close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Znovu jsem našel východ slunce 3.

26. června 2010 v 1:00 | Ainikki |  Znovu jsem našel východ slunce
autor: Tomi & Ainikki
Skryt za pár kusy vzrostlých keřů jsem se ujistil, že Amaya dostatečně rozptyluje našeho cizince, tudíž že domek na konci palácového areálu je prázdný. Netušil jsem ovšem, kolik mi ještě může zbývat času, proto jsem si raději pospíšil. Jako lasička jsem se mihnul kolem jezírka a zmizel pod korunami
javorů, které teď na podzim byly vybarvené do překrásné sytě červené. Já tu ale tentokrát nebyl, abych obdivoval jejich nádheru. Bylo zapotřebí rychlého jednání.


Na zápraží budovy, kam vedly mé kroky, jsem se naposledy rozhlédl, jestli nejsem třeba někým sledován, odsunul dveře a spěšně za ně vklouzl. Ihned jsem se dal do práce. Odhrnul jsem jednu z rohoží a na podlahu jsem pár rychlými tahy bílým vápencem namaloval kruh. Kolem jeho obvodu postavil pár tmavě modrých a černých svíček a jednu postavil doprostřed. Na kousku papíru jsem měl nedbale naškrábané své přání, aby Holanďan odsud zmizel. Sroloval jsem jej a jeden z konců přiložil k plameni středové svíce. Sledoval jsem, jak je postupně stravován ohněm, a dřív, než mi to stihlo popálit prsty, odhodil jsem ho do malého měděného kotlíku, který jsem si s sebou přinesl také.

Nevěřil jsem tak úplně tomu, že by tyhle neškodné čáry máry, kterými jsem se bavil jako malé dítě se sestrou, mohly jakkoli ublížit, ovšem ten špinavec nemohl tušit, co tohle znamená, a když nezabrala hadrová panenka, bylo potřeba přitvrdit. V sílu magie jsem nedoufal, ale přinejmenším strach by mu to nahnat mohlo.

Obrazec i plápolající svíce jsem nechal tak jak byly, stanou se malým překvapením, až konečně pro dnešek nechá Amayu na pokoji, a jak jsem se tu objevil, tak jsem také zmizel. Teprve ve svých komnatách jsem si úlevně vydýchl. Nejspíš jsem neměl dostatečně dobrodružnou povahu na to, abych tyhle kousky zvládal bez zběsilého bušení srdce. Zatímco se můj tep dostával do normálu, svlékal jsem ze sebe tmavý plášť s kapucou, který jsem k tomuto účelu používal, abych nebyl poznán.

A mezitím mi stihlo proběhnout hlavou nespočet myšlenek od opovržení a touhy, aby se ztratil, až po výčitky, lítost a zmatenost. Bylo nanejvýš šílené to, co jsem tu prováděl. Kdyby se to jen kdokoli dozvěděl, měli by mě za blázna, a navíc by to byla v podstatě sabotáž Toriovy snahy, aby naše loďstvo mělo lodě, které by za něco stály, a my se nemuseli plavit jen při březích země a mohli si dovolit také delší plavby. Za tohle by mě tedy rozhodně nepochválil. A nejspíš nejen on… Já si ale nemohl pomoci. Byl jsem vyděšený tou děsivou fascinací, která mě k tomu cizákovi táhla, a zároveň mě od něj odpuzovala. Nechápal jsem to. Poprvé ve svém životě jsem se nevyznal sám v sobě, ve svých pocitech. Měl jsem strach z toho, co víří mým nitrem a chtěl jsem se toho zbavit. Mít zase klid. Proto ty moje bláznivé kousky. Všechno by se stalo znovu o tolik jednodušším, kdyby prostě odcestoval a vytratil se z mého poklidného života, který tak znepokojivě čeřil.

A navíc mě urážel svým jednáním. Jak si jen mohl tak bezostyšně dovolovat před mýma očima odluzovat Amayu a mou maličkost tak okatě přehlížet? Jaká to drzost! To já se vždy hřál na výsluní, to já měl vždy pozornost a obdiv všech. Tak co bylo najednou špatně, že tomu tak nebylo i v tomto případě?

Trhnul jsem sebou úlekem, když se ozvalo krátké klepnutí na rám mých dveří. Pohotově jsem plášť, který jsem doposud svíral v rukou, zastrčil pod přikrývku, a teprve potom vyzval osobu, jež přicházela, aby vstoupila dovnitř. Se skloněným hřbetem a falešným úlisným úsměvem ke mně vešel Xaniro. Měl jsem chuť pohrdlivě si odfrknout a vyhodit ho pryč za to, že si dovolil mě vyrušovat. Jak jsem zbožňoval Toria, nesnášel jsem jeho sekretáře. Já být na šogúnově místě, tak tenhle skřet už bude dávno o hlavu kratší.

