close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Znovu jsem našel východ slunce 2.

22. června 2010 v 1:00 | Ainikki |  Znovu jsem našel východ slunce
autor: Tomi & Ainikki
Usadil jsem se na lavičku v zahradě kousek od svých komnat a zadíval se na nedaleký nevelký bambusový háj. Uklidňovalo mě to, a především to postupně odnášelo všechny mé myšlenky, které se mě vytrvale držely celý zbytek dne od oné audience s Holanďany, a činily mě nezvykle roztěkaným a rozladěným. Netěšilo mě ani být v přítomnosti mých sester, a jediná osoba, která by mě dokázala rozptýlit, na mě prozatím neměla čas. Torio ještě vyřizoval nějaké státní záležitosti, proto jsem se rozhodl vyhledat klid v zahradách. Bylo to místo, které jsem skutečně zbožňoval. Sledoval jsem jemnou kadenci pohybu stvolů a větví při mírném vánku a tajil dech nad hrou světel a stínů, jež vytvářely paprsky zapadajícího slunce.


Rozjímal jsem a nechával svou mysl odpoutat se od všeho nepodstatného a zbytečně zatěžujícího. Možná na něm bylo cosi zajímavého, ale rozhodně to nebylo natolik silné, abych si tím nechával čeřit hladinu mého jinak vždy poklidného života. Nechtěl jsem nad ním už více uvažovat a jedině tady se mi podařilo zvolna zapomínat.

Obraz tváře rozcuchaného Holanďana se v mé mysli rozplynul definitivně v momentě, kdy jsem na svém rameni ucítil dotek dlaně. Nebylo pochyb, kdo mě poctil svou přítomností. Ústa se mi automaticky roztáhla do potěšeného úsměvu. Slunce pomalu zapadalo za obzor a to obvykle byla doba, kdy jsem býval s ním. Nikdy nezapomněl přijít, pokud ho povinnosti neodvedly někam pryč, a on byl v paláci.

"Torio," vydechl jsem omámeně a zvedl se z lavičky, abych mu mohl stanout tváří v tvář, případně dostat opojné objetí, pokud bude ochoten mi ho věnovat. Malinko jsem posmutněl, když neroztáhl náruč, ale bylo to jen na vteřinu. Než promluvil.
"To je pro vás, veličenstvo. Symbolizuje čistotu a krásu, přesto té vaší se nevyrovná." Sklopil jsem oči, abych se podíval, co svíral v ruce. Nádherný květ kosatce. Ale vždyť ty už odkvetly před dobrým měsícem. Kde jen tenhle mohl najít?

Nejspíš si všiml mé zmatenosti.
"Vykvetl jen pro vás, výsosti." Nepotřeboval jsem další vysvětlení. Maximálně potěšen jsem si od něj jeho malý dárek převzal a oddaně se na bělovlasého muže usmál.
"Děkuji." Špitl jsem a přičichl k okvětním lístkům.

"Připozdívá se. Vrátíme se do paláce, ano?" Tak jako to již dnes jednou udělal, položil mi ruku na záda mezi lopatky a jemným tlakem mě donutil rozejít se zpět k mým komnatám. Tentokrát ji ale dolů nesundal a nechal ji tam položenou celou zpáteční cestu. Ten dotek příjemně hladil a celého mě rozechvíval. Něco mi vyprávěl svým tichým, přesto pevným, a zároveň uklidňujícím hlasem, ale nebyl jsem si jistý, jestli líčil, jak daleko jsou dvorní švadleny se zhotovením mého nového oblečení, a nebo mi předříkával své nové verše, které jen a jen pro mě občas skládal. Já byl totiž schopný soustředit se pouze na jeho dlaň a představovat si, o kolik by to bylo intenzivnější, kdyby mezi ní a pokožkou mých zad nebyla látka mého vycházkového kimona.

Vešli jsme do pokoje. Musel tu být již přede mnou, protože celá místnost byla provoněná nějakými aromatickými tyčinkami a prosvětlena pár lucerničkami, které plápolavě svítily v blízkosti mého lůžka. Odložil jsem si květinu na stolek pod oknem, pár kroky přešel k posteli a vyčkávavě se přes rameno ohlédl na Toria. Věděl jsem, co přijde, a nemohl jsem popřít, že jsem se těšil. Bylo to pro mě uvolnění a maximální potěšení. Můj šogún* přesně věděl, kde se mě dotknout, kde pohladit, abych vrněl blažeností.

