštil do očí a já hned zavolal na číslo, co je přilepený ve výloze a dneska ráno jsem jel s majitelem vyřídit všechny papíry a teď je to všechno tvoje. Nechal jsem to napsat na tvoje jméno."
Připadám si jako opilá a vnímám Tomova slova jakoby z dálky. Slábnu v kolenou. Stěží udělám pár kroků, abych zrušila mezeru mezi námi a bez jediného slova se schovala v jeho náruči a v tu chvíli se mi slzy proderou přes hradbu řas. Tom mě stiskne ve svém teplém a voňavém objetí a v tu chvíli jsem ten nejšťastnější člověk pod sluncem.
,,Elizabeth, ty pláčeš? Tobě se to tu nelíbí? Můžu tomu chlápkovi říct, že jsem si to rozmyslel. Peníze z banky ještě určitě neodešly." Konečně se uklidním natolik, abych byla schopná mluvit.
,,Sakra, Tome, ty jsi takovej blázen! To jsi mě na to nemohl aspoň trochu připravit?! Chceš, aby to se mnou praštilo?! Samozřejmě, že se mi to líbí. Jen …" do očí se mi nahrne další příval slz. ,,Jen mám pocit, že ať řeknu cokoliv, nemůžu ti tím dostatečně poděkovat." Bulím jako malý děcko a očima neustále těkám kolem sebe, jestli se mi to náhodou všechno nezdá a já se každou chvíli probudím a všechno bude pryč. Když už znám důvod, proč jsme sem přijeli, najednou se pro mě ta zašlá budova stává svatyní.
,,Ach, pojď ke mně, ty moje trubko. Nemusíš mi za nic děkovat, protože mi všechno stonásobně vracíš jenom tím, že jsi se mnou." Schová mě Tom znovu do bezpečí své náruče, kde mě po nějaké chvíli polibky a lechtáním znovu donutí se smát a užívat si mého dárku k narozeninám. S úsměvem na rtech ho sleduji, jak s jiskřičkami v očích poskakuje po místnosti a vypráví mi, kde a co by se dalo co nejlépe vylepšit a co bude mít jakou barvu a kde si necháme vyrobit nábytek a jaké nakoupíme skleničky a nádobí… a nakonec všechno uzavře větou: ,,Ale jak si to tu nakonec zařídíš, je zcela na tobě. Ty jsi teď majitelka. A já k tobě budu denně jezdit na obědy." Já toho kluka prostě miluju.
,,Óch, ještě na jednu věc jsem zapomněl." Odhopká někam do místnosti vzadu a za okamžik je zpátky i s obrovskou kyticí bílých orchidejí, za kterou by se skoro mohl schovat.
,,Všechno nejlepší k narozeninám, Elizabeth!" tentokrát se už nerozbrečím a raději mu skočím do náruče, abych ho mohla políbit, jak nejlépe umím.
,,Děkuju." V tu chvíli vpadnou do dveří Bill s Ashley s lahví šampaňského, s čtyřmi skleničkami a se stejně tak velkou kyticí růžových lilií a s malou úhledně zabalenou krabičkou, ve které se skrývá, jak později zjistím, elegantní náramek z bílého zlata.
Byla to ta nejkrásnější oslava mým narozenin, jakou jsem kdy měla a jakou jsem si mohla přát.
Ležím pohodlně v obýváku na gauči s nohama nahoře a s polštářkem pod bedry, abych co nejlépe ulevila svým bolavým zádům a končetinám a při tom se plnými lžícemi cpu na střídačku karamelovou a jahodovou zmrzlinou. Mňam. Zmrzliny není nikdy dost. Při své oblíbené činnosti po očku sleduji naši společnou svatební fotografii stojící na konferenčním stolku opodál a v myšlenkách se znovu vracím k našemu velkému dni. Jsem si jistá tím, že nikdo neměl krásnější a romantičtější svatbu, než my dva s Tomem, a tak vášnivou svatební noc taky ne. Strašně nám to tam spolu sluší, aby taky ne, když jsem byla štíhlá jako proutek, což se o mně teď rozhodně říct nedá. Vůbec takhle vleže nápadně připomínám velrybu. Už abys byl na světě, chlapečku můj. Pohladím si svoje obrovské bříško a slupnu další lžíci zmrzliny. Zamračím se na svoje nateklé kotníky. Být týden před porodem zrovna v červenci, když uhodí největší vedra, není zrovna nejlepší nápad, ale co s tím nadělám?
,,Tome, kdepak jsi? Chybíš mi, Miláčku!" zavolám kamsi do útrob bytu a hned vzápětí se mi nad hlavou houpají černé copánky a pohledem mě hladí dvě čokoládově hnědé oči. Hmmm, to mi připomnělo, že už jsem dlouho neměla čokoládu.
,,Jak se tu máte, vy dva?" klekne si ke mně Tom hned vedle pohovky, vyhrne mi tričko až pod prsa a drobnými pusinkami mi zasypává celé bříško a přitom si něco spokojeně mumlá. Je tak strašně sladký, když tohle dělá, vždycky mi říká, že takhle jeho miminko aspoň ví, jak se na něj taťka strašně moc těší. Je tak moc pyšný na to, že bude mít syna. Dokonce se rozhodl, že ho nechce připravit o rozmazlování jeho babičky, takže až se narodí, vrátíme se spolu všichni tři do Německa. Vlastně se nás bude stěhovat pět, Bill a Ashley se pochopitelně stěhují taky. Tihle dva by se nikdy nemohli rozdělit. Zpočátku jsem z toho měla strach, přece jenom tu zemi vůbec neznám, ale věřím, že mi bude dobře všude tam, kde se mnou bude Tom. Už jsem se i začala učit německy.
Tom si rozetře ve dlaních trochu levandulového oleje a začne mi s ním jemným kroužením masírovat bříško.
,,Ooooh, Tomi, víš, že tě moc miluju, ale vždycky, když tohle děláš, miluju tě ještě o něco víc," vrním blahem a Tom se na mě pouze vševědoucně usmívá a co chvíli dostanu pusinku tam, kam si zrovna ukážu.
Tom
Rozplývám se blahem, když se dotýkám Lizina pupíku obrovských rozměrů a cítím život tam uvnitř. Připadám si jako ten největší borec pod sluncem, že jsem to zvládnul a ten malý tvoreček tam uvnitř mi bude říkat tati. Není to tak samozřejmé, jak by se to mohlo zdát. Bill a Ashley se brali ještě o rok dřív, než já s Liz a zadělat si na mimčo se jim ještě nepovedlo, ale já věřím, že se nakonec brácha pochlapí a taky to zvládne. S Ashley jsou oba zdraví, tak jsem si jistý, že brzo budu navíc i strejda. Bill mě málem přizabil, když jsem mu jednou ze srandy nabídnul, že mu v tom můžu vypomoct, když jemu to nejde. Kaulitz jako Kaulitz, no ne.
,,Tomi, mohl bys mi udělat trochu hranolek, prosím?" vytrhne mě z přemýšlení ten můj malej vorvaň.
,,To bych mohl, ale nejsem si jistý, že hranolky se zmrzlinou jsou zrovna nejlepší kombinace." Elizabeth mi pouze jako odpověď strčí pod nos dvě prázdné misky od zmrzliny a nahodí ten svůj psí kukuč, kterému já nikdy nemůžu odolat a ona to moc dobře ví.
,,No tak dobře." Rozhodím rezignovaně rukama. ,,Ale bez koření a nechci slyšet žádné smlouvání! Pro dítě to není dobrý." Jako odpověď se mi dostane nadšeného kývání hlavou.
,,A Tomi…"
,,Ne, ani trochu červený papriky ti tam nemůžu dát. A řekl jsem bez smlouvání!" nenechám ji ani dokončit větu, protože znění otázky už moc dobře znám. Vytáhnu z mrazáku pytel hranolek a zrovna ho celý vysypu na plech a vrazím do trouby, protože bych za půl hodiny stejně musel dělat další. Nechápu, kam to všechno jídlo může dávat, když celý břicho ji osídluje náš syn.
,,Aaaaaaaauuu." Z obýváku se najednou ozve bolestný výkřik. Leknu se tak, že se mi málem zastaví srdce a jako když do mě střelí, běžím k Elizabeth.
Elizabeth
,,Co se děje, Lizi?" ptá se mě Tom hned, jak ke mně přiběhne, jako by mu hořela koudel u zadku.
,,Já myslím, že tvůj syn se chce podívat na svět o týden dřív." Tom najednou zbělá v obličeji a vypadá, jakože to s ním každou chvíli praští.
,,Do prdele!" Vypadne z něj najednou a kdyby se neblížil další přival bolesti, nejspíš se mu začnu smát.
,,Tome, pojď ke mně. No tak podívej se na mě. To zvládneš, neboj. Všechno přece znáš. V knihkupectví jsi vykoupil celé oddělení pro nastávající maminky. Tak se uklidni a pojedeme do nemocnice, ano? Tome, no tak, vnímej mě, ano?"
Sakra, nemůže se mi tady teď přece složit. Potřebuju odvést do porodnice a potřebuju držet za ruku, to já jsem tady ta, co má nárok na to mít strach.
,,Tomi, Miláčku, všechny věci mám už sbalené v ložnici. Jsou v černé cestovní tašce za dveřmi, tak je vezmi a vyrazíme. Musíš mi pomoct dojít k autu. Bolí to, Tomi pospěš si, prosím." Uff, vypadá to, že už se probral, ale zase pro změnu začíná zmatkovat a pobíhá tady, jak kdyby zapomněl, kde má v bytě ložnici.
,,Mám ji." Zvedne nad hlavu s triumfálním výrazem malou černou tašku.
,,Elizabeth, já nemůžu najít klíče od auta. Dávám je přece vždycky tady na stolek a teď tady nejsou." Tom má v očích čirou hrůzu a já se musím hodně ovládat, abych na něj nezačala křičet. Nikdy by mě nenapadlo, že se mého porodu až tak moc bojí. Nechám ho dál zmateně pobíhat po bytě a vytočím na mobilu Billovo číslo. Hold se bude muset snažit strejda, když taťka je mimo provoz.
,,Bille, prosím tě, přijď okamžitě k nám. Začala jsem rodit a Tom nemůže najít klíče od auta. Musíš mě odvést do nemocnice."
Doslova za pár vteřin rozráží Bill dveře u našeho bytu a mává na mě klíčky od svého auta. Díky Bohu. Ještě nikdy jsem ho snad neviděla raději.
,,Brácha, ty idiote jeden, co to tady blázníš. Vždyť ti přívěsek od klíčů čouhá vzadu od kapsy u riflí. Dej sem tu tašku a pomož Elizabeth do auta. Pojedeme mým, je větší a pro Liz to tam bude pohodlnější, než ve tvým sporťáku. Nechápu, proč sis ho už dávno nevyměnil za nějaký rodinný auto. To chci vidět, kam dáš do tý svý plechovky dětskou sedačku." Pustí se Bill zhurta do svýho stále bělejšího dvojčete a popostrkuje nás oba před sebou ven z bytu.
O pět hodin později
Jsem strašně šťastná, že už to mám za sebou. Před chvílí se mi narodil nádherný zdravý kluk a jeho pyšný taťka si ho právě houpe v náručí a nepřestává mu vyprávět všechno, co ho čeká a jak moc se na něj těšil. Tom byl nakonec naprosto úžasný a celou dobu byl se mnou na sále a už jen tím mi strašně moc pomáhal. Prohlížím si ty svoje dva kluky a do očí se mi hrnou slzy štěstí, jenomže jsem tak unavená, že mě spánek přemůže dřív, než se mi stihnou přehoupnout přes řasy. A s pohledem na můj největší poklad, co v životě mám, upadám do hlubokého spánku.
____________________________
No a máme tady konec, za což jsem momentálně sama docela ráda, protože do mého současného programu se mi psaní už absolutně nevejde. Děkuji moc a moc všem, co jste tuhle povídky četli a navíc i jeden extra dík pro ty, co komentovali. Jo a ještě nesmím zapomenout poděkovat Ádě, že mi ty moje prasečárny byla ochotná opravovat :o).
nemáš zač, dobře se tím opravováním zabíjely nezáživné přednášky jednoho děsnýho předmětu, který jsem však paradoxně jako jeden z mála dala ve zkouškovým hned napoprvý ale teda tahle poslední kapitola byla nej. jak tam Tom byl totálně šokovanej z toho porodu... to jsem se docela dost nasmála
¨bOŽE.. NÁDHERA.. je škoda že už je konec.. ale je kráásný..
3Ainikki | Web | 28. června 2010 v 19:01 | Reagovat
No pane jo, to mi byl teda dar. Akorát, já bych si tedy ovšem stěžovala na to, že to už rovnou nebylo zařízené a kupa práce přede mnou. El si měla už jenom najmout perzonál. No a pak to těhotenství do toho díky, kterýmu vymysleli to stěhování do Němec... teda a co restaurace? a Tomův autosalon? a Billův salon? V6dyť oni tam všichni nechaj živnost, tak co je prokrindáčka bude v tom Doutschlandu živit? Ještě k tomu další krk přibyl a další se snažej strejda s nohatou a prsatou tetkou. (Že ten Bill střílí slepejma, když se mu tak nedaří... )
Ne ba ne, končím s hledáním much, byla to správně sladká tečka za tímhle příběhem, přesně taková jakou mám ráda. Tom perlil, takže ten to svým nezvládnutím situace s porodem krásně okořenil, abychom se u toho i zasmály, lásky se na nás taky vavalilo spousty, takže prostě super. Snad už jen říkám, že doufám v to, že se tu brzo od tebe objeví něco dalšího.
[3]: ty vole nevysírej sestro , tak prostě budou mít u svých firem jinou adresu a tím to hasne a restauraci prodali, stejně bude Elizabeth na mateřský, tak co...
Tom zpronevěřil peníze, tak museli utéct z NY, to je přeci jasné ne? No hlavně když to dobře dopadlo, že? Teď už je necháme, aby vesele vstávali desetkrát za noc a budeme se rozplývat a rozplývat až se zcela rozplyneme Jak já mám ráda dobrý konce. Zavedla bych je povinně i do běžného života A milá zlatá, díky za hezkou povídku, která mne bavila i v jednu v noci při nekonečném učení
nemáš zač, dobře se tím opravováním zabíjely nezáživné přednášky jednoho děsnýho předmětu, který jsem však paradoxně jako jeden z mála dala ve zkouškovým hned napoprvý

ale teda tahle poslední kapitola byla nej. jak tam Tom byl totálně šokovanej z toho porodu... to jsem se docela dost nasmála