"Co chceš?" Prsknul jsem na něj nerudně.
"Promiňte, veličenstvo, že vyrušuji," ještě více se přihrbil a sepjal dlaně před hrudníkem, "posílá mě vaše sestra, abych vám oznámil, že zítra v ranních hodinách je naplánovaná návštěva vaší matky, tak abyste se mohl připravit." Chtělo se mi zaskučet. Tohle mi tedy ještě zbývalo. Naše matka, která byla již v docela pokročilém věku, se po smrti otce přestěhovala do kláštera, který byl nedaleko za městem, a vůbec se do paláce již nevracela, takže nuceni jsme ji byli občas navštěvovat my. Proti matce bych snad ani nic neměl, ale to místo jsem neměl rád. U klášterů se vždy zdržovali nuzáci, žebrající o almužnu, kteří se snažili využít dobroty mnichů, a nebo nemocní, kteří doufali, že jim tu bude pomoženo. Strašná a odpudivá společnost pro mě. Bezděky jsem se otřásl. Svoji nelibost jsem ale nehodlal ventilovat před Xanirem.

"A proč mi to nepřišla říct sama a posílá tebe?"
"Víte, pane, vaše sestra je…" odmlčel se a mně to došlo. Samozřejmě, vždyť jsem je před chvilkou sám viděl.
"Nic neříkej. Nechci to slyšet! Cos měl, jsi vyřídil, a teď odejdi!" Vykázal jsem ho z místnosti. Tak tohle mi tedy na náladě nepřidalo. Spíš naopak. Začínal ve mně růst vztek. Takhle to už dál nešlo. Nemínil jsem to více snášet. Když nepomohl můj jasný nesouhlas, který jsem sestře vyjádřil přednedávnem, a ona se s ním stýkala dál, jako bych nic neřekl, budu důslednější.

Opustil jsem své komnaty a zamířil do těch jejích. Jak se dalo předpokládat, nebyla tu. To mě ale nikterak neodradilo. Usadil jsem se na malou stoličku v rohu pokoje, kde měla svůj toaletní stolek a na něm velké zrcadlo, a zatímco jsem si prohlížel svou tvář, čekal jsem na ni.

Amaya

"Kde jsi byla?" Vyjel jsem na Amayu, když se konečně ukázala ve svých komnatách. Z mé strany to byla spíše řečnický obrat, protože já samozřejmě moc dobře věděl. Navíc jsem do té otázky vložil veškerou moji ublíženost a opuštěnost, která se ve mně usazovala teď, když byl Torio pryč. Sice jsem tu byl za účelem ji pokárat, ale pravda byla také taková, že jsem potřeboval něčí společnost. A kdo by měl být vhodnější, než právě ona? Vždyť jsme spolu vždy měli tak hezký vztah. To byla další věc, kterou tu loďař kazil.

"Byla jsem se projít v zahradě s Tomem." Odpověděla prostě a já div nahlas nezaskřípal zuby.
"Tak on už je to Tom?!" Prsknul jsem podrážděně, "jak se můžeš vůbec s tím špinavcem zahazovat!?" Nechápal jsem to. Co on měl a já ne, že sestra raději trávila čas s ním, namísto se mnou.
"Není to žádný špinavec," bránila ho a to mě rozčilovalo o to víc. Žárlil jsem. Na sestru, že upřednostňuje jeho přede mnou. Na něj, že věnuje pozornost jí a ne císaři. Nahlas bych to ale nikdy nepřiznal. "Pomáhám mu jen, aby se co nejrychleji naučil náš jazyk," pokračovala v mluvení, zatímco já se dál zaobíral sebou. Bylo to směšné. Proč bych měl stát o to, aby mě registroval? Vždyť se mi přeci hnusil. "Je v tom moc dobrý, ale jen lekce s učitelem, kterého mu poskytl tvůj šogún, než odjel, nestačí."
"Jo jistě," odfrkl jsem si ironicky, protože i přes své vnitřní přemítání jsem dokázal velice dobře vnímat její slova. "Dnes je to konverzace rádoby za účelem zdokonalení japonštiny a zítra mu budeš dělat děvku v jeho pelechu. Myslíš si, že nevidím, že po tom jediném toužíš?" Chtěl jsem dodat ještě něco dalšího pichlavého a zraňujícího. Místo toho jsem se ale chytl za tvář, která pekelně pálila od Amayiny dlaně, jež mi přistála v obličeji. Díval jsem se na ni zaskočený, jak zrychleně oddechuje a z očí jí šlehají blesky. Okamžitě mi došlo, že tohle jsem neměl. Přehnal jsem to a ublížil jí. Dokázal jsem si spočítat, že jsem si tu facku nejspíš zasloužil, ale jak jinak jsem se měl ohradit proti té ohavnosti, co se tu děla? Nebylo to fér. Ona byla královská dcera a on nikdo.