Zezadu ke mně přistoupil a nejdříve mi rozvázal pás, který držel mé kimono, a pak mi ho zvolna stahoval z ramenou. Látka, jež se mi svezla po pažích a zádech, lehce zašimrala, a se šustěním dopadla na zem. Své ruce prostrčil pod mým podpaždím a v dlouhém líném tahu mě pohladil od klíční kosti přes hrudník, sjížděl po břichu až k podbřišku. Dál už ale neputoval a otočil si mě čelem k sobě. Byl nahý stejně jako já. Netušil jsem, kdy se stačil svléknout, ale Torio měl spoustu takovýchto svých podivností a záhad. Dělalo ho to ještě o to víc přitažlivějšího pro mě. Nebylo důležité znát podstatu jeho skrytých tajemství. Důležité bylo, že tu byl vždy pro mě, ochraňující, moudrý, podpořivší a momentálně i naprosto tvrdý, připravený ponořit se do mého těla.

Zrychlil se mi dech jen z toho pohledu do jeho klína a začal mě plíživě obklopovat našedlý opar podivného stavu změněné mysli, která mě uzamykala do naprosto jiného světa, kde jsem nebyl schopný vnímat téměř nic. Snad ani přímo mého společníka ne. Byla tu jen fyzická touha umocněná o jakýmsi způsobem omámené vědomí, ke kterému pronikaly jen požitky, které mi Torio při těchto našich chvílích způsoboval.

Posunkem ruky mi naznačil, abych se položil na lůžko a já tak bez nejmenšího protestu učinil. Uvelebil jsem se na zádech a doširoka od sebe oddálil stehna. Zhluboka jsem nasál do plic vzduch a zavřel oči. Jakoby zdálky jsem vnímal, jak se po kolenou dostal až ke mně, a pak jsem ucítil pronikavé aróma vonného oleje, který při tom používal.

Jeho ruce mě chytly pod koleny, roztáhly mi a nadzvedly nohy ještě o něco více, aby mohl co nejblíže ke mně. Vykřikl jsem, když do mě proniknul. Prohnul jsem se v zádech, hlava se mi zabořila do polštáře a nehty jsem zatnul do podložky pod sebou. Pokud jsem do té doby byl schopný registrovat ještě něco jiného, nyní mě můj mléčně bělošedý mrak obklopil naplno a neprostupně. Sténal jsem jen v rytmu jeho přírazů, které mi neomylně vystřelovaly do celého těla impulzy rozkoše a mravenčily snad až v konečcích prstů.

Kňučel jsem z toho, jak mučivě dlouho mi to dokázal dělat, aniž by mi dopřál uvolnění a pocit maximálního uspokojení z vyvrcholení. Slyšel jsem nakonec i sám sebe, jak zoufale prosím o víc a rychleji. Slitoval se a udělal, oč jsem ho žádal. Hltavě jsem lapal po vzduchu v posledním němém výkřiku, protože hlas mi zůstal uvězněný někde hluboko v hrdle. Skropil jsem svoje vlastní břicho a následně bylo vlhko i uvnitř mě. Fňuknul jsem, když opustil moje tělo. Uklidnilo mě ale jeho něžné pohlazení po linii lícní kosti.

"Přeji hezkou noc, veličenstvo." Zašeptal mi do ucha a jemně mi dýchnul do těch míst. Nesnažil jsem se cokoli odpovědět nebo snad alespoň otevřít oči. Přicházel ke mně spánek. Naposledy jsem věděl jen, jak mě přikryl dekou a slyšel jeho tiché vzdalující se kroky.

Nebylo mi z toho dobře, když se cizí ruce dotýkaly mých věcí. Ani nevím, proč jsem vlastně souhlasil, že se přestěhuji do domku na okraji paláce. Také jsem nepochopil, proč mému dosavadnímu útočišti říkali domek. Na naše poměry by to byl totiž malý zámeček. Děsily mě ty dřevěné skřípající podlahy, všudypřítomná ostrá strohost, jako bych vstoupil do kláštera. Těšil jsem se na ty okamžiky, až s kapitánem a částí posádky vyrazím ven do zábavní čtvrti. Zajímaly mě místní vyhlášené krásky. Proč se jednou pořádně nepobavit? Neměl jsem chuť trávit večer koukáním do prázdna a nebo chozením po divné zahradě, kde stromy byly tak malé, a přitom vypadaly, že je jim pomalu sto let. Nechápal jsem, jak je to možné. Jako by bláznivý kouzelník zmenšil opravdovou krajinu. Ještě bych se mohl potkat s tím nepříjemným rozmazleným klukem a nebo s jeho bělovlasým nohsledem. Nikdy. Pod nohama se mi neustále motal Xaniro. Měl tisíce otázek. Dirigoval služebnictvo, co kam mají dát.

Když ruch utichl, Xaniro se posadil naproti mně a nalil mi čaj do směšně malého šálku bez ouška. Nikdy jsem neviděl tak odporně vymalovaný hrnek. Vypadal tak staře a popraskaně. Trošku jsem se napil. Čaj chutnal nezvykle hořce. Vzpomněl jsem si na naše pitky na lodi. Zábava, smích, sem tak se někdo porval. Alkohol tekl proudem. Řešili jsme s kolika ženami se pomilujeme, až přistaneme na pevnině.
"A jak se vám tady libí? Asi je všechno pro vás nezvyklé?"
"Líbí se mi tu. Tolik barev, zajímaví lidé." Nikdy jsem si nepotrpěl na společenskou konverzaci. Nejradši bych mu řekl, aby vypadl. Byl milý takovým tím vlezlým způsobem. Lezl mi děsně na nervy. Ozvalo se hlasité křupnutí. Šálek mi praskl v rukou. Xaniro se ušklíbl a okamžitě nasadil svoji zdvořilou masku.
"Nic se nestalo. Byl to jenom Heianský šálek." Nechápal jsem, jak může mít kus nádobí tak divný název. Mávl rukou na služku. Okamžitě střepy uklidila a přinesla jiný. Po chvíli jsem se Xanira zbavil, když jsem se vymluvil na únavu. Nešel jsem si lehnout. Třídil jsem své věci a listiny. Hodně věcí zůstalo v bednách. Nebylo je kam dát. To samé i moje šatstvo. Už slyším kapitána, jak říká, že tenhle proklatej národ nemá ani skříně. Na zemi jedí, spí skoro jako zvířátka.

Nedalo mi to a vylezl jsem ven. Šel jsem po směšně úzké cestičce. Uslyšel jsem kolem sebe zasvištění šípu. Lekl jsem se. Zabodl se do kůry jakéhosi javoru. Vrátil jsem se a silou ho vytrhl a pokračoval dál. Jsem tu pár hodin a už se mě někdo pokouší zabít. Došel jsem až na planinku, kde stálo několik mužů, a trefovali se do slaměných terčů. Mezi nimi jsem poznal Amayu, císařovu starší sestru. Vypadala jinak, když na sobě neměla zdobené dívčí šaty, ale místo toho mužský oděv. Na tuhle dámu bych si měl dávat pozor, ale přesto mi byla nějakým způsobem sympatická. Možná to byl způsob, jakým se na mě dívala. Dotkl jsem se čela a rychle zaplašil vzpomínku na Saskii. Žádná nemá její pohled, snad až na... Raději o něm nepřemýšlet. Něco se mi zdálo. Můj zrak se stočil ke skupince dívek. Smály se a dokonce bych si troufl říci, že mně. Etiketa jim nedovolovala ukazovat na mě. Amaya se otočila a zjistila moji přítomnost. Lehce pohodila hlavou. Vybídla mě, abych šel blíž.

Cítil jsem se hloupě. Přesto jsem udělal pár kroků směrem k ní. Zjistil jsem podle modrého konce, že šíp je její. Ještě jich měla v zásobě tucet. Vrátil jsem jí ho. Na její tváři se objevil náznak úsměvu. Něco mi říkala. Nerozuměl jsem jí. Začínal jsem být nervózní. V tom se ozval hlas, na který jsem začínal být alergický.
"Nakonec jste překonal únavu? To je velice dobře, alespoň se s námi rozptýlíte." Půl metru ode mě stál Xaniro, nyní již v jiném kimonu. Nakonec jsme stříleli z luku celé odpoledne. Na začátku jsem se příliš nesoustředil. Moje šípy létaly všude okolo, jen ne do středu terče. Zvedl se vítr a její dlouhé černé vlasy se otřely o mou tvář. Byla tak blízko. Ucítil jsem zvláštní vůni. Trvalo to setinu sekundy a já byl jako omráčený. Po vzpomínce na moji ženu se mi vybavila tvář císaře. Už z tohohle šíleného světa začínám bláznit.

Seděl jsem naproti Amaye. Převlékla se do pohodlnějších šatů. Bohužel ten vlezlý skřet byl s námi. Nedokázal jsem se ho zbavit. Vesele se usmíval a bylo na něm vidět, jak ho těší, když mi může škodit. Na malém stolku v miskách bylo podivné jídlo, jestli se to jídlem dalo nazvat. Rýži jsem poznal, ale kolem byly nějaké černé smotky. Vypadalo to naprosto nepoživatelně. To jsem to dopracoval, chtějí mě otrávit. Amaya vzala do svých štíhlých prstů barevné dlouhé tyčinky. Počínala si s nimi bravurně. Malá sousta donesla až do úst. To samé se nedalo říct o mně. Padalo mi to všude okolo. Položil jsem je. Nebudu nikomu pro smích. Podivné rolky jsem vzal do rukou a nacpal si je do úst. Měl jsem co dělat, abych sousto spolknul. Zvedl se mi žaludek. Rýže, syrová ryba a nějaká hnusná řasa. Nakonec jsem se ovládl a tahle odporná kombinace zmizela v mých útrobách.

Xaniro se neúnavně vyptával na moje plány. Předstíral, že ho zajímá stavba lodí. Až později jsem se dozvěděl, že je hlavním sekretářem Toria. Zoufale jsem toužil být s Amayou sám. Byla tak klidná. Její vyrovnanost se přenášela na mě. Nakonec mi štěstí přálo a zůstali jsme pár chvilek spolu, když pro Xanira přišel nějaký starší muž a odvedl si ho s sebou. O něčem se dohadovali a pak zmizeli ve spletité zeleni. Zvedli jsme se a šli opačnou cestou, kdyby ho náhodou napadlo, že se vrátí, tak aby nás nenašel. Po jeho společnosti jsme ani jeden z nás netoužil. Přešli jsme titěrný dřevěný most. Měl jsem strach, že se probořím. Mlčeli jsme a mně bylo dobře. Ani jsem si nevzpomněl na své předchozí plány.

Naše večerní procházky se staly častější a častější. Rozuměli jsme si beze slov. Později mě napadla ta šílenost, naučit se jejich řeč.

Dny mého života se v podstatě nesly ve stále stejném duchu. Zabýval jsem se svojí povrchní zábavou jako bylo čtení krátkých veršů, vymýšlení nových vzorů na látky, ze kterých se šily mé šaty nebo jsem se rozptyloval hudbou dvorních muzikantů. Pozdní večery jsem potom býval ve společnosti Toria a nechával se hýčkat jeho pozornostmi.

koy kapři

Trávil jsem i o mnoho méně času s mojí starší sestrou, se kterou jsem si obvykle velice rozuměl. Dokázali jsme spolu proklábosit hodiny, ale ona si v posledních měsících našla jinou společnost. Byl jsem z toho značně rozladěný a pohoršený, když jsem je poprvé viděl v odlehlejší části zahrady u malého jezírka, kam jsem obvykle chodil pozorovat červené koy-kapry**, jak se spolu snaží mluvit. Pamatuji si, že jsme se tenkrát i trochu pohádali. Nesouhlasil jsem s tím a nechápal to. Proč jen tomu špinavci věnovala tolik pozornosti? Nezasloužil si ji, ale sestra tvrdila, že je to to nejmenší, chovat se k němu mile a zdvořile, že se musí cítit osamělý a nesvůj v cizí zemi, kde se ani s nikým nedomluví. Bylo mi to jedno. Nezajímal jsem se o jeho pocity. Opovrhoval jsem jím a užíral se tím, že pro Amayu už nejsem na prvním místě. Nebo snad pro něj? Hloupé myšlenky!

I když jsem reagoval nerudně při zmínce o něm, přesto sestře nedávno vyklouzlo, že se začal učit naši řeč. Ještě to scházelo. Za chvíli už nebudou mít jediný problém a nic jim nebude bránit v tom, aby to jejich štěbetání u jezírka trvalo od východu do západu slunka a mě si nikdo ani nevšimne. A povykování osmileté Yukiko mě nudilo. Občas jsem si s ní zahrál Go, ale ani to nemělo význam. Byla na tu hru ještě příliš malá, takže jí unikala některá pravidla, navíc jí totálně chyběl smysl pro strategii. Jen vždycky zaplnila téměř celé herní pole svými kameny a já už neměl možnost táhnout nikam jinam, a když jsem namítal, že takhle to správně není, trvala si na svém a malým prstíkem přisunovala další a další. Vzdal jsem to a nechal ji v péči jejích vychovatelů.

A pak přišla další nelibá zpráva. Torio si musel zařídit něco v severní části země, a byl nucen odjet. Bohužel mi nebyl schopný říct, na jak dlouho se s ním budu muset rozloučit, jestli to budou dny, týdny, nebo dokonce měsíce. Prý to bylo ale neodkladné a vyžadovalo si to mocného šogúna osobně. Domníval jsem se tedy, že šlo o nějaké nepokoje. To byl ale pouze můj odhad a on mě skutečnými důvody své cesty nezatěžoval. A já se ani neptal.

Již teď jsem se cítil osamělý a to byl stále ještě přede mnou.
"Netruchlete, výsosti," uklidňoval mě svým melodickým hlasem. "Uteče to a pak budeme mít všechen čas znovu jenom pro sebe," usmál se povzbudivě a pohladil mě po tváři. Přitiskl jsem dlaň na tu jeho, aby ještě moment setrvala, a více se obličejem natěsnal do jeho doteku. Zavřel jsem oči, aby můj smutek nebyl tolik patrný, přesto si jedna jediná opuštěná slza našla cestičku, aby se dostala přes hradbu řas a vykutálela se ven. Nemohl jsem to ovládnout. Panikařil jsem z představy, že ho nebudu vídat každý večer tak, jak jsem byl zvyklý. Něžně ji setřel.
"Vrať se brzy, prosím." Kuňknul jsem a upíral na něj ztrápené prosící oči.
"Budu se snažit," ubezpečil mě a pak mi vtisknul do ruky malý flakónek. "Ta vůně vám mě bude připomínat. Kdykoli se vám po mně zasteskne, přivoňte si a uvidíte, že čas poskočí o kus dopředu a zkrátí vaše čekání."
"Děkuji." Uschoval jsem tu cennost do kapsičky, kterou jsem měl připevněnou na šatech, a naposledy k němu zvedl pohled. Jedním krokem zrušil mezeru mezi námi, krátce mě objal a hned na to se vyšvihl na svého koně a cválal ode mě pryč ke družině samurajů, která už čekala u brány připravena vyrazit.

Zvedl jsem ruku na poslední pozdrav, ale on už se neotočil. Viděl jsem jen mizet jeho vlající bílé vlasy z mého dohledu a pak se v mém nitru rozprostřelo pichlavé prázdno. Svěsil jsem hlavu mezi ramena, i když jsem byl jinak zvyklý nosit ji pyšně vztyčenou, a šouravým krokem jsem opouštěl nádvoří, hledajíc útočiště a samotu ve svých komnatách.

Otevřel jsem šoupací dveře a málem šlápl na něco podivného. Na zemi jsem ležel já. Někdo si dal tu práci a ušil přesnou zmenšeninu mě. Loutka měla svázané ruce a nohy. Chtěl jsem ji vzít, ale rozmyslel jsem se. Nebylo mi z toho vůbec dobře. Zalezl jsem do domku zpátky. Kdo mě tak nenávidí, že mi usiluje o život? Nebo jak tohle poselství mám brát? Je to snad nějaká japonská výhrůžka? Nedalo mi to a znovu jsem otevřel. Zápraží bylo prázdné jenom zavěšená hračka z bambusu se komíhala ve větru a vydávala strašidelné zvuky. Mlčel jsem o svém nálezu. Neřekl jsem to ani Amaye a to jsem k ní měl každým dnem blíž a blíž. Naučil jsem se pár slov. Šlo to těžce. Poznával jsem jejich kulturu. Bylo pro mě nepochopitelné, že se myjí každý den, a když je velké horko, tak i několikrát denně. U nás se věřilo, že čím víc se myjeme, tím dřív si uženeme nějakou nemoc. To samé to bylo i s větráním místností. Pořád jsem nosil své oblečení. Do toho jejich by mě nikdo nedostal. Nebudu tu lítat v sukni jako nějaká ženská.

Amaya byla opak svého bratra. Velice živá a všímavá. Zkoušeli jsme spolu bojovat s těmi jejich meči. Byly tak lehké, až jsem se bál, že ho zlomím, a přitom dokázaly tak přesně zasáhnout cíl. Vyzkoušel jsem ho na veliké žluté dýni. Ostří jí projelo jako po másle. Ani nebylo vidět kudy projelo. Jen horní půlka trošku nadskočila a dopadla zpět na místo. Byl to zvláštní systém seko-řezů. Nechápal jsem, jak se to mohla naučit, tak perfektně zacházet s mečem. Její cvičení, co mi předvedla, bylo dokonalé. Párkrát jsme narazili na císaře. Sotva nás uviděl, tak si buď obličej ukryl barevným rukávem, když neměl jinou možnost a musel kolem nás projít, a pokud to šlo, tak se rychle otočil a utekl jako malý kluk. Nechápal jsem to jeho jednání.
"Je smutný. Zůstal tu opuštěný." Vyrozuměl jsem z jejích slov. Asi to bylo kvůli tomu bělovlasému muži. Amaya poznala, že tomu nerozumím. Opravdu jsem nechápal tu jeho závislost na něm. Vždyť to není nikdo z rodiny. Ve zkratce mi vysvětlila, že onen muž jejímu bratrovi zachránil život, když mu bylo třináct a od té doby jsou spolu, a protože Torio odcestoval, Benjiro se trápí.

"Bohužel se budeme muset na pár dní rozloučit." Řekla mi na závěr našeho setkání. "Musíme navštívit matku."
______________________________________
*Šógunové
byli vojenští vládci (regenti císaře) Japonska a představovali v Japonsku výkonnou moc od roku1192 do roku 1867
** koy-kapr byl v Japonsku symbolem štěstí a blaženosti

betaread: Janule
 


Komentáře

1 Zezule Zezule | 22. června 2010 v 8:50 | Reagovat

tak Benjiro hmmmm. Nedokážu si nějak představit událost, při které si ty dva najdou k sobě cestičku, když Thomas je okouzlen jeho sestrou a císař tím bělovlasem. Leda, že by ho třeba náš stavitel lodí zachránil před atentátem :D

2 Ainikki Ainikki | Web | 22. června 2010 v 10:42 | Reagovat

[1]: Sestro, kdyby jsi malinko pozorněji četla, tak ti neujde, že Tom je v tom pravém slova smyslu spíše mnohem více než Amayou okouzlen císařem, jen si tu myšlenku k sobě nechce pustit. A Bill je na tom podobně, akorát u něj to není o tom, že by si to on sám nechtěl připustit, ale cosi mu v tom brání, to se ale taky časem dovtípíš. ;-)

3 Tessyna Tessyna | E-mail | Web | 22. června 2010 v 11:11 | Reagovat

mno to sem taky zvědavá jak je dají k sobě.. hele že tu panenku  tam dal Xaniro protože tajně miluje tu Amayu..
Jinak je to užasné.. nevím teda čeho Benjiro docílí tím že se bude chovat jak fiflena a vůbec se nezajímá o svou zem. A patří mu to.. kdyby se tak nechoval určo by se s ním někdo bavil.. a kdy bude další díl..??

4 Ainikki Ainikki | Web | 22. června 2010 v 11:17 | Reagovat

[3]: V sobotu. Pravidelně to tu můžeš čekat v úterý a v sobotu. Spoluautorství je docela časově náročné a my nejsme v podstatě schopní napsat více jak dvě kapitoly za týden, takže takhle v tom bude alespoň nějaká pravdidelnost, abyste nemuseli čekat zbytečně moc dlouho, pokud bychom nějak rychle zveřejnili to, co už je napsané dopředu (9 kapitol).

5 Áďa Áďa | 22. června 2010 v 14:28 | Reagovat

no... dyť  jsem to říkala, pedofil to je!!! takhle vojíždět malýho císaře... čuně jedno úchylný :-D  jen ať si k sobě Tom s Benjirem najdou cestu dřív, než se ten vlezlej blbec nasere a Toma odkrouhne! :-) no, však ona ho Billova sestřička ráda ochrání :-) těším se na další díl :-)

6 Janča Janča | 22. června 2010 v 18:17 | Reagovat

No, začíná to být pekelně zajímavé, a když se trošku začtu mezi řádky, dá se leccos vyčíst :-) . Nejdříve jsem si myslela, že Bill-Benjiro Toria miluje, ale ono to bude asi trochu jinak, řekla bych, jestli ho Torio neudržuje nějakým kouzlem, nebo tak něco, ve stavu zvláštní apatie a nezájmu o své okolí, a připoutává ho k sobě, aby mohl vládnout místo něho :-?
A Tom, ten mi přijde jako absolutně nekulturní barbar :-), a i když si to zatím jaksi nepřipouští, hlavu má plnou toho císařského spratka ;-)
Prostě povídka je úžasná, hrozně se mi líbí, a už teď šílím po dalším dílu ♥♥♥

7 zuzana zuzana | 22. června 2010 v 22:39 | Reagovat

Tiež si myslím, že Torio ovláda Benjirove city nejakou mágiou, hovorím, nič dobré z neho nehľadí... Ale teraz, keď išiel preč, sa môže Thomas rozhýbať a trošku si cisára získať na svoju stranu, lepšia príležitosť sa už asi nenaskytne :-D.
Nedá mi to, a musím sa pozastaviť pri Thomasovi. V prvom dieli bolo písané, ako sa ho dotkla smrť ženy a dcéry, preto nechápem, ako je možné, že už pomýšľa na milenky a pod... Skorej by som čakala, že bude uzavretý do seba...

8 Kattys Kattys | E-mail | 22. června 2010 v 22:47 | Reagovat

Pááni, to je napínavý, jen se Tom objeví na scéně, už mu někdo usiluje o život! :-) Ale potěšilo mě, že se učí japonsky, protože jak jinak by se dorozuměl s císařem? Tedy pochopitelně v případě, že si budou mít co sdělit. :-)

9 Ainikki Ainikki | Web | 23. června 2010 v 9:42 | Reagovat

[7]: Právě, milenkama se snaží zaplácnou tu bolavou díru, co po té ztrátě zbyla. Holt, každý reagujeme jinak, někdo by tesknil uzavřený sám do sebe, jiný se zase bude snažit to něčím vyplnit, i když si v podstatě nijak nepomůže.

[8]: No jasně, že si budou mít co sdělit, se od sebe časem nehnou ani na krok... :-)

10 Sajü Sajü | Web | 23. června 2010 v 19:49 | Reagovat

Sakra... co říct?:-o Přečetla jsem oba dva díly na jedno nadechnutí a ... sem beze slov?O____o Vůbec nemám ponětí, co si psala Aini ty a co Tomi, jsem z toho nadšená a neuvěřitelně se těším na další díl, zatraceně *in love* Ten bílovlasej se mi nelíbí :D Pěkně, ať už je tam ten špinavec Tom :D:D:D ^___^ A ty Billasovo vlasy mě naprosto rozsekávají, ještě když vezmu, že japonky je maj už na pohled tak strašně pěkný a nezničený :-o ♥ ♥

A nehnou se od sebe ani na krok?:D Za jak dlouho k tomu dojde?O_o

11 Ainikki Ainikki | Web | 23. června 2010 v 21:10 | Reagovat

[10]: Teď si nejsem úplně jistá, ale tuším, že to mezi nima naplno vypukne kolem osmýho dílu. ;-)
A co se týče té tvé nejistoty - Tomi je Tom a já jsem Bill. Takže te´d už by i tohle mělo být jasný. :-)

12 Sajü Sajü | Web | 23. června 2010 v 22:28 | Reagovat

[11]:  Víš, že jsem si to sakra ale myslela, že ty budeš ta cursíva?:D:D:D Tak přece jenom to poznám a nejsem na tom tak špatně :-*

13 Áďa Áďa | 24. června 2010 v 0:38 | Reagovat

asi takhle, já tě odhalila, že píšeš Billa, v momentu, kdy ho Torio hladil. protože pokud si dobře vzpomínám na skoro jakoukoliv tvou povídku, tak "líný tah" je tvoje oblíbené spojení :-) :-P
no ale krásně  se vám ta povídka daří... no ale stejně je to divný. člověk žije normální až šílený život,a v dnešní uspěchaný době partu lidí uspokojujou fiktivní smyšlené vztahy leaderů úspěšné hudební skupiny. mazec tohleto prostě :-)

14 Schmetti Schmetti | Web | 24. června 2010 v 9:19 | Reagovat

[13]: Teď jsi to tím posledním odstavcem, Áďo, zabila xD jo, já tebe zase poznám podle slimáka Andyho a sadismu xD

No, tak onen díl jsem hltala. Scéna bělovlasého s Billem při sexu byla žhavá, ale nelíbí se mi on. Něco v tom bude. Nějaké to kouzlo. Bill je na něj zvyklý a na to všechno, ale podle mě ho nemiluje. To ne.
Tom je takový zvláštní... nějak neumím říct, jak na mě působí. Jsem zvědavá, až se konečně začne s Billem bavit.
Můžu mít otázku? ;) Kolik že tu asi je let Tomovi a tomu Toriovi? Jinak nádherně napsaný. Myslela jsem si, že ty píšeš Billa a Tomi Toma.

15 tomi tomi | E-mail | 24. června 2010 v 11:24 | Reagovat

14: Tomovi je 27 let. Torio v realitě je 28, jinak v našem příběhu vypada na 25 a protoze není člověk v tom pravém slova smyslu tak něco přes 100

16 Áďa Áďa | 24. června 2010 v 13:04 | Reagovat

[15]: wau, ten dědek má vtipnej letopočet :-) taky bych chtěla ve stovce vypadat na 24 :-)

[14]: no dovol, Andy není žádnej slimák a nedávám ho vždycky. nevim proč, mám jakýsi niterní pocit, že je to pořád lepší varianta, než David, ale tak není problém tam pana Josta kdykoliv zamotat, že? :-)

17 Schmetti Schmetti | Web | 24. června 2010 v 15:37 | Reagovat

[15]: děkuju za info :) takže Bill je vlastně takový jakože "dítě" pro ně opravdu docela xD

[16]: Áďo, nerozčiluj se xD však mě znáš, že to říkám schválně a od vždycky xD nemyslím to blbě. Andy určitě lepší než Josta.

18 Joana Joana | 24. června 2010 v 23:58 | Reagovat

A budou se k tomu prodávat i videokazety? O_O

19 Joana Joana | 25. června 2010 v 0:02 | Reagovat

Ne, tak vážně. Skoro jsem se s tím schováváním za bonsajema trefila, ne? Že si to nepřizná, to je věc druhá.
A bělouš nám odklusal směr pryč, tak si tam může taky vesele zůstat, pokud se právě nesnaží Billíkovi vyfouknout celou říši. Ale co by s ní dělal?
Tom třeba přijde na chuť dennímu mytí, měl by chodit plavat do rybníčku ke kaprům. třeba by mu zlaté rybky přinesli štěstí a císař by ho poctil noční návštěvou v průsvitném kimonu
(ale no tak, zlobivá Joanka, na co to zase myslí?) :-D  :-D  :-D

20 Áďa Áďa | 25. června 2010 v 1:38 | Reagovat

[17]: vždyť já jenom rejpu... známe se, že? :-)

[19]: hej tak ta vize v průsvitným kimonu... já to úplně vidím!!! :-D

21 Eclipse Eclipse | Web | 25. června 2010 v 20:51 | Reagovat

Čekala jsem jakékoliv jméno, ale Benjiro vážně ne a upřímně se mi to jméno zamlouvá. Jakoby k němu pasovalo. Benjiro, Benjiro, Benjiro... jé to se mi fakt moc líbí :D Teď to budu říkat snad celý den :D No, tak to vidím asi tak, že během nepřítomnosti Toria se Benjiro sblíží s Thomasem, ale to je jen domněnka. A pokud jsem si všimla dobře, oba dva k sobě cítí jisté sympatie :)

22 Madisoon Madisoon | E-mail | Web | 27. června 2010 v 20:53 | Reagovat

Tak jsem se opět ponořila do příběhu, který mi přijde kouzelný. Navodí takový zvláštní pocit, ani ne mystický, spíš... záhadný, možná trošku exotický, přece jenom tajemné dálky tak působí:-) Tajemné dálky... to napsal Březina, nějak mi to znělo povědomě:-D Ale já na básničky moc nejsem, radši si přečtu o těchhle tajemných dálkách... třeba i o svítání na západě, to by byl další Březina:-D
Co se týče Toria, tak jsem přesvědčená (jako ostatní nade mnou), že Benjira (možná občas napíšu Bill - síla zvyku, tak prosím o schovívavost, nebude to ignorace vašich jmen:-D) má pod nějakým vlivem. Ať už kouzel nebo něčeho realističtějšího... teď mě sice nenapadá, jaká narkotika by tak mohla být v Japonsku, ale něco tam určitě roste:-D Ale spíš se přikláním k těm kouzlům, alespoň kvůli tomu, že Torio zřejmě nějaké ty schopnosti má.
No a Thomas... ten by se měl urychleně začít koupat, tohle mi na dobách dávno minulých vadí nejvíc. Byli to čuňata, co se dá dělat:-D A jenom ať se pěkně učí jazyk, nebude to mít asi lehký.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama