close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Znovu jsem našel východ slunce 5.

3. července 2010 v 1:00 | Ainikki |  Znovu jsem našel východ slunce
autor: Tomi & Ainikki
Cesta k jezeru utíkala rychle a v příjemné atmosféře, protože ve společnosti Amayi to snad ani nemohlo být jiné. Vesele mi líčila, jaké to bylo v klášteře.
"Mám to tam ráda, je tam takový klid. Žádné dvorní intriky, žádné vynucené úsměvy." Nevím, kolik hodin jsme jeli. Konečně jsme zastavili u velikého jezera s písčitými plážemi. Mělo nádherně zelenomodrou barvu. Vystoupil jsem první a po mně moje roztomilá společnice. Pořád jsem neměl odvahu zeptat se jí na bratra. Rozpačitě jsme přešlapovali na místě. Služebníci vše mezitím připravovali v trávě. Zanedlouho se z druhého vozu ozvalo zakňourání.
"A, Benjiro se probudil." Pohodila hlavou Amaya a oba jsme se vydali za tím hlasem. "Vstávej, ty ospalče. Pojď pěkně vylézt, už jsme na místě, ty můj třešňový kvítečku." Bylo dojemné, jak mu Amaya nahrazovala matku. Podala mu ruku, aby mohl vystoupit. Zatajil se mi z něj dech. Měl na sobě černé kimono se zlatými květy a své dlouhé vlasy stažené do ohonu bílou papírovou stužkou. Sestra ho stále držela za ruku. "Pojď, půjdeme se projít. Je tak krásně. Procházky máš rád." Udělal pár kroků a pak se její ruky pustil.


Nevšímali jsme si ho. Panovník šel mlčky za námi. Sem tam se zastavil a v písku hledal perleťové schránky mušlí a vodní šneky. Cpal si je do dlouhých rukávů.
"Hodně se stydí. Neví, co by řekl. Není moc zvyklý se omlouvat." Naznačil jsem jí, že mi to nevadí. My dva jsme se báječně bavili. Oba jsme shodili nepohodlné boty. Cákali jsme po sobě vodu jako malé děti, honili se pískem nebo házeli do kůry stromů šurikeny*. Předtím se Amaya stromu omluvila. Tihle lidé věřili, že všechno obývá nějaký duch. Takové pohanské praktiky byly u nás před dávnými časy vymýceny.

Celí hladoví a udýchaní jsme se usadili pod jedním ze stromů. Poprvé, co jsem tady, jsem snědl vše beze zbytků. Po chvíli dorazil i on. Sedl si opodál. Služebná mu v úklonu nabízela jídlo, ale on odmítl.
"Ukaž nám své poklady, bratříčku? Prosím?" Zatvářil se rozpačitě. Nakonec z jednoho rukávu začal vytahovat nejrůznější škeble. "Tahle je nádherná. Má modrou perleť." Amaya si ji prohlížela proti slunci. Postupně je ukazovala i mně a vracela je zpět bratrovi.

Nakonec jeho hlas proťal ticho.
"Mohli bychom... Vymýšlet příběhy a nebo krátké básně." Překvapil mě. Nikdy jsem ho neslyšel říct tolik slov. Amaya nadšeně souhlasila. Vznikaly bláznivé povídačky. Nikdy jsem nebyl žádný krasoduch. Vždy jsem radši vše řešil pěstmi a nebo zbraněmi. Bylo to jednoduché řešení problémů. A nyní jsem se měl stát vypravěčem. Moc mi to nešlo. Císař se schovával za vějířem z modrého hedvábí a mně bylo jasné, že se ušklíbl, protože zvítězil nad barbarem.

Až do odjezdu k jezeru jsem se cítil velice rozechvělý. Malinko jsem litoval spontánnosti, se kterou jsem sestře slíbil, že se zúčastním tohohle malého výletu, ale i přes svoje obavy jsem nemohl popřít, že jsem se i svým způsobem těšil. Byl jsem zvědavý, jaké to bude, být mu v podstatě poprvé takhle blízko.