"Tohle jsi neměla!" Zavrčel jsem temně, aniž bych si plně přiznal, že část viny za vyhrocení téhle situace jsem nesl také.
"Omlouvám se," špitla provinile. Věděla, že kdybych to chtěl řešit, nedopadlo by to s ní dobře. Nikdo si nemohl dovolit vztáhnout ruku na císaře. To bych ale neudělal. Na to jsem ji měl až příliš rád. Tohle si s ní přeci dokážu vyřešit i sám.
"Ať už se to nikdy neopakuje!" Nařídil jsem a zašmátral v jednom ze záhybů svého kimona a vytáhl odtamtud malý flakónek. Potřeboval jsem se uklidnit a tohle mi to zaručeně umožňovalo. Toriův parfém. Voněl tak omamně a svojí pronikavostí útočil na moje smysly.

"Co je to?" Chtěla zvědavě vědět a natáhla směrem ke mně ruku. Ucukl jsem.
"Opatrně, sestřičko. Dost bylo dnes rebelie. Nepokoušej moji trpělivost. Do tohohle ti nic není."
"Že není?" Nenechala se ani v nejmenším zastrašit. Byla o celé čtyři roky starší a občas měla potřebu mi kázat. Pořád jsem pro ni totiž byl mnohem více než panovník, ke kterému by měla mít úctu, bratr, o kterého se bála a snažila se usměrňovat jeho výstřednosti. "Co je Torio pryč, chováš se ještě podivněji než obvykle. Útočíš na mě, jsi rozladěný, mrzutý, protivně jednáš s každým, kdo se v tvé přítomnosti byť jen hlasitě nadechne a neustále očicháváš tuhle proklatou věc. Chci, abys to dal pryč!"
"Tak to ani nápad!" Znovu jsem uhnul a flakón před ní ukryl zpět do šatů. "Není to tvoje starost. Nepleť se do mých věcí!" Upozornil jsem ji a považoval náš hovor za ukončený. Začínalo tu být dusno a já se nechtěl dočkat toho, že moje sestra zajde tak daleko, že mě tu začne šacovat a bezpodmínečně se dožadovat té voňavky. Bude lepší vzít do zaječích.
"Tak ty se nepleť do mých!" Stihla za mnou ještě křiknout.

"Jo a nezapomeň zítra na tu matčinu návštěvu." Připomněla mi tu nelibost, což mě donutilo zastavit se a otočit zpět na ni.
"Nikam nejedu!" Málem, že jsem si i trucovitě nedupnul.
"Tak na to zapomeň!" Přešla ke mně pár rychlými kroky a zašermovala mi vztyčeným prstem před nosem. "Matka už nás neviděla věčnost. Navíc zítra je ještě Den úcty ke stáří. Bylo by vysloveně nezdvořilé, kdybys tu návštěvu odřekl." Kousl jsem se do rtu. Tenhle bláznivý svátek mi unikl. "Slyšíš, Benjiro? Zítra ráno budeš připravený k odjezdu, je to jasné?"
"Hmm," zamručel jsem neurčitě a kysele se ušklíbl.

Dál už mě tu nic nedrželo. Něco jsem si dál rozmrzele brblal pod nos a šoupavým krokem odcházel. Tentokrát jsem byl natolik rozladěný, že mě z mé podrážděnosti nedostalo ani přivonění si k obsahu Toriovy lahvičky. Ten parfém sice neuměl zkrátit ten čas, po který jsem čekal na jeho návrat, ale dokázal částečně vyplnit to prázdno, které jsem uvnitř sebe cítil, a především mě uklidňoval a odnášel od těchto podobných nepříjemností. Tentokrát se mě ale neradostná nálada držela pořád. Uvažoval jsem, čím bych se zaměstnal, aby další den bez něj uplynul o něco rychleji. Byl pryč již téměř měsíc a zatím nepřišla jediná zpráva, že by se mocný šogún vracel se svou družinou do paláce. Pravděpodobně bylo ještě příliš brzy. Měl bych být více trpělivý.

"Bille, Bille!" Uslyšel jsem za sebou rozradostněný hlásek Yukiko. Tuhle zvláštní zkratku mého přespříliš dlouhého jména, které jinak znělo Benjiro Ichiro Leiko Lin, pro ni vymyslela Amaya, protože když byla ještě menší, měla problém ho vyslovit. Dnes už by to dokázala, přesto tu to přízvisko zůstalo. Zvykl jsem si a docela se mi to i líbilo.
"Copak, maličká?" Otočil jsem se za zvukem jejího hlasu. Rozeběhnutá mi skočila do náruče a kopala vesele nohama ve vzduchu, jak jsem ji vyzvedl do výšky. "Neměla bys být se svými učiteli?"
"Měla, ale utekla jsem jim. Pojď si se mnou hrát, prosím." Žadonila a já se musel rozesmát. Tolik typická Yukiko. Ona byla jednoduše nezkrotný živel. Neposedné dítě plné energie, vždy připravené vyvádět nějakou neplechu. Obvykle bych ji popadl za ruku a nesmlouvavě odvedl za jejími lektory, ale teď se mi zachtělo s ní dělat něco dětinského. Byl to vítaný způsob, jak všechno na chvíli hodit za hlavu.
"Tak dobře," mrknul jsem na ni spiklenecky. "Co podnikneme?"

Nakonec to dopadlo tak, že jsme se sobě navzájem schovávali v zahradách, honili se a pištěli. Den se tak přehoupl k mé libosti skutečně rychle a bylo tu ráno. Rozmrzelost se vrátila, když jsem usedal do vozu, který nás odvážel ke klášteru.

"Ty ses na nás pěkně vybodl. Máš tam lepší zábavu. Samý nóbl slečinky." Pravdou je, že jsem si na kamarády ani nevzpomněl, když jsem trávil tolik času s Amayou. Dnes jsem se to však rozhodl napravit, když mi řekla, že zítra brzy ráno odjíždějí s císařem pryč. Ležely přede mnou tedy dvě noci, které jsem si mohl vyplnit vlastním programem. A měl jsem už i určitou představu. V podstatě jsem byl jenom člověk a sexuální abstinence mě neuvěřitelně vyčerpávala. Už mě nebavilo pomáhat si sám a mít u toho nejrůznější představy o Amaye a nebo o něm. Myslet na jeho dívčí obličej bylo tak hloupé.
"Tak pořád nebrblejte. Jdeme chlastat jako za starejch časů." Musím se přiznat, že mi to docela chybělo.
"Vy s tím naděláte. Je tam nuda. Všechno takový jemný."

Nějakou dobu trvalo, než jsme se dostali do zábavní čtvrti na okraji města. Celou tu dobu jsme se špičkovali. Myslím, že jsme naháněli strach místním obyvatelům. Dělali jsme na ně nejrůznější grimasy. Ženy s jekotem utíkaly. Cítili jsme se neuvěřitelně silní. Zapadli jsme do prvního podniku s velkými křiklavými lampiony. Usadili jsme se na podlaze. Štípl jsem do zadku jednu ženu, i když jí to bylo nepříjemné, usmála se. Hojně nás zásobovali tou svojí kořalkou. Kupodivu se dala pít. Oproti jejich nepoživatelnému jídlu to byl přímo zázrak. Brzo nám začaly svítit oči. Tělem se rozlévalo příjemné teplo. Bylo hezké po tak dlouhé době vidět kamarády, se kterými jsem strávil tolik měsíců ve stísněném prostoru lodi. Smáli jsme se vtipům. Rozhodli jsme se vystřídat víc podniků. Sotva jsem stál na nohou, když jsme vyšli ven.

Zdálo se mi, že jsem zahlédl povědomý šat. Xaniro. Co ten tady dělá? Myslel jsem si, že nikdy neopouští palác. Asi nějaký přelud. Přece jenom jsem toho vypil víc než dost. Ne, byl to opravdu on. Hádal se s nějakým mladíkem. Chytil ho za ruku. Vyškubl se mu. On ho však znovu chytil, tentokrát za jeho dlouhé vlasy. Kluk sebou zoufale zazmítal. Xaniro ho nemilosrdně táhl za sebou, až do jednoho pestrobarevného vchodu. Tuhle scénu jsem nechápal. Nechtěl jsem si nad tím lámat hlavu, která už takhle byla těžká.
  
Nakonec jsem skončil v zadní místnosti nevěstince. Snažil jsem se políbit ženu, o které jsem nevěděl, jestli je hezká nebo ošklivá. Měl jsem rozostřené vidění. Vlastně to bylo jedno. Šlo o uspokojení mých chtíčů. Byl jsem jí vděčný, když se sama vymotala ze svých šatů a lehla si na rohož. Neobtěžoval jsem se se svlékáním košile, jenom si stáhl kalhoty. Trošku jsem si pohrál s tím svým, aby byl v aktivním stavu a položil se na ni. Nechtěla, abych ji líbal. No vlastně se takhle bránily i děvky v Evropě. Takže žádná změna. Ještě víc roztáhla nohy. Prozkoumal jsem její štěrbinu prsty. Mlčela. Ani nijak jinak nedala najevo, že se jí moje počínání líbí. Přestal jsem se na cokoliv ohlížet a pronikl do ní. Bylo to vzrušující, ponořit se po tolika dnech vynuceného celibátu do žhavého ženského těla. Byla poměrně úzká, asi to bylo tím, že zdejší muži nemají tak velké údy. Zběsile jsem začal přirážet. Udělal jsem se neuvěřitelně rychle.
  
Ráno bylo kruté. Ani nevím, jak jsem se dostal do paláce a do svého domku. Doufal jsem, že se Xaniro dnes neobjeví. Nestál jsem o to, aby mě viděl v takovém stavu. Myslím, že se mi cestou podařilo i vylepšit tu jejich nehezkou zahrádku. Zasmál jsem se. Zahradníci se asi budou velmi divit tomu, co najdou.
"Auuu." Hlava mě bolela jako čert, ale večer stál za to. Konečně jsem se pořádně pobavil. Už mi tahle palácová úroveň šla na nervy. Falešné úsměvy a vytříbenost úplně všude. Na druhou stranu mě Xaniro začal dost zajímat. Ty záhadné vzkazy jsou určitě jeho práce. On je na to schopný dost. Rozhodl jsem se ho sledovat. Musím těm všem záhadám přijít na kloub. Celý den jsem nestál za nic. Polehával jsem ve stínu. Slunce bylo k nesnesení. Ten mrňavej skřet se díky bohu nezjevil a já byl osudu vděčný. Určitě by vše ještě za tepla běžel vyslepičit tomu zženštilému císaři. Ohrnoval by ten svůj dokonalý nosík a schovával by se za luxusním rukávem. Nejradši bych z něj to oblečení serval vzteky. Chtěl bych vidět ten jeho vyděšený výraz. Měl by pomalu smrt v očích.

K večeru jsem se vydal ven. Už mi bylo líp. Protivné slunce se pomalu schovávalo za obzor. Rozhodl jsem se projít a nadýchat čerstvého vzduchu. Byl jsem rád, že již není takové horko.

Rychle jsem uskočil stranou a skrčil se. Snad mě nespatřil. To by tak scházelo. Xaniro. Celej den nevystrkoval rohy a jen co se setmí, tak je na nohou. Rozhodl jsem se ho sledovat. Bylo to docela těžké maskovat se za lucerny a pagody, miniaturní stromečky. Jeho cesta vedla do části paláce, kde jsem nikdy nebyl. Prošel kolem jezírka, kde jsme se potkávali s Amayou, ale pak zahnul na stezku, po které jsem ještě nešel. Pokračoval dál a dál. Doufal jsem, že najdu cestu zpět a nebudu bloudit po palácovém komplexu až do rána. Xaniro přešel po červeném mostě k nějakému pavilónu. Dostat se neslyšně přes most byl pro mě oříšek. Naštěstí se mi to podařilo. Ukryl jsem se za kmenem třesně, nebo co to vlastně bylo, jednoduše za podivně skroucený strom. Naštěstí měl silný kmen, který se stal mým dočasným útočištěm. Svezl jsem se k jeho patě a usadil se.

Uvnitř se svítilo papírovými lampami s nějakými nápisy. Psát ani číst jsem se ještě nenaučil. Uprostřed se na fialovém brokátovém koberci krčila nějaká dlouhovlasá postavička. Sotva Xaniro vešel, postavil jednu z lamp blíž ke dveřím. Poznal jsem chlapce ze včera. Měl jsem na ně na oba dokonalý výhled. Sebejistý Xaniro se ani neobtěžoval zašoupnout dveře s motivem draka. Chlapec se rozplakal. Začal kňourat jak o život. Pohnul se. Jeho šat se shrnul z ramen. Červené kimono odhalilo jeho nahotu a svázané ruce. Provaz byl zvláštně zapletený nejenom kolem zápěstí, ale pokrčoval po celých pažích a kolem krku. Nikdy jsem nic podobného neviděl.

"Tatsuyo, proč zase vyvádíš? Včera jsme si to snad ujasnili. Nemáš na výběr. Tvoje chování mě uvádí v nepříčetnost. Copak se nemůžeš trošku snažit?" Chlapec mlčel. Svit luceren mu dodával nadpozemskou krásu. Jeho tělo bylo tak překrásné. Nikdy jsem neviděl jemu podobné. "Jsi stejně dokonalý jako tvoje jméno." Vydechl Xaniro. "Uděláme si hezký večer. Jen ty a já."

Tatsuyo se nekontrolovatelně rozplakal. Velké slzy stékaly po jeho obličeji a dopadaly na látku. Xanirovi začala docházet trpělivost.
"Podívej se na mě. No tak bude to! Uvědomuješ si, jak nevkusně se chováš? Mysli na svoji rodinu. Stačí jediné slovo a zemřou v bídě. Rád si vychutnám jejich pád, až na samotné dno. Budou z nich etové*. To bys chtěl?" Kluk se jako zázrakem uklidnil. Xaniro mu setřel slzu a prst si strčil do pusy. "Zvláštní opravdu chutnají slaně." Pohladil ho po vlasech. "Tak se mi líbíš." Xaniro vytáhl ze šatů nějakou nádobku a položil ji na zem. Pár okamžiků na to se zbavil svého černého kimona. Svoje i toho kluka pohodil stranou. Zavířily vzduchem jako křídla nějakého barevného ptáka.

Chvíli hladil Tatsuyovo tělo, než ho mírným tlakem donutil lehnout si na bok. Otočil se pro nádobku. Otevřel ji a něco nabral prsty. Asi olej. Lehce přejel po vystouplé páteři svého společníka, až tam k jeho otvoru. Byl jsem překvapen a zděšen. U nás se za tohle nemravné chování popravovalo. V lepším případě hrozil dlouholetý žalář. Nikdy jsem neviděl milování dvou mužů. Polévalo mě horko i chlad zároveň. Když ho dostatečně připravil, pokrčil mu jednu nohu a vláčně do něj pronikl. Tatsuya ze sebe vydal zvuk jako raněný ptáček. Xaniro zaslepený vlastní rozkoší nedbal na jeho sotva slyšitelný protest. Jeho pohyby se prohlubovaly a zrychlovaly. Noční vzduch proťal výkřik. Xaniro dosáhl vyvrcholení. Byl jsem zmatený. Tahle podívaná byla tak odporná, ale přesto jsem cítil změny, které se děly s mým rozkrokem. V hloubi duše mě to velice vzrušilo.

Zakázal jsem si ale takové hříšné myšlenky. Už jsem se raději začínal těšit na Amayu, až se vrátí. Nemohl jsem se dočkat jejího rozkošného ženského těla. Nevydržel jsem to a vykradl se do černočerné noci. Několikrát jsem bloudil, než jsem našel své obydlí. Zmučeně jsem dopadl na svoji postel. Čeho se ještě člověk dočká v téhle krajině?
_____________________________________
*etové - vyděděnci, čističi stok, spodina, mohli to také být popravčí
význam Billova jména: Benjiro (užívej mír) Ichiro (1.syn) Leiko (arogantní)

betaread: Janule
 


Komentáře

1 Sajü Sajü | Web | 26. června 2010 v 1:37 | Reagovat

Sakra, to je tak perfektní!:-o :-o :-o
Myslím, že až zalezu do postele, ještě na to hodnou chvilku budu myslet :D:D
Z Billa mám tak nějak zvláštní pocity :-o Vůbec netušim, jak se tohle bude odebírat dál, co se dál bude dít, ale jsem na to strašně zvědavá O:) Vážně se toho nemůžu dočkat^^ A ten člověk na X, jehož jméno si prostě nemůžu zapamatovat, to je nějaká svině nebo se mi to jen zdá?:-/ :-/ :-/

2 Schmetti Schmetti | Web | 26. června 2010 v 8:27 | Reagovat

Jsem byla natěšená úplně na onen dílek.
Bill je divný. Ano, rozmazlený a chce mít všechnu pozornost ostatních pro sebe. Ale tak to není nic novýho xD ale že by dělal takový psí kusy... Dobře dělá jeho ségra, že mu chce zakázat onu blbou voňavku, která s ním dělá bůh ví co. Určitě ho nějak omamuje. Prý, že si skoro dupnul, to se mi líbilo. Si ho úplně umím představit. A s malou ségrou byl zase jako dítě.
A Toman? O těch jménech a děvkách to znám z vyprávění svýho příbuznýho. Jezdil takhle do Japonska, Vietnamu a podobně. A právě že též, jako Toman, ozkoušel zdejší společníce xD (kdyby mě slyšel, že to někde říkám...) a právě že říkal, že se vůbec neprojevují a jen mlčí a že člověk ani nepozná, jestli se jí to líbí... Tak Tom zjišťuje, že ho vzrušuje milování se dvou mužů, jakpak by ne, když si u uspokojování představuje Billa. To jsem docela čuměla xD
No, jsem zvědavá dál, už chci hned další díleček xD a onen mladý chlapec se mi zamlouvá. Bude tam hrát nějakou roli i dál, než jen teď?

3 zuzana zuzana | 26. června 2010 v 12:04 | Reagovat

Tak mi odľahlo, že Billa môžem volať Bill :-) Tie japonské mená si akosti nemôžem zapamätať.
Myslím, že to, čoho bol Tom svedkom, mu nedá spávať a čoraz častejšie mu mysľou bude lietať Bill v podobnej situácii. Len som zvedavá, ako to medzi nimi vôbec začne, keďže cisár sa Tomovi vyhýba ako čert krížu :-)

4 Áďa Áďa | 26. června 2010 v 12:48 | Reagovat

wau... tak to vysvětlení Billova jména dokonale sedí. arogantní... :-D no taky začínám věřit, že ten pedofilní dědek ho něčím oblbuje, to jejich mimotělesný smýšlení na tom může mít taky vliv... a šplhla si u mně Amaya :-)
a Tom má u mně velký významný plus s tím přirovnáním "krčil by ten svůj nosík a schovával by se do rukávu" :-D a ta představa, že by z něj kimono serval... hmmm,  už se nám to začíná rozjíždět...
a podle mě bude mít v příběhu ještě velkou roli ten blboun na X, ani bych se nedivila, kdyby se ted Bill a Tom dali dohromady, on je tajně sledoval a pak je naprášil Toriovi a oba dva je pak společně zajali a terorizovali... to by se mi líbilo!!! Aiiii, Tomíííí... nechcete se inspirovat?! Tom někde spoutaný v kobce, Bill klečící bezmocně před hrdým Toriem a mistr X se slizce tlemící tomu všemu... byl by to velkolepý výjev! co vy na to?

5 Áďa Áďa | 26. června 2010 v 12:49 | Reagovat

PS: samozřejmě všichni v jedný místnosti, aby to mělo ten efekt :-)

6 Schmetti Schmetti | Web | 26. června 2010 v 14:03 | Reagovat

[4]: sadistka na scéně v zákulisí xD už to na tebe leze, už bys mučila xD přesně jako toho kapra na oné fotce, co jsi mi dávno poslala xD
Ale jo, mohl by pan X donýst Toriovi cosi o Billovi s Tomanem. Bylo by to dost logický.
Já tam chcu onoho chlapce, jak ho ten zmetek osouložil. On je takový sladký.

7 Lea Lea | 26. června 2010 v 17:31 | Reagovat

Význam Billova jména opravdu sedí.  Arogantní je a taky pěně rozmazenej.
Grr..mě tak štve jak moc chce mít u sebe Toria a Toma chce dostat ven z Japonska..ale to by jinak nebyl tak zajímaví příběh :-)
A ten pan X..fuj, hazlík jakýsi pedofilní, chudák Tatsuyo..

[4]: Sadismus už i v komentářích :-D Ae náhodou to není špatný nápad ;-)

8 Eclipse Eclipse | Web | 26. června 2010 v 18:22 | Reagovat

Lituji, že jsem promarnila možnost vidět seriál Šogún. Jeden čas jsem totiž ulítávala na Japonsku. Gejša, anime a podobné věci, jenže čím víc čtu tuhle povídku tím víc se má dávná "úchylka" vrací. Taky se mi hrozně moc líbí vysvětlivky, aspoň budu o něco chytřejší a co víc? Billovo jméno k němu padne jako ulité. Šité na míru ;) Každopádně z Toria (či jak se to skloňuje) nemám dobrý pocit. To jsem chtěla napsat už na začátku, ale vždycky jsem na to zapomněla a co teprve ten muž na X... Xaniro? Určitě budou ti dva v něčem spolčený :)

9 Áďa Áďa | 27. června 2010 v 1:38 | Reagovat

[6]: tak na mě to leze vždycky, žejo :-) negativní emoce se musí někde vyventilovat, ne? a neříkej, jak poetická by byla mnou popsaná scéna. Tom s roubíkem by sledoval, jak Billovy oči hypnotizuje Toriův pohled a pedofil císaře myšlenkami oblbuje tak, aby na Toma navždy zapomněl a v Billovi se musí zvednout vlna vlastní energie, aby odolal... nebo se nechal pohltit. no uvidíme, co autoři na to, už radši mlčím :-)

10 Schmetti Schmetti | Web | 27. června 2010 v 9:34 | Reagovat

[9]: Yes, bylo by to zajímavý xD ale udritě to bude jinak. Ale tvůj nápad mi přípomíná scénu od misi z The Vampire Story ♥ To jsem brečela jak želva.

11 Ainikki Ainikki | Web | 27. června 2010 v 19:15 | Reagovat

[1]:To se ti nezdá. Tozhodně to ale není svině s velkým S, spíš takovej malej bezcharakterní škodil, kterej se ochomítá okolo.

[2]:: Tak koukám, že tvůj příbuzný zkoumal nový kraj se vším všudy. To je teda síla... :-D
A co se týče Tatsuyi, tak momentálně tam žádnou další úlohu nedostal, ale co není může být. ;-) Uvidíme, jak se to vyvine.

[3]:: Ono to císaře přejde a napomůže tomu jedna taková nemilá nehoda, ktará bude nakonec ovšem ku prospěchu... 8-)

[4]: My už jsme docela napřed, takže přepisovat tedy rozhodně nebudeme. Takže třeba příště. ;-)

12 Janča Janča | 27. června 2010 v 22:24 | Reagovat

Já vlastně nemůžu napsat komentář, protože všechno, co bych chtěla říct, už tady bylo řečeno přede mnou :-) Prostě líbí se mi to čím dál víc a strašně se těším, jak to všechno bude dál, a hlavně, co to bude za nehodu, jak psala Ainikki, jak se Benjiro vymaní z Toriova magického vlivu, a jak se Tom přenese přes nátěr a předsudky západní rádoby civilizace, prostě těším se na všechno :D Je to perfektní!!!

13 Madisoon Madisoon | E-mail | Web | 27. června 2010 v 22:36 | Reagovat

Jsem ráda, že můžu psát Bill, jste opravdu geniální, jak jste to vymysleli. Tleskám :-) Pro mě to byl trošku test inteligence, protože jsem pět sekund přemýšlela, jak ze slova Benjiro udělat Bill... těch dalších jmen jsem si v první chvíli nevšimla:-D Teprve potom jsem se na to podívala a pěkně z toho vylezl Bill:-D A ty významy jmen jsou ještě geniálnější, určitě to muselo zabrat dost času, vybrat jména, tak aby to pasovalo ve všech ohledech.
Jinak byl tenhle díl perfektní jako ty předcházející, zajímavý náhled do japonských nevěstinců, zase jsem o něco chytřejší:-D A v Tomovi se začínají probouzet nepoznané choutky, to je taky dobře... řekla bych totiž, že se v jeho okolí vyskytuje víc než čtyři procenta těch, kteří preferují používání těch speciálních olejíčků, alespoň co tak zatím pozoruju:-D Tak aspoň Tom mezi ně zapadne, ačkoliv ho to zřejmě potáhne na obě strany... zatím, že jo. Než se zamiluje do císaře a na ženský si ani nevzpomene.:D

14 Lucik Lucik | 28. června 2010 v 10:11 | Reagovat

Super dílek, začíná se to tam pořádně zamotávat, moc se mi líbí jak autorka všechno krásně popisuje, až si připadám že sem taky v Japonsku a čučím na všechno skrčená za nějakou sakurou s kukátkem 8-)

15 Áďa Áďa | 28. června 2010 v 11:54 | Reagovat

[11]: nj, co nadělat, vždyť to byl jen návrh :-) ale už se těším, určitě to bude mít zajímavý spád :-)

16 Joana Joana | 28. června 2010 v 20:53 | Reagovat

No hlavně že se Tomovi začínají líbit i japonští hošánci, to je pro náš plán,aby Billovi ukázal své evropské přednosti, docela důležité, což?
A naše císařátko je teda stvoření proradné, potřebovalo by klepnout přes prsty (neboo... už mám zase nemravný myšlenky, ale 'vysouložit duši z těla, by taky nebylo zlé, ne?') :-x
No jsem prostě zvědavá. Jakože hodně zvědavá. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama