autor: Zezule
Elizabeth
Nedokážu vůbec na nic myslet. Jen vnímám bolest, kterou mi ten chlap způsobuje. Jediné, co mě zatím nutí to nevzdat, je, že jsem si zatím zapínání od džínsů zvládla ubránit. Jemu ale očividně začíná docházet trpělivost a svoje útoky neustále stupňuje. Celé tělo mě už bolí, ale všechno ve mně se bouří a nechce se vzdát. Když už začínám propadat naprostému zoufalství, napadne mě poslední možnost, jak tuhle noční můru odvrátit. Jedním prudkým trhnutím se mi podaří vymanit pravou ruku z jeho sevření a nahmatám v kapse u mikiny svůj mobil. Není to jednoduché, ale nakonec se mi přece jenom podaří. Po paměti nahmatám zelené tlačítko a stisknout ho. Vím, že poslední člověk, se kterým jsem po telefonu mluvila, byl Tom, takže se jeho číslo začne automaticky vytáčet. Hned jakmile jsem si jistá, že se mi to povedlo, odhodím mobil vedle postele, aby se nemohlo stát, že nechtěně něco zmáčknu a spojení tím přeruším.
Naděje, že všechno není ztracené, mi dodá novou sílu a vůli nevzdat se.
Naděje, že všechno není ztracené, mi dodá novou sílu a vůli nevzdat se.
Tom
Sakra, co tam jenom může dělat tak dlouho. Je to už skoro čtvrt hodiny, co odešla a ještě se nevrací. Doufám, že si to nerozmyslela a nenechá mě tu čekat až do soudnýho dne. Přece by mi nelhala, viděl jsem jí to na očích, že mi nelže a chce se mnou odejít. Snad se nic nestalo. Nevolá mi, tak je snad všechno v pořádku. Počkám ještě minutku dvě, pak za ní půjdu nahoru.
Zvoní mi mobil, jen doufám, že nikdo jen tak neotravuje. Elizabeth!
,,Ano, Elizabeth, co se děje? Kde jsi tak dlouho?" vyhrknu do mluvítka, ale žádné odpovědi se mi nedostává. Zaposlouchám se do zvuků, které se na druhém konci ozývají. Slyším Elizabeth, jak křičí a prosí, aby ji neubližoval, a pak také nějaký mužský hlas. To musí být Ford. To snad ne, on ji tam vyhmátnul. Okamžitě vystřelím směrem k výtahům a nemilosrdně odstrčím chlápka, co do jednoho zrovna nastupoval, až si kecne na zadek. Snad se mu nic nestalo. Stisknu tlačítko s číslem 31 a s mobilem stále u ucha se snažím odhadnout, jak vážná je situace, ve které se Elizabeth ocitla. Ksakru!!! Ten výtah se vleče jako šnek. S cinknutím se vyřítím ze dveří jako střela a ani nemusím složitě hledat, kde se Lizin pokoj nachází. Už od výtahu slyším její křik. Vpadnu do dveří, které naštěstí nejsou zamčené, div se nepřerazím o vlastní nohy.
Před očima mám rudo, když konečně vidím, co se děje. Nezaváhám ani na vteřinku a doslova toho grázla skopnu z postele na zem, jenom hekne. Dřív, než se vzpamatuje, mu přiškrtím kyslík jeho vlastní kravatou a mlátím ho pěstmi hlava nehlava. Nevzmůže se na nejmenší odpor. Jenom řve jako podělaná děvka. S vypětím sil se od něj odtrhnu, jinak bych ho snad musel zabít a ohlédnu se konečně po Elizabeth.
Před očima mám rudo, když konečně vidím, co se děje. Nezaváhám ani na vteřinku a doslova toho grázla skopnu z postele na zem, jenom hekne. Dřív, než se vzpamatuje, mu přiškrtím kyslík jeho vlastní kravatou a mlátím ho pěstmi hlava nehlava. Nevzmůže se na nejmenší odpor. Jenom řve jako podělaná děvka. S vypětím sil se od něj odtrhnu, jinak bych ho snad musel zabít a ohlédnu se konečně po Elizabeth.
Sedí pořád na posteli, kalhoty má stažené u kolen a snaží se zahalit mikinou roztrhané tričko a nahlas pláče. Při tom pohledu mě až bodne u srdce. Je to moje chyba. Kdybych ji já vůl nepustil samotnou, tohle by se vůbec nemuselo stát. Zvednu se od toho grázla a jdu za ní.
,,Elizabeth, pojď ke mně." Přitáhnu si ji na kraj postele a pomůžu jí kalhoty znovu obléct. Sama toho očividně není schopná. Pořád si jenom křečovitě drží mikinu a odvrací ode mě pohled. Nedovedu si vůbec představit, jak jí musí být, a taky nemám ponětí, co bych jí měl říct, abych ji uklidnil. Radši mlčím. Sundám jedno ze svých triček, které mám navrstvené přes sebe a obleču jí ho. Hodím si přes rameno její tašku, co leží na zemi, a natáhnu k ní ruku.
,,Elizabeth, pojď, půjdeme pryč." Dívenka se pokusí vstát, ale vlastní nohy ji odmítají nést.
Vezmu ji proto do náruče a odcházím s ní pryč. Než opustím pokoj, ohlédnu se ještě po tom hajzlovi, který naštěstí stále leží na zemi, drží si zranění v obličeji a pořád skučí jako podsvinče.
Tohle ti jen tak neprojde, ty jedna svině. Pronesu k němu němou výhružku.
Tohle ti jen tak neprojde, ty jedna svině. Pronesu k němu němou výhružku.
Ve výtahu jsem se ještě ujistil, že je Elizabeth v pořádku, a nepotřebuje lékařské ošetření. Když mi to pouhým pokýváním hlavou potvrdila, naložil jsem ji do auta, a teď už ji vezu k sobě domů. Celou cestu mlčí, ani se na mě nedívá, když se pokouším s ní mluvit. Hlavu má sklopenou a z očí jí bez přestání stékají slzy jedna za druhou. Začínám z toho být pořádně nervózní. Mám o ní strach. Nikdy jsem v takovéhle situaci pochopitelně nebyl a nevím, co mám dělat.
Když zastavím na parkovišti, je už aspoň schopná sama jít, a tak ji za ruku odvádím k sobě do bytu.
,,Vítám tě u mě, Elizabeth." Pokouším se na ni mluvit, jako by se nic nestalo, třeba to zabere.
,,Tohle je pokoj pro hosty a teď je tvůj." Moje taktika, zdá se, nefunguje. Liz pořád jen nehnutě stojí a zírá do podlahy. Položím tašku s jejími věcmi na zem a chci jít k ní a obejmout ji, abych ji utěšil, ale když přede mnou začne couvat, vzdám to a nechám ji v pokoji samotnou. Dveře od pokoje nechám pootevřené, abych mohl ohlídat, že je s ní všechno v pořádku. Dojdu do obýváku a s hlasitým vydechnutím se svalím do sedačky. Vidím Elizabeth, jak ještě chvíli postává uprostřed pokoje a začíná se alespoň rozhlížet kolem sebe. Pak si jen lehne do postele a úplně celá se schová pod peřinu, tak, jak je oblečená. Ještě chvíli sleduju naprosto nehybnou peřinu, a pak mi naprosto automaticky začne docházet, co se to vlastně dneska stalo.
Všechno se vlastně spustilo, když mi Joel odvyprávěl její příběh. Tenkrát mě to strašně zasáhlo a naprosto spontánně jsem se rozhodnul, že tu krásnou blondýnku zachráním před nespravedlností, která je na ní páchána. Když se mi pak povedlo se s ní seznámit, a poznat ji časem blíž, jedinkrát mě nenapadlo toho rozhodnutí zalitovat. Její osobnost mě naprosto pohltila. Na každé naše setkání jsem se vždycky těšil jako malej kluk. Ona je totiž úžasně milá a vstřícná. I přes to všechno, čím si musela projít, nezatrpkla a to mě na ní okouzluje ze všeho nejvíc. Kdybych mohl, obejmu ji a už ji nepustím, aby jí nemohl už nikdo ublížit. Nejspíš jsem směšnej. Ale mám ji jednoduše rád. Doufám, že se do zítra ze všeho vyspí a začne se mnou komunikovat, protože sám nemám ponětí, jak všechno bude dál.
Elizabeth
V hlavě mi nepřestávají běžet události dnešního dne pořád dokola. Nedokážu sama sebe přimět, abych na to přestala myslet. Navíc mi to, co se stalo, neustále ochotně připomíná moje bolavé tělo pokaždé, když se pohnu. Přesto nepřestávám děkovat Bohu za to, že jsem potkala Toma. Zachránil mě po všech stránkách. Už od chvíle, co jsme se spolu začali pravidelně scházet, se mi změnil život. Najednou jsem nebyla sama. Měla jsem člověka, se kterým jsem si ráda povídala a vždycky se při loučení těšila, až ho zase příště uvidím. I když jsem mu kolikrát musela zalhat o svém životě, ne snad proto, že bych mu nedůvěřovala, ale jednoduše jsem se bála o tom mluvit. Bála jsem se následků, které by to mohlo způsobit. Fordovy výhružky, co mi stále zněly v uších, mi to jednoduše nedovolily.
A teď ležím v posteli v jeho bytě a mám konečně naději na lepší zítřky. Je mi moc líto toho, jak jsem se k němu chovala po tom, co mě odvezl z hotelu. Ta hrůza, co jsem prožila, mi naprosto zatemnila mozek. Nebyla jsem schopná mluvit, a tak strašně jsem se před ním styděla, když mě tam viděl na posteli polonahou a s roztrhaným trikem. Vím, že je to hloupost, ale když mě chtěl obejmout, nedovolila jsem mu to proto, že jsem se cítila pošpiněná a nechtěla jsem, aby na mě v takovém stavu sahal.
…
Tom
Probudí mě brnící ruka, na který si nejspíš už pěkně dlouho ležím. Neochotně rozlepím víčka a nějakou dobu mi trvá, než si uvědomím, kdeže to vlastně jsem. Moje ložnice to určitě není. Musel jsem usnout v obýváku na gauči při hlídání Elizabeth. Mrknu na displej od rádia, abych zjistil, kolik je vůbec hodin. Tři v noci. To zas budu ráno vypadat. Jsem celej otlačenej od toho debilního gauče. Při sledování televize se na něm rozvaluje dobře, ale na spaní je příšernej. No co, do práce stejně ráno nepůjdu, musím se postarat o Elizabeth. Automaticky mrknu ke dveřím do pokoje pro hosty. V první chvíli se dost leknu, když zjistím, že jsou otevřené dokořán a Elizabeth neleží v posteli. Naštěstí dřív, než začnu vyšilovat, si všimnu tenkého proužku světla vykukujícího zpod dveří koupelny a uslyším šumění vody ve sprše. Elizabeth se musela probudit a já jsem si toho vůbec nevšimnul. Chvíli na to, co šumění utichne, se začne nový obyvatel mého domu potichounku krást z koupelny. Našlapuje tiše jako kočka, aby mě nevzbudila. Má na sobě oblečené jenom moje tričko, které jí sahá až ke kolenům. Mohla by ho nosit klidně jako noční košili.
,,Elizabeth." Oslovím ji konečně, aby si nemyslela, že ji šmíruju, kdyby si všimla, že jsem vzhůru. Leknutím skoro nadskočí.
"Promiň, nechtěl jsem tě vylekat."
,,To nic, myslela jsem si, že spíš." Přisedne si na pohovku hned těsně vedle mě. Mám radost, že konečně začala mluvit a neutíká přede mnou. Usměju se na ni a chci ji obejmout.
,,Auu!" usykne bolestí. ,,Promiň, mám naražený bok a dost mě to bolí." Omlouvá se mi, jako by snad mohla za to, že ji ten magor zmlátil.
,,A jsi si jistá tím, že nemáš nic zlomeného?" Zajímám se starostlivě, a když se chci o tom na vlastní oči přesvědčit, Elizabeth s úsměvem moje ruce odstrčí.
,,Ano, jsem si jistá, je to jenom naražený. Budeš mi muset věřit, protože pod tím tričkem nic nemám, takže podívat se nemůžeš." Cvrnkne mě šibalsky do nosu a sama se mi přitulí do náruče. Opatrně ji obejmu, jako ten nejkřehčí porcelán. Vypadá to, že nám konečně zpátky tu starou Elizabeth, jakou jsem před nedávnem poznal. Ani jsem nečekal, že se přes ten hrůzný zážitek tak rychle přenese, ale je to bojovnice. Jak ji tak držím v náručí, mimoděk nasaju nosem její vůni. Voní nádherně, až pod tím návalem okouzlení přivřu oči. Nikdy jsem ji takhle blízko sebe neměl a neměl bych vůbec nic proti tomu, aby to tak bylo častěji…
betaread: Áďa


A jsme zase tady, jako každou středu, jako každý pátek... (nojo, tak už je čtvrtek, a co? CO?!)
Tak kam se to dostane dál? Hlavně si to, ty náš gelntemanský casanovo, moc nepovorej, když už jí tam máš 
Uuuf, duchapřítomné děvče, že stihla vytočit správné číslo a místo přizabitá na hotelové podlaze se může chumlat k tomu zachránci všech zachránců. Yahoo!