U připravených vozů na nádvoří jsem byl dříve, než stačila sestra s Tomem přijít. Nastoupil jsem tedy do svého a ještě jsme se ani nerozjeli a mě přepadla dřímota. Alespoň jsem byl ušetřen nudy, kterou bych jinak zažíval, když mě nechali jet samotného. Probral jsem se teprve, až když jsme zastavili. Protáhl jsem se, zazíval a zakňučel. Neměl jsem rád ty chvilky, kdy jsem byl nucen přejít ze snění do bdělého stavu.

Zamžoural jsem na Amayu, která ke mně nakoukla. Pomohla mi vylézt ven. On stál hned kousek za ní. Automaticky jsem ho přejel očima, ale jen na vteřinku, a pak jsem pohledem utekl. Bylo to poprvé, co jsme se viděli od onoho incidentu u něj doma, a já se opět neubránil mírnému pocitu studu. Čekal jsem, že na to bleskově poukáže a bude se domáhat vysvětlení, on se ale choval klidně. Dokonce ani opovržení jsem nenašel v jeho výrazu. Vlastně si mě ani moc nevšímal.

Sestra navrhla procházku, proti které jsem ani v nejmenším nic nenamítal. Ti dva se vydali bok po boku podél břehu jezera a já šel pár kroků za nimi. Zprvu jsem se k nim chtěl připojit, ale oni o mou maličkost neprojevili byť jen špetičku zájmu. Cítil jsem se odstrčený a bylo mi to líto. K čemu byl celý tenhle výlet, když si mě opět vůbec nevšímal? Tichoulince jsem si vzlyknul, ale dříve než se mé zklamání vydralo na povrch úplně, potlačil jsem to v sobě. Přeci bych mu nedal najevo své emoce. Nezaslouží si je znát, když jsem mu lhostejný.

A oni dva se smáli a hráli si. Píchalo mě u srdce z toho pohledu. Tolik jsem sestře záviděl, ale byl jsem bezmocný. Neměl jsem tušení, jak tuhle situaci změnit. Nedalo se nic dělat, musel jsem se zabavit sám. V písku mě zaujaly třpytivé schránky korýšů. Cíleně jsem se tedy po nich začal dívat a ty hezké jsem si schovával. Při tom jsem se snažil ty dva vytěsnit, vnímat je co nejméně, aby to tolik nebolelo.

Uvítal jsem, když se konečně zklidnili a usadili se do stínu, aby snědli něco z občerstvení, které jsme měli s sebou. Sebral jsem ještě pár mušlí, než jsem se vydal za nimi. Nechtěl jsem, aby to vypadalo, že se k nim příliš horlivě hrnu. Přisedl jsem si naproti nim a služebná mi hned úslužně nabízela něco malého k jídlu. Odmítl jsem , neměl jsem na to ani pomyšlení, a pak projevila sestra zájem vidět škeble, které jsem nasbíral. Trpělivě jsem jim tedy vše ukazoval. A konečně jsem měl také příležitost si Thomase dnes pořádně prohlédnout. Takhle upraveného, a troufl bych si říct, že dokonce i čistého, jsem ho snad ještě neviděl. Vlasy stále zůstávaly zcuchané do těch jeho nehezkých pramenů, ale měl je stažené provázkem, takže mu nezakrývaly tvář. Měl ji pohlednou, s fascinujícíma očima, které mě přitahovaly. A nevycházelo z něj žádné nelibé aroma. To bylo snad až k nevíře. Cítil jsem z něj vonné směsi, které jsme tu byli zvyklí přidávat do koupelí. Byla to příjemná změna oproti tomu, když jsem ho spatřil poprvé.

A zatímco jsem si ho tak prohlížel, něco mě napadlo. Rozhodl jsem se ho malinko potrápit a vyzkoušet si, jak obsáhlá je jeho slovní zásoba v japonštině a jakou má fantazii. Zasloužil si to za to, že jsem pro něj byl jen vzduch. Vymýšlení příběhů a básniček bylo mojí oblíbenou zábavou, tak proč do ní nezapojit i jeho? Naštěstí Amaya, aniž by snad postřehla moje ne zcela čisté postranní úmysly, s mým nápadem souhlasila. Začala první a já hned pohotově navázal. Když se dostala řada na Toma, čekal jsem, že nebude schopný říct jediné slovo, v lepším případě z něj nevypadne nic moc oduševnělého, ovšem on mě překvapil. Pochopitelně výběr jeho slov nebyl nikterak vznosný, ale bylo to dobré. Vůbec vezmu-li v potaz, že musel myšlenku vyjádřit v cizí řeči. Zakryl jsem si tvář vějířem. Nechtěl jsem, aby postřehnul, že jsem se na něj zadíval s upřímným obdivem.

"Chybí tu ovoce." Všimla si Amaya. Nejspíš dostala chuť něco při té naší zábavě uzobávat, ale bohužel nebylo co. "Do vozů ho ale nakládali, toho jsem si všimla. Nejspíš nám ho sem zapomněli donést. Hned jsem zpátky. Omluvte mě." Usmála se na nás oba a drobnými krůčky se ve svých sandálkách vydala ke kočárům, které zůstaly stát na cestě pár metrů od pláže, kde jsme seděli my, krytí vzrostlými javory. Služebnictvo se totiž taktně vzdálilo, když viděli, že nic nepotřebujeme. Nejspíš se povalovali opodál ve stínech stromů, a nebo dohlíželi na koně, a sestra na ně nechtěla volat.

Bylo od ní hezké, že si pro to šla sama, ale já si s hrůzou uvědomil, že jsme tu s Tomem zůstali sami. Předstíral jsem, že mě náramně zajímá lem mého rukávu a v panice uvažoval, jestli by bylo na místě o něčem konverzovat, nebo jen prostě mlčky vyčkat návratu sestry. Odkašlal si, což mě donutilo zvednout k němu pohled.
"Ehm, chtěl jsem se vám omluvit." Vykulil jsem oči. Cože? Nejspíš jsem špatně slyšel. On se mi omlouvá? On? Kvůli čemu? To já bych spíš měl, ale udělat jsem to neplánoval.
"Za co?" Koktnul jsem zaražený. Pak mě napadlo, že to třeba byl jen pokus, jak mezi námi zavést nějakou konverzaci.
"Napadl jsem vás… chtěl bych se jen ujistit, že jsem vám nijak neublížil." Hleděl mi zpříma do očí a já z těch jeho vyčetl, že to nebyla slaboduchá snaha, jak prolomit ticho. Skutečně o mě měl obavu? Nesmysl! Hloupý nápad. On se o mě přeci nijak nezajímá a já už nedoufal, že by kdy mohl.
"Ne… chci říct, nevěděl jsi, kdo jsem, a já…" odmlčel jsem se a na pár vteřin se mi zrak těkavě rozutekl po okolí. Bylo těžké vydržet jeho přímý oční kontakt. Znovu se totiž vynořil můj pocit viny a stud, na který jsem nebyl tak zcela připravený. Myslel jsem totiž, že už je to za mnou, protože když jsem se brouzdal po pláži a po očku sledoval jejich dovádění, vyprchalo to. On mi to nijak nedával najevo a já to hodil za hlavu. "Neměl jsem tam co dělat," našel jsem v sobě trochu hrdosti a kuráže pokračovat. "Mrzí mě to. Už se to nebude opakovat." Slíbil jsem kajícně. Skutečné omluvy jsem schopen nebyl, i tak to bylo více, než bych kdy předpokládal, že budu schopný vyslovit nahlas.
"V pořádku," kývl klidně. "Mohl bych se jen zeptat, výsosti, proč?"
"Protože ty…" Vyhrknul jsem o překot, ale pak se zarazil. Vlastně jsem nevěděl, co bych mu na to měl odpovědět. Pravdu? Těžko. Ta byla složitá a bylo k ní zapotřebí, abych se vyznal sám v sobě, a to ve víru všech těch nových pocitů, které se ve mně hromadily s jeho příchodem, nebylo dost dobře možné.

V citovém pohnutí a zmatenosti jsem k němu natáhl ruku, ale než jsem se ho stačil dotknout, ozval se sestřin hlas.
"Našla jsem ten košík s ovocem." Hlaholila zvesela. Znovu se k nám posadila a postavila ho mezi nás. Nenuceně se dala do hovoru s Tomem, ale já už nebyl schopný je příliš vnímat. Ztratil jsem se někde ve svém zmatku a tupé rozbolavělosti mého srdce, kterou jsem cítil vždy, když mě okrádal o mé myšlenky s tak razantní intenzitou, jako se to dělo právě teď. Měl jsem ho plnou hlavu a nešlo to zastavit. Tolik bych si přál vědět, zda-li se na mě zlobí či nikoli.

Návrat byl potom pro mě vysvobozením. Úlevně jsem se schoval do svého vozu a zvolna se uklidňoval pozorováním ubíhající krajiny. Náhle jsme zastavili. Vyklonil jsem se ven, abych se někoho zeptal, co se děje, než jsem tak ale stačil učinit, zahlédl jsem Amayu, jak jde po cestě k mému vozu, a ten, ve kterém seděla s Tomem, se od nás odpojuje. Nastoupila ke mně a teprve když byla uvnitř, vysvětlila mi to.
"Tom ještě potřebuje zkontrolovat dělníky v přístavu, aby postupovali s výstavbou lodí přesně, jak mají. My už se spolu ale vrátíme do paláce." Slabě se pousmála, opřela si hlavu o stěnu kočáru a přivřela oči. Dostavila se únava z výletu. Nerušil jsem ji, sám jsem se ale nedokázal uvolnit natolik, abych následoval jejího příkladu. Až ve svých komnatách jsem pozdě v noci upadl do neklidného spánku.

Odpojil jsem se od skupiny, která pokračovala dál do paláce. Přístav jsem měl rád, miloval jsem vše kolem lodí. Trošku mi bylo líto, že až zde se svojí prací skončím, budu se muset rozhodnout, jak naložit se svým životem. Jestli se vrátit, a nebo zde zůstat. Přestal jsem se zabývat úvahami a vrhl se do práce. Díval jsem se do plánů, přeměřoval, zjišťoval, jestli je to správné dřevo, takové jaké má být, jestli dělníci pracují dostatečně, aby se vše zbytečně neprotahovalo. Nerad bych na vlastní kůži zažil rozlíceného Toria. Zatím se choval hezky a mile, ale našinec nikdy neví, co od takových jako on čekat.

Vůz jsem poslal do paláce. Chtěl jsem být sám. Po dnešním odpoledni bych nedokázal usnout. Měl jsem uvnitř sebe zmatek, a najednou jsem nevěděl, kterého ze sourozenců mám radši. Rázoval jsem si to pestrými ulicemi, až jsem si uvědomil, že jsem se ztratil. To mi ještě tak scházelo. Copak mi nestačila dnešní procházka? V zábavní čtvrti vše vypadalo tak stejně. Přesto jsem se nechtěl ptát na cestu. Já se z toho vymotám sám, nepotřebuju pomoc opilých, sotva se potácejících kolemjdoucích. V postranní uličce jsem zahlédl známou tvář. Historie se v mém případě opět opakuje. Tenhle muž je všude a nikde. Pořád byl pro mě nevyluštěnou záhadou, i když mi nakonec ty "hezké" vzkazy nenechával on. V tomhle jsem ho opravdu podezříval neprávem, přesto mě to neodradilo, abych si na něj nedával pozor a nesledoval ho.

Hlasitě se něčemu smál a objímal dvě krásné silně nalíčené ženy. Nakonec se navzájem rozloučili úklonou a Xaniro nasedl do svého vozu. Měl jsem na sebe vztek, že jsem ten svůj nechal odjet. Nemohl jsem dopustit, aby mi zmizel z dohledu. Určitě má něco za lubem. V rychlosti jsem si najal první rikšu, která projela kolem. Vzrušením jsem nemohl dýchat. Doufal jsem v nějaké dobrodružství. Mrzelo by mě, kdyby jel zpět do paláce. Xaniro ovšem nezklamal. Mířil k moři. Chtě nechtě jsem se vracel na místo, odkud jsem před několika málo hodinami vyrazil. Jeho ovšem doky nezajímaly, pokračoval dál. Proplétání městem mi přišlo nekonečné. Málem se mi několikrát ztratil. Zastavil a vystoupil, což mě překvapilo.

Následoval jsem ho a ani jsem neměl čas sledovat honosná sídla. Soumrak mě perfektně skryl před jeho zrakem, občas se totiž otočil, jestli není sledován. Znovu se otočil, a pak zamířil podél zdi k malé brance. Dvakrát na ni zaklepal. Po chvíli se otevřela a Xaniro vešel dovnitř. Přikradl jsem se co nejblíž, že jsem slyšel i nějaké zvuky. Ozvalo se zacinkání. Přemýšlel jsem, jak se dostat dovnitř. Nešlo to jinak, než přelézt zeď. Naštěstí to nebyl problém a já opatrně skočil do zahrady a zabořil se do písku. Zůstal jsem chvilku přikrčený a pak pokračoval v cestě maskován nejrůznějšími keři. Nechtěl jsem se dostat do křížku s obyvateli domu. Nikdy bych jim nevysvětlil, že jsem nepřišel krást.

Před Xanirem šel služebník s lampiónem, jenže než dosáhli osvětlené terasy, tak se ztratil. Ke své smůle jsem šlápl do jezírka, které jsem přehlédl. Voda mi sahala zhruba do půl lýtek. Bál jsem se udělat sebemenší pohyb, a tak jsem zůstával v protivné studené vodě. Sem tam se o mě otřela nějaká ryba. Koi kapři prý přinášejí štěstí, tak to jsem na to zvědav.

Xaniro přešel terasu. Postava v krásném fialovo bílém kimonu k němu vzhlédla. Okamžitě odhodila štětec na podlahu a prudce vstala.
"Jak jste se sem dostal? Kolikrát vám mám říkat, že mezi námi je konec. Jste mi naprosto odporný."
"Minoru, proč mě pořád takhle trápíte. Víte, že miluji jenom vás."
"Vypadněte, nebo začnu ječet." Xanirův pohled padl na zválené lůžko a rozházené červené papírové kapesníky.
"Cítím z vás muže. Zase jste mi byl nevěrný. Jste nepoučitelný." Řekl tiše. Chtěl se rukou dotknout neposedného černého pramenu svého bývalého milence. Ucukl jako by ho chtěl kousnout had.
"Vypadněte. Vy mi nemáte co vyčítat. Váš sexuální apetit je unavující."
"Minoru. Prosím, začneme znova. Vše bude tak jako dřív."
"Ne." Zavrtěl hlavou. Xaniro se k němu přiblížil.
"Copak to nechcete pochopit, miláčku. Jste jenom můj." Chlapec začal ustupovat směrem k lůžku. Začali do sebe strkat. Mladík začal ječet a Xaniro mu přitiskl dlaň na ústa. "Pšštt. Potichu, lásko." Nevím, co se stalo, ale Minoru se tiše sesunul na podlahu jako polámaný motýl. Xaniro se k němu sklonil a divoce ho objímal. Vůbec mu nedocházelo, co se stalo a mně také ne. V druhé půlce domu se začínalo rozsvěcet. Xaniro se vrátil do reality. Uvědomil si, co způsobil.

"Já nechtěl. Nechtěl." Byl šílený zoufalstvím. Začala mi příslovečně hořet půda pod nohama. Netoužil jsem být objeven, a tak jsem zanechal zlomeného Xanira jeho osudu. Všude okolo jsem slyšel kroky a křik. Měl jsem co dělat, abych se mokrý přehoupl přes zeď. Nohy jsem měl jako z ledu. Celá ta scéna mi nešla z hlavy. Pořád jsem doufal, že Minoru jenom omdlel. Xaniro ať je jakýkoliv, není přece vrah. Do paláce jsem se vrátil na kost ztuhlý. Zavolal jsem služebníka, nechal si přinést ohřívadlo hibači a svlékl se. Klepal jsem se i pod přikrývkami a za žádnou cenu nemohl usnout.

Ráno mě našlo nevyspalého s červenýma očima. Oblékl jsem se a najedl. Rozhodl jsem se vyhledat Amayu, abych si zlepšil náladu, a také mě zajímalo, jak se včerejší den líbil jejímu bratrovi. Našel jsem je všechny tři. Amayu, císaře i Xanira. Něco řešili nad šálky dopoledního čaje.
"Jsem ráda, že jste tady. Stala se hrozná věc." Měl jsem sto chutí se zeptat Xanira, jestli se včerejší večer opět zabýval účetnictvím, ale nakonec jsem to spolkl. Xaniro si nasadil svoji lhostejnou masku, ale prozradil ho mokrý rukáv od slz a zaškubnutí očního víčka. Není si tak jistý sám sebou. K němu mi nešlo, že by dokázal někoho milovat. Spíš vlastnit.
japonská kaligrafie

"Xaniro, řeknete nám znovu, co se stalo."
"Včera jsme se s Minoru cvičili v kaligrafii, když v tom nás přepadli. Hrozné. Co vám budu povídat." Zběsile se začal ovívat vějířem.
"Já myslel, že všichni šlechtici bydlí v paláci."
"Ne, jenom ti, co mají službu u dvora." Vysvětlila mi Amaya a otřesený Xaniro pokračoval.
"Byli na nás čtyři, a i když jsme se bránili... Chudák Minoru..." Xaniro se rozeštkal. Tomuhle jsem věřil, že nepřehání. "Promiňte, nemohu pokračovat. Budu se muset vzdálit."
"Hrozné, viďte? Nějaká nebezpečná tlupa si tu dovoluje na šlechtice. Hrůza. Za chvíli budou v paláci. Už aby se vrátil Torio a nebo jedině, že nás zachráníte vy." Při posledních slovech se na mě císař tak zvláštně podíval a otřel se navoněným rukávem o moji tvář.

_____________________________

*šuriken - je tradiční japonská nenápadná zbraň, která sloužila pro vrhání a někdy bodání. Jsou to malé ostré čepele vyrobené z nejrůznějších všedních materiálů, jako jsou jehly, hřebíky nebo nože stejně tak jakomince, kovové podložky nebo jiné ploché kousky kovu.

betaread: Janule
 


Komentáře

1 Sajü Sajü | Web | 3. července 2010 v 1:10 | Reagovat

Oh naprosto zbožňuju takhle dlouhý díly ♥ Teď s klidem můžu jít po přečtení jít spát!^^
Líbí se mi, jak se pomalu "vyvíjí" jejich vztah :D Dostává mě do kolen to, jak se Billovi nelíbí, že si ho nevšímá, je to tak strašně roztomilý ♥ Jsem z toho unešená a vůbec nemám potuchy, jak to ten týden bez toho přežiju... :( Snad nějak ano :-* Už teď se těším na další díly a jsem natěšená, jak to bude pokračovat a kdy se spolu sblíží ♥

2 Áďa Áďa | 3. července 2010 v 1:32 | Reagovat

jo tak tomi je bude zachraňovat, jo? :-) no měl využít situace a prásknout toho zmetka přece, a ne dělat, že o ničem neví, měl se o jeho "účetnictví" pochlubit :-)
no rozespalý Bill jak vyšel z toho kočáru, byl totálně k sežrání, jak jenom zakňoural.... já ho úplně vidím :-D a ty jeho myšlenkový pochody... paráda :-)

tak, konečně se může jít spát, tak se tu všichni mějte a třeba se mi bude zdát o japonské zahradě, těch dvou a možná nějakých těch morbiditkách, o nichž jsem se dříve v rámci děje zmiňovala :-D

3 Áďa Áďa | 3. července 2010 v 1:33 | Reagovat

PS: vždycky nemůžu z tý scény, ať už ji píše kdokoliv z vás, jak je tam pro pana císaře důležitý rukáv. schovává si do něj nosík, potom i škeble, potom je to navoněný... snad z něj příště i nevytáhne své nádobíčko :-D

4 Sajü Sajü | Web | 3. července 2010 v 3:34 | Reagovat

[3]: *rofl* *rofl* *rofl* sakra, áďo a tys mi přišla celou dobu tak strašně slušná když jsme si psaly :D:D:D:D a ono se z tebe vyklube takový kvítko sakra !:D sem se tu div ne celá poprskal, jak jsem se tu začala smát!

a mě to přijde s tím rukávem neskutečně rozkošný... ♥

5 Zezule Zezule | 3. července 2010 v 9:32 | Reagovat

No teda já doufám, že Tom toho přihrblíka práskne!

6 tomi tomi | E-mail | 3. července 2010 v 10:54 | Reagovat

5: jak to bude s prihrblíkem nechte se překvapit

7 Áďa Áďa | 3. července 2010 v 12:23 | Reagovat

[4]: vždyť já jsem přece slušná :-) jen se pak někde musím vyřádit a pak občas padají pikantnější slovíčka, no :-)

ale máš  pravdu, že je to rozkošný, ale já bych se fakt nedivila :-D schová do rukávu nosíka, potom pindíka... celej se zamaskuje mega vějířem a Tom ho pak bude muset najít a z toho všeho vymotat :-)

8 Joana Joana | 3. července 2010 v 13:32 | Reagovat

[7]: Mno nevím, jestli by se mu podařilo vytáhnout asijské nádobíčko rukávem :-D  :-D (kdybychom byli třeba v Kongu, asi by mne to nepřekvapilo) :-D  :-D

Mě ten komentář tak rozesmál, že jsem zapomněla všechno, při vybavení si Bejira a rukávu jeho kimona :-? Co já jsem to chtěla napsat... Tak jako tradičně, že je to skvělý, uchvancácující a nejlepčejší. No a taky že jsem ráda, že ta naše gejša císařská už začíná flirtovat s umytým stavitelem lodí ;-) Třeba už mu za pár dílů bude sama drbat zádíčka v rybníčku s kapříky, budou spolu skládat origami a Tomovi zachutná sushi... :-)

9 Madisoon Madisoon | E-mail | Web | 3. července 2010 v 20:25 | Reagovat

No, pěkně si to Xaniro upravil, jen co je pravda. Takhle se vyvlíknout z vraždy, to chce silný žaludek. Jsem zvědavá, co na to Tom. Na jedné straně práskat není hezké, ale vražda je vražda... navíc teď všichni budou nahánět imaginární násilníky, kteří existují jen v Xanirově hlavě.
Co se týče jejich výletu, tak Bill se omluvil lépe, než jsem čekala:-) Škoda že ten košík s ovocem sestra nehledala déle:-D

10 Áďa Áďa | 4. července 2010 v 0:34 | Reagovat

jo to jsem úplně zapomněla včera napsat. to mě dostalo totálně nejvíc, to oslovení: "ty můj třešňový kvítečku." z toho jsem lehla a chudák noťásek by se mohl pochlubit, jaký zásah kemrem dostal :-D třešňový kvíteček.... ne, prostě tahle povídka nemá chybu :-)

11 Janča Janča | 4. července 2010 v 21:16 | Reagovat

Jedním slovem: skvělé ♥♥♥!!!!! Líbí se mi tady úplně všechno :-P A hlavně, kluci se k sobě krásně začínají přibližovat, obzvláště do Benjirových myšlenek se ten špinavec cizácká dostává čím dál víc ;-) Jen si říkám, jak se tohle bude líbit Toriovi, až se vrátí do paláce...Perfektní!!!!

12 Lea Lea | 5. července 2010 v 11:25 | Reagovat

Úžasné!Tuhle povídku naprosto zbožňuju..konečně na sebe alespoň mile promluvili..sladké :-) Kdoví co by se stalo kdyby Amaya nenašla košík s ovocem.. ;-)
Jinak Xaniro mě rozpaluje do běla. Zabít ho, hajzla. Už se z něh stává i vrah, je nějak posedlí mladšími kluky, aby si něco neskusil na Billa..stačí ten zmetek Torio a ta jeho čarovná voňavka. :-(
Každopádně dneska zůstanu vzhůru až do rána abych byla mezi prvníma co budou číst další díl tohohle skvostu :-)

13 Lea Lea | 5. července 2010 v 11:26 | Reagovat

[3]: :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D A teď mám dost :-D

14 Eclipse Eclipse | Web | 5. července 2010 v 12:52 | Reagovat

Chvíli jsem si myslela, že Xaniro to svede na Toma, ale to by nedávalo smysl proč by to dělal. Ale zajímalo by mě jakou úlohu bude v tomhle příběhu Xaniro mít. Taky se zabývám tím, jestli je Benjiro skutečně japonec nebo vypadá jako náš Bill. To se bude muset také vysvětlit. Čekala jsem však, že přece jen omluva bude delší, ale jsme teprve u pátého dílu a nemůžu očekávat tak rychlý zvrat :) Ale líbilo se mi to ;)

15 Seraphis Alwynae Seraphis Alwynae | 5. července 2010 v 12:56 | Reagovat

Já jsem věděla, že Xaniro nebude žádný andílek -.-"

16 Schmetti Schmetti | Web | 5. července 2010 v 17:08 | Reagovat

Škoda, že Amaya nehledala ovoce dýl. Bylo mi líto Billa. Z každého pohledu je to tak jiné... Je úplně poznat, jak na Billa nepůsobí ten podivný parfém od Toria. A Toman určitě dojede na to svoje špehování.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama